Dvacátý devátý dopis
Moje budoucí já,
Jsem nasraná. Jinak se to prostě říct nedá. No dobře, možná jsem hlavně smutná, ale snažím se si to zatím nepřipouštět. Nechc být jako ty holky ve filmech, které spořádají tuny zmrzliny, protože mají depku. I když, mám na nějakou depku vůbec právo? Jako bych nevěděla, jak to dopadne. No, ale popořadě. Snažila jsem se řídit Ylovou radou a prostě si ten vztah s Jonim užít. A ono to fungovalo. Až dodneška.
Sešli jsme se v parku, který se nacházel asi deset kilometrů od Aletasa. Nemohli jsme si dovolit pořád utrácet za hotely. Sice nám byla zima, ale za pár společných hodin to stálo. Astovi jsem řekla, že jedu navštívit jednu kamarádku z dětství, že se mi nečekaně ozvala. Nabídla jsem mu, jestli nechce jet se mnou, ale jen proto, že mi bylo jasné, že to odmítne. Kdyby ne, byla by to celkem katastrofa, ale on neměl zapotřebí trávit čas s lidma, kteří mi byli bližší než jemu. Kdyby tak věděl, že právě to je i Joni.
Tohle setkání mělo být jiné. Ne teda tak moc jiné, jak nakonec bylo, ale plánovala jsem přijít s určitým návrhem. Byla jsem připravená na odmítnutí, ale stejně jsem se trochu bála. Když jsem ho viděla sedět na lavičce s hnusnou kávou ze stánku s rychlým občerstvením, sevřelo se mi srdce. Strachem, ale i dojetím. On byl prostě tak hrozně roztomilej. Po pozdravení a několika opatrných pusách na přivítanou jsem si k němu přisedla. Lavička nepříjemně studila, tak jsem vytáhla jeden ze svých náhradních svetrů a dala si ho pod zadek.
Já: Nechceš si přisednout? Musí tě to taky studit.
Joni: Počkej, neměl bych něco takovýho navrhnout já tobě?
Já: Možná, ale jak tě znám, tak sis žádné oblečení navíc nevzal.
Joni: Jo, znáš mě až moc dobře.
Já: Joni, vždyť tu zmrzneš.
Joni: No, na to jsi tu ty, abych se měl o koho zahřívat, ne?
Já: Ty seš hroznej.
On to ale očividně myslel vážně, protože mě dost pevně objal. Pro náhodný kolemjdoucí jsme museli vypadat jako normální, spokojený pár. A je fakt, že já jsem se tak v tý chvíli i cejtila. S Astou mě nikdy až takový klid nepohlcoval. Odezněl ale, když jsem si vzpomněla, proč tady jsem. Odtáhla jsem se a chytila Joniho za ruku. Usmál se na mě tím svým laskavým způsobem ajá měla v tu chvíli pocit, že ať to dopadne jakkoli, tak dělám správnou věc.
Já: Joni? Mohla bych s tebou o něčem mluvit?
Joni: Jasně.
Neposlal mě do háje. Mohl říct, že si přece nebudeme kazit naše setkání, že se zbytečně nebudeme obírat o čas, ale on mě vyslechl. Vždycky mě vyslechl, a já jsem za to byla hrozně ráda.
Já: Víš, hrozně mě to už ubíjí. Myslím to všechno mezi náma. To, jak tajíme náš vztah, jak do očí lžeme odstatním, jak ničíme dva vztahy…
Joni: Rozcházíš se se mnou?
Já: Co? Ne, ty idiote. Spíš naopak. Koukni, chápu, že asi budeš potřebovat čas, aby sis to promyslel, a já ti ho dám, klidně ti ho dám hned teď, protože já jsem nad tím tady dost dlouho přemýšlela. Prostě… se na to vykašleme. Nevím, co všechno to způsobí, ale já chci být s tebou. Myslím jenom s tebou. I kdybych kvůli tomu měla ztratit půlku party, protože ty seš pro mě mnohem důležitější.
Joni: Auri, já… já nemůžu.
Já: V čem je problém?
Joni: V tom, že je to problém pro tebe. Vždycky jsi hledala někoho jako je Asta, a chtěla ho pro tebe tvoje matka. Zničíš svoje sny i poslední zvytky vztahu s ní.
Já: Já vím. Ale stejně si to přeju. A hlavně, na tohle všechno jsi měl myslet, než jsi mi vyznal lásku. Pojď se projít, ať tu nezmrzneme.
Ruku v ruce jsme se vydali parkem. Když jsem se snažila tvořit co nejhezčí stopy, Joni je se mnou nadšeně komentoval a ani ty nejošklivější se nesnažil zašlapat. Tehdy mi to, že je Asta zašlapával, přišlo vtipný a hezký, ale když jsem nad tím přemýšlela, možná to byl jen další znak toho, že chtěl mít celý můj život pod kontrolou. Až po nějaké době, která mohla být pár minut stejně jako několik hodin, se Joni vrátil k tomu tématu, co jsem začala.
Joni: A ještě, Auri… Tyyne začíná mluvit o děcku, a já vím, že ty moc děti nechceš…
Já: Stejně je asi budu muset mít. Nestojím o to, aby mě lidi pomlouvali.
Joni: Nemyslím si, že bys je měla mít proto, že máš pocit, že bys měla.
Já: Z jakýho jinýho důvodu si myslíš, že mě měla matka?
Joni: No právě. A proto se ti teď sere do života, všechno musí být podle ní, a proto spolu máte tak blbej vztah. Prostě, myslím, že děcka by měl člověk mít proto, že chce někomu předat do života to nejlepší.
Já: To je trochu naivní, nemyslíš?
Joni: Nevím. Já jsem na to, jak mě rodiče vychovali, hrdej.
Já: Vychovali tě k tomu, abys podváděl holku, se kterou chceš mít děcko, i když s ní vlastně nechceš být?
Joni: To byla trochu podpásovka, nemyslíš?
Já: Asi jo, ale já to myslím vážně. Fajn, neměli bysme mít děcka proto, abychom je měli, ale přítelkyni pro to mít můžeš? I když můžeš mít někoho, koho… miluješ?
Joni: Jo, Auri, miluju tě, jenže… Víš co, máš pravdu. Kašleme na to, ale v jiným smyslu. Já prostě… i pro mě je náš vztah hrozně těžký, a bude lepší, když to ukončíme.
Já: Joni…
Joni: Ne, já… já to tak chci. Tyyne nic říkat nebudu, ale jestli to chceš říct Astovi, tak to klidně celý sveď na mě. Já… vlastně stejně nevím, jestli se s ním chci bavit.
Já: Joni, doprdele, ale ty za nic nemůžeš.
Joni: On neví, jak to celý bylo. Klidně mu řekni, že to byl krátký románek nebo že jsme se spolu vyspali, je mi to fakt jedno.
Slzy mi stékaly po tváři. Viděla jsem v jeho tváři, že to myslí vážně, že je odhodlaný, ale zároveň nepustil moji ruku, naopak ji ještě pevněji sevřel. Rozhodla jsem se jeho rozhodnutí respektovat. Chtěla jsem věřit tomu, že si to ten idiot rozmyslí.
Já: Proč nevíš, jestli se chceš ještě bavit s Astou?
Joni: Nechci to před tebou nějak vytahovat, nechci ho očerňovat nebo tak.
Já: Mě to zajímá.
Joni (s povzdechem): Protože si s ním moc nemám co říct. A asi jsme stejně zničili partu, i když to ostatní nevědí, takže mě nějak netrápí, že bude nasranej nebo tak, pokud mi nerozbije hubu.
Já: To by asi neudělal. Já… ani nevím, jestli mu to říkat. Na jednu stranu by mi to pomohlo si to tak nevyčítat, ale na druhou, takhle získá dobrý důvod, proč žárlit ještě víc.
Joni: Jasně, jenom jsem ti chtěl vysvětlit, že můžeš. Auri, mám tě fakt rád, a chci, abys byla šťastná, ať už to pro nás bude znamenat cokoli, jo?
Já: Nechci tě ztratit.
Joni: Já vím, ani já tebe. Nějak to prostě časem zvládneme. Ale teď se vrať domů za Astou, ok?
Já: Nesnáším tě.
Joni: Doprovodím tě na vlak.
To taky udělal. A jo, jsem nasraná na něho. Mohli jsme být spolu, a on to takhle odmítl, a ještě s kecy, že je to pro moje dobro. I když, on asi fakt myslel na moje dobro. Kurva. Paradoxně jsem ho teď chtěla víc než kdykoli předtím.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 21:32)