Druhý dopis
Moje budoucí já,
před pár dny jsme zase byli s celou partou. Možná že Asta není až tak super, jak jsem si myslela. Nevím, nic se nestalo, ale jsem z toho nějaká rozladěná. Začalo to celkem nevinně, prostě mi v jedný chvíli začal sahat na koleno. To bylo divný, vždyť jsme se znali sotva pár dní, ale nebylo to přímo nepříjemný. Pak mě k sobě přitáhl a držel mě. Máma vždycky říkávala, že chlapům se musejí některý věci tolerovat, ale začínal mi tuhnout krk. Řekla jsem mu, ať toho nechá, a takhle ten rozhovor pokračoval:
Asta: Proč? Vím, že se ti líbím.
Já: Ale tohle je nepříjemný, bolí mě krk.
Asta: (Pustil mě.) Ale? Takže se ti líbím. Nesnaž se to zatajit, vidím ti to na očích.
Já: Očividně se ti taky líbím, když se na mě furt lepíš.
Asta: Takže příště spolu půjdeme sami.
Já: Počkej, jako na rande? Ale… asi bych tě radši nejprv poznala takhle s ostatníma.
Asta: Nebuď naivní. Myslíš, že se o tebe kluci přetrhnou? Využij šance, dokud ji máš.
Já: Děláš si srandu, že jo?
Asta: Klid. Jasně že jo.
Já: Tohleto ponižování mi moc vtipný nepřijde. (Odtáhla jsem se od něj.)
Asta (s povzdechem): Promiň, už to neudělám. (Natáhl se ke mně a začal mi hladit stehna, ale z vnitřní strany. Ještě že byla zima a neměla jsem sukni.)
Já: Vole. Přestaň.
Asta (se smíchem): Ale no tak, neříkej, že je ti to nepříjemný.
Tuivo (dost naštvaně, to mě překvapilo, ani jsem si nevšimla, že nás sleduje.) Nech ji být! Očividně ji otravuješ!
Snažil se mě zachránit. Bylo mi ho líto, tak jsem ho vzala ven na cigáro. Ukázalo se, že ještě nikdy nekouřil, tak jsem ho zasvětila. Kašlal jako všichni, co to zkoušeli poprvé, ale musí se mu nechat, že kouřil statečně dál, i když mu to očividně moc nechutnalo.
Já: Dík za záchranu. Jenom nebyla třeba.
Tuivo: Vždyť tě… (Asi lovil slovíčka v paměti, určitě nebyl odsud. To jenom dokazuje jeho divnost.) obtěžoval.
Já: Mně to zase tak nevadí. Dělají to všichni chlapi. (Viděla jsem zmatek v jeho očích.) A ti, co ne, jsou slaboši a žádná rozumná holka by o ně ani nezavadila pohledem.
Tuivo: Takže… když tě chlap otravuje a ponižuje, je fajn, a když je hodnej a milej, tak je slaboch?
Já: Nechápej to špatně. Jako kamarád je fajn, ale nikdy bych s hodným a milým klukem nechodila.
Tuivo: Kurva.
Já: Co?
Tuivo: Já se v tomhle světě prostě nanaučím žít.
Než jsem mu na to stihla cokoli říct, jen tak pohodil cigaretu na zem a zmizel v hospodě. Aspoň jsem ji přišlápla a zavrtěla nad ním hlavou. Byl mi sice sympatičtější než předtím, ale to nic neměnilo na tom, že je podivín. Za chvilku za mnou přišel Ylermi.
Yl: Co jsi tak odešla?
Já: Jenom jsem chtěla vysvětlit tomu Tuivovi, ať se nestará.
Yl: Myslel to dobře.
Já: Já vím. On je jeden z těch, co nechápe, jak se s chlapům musí ženské chovat, aby to fungovalo.
Yl: Tentokrát jsem si fakt myslel, že tě ten Asta naštval.
Já: Ne. Ale nějaký meze mu budu muset dát, ale opatrně, aby se nevylekal, chápeš.
Yl: Nechceš přece jenom zvážit…
Já: Ne. Už jsem ti říkala, ať mi moje vztahy nevymlouváš. Dobře víš, že se v tomhle neshodneme. Tak mi do toho nekecej.
Yl: Fajn, jak myslíš. Jdeš dovnitř?
Já: Ne. Jdu domů, pro dnešek to stačilo.
Yl: A co Asta?
Já: Ať se snaží, jestli mu za to fakt stojím.
Deníčku, přemýšlela jsem o tom. Yl ani Tuivo tomu nerozuměli, ale byla pravda, že Astovo chování mi bylo vážně nepříjemné. Cítila se tak někdy i máma, když ji otec balil? Škoda, že se jí nemůžu zeptat. Nebo spíš nechci. Asi to prostě jenom moc řeším.
Auri
.
(L., 8. 2. 2022 14:46)