Dvacátý šestý dopis
Moje budoucí já,
Neměla jsem z toho dobrý pocit, ani trochu jsem neměla dobrý pocit z toho, co jsem udělala, ale snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že je to v zájmu nás všech. Dělala jsem to pro nás všechny, ale taky pro sebe. Situace, ve který jsme se ocitli, mě ničila, a potřebovala jsem ji vyřešit. Proto jsem Jonimu navrhla tu šílenost, proto jsem mu navrhla, abysme si na jednu noc vzali pokoj v hotelu dostatečně daleko od Aletasa. Mohli jsme sice vyjet na skútru, ale nebylo by tam tolik prostoru na povídání, a zůstávat v Aletasu by bylo nebezpečný, Asta nebo někdo jiný z party by na to mohl přijít, že jsme spolu, a špatně by se to vysvětlovalo. Sice jsme u sebe už přespávali asi milionkrát, ale tohle byla jiná situace.
Koukala jsem z okna na zasněžený hory a nervózně čekala, až přijde. Prý se mu líp přemýšlelo s nějakým jídlem. Nakonec přišel s balíčkem křupek a vodkou. Protočila jsem nad ním oči a řekla mu, že bych byla ráda, kdybysme si aspoň na ten hlavní rozhovor udrželi čistou mysl. Joni souhlasil, ale křupky jsme si rozbalili.
Joni (s plnými ústy): Hmf. Neber si to jako výčitku, ale proč jsi to vlastně Astovi říkala? Teda, chápu, že si říkáte všechno, když spolu chodíte, ale… víš, jakej je. Když už nic, tak ho to určitě ranilo.
Já: Jo, ale on se prostě ptal, proč jsem skleslá, a já… já nevím. Myslela jsem, že to pochopí.
Joni: Já chápu, proč je naštvanej na mě, ale ty si to fakt nezasloužíš. A jak jsi mi měla zavolat, tak to od něho bylo fakt hnusný.
Já: Joni, přestaň.
Joni: Co? Říkala jsi, že si promluvíme úplně na rovinu.
Já: Přestaň mě předsvědčovat, jak je Asta hroznej.
Joni (protočil oči): Ale ne, já to tak nemyslel. Jenom se snažím vyjádřit svůj postoj. Já mám Astu rád, ale prostě se mi některý jeho způsoby chování nelíběj. To je u kamarádů normální, ne?
Já (po chvilce přemýšlení): Nevím, já to prostě beru tak, že každý je nějakej. Asta je žárlivej, Tuivo má občas divný kecy, Ylermi je cynik, Tyyne je panovačná, a ty seš… já vlastně ani nevím, jestli dokážu říct nějakou tvoji přímo negativní vlastnost, ty seš tak zatraceně hodnej, že to… No, prostě, chci tím říct, že to nevnímám jako chyby, ale prostě jako součást toho člověka.
Joni: Ale jsi schopná říct, že ti to vadí, ne?
Já: Jo, to asi jo, ale bez toho by to nebyl ten člověk.
Joni: Proč mi přijde, že se snažíš mluvit o všem, jenom ne o tamtom?
Já: Protože je to pravda.
Joni (s povzdechem): Já vím, co je moje negativní vlastnost. Občas jsem až moc upřímnej. Neměl jsem ti to prostě říkat. Víš, já ani nečekal, že z toho něco bude, jenom pro mě bylo prostě v tu chvíli důležitý, abys to věděla.
Já: O to nejde, mně to v podstatě nevadí, jenom jsem asi trochu… překvapená, a musím to vstřebat. Kdyby mi to vadilo, tak tu s tebou teď nejsem úplně sama.
Joni: Ale když už jsi to řekla Astovi, tak tě to asi trápí, ne?
Já: To přejde, fakt. Ono je teď hlavně podstatný, že jsme asi rozbili partu. Ty a Tyyne jste se rozešli, a Asta teď ví, že bys mě i chtěl, kdybys měl tu možnost, a vím to já, a navíc to teď kvůli tomu bude mezi mnou a Astou divný. Tohle parta nevydrží.
Joni: Auri, i kdyby, tak prostě… nemusíme být parta. Myslím, že minimálně Yl a Tuivo se s náma budou bavit pořád.
Já: Mně na tom hodně záleží. Je to mě důležitý, že někam patřím.
Joni: Snad to nějak napravíme, i když ne hned. Fakt ještě jednou promiň.
Já: V pohodě. Taky se ti chci omluvit, v ten moment jsem zareagovala fakt hnusně.
Joni: Jako, nedivím se ti. Nechtěl jsem ti nějakým způsobem narušit vztah.
Poposedla jsem si a nacpala si pusu křupkama, abych získala čas na rozmyšlenou. Joni mlčky vyčkával a trochu se u toho usmíval, i když jsem v jeho očích viděla bolest. V tu chvíli bych pro něho udělala úplně cokoli, aby mu bylo líp. Ale nešlo to, musela jsem se dozvědět poslední částečky pravdy.
Já: Hele, souhlasil jsi s tím rozchodem s Tyyne kvůli mně?
Joni: Jo, hrálo to v tom roli, ale neboj, není to jenom kvůli tobě. To bych si musel myslet, že mám šanci.
Já: Kvůli tomu, že mám Astu?
Joni: Myslím, že když se ptáš, tak víš, že ne. I kvůli tomu, že ty prostě hledáš… typy chlapů, který se… o tebe budou starat.
Já (s pobavením): Řekni to na plnou hubu. Který mi budou řídit život.
Joni: Jo. Jak jsi mi kdysi řekla, jsem prostě až moc hodnej.
Já: Takže to chápeš?
Joni: Asi jo. Snažím se to brát tak, že máš na to jinej názor.
Já: Ale… Když jsi mi řekl, co ke mně cítíš, zmínil jsi i to, že ti můj vztah s Astou nepřijde správnej právě kvůli tomuhle.
Joni: Jo, promiň. Nemám se vám do toho co plést.
Já: Nechci, aby ses omlouval, chci, abys… mi to vysvětlil. Myslím svůj postoj.
Joni: To není třeba, já tě prostě už nebudu přesvědčovat.
Já: Joni. Dělej.
Joni: Fajn, jak chceš. Hele… já to takhle s Tyyne nechtěl. Chtěl jsem, abysme si byli rovní a vzájemně se na všem domluvili a tak. Jenže to prostě nešlo, často jsme se hádali, a tak jsem se jí začal přizpůsobovat, a to ode mě byla blbost. Nebyl jsem takhle ani trochu šťastnej, jenom mi to nedocházelo. A já se bojím, že někde uvnitř nejseš šťastná ani ty… a prostě mi nějak přišlo, že spolu bysme byli, že by to fungovalo, protože jako kamarádi jsme se dokázali domluvit vždycky, a aspoň mně přijde, že ani jeden z nás tomu druhému nerozkazuje nebo tak.
Já: Jako jo, ale… zaprvý, já prostě Astu nemůžu opustit. Rozložilo by to patu už úplně, a taky by mě matka zabila.
Joni: Nikdy jsi moc nemluvila o svý matce. Vím, že spolu úplně dokonale nevycházíte, ale proč by tě zabila?
Já: Protože podle ní je Asta dokonalej chlap. Přesně takovýho ke mně vždycky chtěla. Zatímco ty… nejsi.
Joni: Tak proto… chápu, jestli tě k tomu vždycky vedla. No, ale říkala jsi zaprvý. Zadruhý je co?
Já: Že…
Chtěla jsem mu říct, že já k němu nic necítím, ale když jsem koukala do těch laskavých zelených očí, nějak to nešlo. Joni byl všechno, co jsem nikdy nehledala, ale cítila jsem se v jeho přítomnosti tak hrozně svobodně a šťastně. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, odmítala jsem nad tím přemýšlet. Naklonila jsem se k němu a vtiskla mu polibek na rty. Odstrčil mě a zmateně se mě zeptal, co si myslím, že dělám. Odpověděla jsem, že vím, že to není dobrý nápad, ale že to přesně tak chci.
Byla to jediná pusa, co jsme si dneska večer dali a prostě jsme pak kecali, jako by se nic nestalo, ale i když jsem někde vzadu v hlavě cítila výčitky a věděla, že mě doběhnou, hlavně proto, že jsem to udělala s naprosto čistou hlavou, bylo mi prostě tak dobře, že jsem se vykašlala na to, že jsem nás namočila do ještě většího průšvihu, než v jakým jsme byli doposud.
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 10:33)