Devátý dopis
Moje budoucí já,
dlouho jsem ti nepsala, protože moc nebylo co. Normálně jsem se scházela a kamarády, s Astou, kterýmu furt nějak nevěřím, ale je hezkej a milej, takže tomu asi dám šanci, chodila do práce a tak. Ani dneska se nestalo zase nic tak zvláštního, ale cítím se hrozně spokojeně, tak si to zapíšu. Já, Ylermi a Tuivo jsme se byli podívat na jeden místní závod. Nešlo o nic velkýho, ale o to tam byla uvolněnější atmosféra.
Nejprv se mi tam moc nechtělo, protože mě štvalo, že nemůžu závodit i já, ale nakonec mě Yl přemluvil, že si alespoň pokecáme. Když jsem se ho zeptala, jestli můžu vzít i Tuiva, protože mi přišlo, že by spolu mohli vycházet, neměl nic proti. Tak jsme tam tak stáli u zábran, popíjeli teplý čaj z kelímků a sledovali velké obrazovky nad námi. Nebylo toho na nich moc vidět, obraz byl rozostřený a přesvětlený, ale dokázali jsme poznat, kdo je kdo.
Já: Yö to letos vyhraje. Má obrovskej náskok.
Tuivo: Ještě jim zbývá deset kilometrů. Může se stát cokoli. Většinou se to vlastně stává na posledením úseku, kdy si přestanou dávat pozor.
Já: Co vím, tak Yö předtím taky pomáhala u závodů jako ty. Tohle určitě ví.
Tuivo: Tak to doufám, že na ni máte vsazeno.
Ylermi: Vím, že je to vtip, ale párkrát jsem si doopravdy vsadil. Akorát jsem vždycky prohrál.
Já: To je jasný. Moc koukáš na momentální úspěchy, ne na celou kariéru.
Ylermi: Když někdo už dlouho nevyhrál, jaká je šance, že najednou zazáří?
Já: Jaká je šance, že znovu vyhraje někdo, kdo celkově zase tak dobrej není?
Chvilku jsme ještě tak nějak tlachali o závodech, když přišla část konverzace, která mě zaujala.
Já: Hele, Simo je sice debil, ale aspoň je hezkej. Pět z deseti.
Ylermi: Děláš si srandu? Hora svalů bez mozku. Akorát zbytečnýma kilama zatěžuje psy.
Já: Hele, ty svaly jsou jedna věc, chápu, že se ti nelíběj, i na mě je to přehnaný, ale koukni na ty vlasy. A ty velký rty. Musí být tak hebký.
Ylermi: No, testovat to nebudu. Ty rty jsou fakt hezký, ale stejně je to debil. Dva body.
Tuivo se trochu zasmál. Překvapeně jsme na něj pohlédli. Zase tak vtipný mi to, co řekl Ylermi, nepřišlo. Pak mě to napadlo. Mohl být Tuivo homofob? Jestli jo, tak jsem s ním asi skončila, ale chtěla jsem mu ještě dát šanci to pochopit.
Já: Hele, není na tom nic špatnýho.
Tuivo: Počkej, na čem? Komentovat vzhled závodníků?
Já: Ne. Čemu ses smál?
Tuivo: Že se k tobě Ylermi přidal, i když… není holka. Však víš.
Ylermi: Ale no tak. A já si myslel, že budeš v pohodě.
Tuivo: Počkej, ty jsi to myslel vážně?
Já: Jasně že to myslel vážně! Ty seš…
Tuivo: To je v pohodě. Já na to akorát nejsem zvyklej, ale je to v pohodě. Je jedno, kdo se ti líbí.
Vypadal trochu zmateně, ale zdálo se, že to myslí vážně. Ylermi to očividně bral s nadhledem, takže jsem to nechala být. Radši jsem přesměrovala pozornost na dalšího závodníka, co projížděl kolem kamery.
Já: Jyrki.
Neušlo mi, jak Tuivo zvedl zrak a jemně se usmál. Fandil mu?
Já: Taky tě fascinuje ta jeho tajemnost?
Tuivo: No…
Já: Bylo by hrozně super od něho mít autogram, ale nedal by mi ho, že. Zajímalo by mě, jakej doopravdy je. Podle mě je hodnej, jenom uzavřenej. Všimli jste si toho divnýho způsobu, jakým jede? Jako by byl úplně klidněj, jako by ani nezávodil, ale jenom si vyjel na projížďku, žádnej spěch, a stejně je celkem úspěšnej…
Ylermi: Jejda, Auri, tohle je marketingovej tah, ta jeho tajemnost, chápeš? Je zajímavej tím, že je kolem něho oblak tajemství, jinak je prostě průměrnej. Jinak ale dávám šestku. Za to pozérství. Vzhledově není přímo hezkej, ale je roztomilej.
Já: Jako jo. Asi nemůžu být objektivní, mně se prostě líbí, jak ho očividně totálně nezajímá, jak vypadá. Mně prostě přijde fajn. Devítka.
Ylermi: To nemyslíš vážně. Devítku nedostal ani Aino. A to je hezkej sympaťák, sama jsi to řekla.
Já: Ale není kolem něho to tajemno.
Ylermi: Myslíš ten marketingový trik.
Vtom něco zahoukalo. Koukli jsme se na výsledkovou tabuli. Přesně jak jsme čekali, Yö dojela první. Když jsem ji zahlédla, rozběhla jsem se za ní a prudce ji objala. Gratulovali jsme jí, smáli se, ona nám vyprávěla historky, které ji potkali, a bavili jsme se. Proto mě překvapilo, když mi v jedné chvíli Ylermi nenápadně položil ruku na rameno.
Yl: Kam šel?
Já: Kdo?
Yl: Tuivo.
Rozhlédla jsem se kolem a fakt nikdo nebyl. Napadlo mě, že mu vadilo, že je Ylermi gay. Asi by za to nemohl, jestli žil jinde, ale stejně mě to naštvalo. Konečně mi začal být pořádně sympatickej, a on by to takhle pokazil. Nakonec se ale s úsměvem vrátil a něco držel v ruce. Podal mi to.
Tuivo: Jyrki dojel dvanáctej.
Koukla jsem na papír a zatajila dech. Stálo tam roztáhlým a nízkým písmem Pro Auri, a pod tím byla vyvedená docela povedená kresba hlavy psa. Úplně dolů vtěstnal svoje jméno. Jyrki Järvinen. Překvapeně jsem na Tuiva pohlédla.
Já: Ale… počkej, to jsi napsal ty, že? Abys mi udělal radost.
Tuivo: Prosím tě, já neumím kreslit.
Já: Ale on většinou autogramy nedává. Proč by…
Tuivo: Poprosil jsem ho o to. My se tak trochu známe.
Já: Počkej, počkej, ty ho znáš? Jako… osobně?
Tuivo: Jo, jako osobně. Byl jsem to já, kdo ho tehdy zavedl do města, když se jeho pes zranil.
Já: A jo, vlastně. Ale i tak. Dovedl jsi ho sem, a on ti něco za tu dobu řekl?
Tuivo: Řekl mi toho dost. Něco z toho ti asi můžu povyprávět.
Já: Jo! A díky za ten autogram! Jako jeden z mála mi chyběl.
Ještě jsem se dozvěděla, že Jyrkiho závodění moc nebere, což dávalo smysl, že jeho chování není žádná póza, jména některých jeho psů, že vlastní i dopravní sáně a spoustu drobností, které mi Jyrkiho trochu poodkryly. Bylo mi jasný, že si Tuivo nechává hodně pro sebe, ale slíbil, že s náma jednou Jyrki půjde ven. Z celýho toho dne mám hrozně dobrou náladu.
.
(L., 8. 2. 2022 16:00)