Nebeské moře (IV)
„Podívej, Niilo, zajíc!" vykřikl Jari a vytrhl mě tak z myšlenek. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděl.
„Když budeš tak křičet, vyděsíš ho," upozornil jsem ho, abych nemusel přiznat, že jsem slepý jako patrona.
„Ale on není tady," odvětil Jari. Pozvedl jsem obočí, ale pak jsem si všiml, že on se nedívá kolem sebe, ale dolů. Dolů na stopy. Matně se mi vybavily vzpomínky na to, jak se mě to jeden muž snažil naučit.
„Dobrá práce," pousmál jsem se. Jari však zkoumal mou tvář. Neuhnul, ani když jsem na něj upřel pohled. Ten kluk měl něco do sebe. Koneckonců, jak jsem si před pár minutami povšiml, u boku se mu houpalo zatím složené laso. Nevím, kde ho měl předtím, ale možná jsem si toho prostě jen nevšiml. Jestli si troufl na kořist, která se do něj dá chytit, i přes jeho nízký věk, neměl bych být překvapený, že mi vzdoruje.
„Ty neumíš poznávat stopy?" zeptal se mě. Znělo to celkem překvapeně.
„Ne," připustil jsem. „Měl bych, ale nikdy mi to moc nešlo. Hlavní je ale, že tu jsou. Jak jsou staré?"
„Moc," odpověděl Taneli. Cítil jsem se trochu zahanbeně, že i on v tom byl lepší než já. Chápu, oni to museli umět, aby přežili, ale dost mě to i tak zaujalo.
„Pár dní," upřesnil to Jari a trochu se zamračil. Pokračovali jsme v hledání potravy i nadále.
„Niilo?" ozval se náhle Taneli. Pohlédl jsem na něj a pokývnutím ho vyzval k tomu, co chtěl říct. „Kdy spravíš to letadlo?"
„Nespraví ho," zavrčel Jari a vlepil Tanelimu malý pohlavek. „Přemýšlej, než se na něco zeptáš." Mladší z nich si jen promnul zátylek a upřel na mě oči plné falešné naděje, že to nějak vyvrátím. Zhluboka jsem se nadechl.
„Slibuju, že zítra zkusím zjistit, co s tím je." Byla malá pravděpodobnost, že to teď vybuchne. Sice jsem se k dvouplošníku pořád nechtěl přibližovat, ale Taneli vypadal tak zoufale, že jsem nemohl reagovat podobně jako Jari. Mladší z chlapců posmutněle přikývl.
„Hele, sob!" vykřikl náhle Jari a ukázal prstem přes ledovou plochu, která nejspíš bývala v letních měsících řekou nebo něčím podobným. Zamžoural jsem do dálky. Skutečně tam bylo nějaké zvíře. Něco mě napadlo. Měl jsem na sobě tu samou bundu jako při návštěvě letiště. A jestli si to správně pamatuji, předtím jsem si dal do kapsy malý, ale dobře sloužící dalekohled. Sáhl jsem po něm. K mé úlevě tam opravdu byl. Přiložil jsem si ho k očím a začal zaostřovat.
„Niilo," ozval se tiše Taneli. „Co to je?" Nepochyboval jsem, co má na mysli. Nechal jsem ho to potěžkat.
„To je dalekohled. Můžu se jím dívat na toho soba, jako bych ho měl přímo před sebou." Oba chlapce jsem tím očividně zcela zaskočil. Znovu jsem si přístroj přiložil k očím a konečně se mi povedlo najít nejvhodnější zaostření. Byl to opravdu sob, dokonce ne jeden, ale tři. Podal jsem dalekohled Tanelimu, hned poté, co jsem zmenšil rozpětí okulárů, aby mohl vidět oběma očima.
„Já je znám," zašeptal. „To jsou naši sobi!" Jari mu vytrhl dalekohled a podíval se sám. Rozrušeně mi ho vrazil zpět do dlaně.
„To je Viima, Säde a ještě někdo, koho odsud nepoznám." Otočil se ke mně. „Jsou to oni!" Oči se mu rozzářily.
„Jak to víš?" nedalo mi to se nezeptat.
„Poznáme svoje soby, stejně jako bys poznal třeba Satu. Viima má bílý flek na zadku a Säde je větší než většina sobů," vysvětlil tak samozřejmě, jako by se ho na to ptali každý den. „Jsou to oni!" Rozběhl se k zamrzlé řece. Před krajem se však zastavil. Položil jsem mu dlaň na rameno.
„Co se děje?"
„Je to řeka. Je sice velká zima, ale tekoucí voda většinou nezamrzá. Bojím se, že ten led bude slabý." Něco mě napadlo. Samozřejmě, šlo mi i o ty soby, i když se zdálo, že jsou ve volné přírodě šťastní, ale hlavně jsem měl v hlavě myšlenku, že se tímto můžu dostat blíže k Mirje, jestli jí je přivedeme. Bude těžké s ní tuto cestu zvládnout, když si nejspíš myslí, že ji nesnáším. A samozřejmě jsem to chtěl udělat kvůli dětem.
Stoupl jsem na led. Nevěřil jsem, že se to pode mnou propadne. Ano, byl jsem si vědom nebezpečí, ale těžko bychom tu řeku obešli a nemohl jsem to vzdát tak blízko cíli. „Já tomu ledu věřím," prohlásil jsem a snažil se, aby můj hlas zněl pevně. Natáhl jsem ruce. Jediný, kdo přišel, však byla Satu.
„Ty ne, holka," zasmál jsem se. „Ještě bys ty soby vylekala. Sedni a hlídej, dobře?" Zakňučela, ale poslechla mě. Neušlo mi, že jí sice oba kluci podrbali a pohladili, ale dost ostýchavě. Mělo to něco společného s Mirjou? Jestli ano, bála se psů prostě proto, že se bála všeho, nebo to mělo hlubší důvod? Napadlo mě využít příležitosti a zeptat se, ale až později.
„Já nevím," povzdechl si Jari. „Už jsem se párkrát propadl. Teď by to mohlo být i smrtelné." Přišlo mi zvláštní slyšet takovou věc z úst třináctiletého kluka.
„Tak půjdu sám."
„Ale ty ty soby nechytíš," namítl celkem logicky. Pak si povzdechl a obezřetně ke mně přešel.
„Klidně můžeš zůstat," navrhl jsem Tanelimu. On však zavrtěl hlavou a odvážně se vydal za námi. Celkem mě to dojalo.
Řeka nebyla široká, ale stejně jsem při každém kroku pozorně naslouchal, jestli neuslyším křupnutí. Nedíval jsem se před sebe, jen dolů, abych neudělal jedinou chybu. Obklopovalo nás jen hvízdání větru, které jsem se rozhodl přerušit svou otázkou.
„Co se vám to vlastně stalo?"
„Mirja říkala, že bys to nepochopil," reagoval Taneli. Jeho hlas se trochu chvěl.
„No, ale Mirja tady není, ne? Co to alespoň zkusit?"
„A budeš na nás žalovat?" Zavrtěl jsem hlavou. Taneli pohlédl na staršího z chlapců, který jen jemně pokývl. „Náš kmen napadl jiný a všechny zabili. Mirja nás schovala do jednoho dobře skrytého srubu, proto jsme přežili. Nevíme, jestli jsme jediní." Řekl to věcně, ale do očí se mu začaly tlačit slzy. Chvíli jsem se nezmohl na nic, jen na něj překvapeně zíral.
„A ti sobi s tím souvisí?" položil jsem nakonec další otázku.
„Jedině s nimi se dostaneme do dalšího kmene, protože pro lidi je to prostě moc daleko. Ale asi nás nepřijmou," odvětil Jari posmutnělým tónem. „K ničemu jim nejsme." Chtěl jsem namítnout, že přece umí spoustu úžasných věcí, ale pak mi došlo, že ostatní z hor na tom budou stejně.
„Ale utekli vám."
„Ti, co nás napadli, s sebou měli vlky. Proto se Lempi tak vylekal Satu, i když je na hluk zvyklý. Proto mu ani nevadila ta letadla. Žil totiž dlouho pod horami." Rozhodl jsem se, že na tohle se budu ptát jindy.
„A Mirja...?"
„Prý viděla ty vlky útočit. Ale já víc nevím, ona byla venku, když se to stalo, já ne," zašeptal Jari. Zdálo se, že už má také na krajíčku, takže jsem raději rychle změnil téma.
„Už jsme skoro za řekou," prohodil jsem. „Jak ty soby vlastně chcete přivolat?"
„Poslouchají nás," vysvětlil Jari. Nijak moudrý jsem z toho nebyl. Myslel jsem si, že sobi se ochočit nedají, nebo jen do jisté míry. Když mé nohy učinili první krok na pevnou zem, gestem mě zastavil. „Počkej tady, prosím. Neznají tě." Založil jsem si ruce na prsa. Vážně jsem byl zvědavý, jak to chce vyřešit.
Taneli ho následoval a oba začali vydávat tiché, mlaskavé zvuky. Sobi si jich nepochybně všimli, ale přišlo mi, že jsou celkem uvolnění. Možná měl Jari pravdu, možná se opravdu neměli proč cítit ohrožení, když tam šli jen oni dva. K mému velkému údivu prostě přešel k jednomu ze sobů, myslím, že to byl Säde, a lehce přes něj převěsil laso. Zamumlal několik slov, kterým jsem nerozuměl, protože jsem byl moc daleko a vydal se se sobem kráčejícím vedle něj a zbytkem smečky za zády. Musel jsem si připomenout, abych zavřel ústa.
„Dobrá práce," pochválil jsem je.
„Není to těžké. Akorát si musíš získat Sädeovu důvěru, a to je jednoduché, když tě zná. A celé stádo jde pak za ním," vysvětlil mi Jari, ale o nic moudřejší jsem nebyl. „Co chceš udělat teď? Jak s těmi soby přejdeme led?" Došlo mi, že jsem to nedomyslel. „A budeš muset jít před námi, kvůli Satu." Díval se na mě takovým způsobem, že bylo jasné, že mi to nějak neulehčí.
„Není jiná možnost než to přejít úplně stejně jako sem. Nebudou se snad plašit, je to tak pokryté sněhem, že je to spíš jako normální zem a ne led, ne?"
„Já se bojím," postěžoval si Taneli. Nemohl jsem mu to mít za zlé. „Co když se propadneme? Je nás moc."
Otočil jsem se na druhého chlapce. „Zvládneš to sám?"
„Proč?" zajímal se.
„Vezmu Taneliho s sebou. Bude vás tak míň a nějak... to musíme zvládnout." Zbledl strachy, ale přikývl a nejspíš čekal, až odejdeme. Pokusil jsem se na něj povzbudivě usmát, i když sem se sám docela bál. Pohlédl jsem na druhého chlapce. „Pojď se mnou. Bude to tak lepší." Zaváhal a podíval se na Jariho, ale když se dočkal pouhého poplácání po rameni, přidružil se ke mně.
Vstoupili jsme na led a pomalu se postupovali vpřed. Kupodivu mi to přišlo alespoň o malinko méně děsivé než předtím, jako by mé tělo tu zátěž už neuneslo a prostě na obavy rezignovalo. Nebo jsem snad opravdu věřil, že to dopadne dobře. Když jsme se dostali na druhou stranu, skoro mi to přišlo jako krátká trasa. Úlevně jsem vydechl.
„Vidíš, dokázali jsme to!" Taneli se na mě ovšem ani nepodíval. Zamračil jsem se. „Co se děje?"
„Mirja se bude zlobit."
„A na koho, prosím tě? Vždyť jsme jí přivedli ty soby. Po tom, co jsem vás viděl, jak jste je chytili, přece nemůže pochybovat o tom, že jste dost dobří. A o té procházce po ledě nemusí nic vědět."
„Bude se zlobit," zopakoval. Napadlo mě, že třeba vzbuzuje dojem, že jí musí vadit úplně všechno, že se Taneli prostě obává zbytečně. Neviděl jsem totiž rozumný důvod, proč by měla být naštvaná.
Dorazili jsme k mé feně. Po jejím vřelém přivítání jsem si uvědomil, že bych možná měl nějak zajistit bezpečí těch sobů. Začal jsem se přehrabovat v batohu.
„Co hledáš?" zeptal se Taneli.
Neodpověděl jsem, rovnou mu to ukázal. „To je obojek a vodítko. Takhle je znovu nevyleká," objasnil jsem. Přikývl a já jsem to nasadil své feně. Nebyla z toho zrovna dvakrát nadšená. „Promiň, Satu, ale pořád jsi pes. Ty soby potřebujeme." Samozřejmě, že mě napadlo, že by se časem mohli spřátelit, ale ona byla bohužel moc divoká. Jestli to půjde, tak ztuha. „Rád bych šel za Mirjou už teď. Nechci tam rovnou přijít s těmi soby, nedokážu odhadnout, jak by zareagovala." Nevím, nakolik mi rozuměl, ale beze slova zamířil zpět k našemu táboru.
Měl jsem v plánu spoustu věcí. Chtěl jsem mlžit, natahovat to, nic podstatného jí neříct. Mělo to být překvapení. Ale Taneli to celé změnil. Nemůžu říct, že zkazil, jednak za to asi nemohl, a jednak to možná bylo přece jen lepší řešení. Jen co ji uviděl, pevně ji objal a nechtěl ji pustit.
„Copak, Taneli?" slyšel jsem ji starostlivě se ptát. Oslovený neodpověděl, ale odmítal se jí pustit. Mirja na mě upřela ty neuvěřitelně pronikavé modré oči. I když mě to trochu znepokojilo, učinil jsem krok vpřed.
„Myslím, že je vyděšený," zašeptal jsem. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě a zase nahoru, což bylo celkem nepříjemné.
„Tak zaprvé, ulovili jste něco?" zeptala se kupodivu stručně a jen mě pozorovala.
„Ne."
„Kde je Jari? Proč máš toho psa na vodítku? Kde jste byli?" chrlila na mě smršť otázek, všechny dost nepříjemným, ostrým tónem.
„Mirjo, nezlob se," vydechl Taneli v její náruči.
„Na tebe se nezlobím, ať se děje cokoli," pravila a směřovala znovu pohled na mě. „Tak jednoduše – co se stalo?" Nechtěl jsem jí říct skoro nic, ale stejně jsem to udělal. Někdy v průběhu jsme si sedli k ohništi, které s Kattou rozdělaly. Sotva jsem se dostal k té části s ledovou řekou, podívala se někam za mě, značně překvapeně. Jari opravdu přivedl všechny tři soby. Uvázal Sädea k jednomu stromu a přisedl si k nám. Rychle jsem dokončil své vyprávění. Mirja měla celou dobu rty semknuté do úzké čárky a mlčela. To bylo hodně špatné znamení.
„Jste stateční a budou z vás velcí bojovníci," pronesla a já jsem pochopil, že tato slova patří chlapcům. „A je skvělé, že jste našli ty soby, konečně máme naději." Její proslov pokračoval, ale Katta mě oslovila a vyžádala si tak mou pozornost.
„Promiňte, můžu vás o něco poprosit." Hlas se jí trochu třásl. Ona se mě bála?
„Jasně. A tykej mi. Co potřebuješ?"
„Je-ještě jsme nedostavěli pří-přístřešek," zakoktala. „A na-napadlo mě, ž-že..."
„Samozřejmě, že ti pomůžu," souhlasil jsem a pokusil se co nejvřeleji usmát. Nikam to ovšem nevedlo, stále se na mě dívala tak vyděšeně. Nelíbilo se mi to. Nepolevilo to, ani když jsme spolu pracovali. Co mám udělat, abych si získal její přízeň? To byly všechny dívky z hor takové? Když jsem tak o tom přemýšlel, nikdy jsem jinak chovající se zdejší obyvatelku nepotkal. Ale zase jsem jich znal jen pár.
Ještě než jsme ulehli, podařilo se mi zastavit Mirju. Zase mě propalovala tím svým pohledem. Zvláštní, znepokojoval mě zhruba stejně jako ta ledová řeka. „Taneli říkal, že se budeš zlobit."
„Na něj ne," zavrčela.
„Na mě?"
„Nemůžeš za to. Ještě jednou díky za ty soby." Nenechal jsem jí však odejít, postavil jsem se jí do cesty.
„Chci to vědět." Zaváhala, ale nakonec přikývla.
„Pojď se se mnou projít."