Nebeské moře (XIV)
Po několika hodinách jsme zastavili, abychom si opekli zabitou lišku. Uklidnilo mě, že ji nechtějí jíst syrovou, i když mi bylo jasné, že s tím by Mirja nikdy nesouhlasila. Každopádně mě ale zase požádala o sirky, když připravili ohniště. Moc se mi nelíbilo, že největší kus úlohy zase vzala na sebe, ale nenechala si to vymluvit. Jestli takhle bude pokračovat, nedopadne to dobře.
Když jsem jí podával zápalky, povzdechl jsem si. „Ubývají."
„Vždyť víš, že já umím rozdělat oheň i jinak."
„I já. Ale je to takhle jednodušší. Ale o tohle nejde. Prostě mě štve, jak všechno mizí. Jídlo, světlice, přestávají fungovat přístroje, teď sirky, naděje... "
„Až na tu světlici máme všechno přímo pod nosem."
„Jo? A kde máš tu naději?"
„To musíme pokaždé, když se nehádáme, začíst vést filozofické debaty?"
Ušklíbl jsem se. „Očividně." Neodpověděla mi. To znamenalo, že ani ona žádnou zjevnou naději nevidí, jinak by se mnou ten rozhovor jistě vedla dále. Dokončili jsme přípravu lišky a napíchl kus masa na ostrý klacek. Chvíli jsme tam tak seděli, zahřívali si dlaně a pozorovali rudé plameny.
„Čím se vlastně bavíte, když nemáte co na práci?" zeptala se náhle.
Pousmál jsem se. „Jsem pilot. Připadá ti, že zase tak často nemám co na práci? A vy?"
„Celý den jsme na nohou, ale večer, to si buďto vyprávíme příběhy, někdy někdo donese nějakou knihu, tak si čteme a..." Pozvedl jsem obočí. Ano, umím číst. A pro tvou informaci i psát. Nejsme takoví, jak si myslíš." To tvrdila neustále, ale nikdy mi pořádně neřekla, proč. „Hrajeme různé hry, zpíváme, tančíme..."
„A jak je to s obětováváním?" Hned mi došlo, že jsem se asi neměl ptát. Sklopila zrak a zavrtěla hlavou.
„Náš kmen lidi neobětovává," vyhnula se přímé odpovědi. Jen jsem přikývl. Usmyslel jsem si, že se na to pak zeptám dětí. Zajímalo mě to, ale vypadalo to, že pro Mirju to není příjemné téma. „A co teda děláte vy?"
Zaváhal jsem. Můj svět mi najednou přišel dost prázdný. Ona o nich neustále mluvila v množném čísle, ale já bych většinu činností mohl vyjmenovat jen ve spojení s jednotným. Drželi mnohem více při sobě. Odkašlal jsem si.
„Povídáme si. Občas hrajeme karty nebo kostky." Pohlédl jsem na ni. „Víš, o co jde?"
„Myslím, že ano. Také to v určité podobě hrajeme," pokrčila rameny. Nezdálo se mi to. Odkdy odpovídala tak stroze? Myslel jsem si, že teď už jsme si všechno vysvětlili. Teď se ale zdálo, že má ještě nějaké tajemství.
„Řekneš mi to někdy?" zeptal jsem si přímo. Pokusila se o zmatený výraz.
„Co bych ti měla říct?"
„Oba dobře víme, o čem mluvím. No tak, Mirjo. Stejně mi to jednou zase prozradíš." To jsem možná neměl říkat. Zdálo se, že ji to naštvalo. Zatnula čelisti a zhluboka vydechla. Považoval jsem za nemožné ji nazlobit.
„Jak můžeš něco takového tvrdit?" zavrčela na mě. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Neměla jsem ti říkat vůbec nic. Nikdy."
Rozhodil jsem paže. „Výborně, a jsme zase na začátku. Už jsme dávno někde jinde."
„Bohužel," odvětila. Zavrtěl jsem hlavou. Bylo to tady zase. Nedokázal jsem se na ni zlobit. Cítil jsem jen smutek.
„Mrzí mě, že toho lituješ," hlesl jsem. Navzdory chladu jsem poodešel od ohně. Nebo spíše odkulhal, ale bylo to zase trochu lepší než předtím. Pokud nespadnu do další díry, snad se alespoň nějak dokážu pohybovat. Cítil jsem na sobě její pohled, ale neotočil jsem se. Zamířil jsem k dětem. Katta a Jari ke mně seděli zády, Taneli si mě zatím nevšiml. Přibližoval jsem se. Za chvíli jsem mohl slyšet i jejich slova.
„Bylo to odporné," slyšel jsem Kattu. Mluvila zvláštním, zastřeným hlasem. Plakala? „A Mirja na to nic neřekla! Má ho ráda více než nás!" Zpozorněl jsem. Mluvila o mně?
„Ona je do něho zamilovaná, vždyť to říkám pořád!" odpověděl Jari. V tom okamžiku si mě Taneli všiml. Otevřel ústa, ale já jsem si položil prst na rty. Chtěl jsem si to vyslechnout celé. Nervózně sebou zavrtěl, ale poslechl mě. Pak mi teprve došel význam Jariho sdělení. Ušklíbl jsem se. On si to pořád ještě myslel? „Zamilovaní lidi jsou pořád spolu."
Zvláštní. Nedošlo mi, že spolu trávíme zase tolik času. Když jsem se na tím asi zamyslel, něco na tom možná bylo. Proč jsme se vlastně nebavili spíše s dětmi? Doteď jsem měl pocit, že spolu trávíme čas jen proto, že musíme, ale jak tomu bylo ve skutečnosti?
„Nechápu, jak ho může mít ráda," odpověděla Katta. „Je jako oni." Oni? Kdo? Taneli na mě vyděšeně pohlédl. Pokusil jsem se na něj usmát, ale moc se mi to nedařilo.
„Ale ne, já si myslím, že je fajn," odporoval Jari. „Já si myslím, že tě objal, protože se s tebou chtěl skamarádit." Spojil jsem si tečky. Jí to objetí přišlo odporné? Myslel jsem, že když po mě hodila tu kouli, je všechno v pořádku. Ale možná se mě pořád jen moc bála. Ale proč? Pořád jsem nějak nevěřil tomu, že byla prostě taková.
„Chová se přesně jako oni," trvala si Katta na svém. Přišlo mi, že už jsem toho slyšel dost. Zamával jsem na Taneliho a pokusil se neslyšně odkulhat zpět. Naštěstí byli moc zabraní do své debaty, jinak by mě určitě slyšeli. Mirja stále seděla u ohně.
„Jdi pryč," prohlásila, když jsem se přiblížil na dosah.
„Ne. To ty pojď se mnou."
„Nikam s tebou nepůjdu."
„Fajn, tak jinak. Pojď za dětmi. Vysvětlím ti to po cestě." Zaváhala, ale nakonec se zvedla. Pokusil jsem se jí převyprávět celý ten rozhovor. Hodnou chvíli mlčela, což mě u ní docela děsilo. To už jsme byli někde v polovině.
„Vidím, že už zase chodíš," prohlásila nakonec.
„Neodbíhej od tématu, prosím tě. Je to ještě horší než ta upovídanost." Slyšel jsem děti. Už změnily téma, Jari a Taneli se hádali, kdo z nich bude jednou větší.
„Poslední dobou mluvíš spíše ty, nezdá se ti?"
„Mirjo, no tak."
Povzdechla si. „Už jsme tady." Zvýšila hlas. „Proč nejdete k ohni?" Všechny děti se k ní otočily. Katta měla trochu napuchlé oči. Nikdo to v té chvíli ovšem nekomentoval.
„Je nám tady dobře," odpověděl Jari a trochu provinile na mě pohlédl. Napadlo mě, jestli neví, že jsem to slyšel, ale pak mi došlo, že se asi stydí, že mě probírali bez mé přítomnosti. Nebo jsem v to alespoň doufal.
„A můžeme si přisednout?" zajímala se Mirja. Trochu neochotně přikývl a objal Kattu kolem ramen. To bylo kvůli mně? Cítil jsem se skoro jako nějaký vrah. Mirja dosedla. „Neuvědomili jsme si, že jsme pořád jenom spolu. O nic nejde, prostě se jen snažíme to nějak vydržet." Chtěla říct ještě něco, ale vypadalo to, že neví, jak to zformulovat. To bylo znepokojující. Až pak mi došlo, že dvě starší děti nechápou, jak jsme na to přišli. Udiveně na sebe pohlédli.
„Já jsem vás slyšel. Před chvilkou, omylem," přiznal jsem a připadal si u toho hrozně hloupě.
„Promiň, Niilo," zašeptal Jari. Zavrtěl jsem hlavou.
„Neřekli jste nic špatného." Posadil jsem se vedle nich a natáhl zraněnou nohu před sebe. „Můžu vědět, kdo jsou ti oni?"
Všechny děti pohlédly na Mirju. Něco mi říkalo, že kdybychom spolu mluvili jen my dva, nic by mi neřekla, ale spustila. Říkala to konečně svým obvyklým stylem. „Jak ses ptal na ty oběti, tak ses vlastně hrozně přiblížil k tomu, co ti teď řeknu. A kdyby tě to ještě náhodou zajímalo, tak ne, neobětováváme nic živého. Už ne. Jen symbolicky vhodíme ho ohně nějaké sošky nebo tak jako připomínku starých časů."
„Jasně. A proč už to neděláte?"
Povzdechla si. „Začali jsme se přibližovat nejen jiným kmenům, ale i vaší civilizaci. Odsuzovali jsme ty, kteří si od nich drželi odstup. Ze začátku to bylo skvělé. Předávali jsme si zkušenosti, pomáhali jsme si, spoustu věcí jsme se navzájem přiučili. Proto jsem ti třeba mohla říct, že vím, jak vzniká polární zář a tak. Jenomže se samozřejmě našli i ti, kteří toho jenom využívali. Jedním z nich byl přesně ten kmen, co nás napadl." Rozhostilo se hrobové ticho.
„Hráli jsme, já, Katta a ještě pár dalších dětí s jinými dětmi takovou hru. Dostaneš pět kousků dřeva a schováš se. Když tě ti, kteří chytají, najdou, můžeš před nimi i utíkat a znovu se schovat. Když tě chytí, odevzdáš jeden kousek dřeva. Když přijdeš o všechny, chytáš taky," vysvětlil Jari.
„On myslí děti právě z toho kmene, co nás napadl. A jak ses mě ptal na ty hry, omylem jsi mi to zase připomněl, promiň," doplnila Mirja. „Zkrátka, přesně o tohle jde. Šli na to chytře. Řekni dětem, ať si hrají s našimi, překonali naši opatrnost a pak se k nám mohli snadno dostat. Myslíš si, že by jinak vyhráli? Byli jsme silní." Zahleděla se do dálky, možná vzpomínala.
„A oni jsou ty děti?"
Zavrtěla hlavou. „Ty za nic nemohly, ty si jen bezelstně hrály. Oni jsou ti, kteří je poslali."
Podíval jsem se na Kattu. Vypadalo to, že se stydí a zároveň je naštvaná, že o tom vůbec mluvíme. „Já takový nejsem."
„Ty Mirju vážně miluješ?" podivila se. Alespoň že mi konečně tykala a neoslovovala mě pane. Až pak mi došlo, na co se vlastně zeptala.
„Cože? Ne, jasně že ne," ušklíbl jsem se. Ve tváři se jí zjevil zmatek.
„Ale proč se s ní pořád bavíš?" Zaváhal jsem, proč se mě na to vlastně ptá v této souvislosti.
„Počkej. Ty si myslíš, že se chci jenom vetřít do její přízně, jako to udělali tamti?"
„A do naší taky," doplnil ji Jari. „Já si to teda nemyslím, já ti věřím, ale ona..."
Usmál jsem se na něj. „Díky, Jari. Katto, ale já fakt nemám důvod. Ani bych vám nechtěl ublížit, ale prostě, jde hlavně o to, že bych z toho nic neměl, a hlavně to nemám jak udělat. Snad mi věříš alespoň to, že jsem fakt jenom pilot a..."
„Niilo," přerušila mě Mirja. „O tohle právě jde. Ten kmen spolupracoval i s lidmi jako jsi ty." Skousl jsem si spodní ret.
„Předtím jsem nechápal, proč mě nemáš ráda, ale teď nerozumím tomu, proč mi tady věří vůbec někdo," ušklíbl jsem se. „Měli jste mi to říct dřív."
„Myslela jsem, že se k tomu nikdy nedostaneme. Nechtěla jsem to komplikovat," pokrčila Mirja rameny. „Bála jsem se, že tohle už fakt nepochopíš."
„Jsem tady s tebou dlouho. Myslím, že už mě nic nepřekvapí," odvětil jsem. Na pár momentů jsme všichni mlčeli.
„Niilo," přerušil ho Taneli. „Já ti věřím. A mám tě rád." Ta vlna tepla, která mi projela tělem, byla neuvěřitelná. Přesunul jsem se k němu a posadil si ho na klín.
„I já tě mám rád," zašeptal jsem. Objal mě. Bylo to hrozně krásné.
„Nemáš už nás jak zradit. Nic už nemáme," pronesla Mirja. „Nemáš nám co vzít."
„No právě," odvětil jsem. Ona se náhle zvedla.
„Liška bude hotová. Jdu ji naporcovat."
„Doufám, že mi dáš stejnou porci jako vám," upozornil jsem ji. Zdálo se, že chce něco namítnout, protože tentokrát jsem vlastně zvíře vážně ulovil já, i když na něj Jari upozornil, ale nakonec si to rozmyslela. Jen jsem doufal, že mě poslechne.
„Já ti taky věřím," prohlásil Jari, když byla pryč. Katta nesouhlasně semkla rty. Nejspíš byla příliš rozhodnutá, že jsem zrádce, než aby ji to obměkčilo.
„Díky," hlesl jsem. Po chvíli trapného ticha jsme se všichni odebrali pomoct Mirje. Když jsme se dostali k jídlu, musel jsem uznat, že ta hádka o střílení za to stála a můj žaludek mi dal za pravdu. Když jsem hodil kus masa Satu a sledoval, jak ho hladově hltá, přišlo mi alespoň na chvíli všechno v pořádku.