White Pearl, Black Oceans
Odkaz na písničku: zde
Něco se dotklo mé ruky. Ucukl jsem. Vzápětí se ozval smích, ten nádherný smích, který mě okamžitě uklidnil. Rychle jsem na ni pohlédl, tak, aby se naše oči nesetkaly. Nedokázal jsem těm jejím čelit. Ona si mě ale prohlížela naprosto nepokrytě. To mě dohánělo k šílenství. Kdybych jen věděl, kam mě mé rozhodnutí opustit domov zavede, určitě bych se alespoň pokusil zkrotit své vlasy, divoké jako mořské vlny, a oblékl bych si něco lepšího než ten starý odrbaný kabát. S tím svým zářivým úsměvem mohla mít kohokoli z tohoto města. Ale ona si vybrala mě.
Stál jsem na okraji davu a přece blíže němu, než jsem kdy byl, přemožen vjemy. Znal jsem svůj maják. Znal jsem těch sto jedna schodů, které vedly nahoru do věže, k světlu, věděl jsem, že sedmdesátý třetí z nich vrže, stejně důvěrně jsem znal vůni oleje, který se přiléval do ohně, aby lépe hořel. Znal jsem moře. Věděl jsem, kdy přijde příliv a odliv, kdy popluje která loď a že nejvíce ryb chytím ráno za úsvitu na návětrné straně. Tam, na samotném konci pobřeží, jsem měl pocit, že znám celý svět. Ale tady bylo všechno tak nové.
Tolik lidí. Tolik vůní. Tolik chutí. A ta světla, světla, která se měnila tak rychle a která mě sem vylákala. A ona. Ten moment, kdy jsem spatřil její oči barvy bouře, ve kterých jiskřil život. Mohl bych tam stát a sledovat ji celý večer. Ale ona ke mně najednou zamířila, široce se usmála a prohlížela si mě od hlavy k patě.
„To mě ani nepozveš na punč?" zeptala se mě.
Nechápavě jsem se zamračil. „Punč?" Neměl jsem ani tušení, co to je a proč bych ji tam měl zvát.
„No jasně," kývla. „Přece tady nechceš strávit celý večer jen tím, že na mě budeš koukat."
„Nejen na vás. Já..." Pohlédl jsem na nebe ozářené stále vybuchujícími světly. „Co jsou zač?"
Podívala se stejným směrem jako já a nakrčila nos. „Co přesně?"
„Ta světla. Jsou jiná než světlo, na které jsem zvyklý."
„Ohňostroje?" potřásla hlavou. Jistě. To dávalo smysl. Byl přece Nový rok. Pak mě poprvé za ten večer chytila za ruku. Tělem mi projela zvláštní směsice mrazu a žáru. Líbilo se mi to. Táhla mě do davu. To už se mi tolik nelíbilo.
„Po-počkejte," povedlo se mi ze sebe dostat. „Nejsem zvyklý na... město."
Zvědavě naklonila hlavu na bok. „To jsi vždycky tak stydlivý? No tak, pojďme si užít dnešní večer."
Poprvé a naposledy jsem hrdě zvedl bradu. Moře bylo mým životem. Narodil jsem se při něm a prožil tam celé dětství, celý dosavadní život. Mí rodiče zemřeli, ale světlo zemřít nemohlo. Možná jsem nebyl zvyklý na město, ale město mě potřebovalo. „Já jsem světlo noci. Já jsem..."
„No jasně," přerušila mě s tím svým roztomilým smíchem, který nutil usmívat se i mě. „Poslyš, kolik jsi toho dneska už vypil?" Zdálo se mi ale, že na odpověď ani nečeká, někam mě táhla.
Jak večer postupoval, všechno se stávalo nezřetelnějším a krásnějším. Mám dojem, že za to mohla ta pálivá tekutina, kterou jsme popíjeli. Smála se všemu, co jsem řekl. Smála se, když jsem přiznal, že mě sem vylákala ta světla, ohňostroje. Smála se, když jsem přiznal, že jsem nikdy nepil alkohol. Smála se, když jsem uhýbal před jejími doteky, protože pro mě byly příliš intenzivní.
Moc jsem si toho nepamatoval. V jeden moment jsme se ocitli v přístavu. Zjišťovala, kdy odplouvá loď, jmenovala se Bílá perla. Divil jsem se, proč odplouvá v šest ráno. Vyprávěla mi, že se nudí. Že je její život prázdný a příliš stálý, že touží po něčem novém. Já jsem měl stálost rád, ale neodporoval jsem jí. Na to byly její rty až příliš hebké. Mé prsty přejížděly po něčem lesklém a kovovém. Zase se mi smála. Ta věta, kterou prohlásila, v té chvíli vůbec nezněla osudně.
„Mourigen, moje příjmení."
„Musím už jít," prohlásil jsem v jeden moment, ale nepamatoval jsem si, proč bych měl. Byla tady přece ona, byla tady její dlaň, její tělo přitisknuté na mém, které mě zahřívalo při postupující noci. Světla z oblohy dávno zmizela. Světla. Věděl jsem, že jsou nějakým způsobem důležitá, ale když mě k sobě tiskla a šeptala mi, že tato noc je pro nás dva věčná, všechno se rozplynulo. Cítil jsem se jako úplně někdo jiný, a všechno, čím jsem byl před dnešní nocí, se vytratilo stejně jako ohňostroje. Cítil jsem jen žár jejího těla. Pálil a pálil, a pak ho najednou vystřídal naprostý klid.
Naprostý klid však často slibuje bouří. A ta se rozzuřila v mém nitru. Musel jsem usnout, ale náhle mě něco vytrhlo. Před očima se mi zjevilo světlo. Pohasínající světlo. Oheň statečně plápolal, ale nakonec uhasl. Oblohu teď osvětloval jen měsíc, rudý měsíc, jehož světlo nemohlo být dost jasné. Ne pro loď, která se potácela temnotou. Ne pro Bílou perlu. Chtěl jsem se probudit, ale znovu jsem upadl do spánku. Její tělo až příliš hřálo.
Nevím, jak jsem se odtamtud dostal, ani proč byla postel ráno prázdná. Ale najednou jsem se ocitl venku, před těmi domovními dveřmi s nabitým kovovým plíškem, na kterém stálo příjmení Mourigen.V noci muselo sněžit, ulice města lemovaly závěje, které překryly všechny stopy oslav minulé noci. Náhle mě do srdce udeřilo uvědomění. Slunce. Minulá noc. Ohňostroje. Světlo. S obavami jsem pohlédl směrem k majáku. Světlo pohaslo. Jistě. Nikdo ho nepřikrmoval.
Pak jsem si vzpomněl na ten sen a dočista jsem vystřízlivěl. Ten sen se mě snažil varovat, ale já jsem byl příliš opojený alkoholem a láskou. Ne. Ne láskou. Chtíčem. Zaťal jsem pěsti. Vždyť jsem se jí pokoušel říct, že se musím vrátit k majáku, že jsem přece jeho strážce! Rychle jsem pospíchal k věži. Možná ještě není pozdě. Možná Bílá perla ještě neopustila přístav. Bílá perla. Vybavil se mi další útržek z noci. Na tuto loď se přece ptala v přístavu. Měla v plánu odplout? Vzpomněl jsem si na její slova. „Tohle město je pro mě moc malé. Toužím po dobrodružství, po něčem víc!"
Teď už jsem běžel. Modlil jsem se, aby Bílá perla ještě nevyplula, nebo aby byl rudý měsíc přece jen dost jasný, aby ozářil moře. Byl jsem už skoro u majáku, když mě něco udeřilo do hlavy. Svět začal černat. Než však úplně pohasl, cítil jsem, jak mě někdo zvedá. Viděl jsem paže, mužské paže. Na jedné z nich bylo vyvedené nějaké tetování. Nápis. Byl mi něčím povědomý, ale než jsem si stihl uvědomit, co to je, svět se ztratil.
Spal jsem, znovu jsem spal. První, co jsem po probuzení cítil, byl chlad. S námahou jsem otevřel oči. Hlava mi třeštila, jako by do ní někdo vsypal sklo, ale někde shora pronikal jediný mdlý sluneční paprsek, který mě udeřil do očí. Znovu jsem si vzpomněl na maják. Někdo přece musí rozzářit světlo! Pak jsem však sjel očima k hodinkám. Byly čtyři. Čtyři odpoledne. Náhle mi vytanula ještě jedna informace z noci. Bílá perla vyplouvala v šest ráno. Nestihl jsem to, nestihl jsem dorazit k majáku a zažehnout oheň včas.
Zaúpěl jsem a snažil se i přes bolest hlavy přemýšlet. Pokoušel jsem se slepit dohromady všechno, co se stalo. Opustil jsem maják. Mělo to být jen na několik hodin, ohňostroje mě přilákaly do města. Jenže jsem potkal ji. Měla v plánu v noci odplout, ale chtěla si ještě užít poslední noc. A užila si ji se mnou. Byl jsem přesně to, co si představovala. Něco nového. Držela mě za ruku. Líbali jsme se. Leželi jsme vedle sebe nazí. Možná, možná jsme se i milovali. Netušil jsem, jestli se mi ta představa líbí nebo ne. Pak jsem běžel k majáku, protože možná ještě nebylo pozdě, a něco mě udeřilo do hlavy. Ne něco. Někdo. Vybavil jsem si ty paže s vytetovaným nápisem, které mě někam nesly. Nesly mě sem. Konečně mi došlo, kde se nacházím. Byla to vězeňská cela.
Nemusel jsem dlouho přemýšlet, proč mě zatkli. Nestrážil jsem světlo a ono zhaslo. Vztekle jsem potřásl hlavou, která zaprotestovala při tom prudkém pohybu. Copak lodě musely plout i na Nový rok? Copak jsem neměl právo jedinkrát navštívit město? Mělo to být jen na několik hodin, po které by světlo vydrželo. Ale pak jsem potkal ji. Chtěl jsem jí to přece říct, chtěl jsem jí říct, že jsem strážce majáku, že musím odejít, ale ona mě nenechala! Opojila mě lihem a svou krásou, jen aby si užila poslední noc. Poslední noc, než odpluje.
Odpluje na Bílé perle. Dnes v noci. V noci, kdy nezářilo světlo majáku, protože jsem byl s ní. Než jsem si ale stihl uvědomit hrůznost toho, co se mohlo stát, ozvaly se hlasy. V zámku zarachotil klíč. Někdo mě táhl z cely. Byl jsem tak ochromený myšlenkou na Bílou perlu, že jsem se nebránil. Nechal jsem se vést až do velké místnosti. Ucouvl jsem, až když jsem viděl množství lidí. Někdo do mě hrubě strčil. Chtě nechtě jsem vešel dovnitř a všichni umlkli. Hleděli na mě a z očí jim čišela čirá nenávist. Až zhruba v polovině mi došlo, že jsem se ocitl v soudní síni. Udělalo se mi špatně, ale neměl jsem na výběr. Někdo mě dostrkal až před soudce, který mě změřil přísným pohledem. V její očích byla stejná nenávist jako v očích všech okolo.
„Nechtěl jsem! Odešel jsem do města jen na pár hodin!" vykřikl jsem. Můj hlas v tichu nepříjemně vynikl. „Kdybych nepotkal ji a..."
„Všichni na palubě Bílé perly zemřeli!" vykřikl někdo a mně se podlomila kolena.
„Jo, narazili do útesu!" přidal se další hlas.
„A ty, ty jsi světlo noci," ozval se někdo, ale tento hlas mě přiměl se otočit. Mluvil mnohem pohrdavěji než ostatní. Oni mě jen nenáviděli, ale tento hlas byl jiný. Výsměšný. Vzpomněl jsem si, že přesně tato slova jsem řekl té dívce. Já jsem světlo noci. Mohl to slyšet? Byla to jen náhoda, že použil stejná slova? Pak jsem se zarazil. Nikdy jsem neviděl jeho tvář, a přece mi původce toho hlasu byl povědomý. Sjel jsem pohledem k těm pažím. Pažím s vytetovaným nápisem. Mourigen. Před očima se mi zjevily mžitky.
„Vy jste... vy jste její..."
„Manžel!" vykřikl. „Zabil jsi ji! Okouzlil jsi moji ženu, a pak jsi ji zabil, zabil jsi ji i naše nenarozené dítě!"
Potřásl jsem hlavou, vyděšený jako nikdy. „Vy jste mě praštil! Kdybyste..."
„Zabil jsi ji!" obvinil mě a několik lidí souhlasně přitakalo.
„Stihl bych znovu zapálit oheň!" křikl jsem, přestože jsem si tím nebyl tam docela jistý. „Kdybyste mě neudeřil, stihl bych to! Zemřela i kvůli vám!"
Chtěl něco říct, ale ozvalo se několik ran. Trhl jsem s sebou při každé z nich. „Ticho v soudní síni!" vykřikl soudce.
Nikdo však neztichl. Muž s vytetovaným nápisem se na mě vrhl. Několik ozbrojenců ho zastavilo. Museli ho držet pevně, a zatímco po mě křičel nadávky, využil jsem příležitosti. Vyběhl jsem ven ze síně i z budovy. Díky momentu překvapení jsem měl náskok. Věděl jsem, že mě chytí a že to pak všechno bude ještě horší, ale nedokázal jsem tam zůstat. Nedokázal jsem tam zůstat obklopený vší nenávistí a ne naproti muži, kterému jsem vzal rodinu.
Začínalo se stmívat. Slyšel jsem, jak mě někdo pronásleduje, ale byl jsem rychlý, rychlejší, než jsem si myslel. Možná za to mohla léta vybíhání těch sto jedna schodů do mé věže, možná mě popoháněl strach. Když jsem se přiblížil k majáku, dostavila se úleva. Možná bych tam mohl prostě zůstat. Lidé byli pověrčiví a kolem tohoto zdroje světla panovala spousta povídaček. Třeba se neodváží vydat se za mnou.
Vybíhal jsem schody nahoru a přišlo mi, jako by jich dnes nebylo sto jedna, ale nejméně deset tisíc. Věž se zdála vyšší než kdy jindy, ale nakonec jsem to dokázal. Zastavil jsem se u vyhaslého ohně, který zpečetil můj osud. Kroky neustaly. Muž v uniformách, nejspíš strážníci, už byli téměř u mě. Sedmdesátý třetí schod neomylně zavrzal. Byla to hloupost. Už jsem neměl kam utíkat. Pohlédl jsem z věže na útesy pod sebou, na temné, ledové moře. Bylo stejně nepřívětivé jako všechny ty pohledy v soudní síni.
„Jste obviněn z vraždy posádky Bílé perly a z útěku před zákonem! Zatýkám vás! Nemáte kam utéct, tak zůstaňte klidně stát!" vykřikl strážník, který se jako první dostal až nahoru. Zřejmě se věže přece jen nebáli tolik, aby mě zachránila. Vždy mě zachránila, ale dnes se mi stala spíše prokletím.
Znovu jsem zvážil své šance. Měl pravdu. Neměl jsem kam utéct. A i kdyby mě nějakým zázrakem potupně nepopravili, jak bych ještě někdy mohl s hrdě vztyčenou bradou prohlašovat, že jsem světlo noci? Zabil jsem je. Zabil jsem tu dívku, její dítě, zabil jsem celou posádku Bílé perly. Nikoho nebude zajímat, že bych to možná stihl, kdybych nebyl napaden. Město mě nenávidělo. Ona mě nemilovala, jistěže ne. Jen si chtěla užít poslední noc ve městě. Nikdo nemůže skutečně milovat strážce světla. Věž už nebyla mým domovem. Ale oceán, temný oceán za mnou, ten mě nesoudil. Ten mohl ukončit mé trápení. Přelezl jsem zábradlí.
„Nedělejte to!" vykřikl strážník, ale jeho hlas, který mi říkal ještě něco dalšího, jsem ignoroval. Stál jsem na okraji a hleděl do vln pod sebou. Nebyla šance, že bych to přežil. Bylo to příliš vysoko a neexistovala naděje, že bych nedopadl na jeden ze skalnatých výčnělků. Zemřel bych tak či tak, ale takto si mě vezme moře, moře, které jsem miloval.
Měsíc vyšel zpod oblak a ozářil děsivá skaliska. Připadalo mi, jako by mi ukazoval cestu k mému osudu. Naposledy jsem zaváhal, ale ruka strážníka, která se ke mně natahovala, mi připadala mnohem hrozivější než rozeklané kameny. Pustil jsem se a padal. Všichni na palubě Bílé perly zemřeli! Narazili do útesu! A ty, ty jsi světlo noci! Těmto větám vyřčeným v soudní síni patřily mé poslední myšlenky, než mě pohltil temný oceán.
Pokud se vám konec povídky líbí, tak tento odstavec nečtěte, ale pokud máte rádi šťastné konce, tak vám něco prozradím. Ta písnička má druhou část, a oba dva to přežili, jak ta dívka, tak hlavní hrdina. Nicméně mě osobně se možná více líbí ta verze, že zemřeli, případně kdyby zemřel jeden z nich, bylo by to pravděpodobnější. Budu moc ráda za každý komentář.