Dvacátý čtvrtý dopis
Moje budoucí já,
jo, jsem tu dneska znovu. Nevím proč, ale nějak se mi tu chce napsat o tom úplně prvním setkání s Ylermim. Co já vím, třeba to za pár let nebudu mít tak moc v paměti, i teď ty vzpomínky mám trochu mlhavé, tak… si to prostě napíšu, to je jedno proč, prostě to chci napsat. Ehm. Jo. Tak, no, bylo to asi šest let nazpět, tehdy jsem znala z party jenom Joniho. Stalo se to taky při projížďce na skútru, proto jsme o tom mluvili.
To bylo tak. Prostě jsme s Jonim normálně kecali, už ani nevím o čem, ale on najednou z nějakýho důvodu zpomalil. Nic jsem nenamítala, on nikdy nezpomaloval bez důvodu, takže jsem se jenom trochu naklonila, abych viděla přes něj. Je nutný teda zmínit, že to bylo někdy ve středu polární noci, takže jsem toho moc neviděla. Stejně jsem si ale všimla jakési siluety. Kdyby Joni nezpomalil, tak bych neviděla mávání a poskakování toho člověka, protože byla tma, že. Taky ho mohlo napadnout zapálit nějaký oheň. Každopádně jsme dojeli až k němu. Celý se třásl. Natáhla jsem k němu ruku, abych ho ozdravila. Slabě mi ji stiskl. Až pak jsem si ho prohlédla. Byl to tmavovlasý kluk asi v našem věku, nebylo na něm nic zajímavýho.
Já: Jsem Auri. Co tady sakra děláš?
On: Byl… byl jsem hlouběji v horách, na skútru. Ale oni mi ho ukradli.
Joni: Zadrž, kdo oni?
On: Turisti. Nevím teda, co tam dělali, určitě si někde přečetli, že nemají chodit hluboko do hor sami, ale co už. Potřeboval jsem se… no, vyčůrat, a prostě se od toho skútru vzdálil. Jako všiml jsem si, že si ho prohlížejí, ale myslel jsem si, že se jim prostě líbí. Ale že ho vezmou…
Já: Někteří turisti jsou v tomhle fakt děsní. Myslí si, že když jsou v cizí zemi, můžou si dovolit všechno.
Joni: No, to je teď ale jedno. Musíme tě dostat dolů. Problém je v tom, že na můj skútr se vlezou sotva dva lidi.
Já: Tak zavolej horskou službu, ne? Vzal sis telefon?
Joni: Jo, ale asi tu nebude signál. (Vzal přístoj do ruky a pohlédl na něj.) Hm, není. Hele… vyjedu na tamten kopec, tam snad bude, zůstaň u něho. (Pak vzal ze skútru deku, kterou tam měl, aby ho sedačka nestudila, a přehodil ji přes toho kluka.) Zůstaňte někde poblíž. (Pak odjel.)
Já: Hele, jak se jmenuješ?
On: Ylermi.
Já: Hezký jméno. Můžu ti říkat Yle?
Yl: Jasně. Dík, že jste zastavili, už mě nějaký chlápek odignoroval, myslím, že schválně.
Já: Ono tě fakt nešlo moc vidět.
Yl: Já vím. Nemám u sebe zápalky ani nic. Myslel jsem, že normálně dojdu dolů, ale už jsem fakt promrzlej. (Omotal kolem sebe deku.)
Já: Hele, nejseš zase tak daleko. Joni to zařídí, ok? Mezitím se pojď procházet, ať nezmrzneš úplně.
Yl: Joni, to je ten kluk, co tu přijel s tebou?
Já: Jo, ale nechodíme spolu.
Nevím, proč jsem mu to vlastně tehdy říkala, ale každopádně to spustilo rozhovor, který zapříčinil, že mě Yl nějakým způsobem zaujal.
Yl: A líbí se ti?
Já: Proč, prosím tě?
Yl: No, jestli mi polezeš do zelí nebo ne.
Já: Počkej… Tobě se líbí? Ty jsi gay?
Yl: Jo.
Já: Tak se zase zklidni, on je na holky. A navíc teď balí mě, takže asi smůla.
Yl (vděčně): Díky.
Já: Počkej, co?
Yl: Já si takhle testuju lidi. Teda jako fakt jsem na kluky, ale když za to někdo nestojí, tak většinou reaguje zle, když mu řeknu, že se mi líbí kluk a ještě nějaký, kterýho znají. Jenom lidi, co jsou v pohodě, na to reagujou jako ty.
Já: Super, takže jsem jako obstála?
Yl: Jo, obstála. Nabízím ti svoje kamarádství. (Natáhl ke mně ruku.)
Já (s nervózním smíchem): Máš divný praktiky, jak se s někým seznámit, ale fajn. Kamarádi. (Stiskla jsem mu dlaň zabalenou v nepromokavé rukavici. Cítila jsem, jak se pořád chvěje.) Já a Joni občas vyrážíme takhle sami, ale spíš s partou. Někdy můžeš jít s náma, všichni jsou celkem v pohodě.
Yl: Tak fajn. Kolik vás vlastně je?
Já: Pět. Já, Joni, můj kluk, Joniho… no, teď už bejvalá holka, a pak ještě jeden trochu divnej kluk, ale zvykneš si na něho.
Yl: Divnej?
Já: Nevím, asi vyrůstal v nějaký sektě či co, občas má takový zvláštní řeči a hrozně se brání tomu, aby o sobě cokoli řekl, ale je hodnej a prostě je to sympaťák.
Yl: Tak fajn, těším se, až ho poznám. Je všechny.
To už k nám dojel Joni a ukázal zdvižený palec.
Joni: Prý tu budou za půl hoďky. Rozděláme mezitím oheň, aby nás našli. Najděte nějaké dřevo, já to tu připravím.
Souhlasili jsme a poslechli ho. Dopadlo to dobře, zjistili jsme, že Yl je taky z Aletasa a horská služba ho hodila domů, a nebylo to rozhodně naposledy, co jsme se viděli. Měla jsem Yla ráda, byl prostě takový fajn a nemusela jsem si před ním hlídat, co říkám, respektoval každou pitomost, co mi vylétla z pusy. A byla jsem moc ráda, že ho vzal i zbytek party, i když před nima byl mnohem tišší než jenom se mnou.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 10:20)