Nebeské moře (XIX)
Mlha byla stále hustá, ale musela jsem se pustit do hledání ostatních. Vydaly jsme se s Kattou přibližně jejich směrem a prohledávaly každý možný úkryt. Nebylo jich příliš, proto to nebylo nic těžkého. Bála jsem se, že jsme je nadobro ztratili, ale odmítala si to připustit. Tušila jsem ale, že jednou stejně budu muset.
Katta šla kousek přede mnou. Když zabočila za roh jedné skály, náhle se zarazila. Zrychlila jsem krok. Nejprve jsem nechápala, co ji tak překvapilo, ale pak jsem to spatřila. Byla to silueta nějakého člověka. Byl příliš blízko, než aby si nás nevšiml, kdyby se otočil. Pokusila jsem se nenápadně couvat zpět, ale sníh pod mýma nohama příliš nahlas křupal.
Silueta se pohnula. Dotyčný se nejspíš otočil. Vyschlo mi v krku, ale pak jsem zaslechla známý hlas. „Mirjo?"
„Niilo," vydechla jsem a pevně ho objala. „Díkybohu." Nic neříkal. Když jsem ho pustila, přešel ke Kattě a položil jí ruce na ramena. Neviděla jsem jí do tváře, ale brala jsem jako dobré znamení, že před ním neutekla.
„Co vlastně děláš zrovna tady?" zeptala jsem se ho. „Nebylo by chytřejší se někam schovat? Také ses mohl ztratit nebo..."
„Já vím. Mir. Musím ti něco říct."
„To počká. Kde jsou vlastně kluci?"
„No, Taneli by měl být kousek odsud. Vidíš tu černou skálu?"
„Ty jsi ho tam nechal samotného?" nechápala jsem. „Niilo, je to stále dítě. Potřebuje tě. Jdeme za ním."
Nervózně si dlaní projel vlasy. „Víš, možná by tě zajímalo, co se stalo s Jarim."
„Ty to víš?" zeptala jsem se ho. „Tak co? Co se s ním stalo?"
Otevřel ústa, aby odpověděl, ale přerušil ho nějaký zvuk. Znělo to skoro jako hlasité zaúpění. Nechápala jsem, co se děje, ale Niilo rychle přešel k jednomu temnějšímu místu ve sněhu a naklonil se.
„Jari?" zavolal.
„Co se stalo?" zeptala jsem se.
Na okamžik se ke mně obrátil. „Je v tý díře dole. Myslel jsem, že..." Odmlčel se. „Jari!"
„Niilo..." ozval se slabý hlas zezdola. „Asi jsem omdlel. Praštil jsem se do hlavy. Je tu hrozná tma."
„To nic, to nic," uklidňoval ho pilot. „Dostaneme tě nahoru, jenom chvíli počkej." Přistoupila jsem k němu.
„Niilo, ale provaz má on," namítla jsem.
„Já vím. Musíme vymyslet něco jiného," odvětil.
„A vůbec, co sis myslel?"
„Na tom už nezáleží," odvětil vyhýbavě.
„Mně na tom záleží," odpověděla jsem. „Víš, mohlo by to být důležité, protože jestli sis myslel..."
Povzdechl si. „Když mi neodpovídal, myslel jsem, že umřel, jasný? A kdybych tady teď nebyl, asi by se to i stalo. Přemýšlel jsem, jak ti to řeknu."
Rychle jsem zamrkala, protože se mi do očí hloupě nahrnuly slzy. Rozplakal mě už jen ta představa, že by tady Jari nebyl. Nebyl však čas na takové myšlenky. Přešla jsem k průrvě v zemi.
„Jari, jak jsi asi hluboko?" zeptala jsem se.
„Mirjo," oslovil mě a zdálo se, že se mu ulevilo, že jsem zde také. „Nebude to víc než metr a půl, ale ven se sám nedostanu."
„Já vím. Počkej ještě chvíli," odvětila jsem a přešla k Niilovi. „Mám nápad."
„No?" zeptal se.
Pohlédla jsem na jeho psa. „Jak dlouhé je to vodítko?"
Pokrčil rameny. „Dva metry?"
„To bude muset stačit," odvětila jsem. Niilo mě konečně pochopil. Odepnul ho z obojku, a když si jeden konec pevně omotal kolem rukou, druhý spustil dolů. Netušila jsem, jak ho pak chce dostat nahoru, ale hodně se mi ulevilo. Také dost pomohlo, že se Satu nesnažila ulovit žádného soba.
„Zvládneš to?" zavolal Niilo do díry.
„Trochu se mi točí hlava, ale asi jo," ozval se Jari a já jsem se usmála. Byl statečný. Když Niilo vyhekl, pochopila jsem, že už se zavěsil na lano. Bylo štěstí, že uměl šplhat, jinak by to pravděpodobně šlo ještě hůře.
Chytila jsem lano také, abych Niilovi pomohla. Chvíli to zvládal vsedě, ale pak se musel postavit. Muselo ho to vzhledem ke zraněné noze bolet, ale on se choval, jako by se nic nestalo. Možná to byla hloupá chvíle na to, přemýšlet o něm, ale došlo mi, že říkal pravdu. Záleželo mu na nás mnohem více, než by vůbec mělo.
Nakonec se nám povedlo chlapce vytáhnout až nahoru. Sevřela jsem ho do náruče. „Jari, jak ti je?" zašeptala jsem.
„Hrozně mě bolí hlava," postěžoval si znovu, ale dále to nerozmazával. „Je Taneli v pořádku?" Přikývla jsem. Stále jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že mohl být Jari mrtvý. Když jsem ho pustila, objala ho i Katta a Niilo.
„Půjdeme za Tanelim?" navrhl poté pilot. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Vítr stejně sílil, museli jsme se někam schovat.
Když jsme došli až na místo, slyšela jsem zvuk, který mi trhal srdce. Pláč. Jari na mě udiveně pohlédl.
„Proč pláče?" zeptal se.
„Protože si myslí, že jsi mrtvý," vysvětlila jsem. Jari chvíli mlčel.
„A-aha," odvětil pak pouze a sehnul se, aby se pod převis vlezl. Když se Taneliho dotkl, mladší z nich zvedl hlavu.
„Kdo jsi?" zeptal se trochu vyděšeně. Usmála jsem se. Těšila jsem se na jeho radost.
„Kdo myslíš, že jsem?" odpověděl Jari. Taneli na něj chvíli hleděl a pak zavrtěl hlavou.
„Ne!" vykřikl. „Ne, to nejsi ty! Jari je mrtvý!" Snažil se ho od sebe odstrčit, ale Jari ho se smíchem objal.
„Neumřel jsem, akorát jsem se praštil do hlavy. Jsem to já, vážně." Taneli na něj znovu pohlédl a pak ho pevně objal. Ani si nevšiml, že jsme si k nim přisedli, dokud do něj Niilova fena nestrčila čumákem.
„Satu? Co tady děláš?" zeptal se. Z jeho hlasu bylo zřejmé, že stále pláče.
„Možná je tady se mnou," ozval se pilot.
„Niilo!" téměř vypískl a vrhl se mu do náruče. Pilot ho jemně objal. I když se blížila vánice a my jsme stále byli mnoho mil od letiště, na okamžik jsem cítila, že je vše v pořádku. Byli jsme všichni živí a zdraví. Mířili jsme k cíli. Všechno bylo alespoň na chvíli v pořádku.
Taneli pustil Niila a přidružil se k ostatním dětem a také k feně. Přisedla jsem si blíže k pilotovi.
„Proč mám pocit, že si tak trochu přivlastnili tvého psa?" zašeptala jsem.
„Protože je to pravda," pousmál se. Chvíli jsme jen seděli vedle sebe a mlčeli. „Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdybychom spolu fakt mohli zůstat."
Zavrtěla jsem se. Náhle mi místo, kde jsem seděla, připadalo nesmírně nepohodlné. „Chceš tím něco naznačit?"
„Mirjo, jsme jako rodina," hlesl.
„A proč něco takového říkáš? Přece jsme o tom už mluvili."
„Mirjo, Taneli, Jari a teď snad i Katta mě minimálně respektují. A já mám rád je. Nevadí jim ani Satu. A já mám rád taky tebe. Jestli je to jenom trochu vzájemné..."
„Niilo," přerušila jsem ho a nemohla uvěřit tomu, co právě řekl. „Je mi strašně líto, čím sis prošel. Nechci ti ublížit. Ale to, co navrhuješ, by nešlo."
„Proč ne?" zeptal se.
Zhluboka jsem se nadechla. „Protože i když mi na tobě záleží, je to jen proto, jak jsme spolu skončili. Možná by to šlo, ale stále zapomínáš, že muže, kterého jsem milovala, jsem milovat nepřestala. On je mrtvý, ale ne v mém srdci."
„Mirjo, nemusíš mě milovat. Stačí mi, když zůstaneš se mnou." Nemohla jsem uvěřit, že ta slova slyším zrovna z jeho úst. „Jestli chceš zpátky do hor, prosím. Můj slib, že tě vezmu kdekoli, pořád platí. Ale nic a nikoho nemáš. A já taky ne. A právě proto bych chtěl, abys zůstala. Ne kvůli tomu, abys byla moje holka, to v žádném případě, ale abych věděl, že jsi v bezpečí. A taky proto, že osamělé duše by měly být spolu."
„Nejde to," hlesla jsem. Věděla jsem, jak bude znít jeho další otázka.
„Proč ne?"
Stiskla jsem jeho dlaň. „Patříme do hor. Niilo, já bych prostě nedokázala žít kdekoli jinde. Hrozně by se mi po mém domově stýskalo."
„Určitě existuje nějaké řešení. Můžeme se přestěhovat někam hodně blízko a hory často navštěvovat nebo něco takového. Když budeme blízko civilizace, neohrozí nás ani žádné kmeny. Slibuju, že si to nakonec zamiluješ."
Chvíli jsem jen pozorovala padající sníh a žasla nad tím, kolik je pro nás ochotný udělat. Musela jsem ovšem myslet realisticky. „Nezamiluju. A děti už vůbec ne. Není to to pravé. Není to náš život. Víš, ty vidíš jen kmenové války a těžké podmínky, ale pro nás je to mnohem více. Chybělo by nám to."
„Tak raději všichni umřete?"
„Já nevím," přiznala jsem. „Tak ráda bych ti řekla, že zemřít v horách je ta lepší možnost než žít někde jinde, ale já zemřít nechci."
„To jsem rád. Jsi na to moc mladá."
„Niilo, já vůbec nevím, jestli to můžu přijmout."
„Myslíš si, že by děti nebyly šťastné?"
„Byl bys tam ty, takže určitě."
„Tak vidíš. A kdybys náhodou přece jenom nesouhlasila, moc bych tě chtěl poprosit o jednu věc."
„O jakou?" zašeptala jsem.
„Kdybychom se náhodou dostali domů do Vánoc, zůstala bys tam se mnou?"
„Niilo, to nestihneme v žádném případě."
„Já vím. Ale tím pádem na ně se mnou zůstaneš každopádně," usmál se.
„Jestli jeden z nás neumře."
„V tom případě," zašeptal a sáhl do svého batohu. „Chci, abys na mě na ně alespoň myslela." Vtiskl mi do rukou jeho baňku, tu, kterou měl zavěšenou v letadle. Pousmála jsem se.
„Myslela jsem, že jsi praktický člověk. Že se jí někde zbavíš nebo tak, když už sis ji vzal."
„To bych nemohl."
„Proč? Co pro tebe znamená? Proč ji vlastně máš?" zajímala jsem se.
Olízl si rty. „Už jsem ti to přece vysvětloval. Vzal jsem si ji, aby mě při letech pojila s tím, co je tam dole."
„Samozřejmě, ale ty přece život tam dole nechceš, ne? Utíkáš od něj. Nic dobrého tě tam nečeká."
Zarazil se. „To ne. Ale tu baňku mám ještě z dob, kdy jsem bydlel s mámou a lítat se teprve učil."
„Takže tě to spíše pojí s minulostí?" Opatrně přikývl. „A není to ta věc, kvůli které se do minulosti pořád vracíš?"
„Právě proto ti tu baňku chci dát. Protože jsi jediná, kdo o moji minulosti vůbec ví."
„To je od tebe strašně hezké," hlesla jsem. „Ale neměl by si ji spíš zasloužit někdo, komu budeš moct dát všechno a on ti to oplatí?"
Pousmál se. „Ale přesně to jsi pro mě ty. Za tu dobu, co jsme tady, jsi mi dala všechno, co jsem kdy potřeboval."
Povzdechla jsem si. Musela jsem mu říct pravdu. „Tobě nikdy nedošlo, že je mi tě prostě jen líto?"
Kupodivu pokrčil rameny. „Došlo. Ale kdyby ti na mě alespoň trochu nezáleželo, tak bys mi to ani neřekla. A kromě toho, o tohle nejde. Dala jsi mi všechno už tím, že jsi mi dala šanci, abych tě poznal. A že jsi ty chtěla poznat mě. Myslím fakt do hloubky."
„Myslím, že každý by se poznal, kdyby skončil jako my."
„Možná. Ale ne každému se tohle stane. Ale už toho nechme. Chtěl jsem ti prostě jenom říct, že stojím o to, abys u mě bydlela. A že chci, abys měla tu baňku."
Vzala jsem si ozdobu do dlaně. „A takhle to u vás vypadá?" Malované domky na mě působily docela sympaticky.
Zasmál se. „Prosím tě, vždyť jsi viděla Vuori. Samé paneláky, silnice, sem tam nějaký strom nebo pole..."
„A takhle vypadají všechna města u vás?"
Pokrčil rameny. „Vlastně jo. Ale některé vesnice se tomu alespoň trochu podobají, té baňce. Ale moje zrovna moc ne. Ale klidně bychom se mohli přestěhovat."
Kvůli té poslední větě jsem na něj hleděla jako na blázna a přemýšlela, jestli to myslí vážně. Nakonec jsem se ale zeptala na něco jiného. „A proč tím pádem někdo žije ve městě?"
„Podívej, ne všichni snesou ten drsný horský život, a taky, některé věci prostě v horách nemůžeš dělat. Třeba tu, jak vidíš, není žádné letiště. V moji vesnici je taky jenom takové malé, spíš je to louka, ale i tak. "
„Ale to by znamenalo, že když se někam přestěhujeme, musel by ses možná vzdát létání," namítla jsem.
Chvíli byl potichu. „Na to jsem nemyslel. Ale nemusíme přece..."
„Kompromis pro nás dva prostě není. Navíc, Niilo, nezlob se, ale ty fakt nejsi ten typ, co by v horách přežil dlouho. A asi ani pod nima."
„Já vím," usmál se. „Ale kdyby sis to přece jenom rozmyslela a chtěla se mnou, stačí říct. Víš, třeba by to nebylo napořád. Ty kmenové války jednou musí skončit, ne? Pak by ses třeba mohla vrátit."
„To by možná šlo," připustila jsem opatrně, protože by to o něco prodloužilo čas na rozhodnutí. „Ale stejně to nejprve musíme přežít."
„Jo," usmál se. „A ideálně všichni." Střelil pohledem směrem k Jarimu. Naklonila jsem se k němu a dotkla se rty jeho čela.
„Za to, že jsi neodešel, než se probudil," vysvětlila jsem. Věděla jsem, že nemohl tušit, že tam nesedí zbytečně, ale stejně jsem mu byla vděčná.