Patnáctý dopis
Moje budoucí já,
konečně se mi povedlo domluvit se s Jonim a Tuivem, že zase pojedeme do hor. Za tři dny mě navíc čekalo další asi-rande s Astou, a já jsem měla pocit, že se zase všechno obrací k lepšímu. Byla jsem trochu nervózní, když jsem se blížila ke svahu, ale v momentě, kdy mě Joni prudce objal, se všechny starosti rozplynuly. Tak dlouho už to neudělal. Když jsem se na přivítanou objala i s Tuivem, vyrazili jsme. Joni zapředl nějakou bezvýznamnou konverzaci o počasí. Dost mě to překvapilo, protože normálně tyhle řeči neměl rád.
Já: K pointě.
Joni: Cože?
Já: Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že si jenom povídáš. Ale když něco říkáš, mívá to hlubší smysl.
Joni: Hm… ne, tentokrát fakt ne. Vadí ti to snad?
Já: Jasně že mi to nevadí. Takže… prostě jenom tak kecáš o sněhu a mracích?
Joni: To radši chceš, aby tu bylo trapný ticho?
V tý chvíli jsem začínala mít zase pocit, že je všechno zle. A ten pocit neskončil až do konce projížďky, i když vlastně byla jako celek pěkná. Chápala jsem, že lidi se mění, ale ta změna se mi u Joniho fakt dvakrát nezamlouvala.
Já: Ne, v pohodě, pokračuj.
Joni: Hele, Tuivo, ať tady Auri nemá pocit, že mluvíme o ničem, chtěl jsem ti říct, že mi přijde, že se to tvoje chování zlepšuje.
Zavřela jsem oči a v duchu napočítala do pěti. Snažila jsem si to nebrat osobně. Joni ke mně sice takový nebýval, ale určitě to nemyslel zle.
Tuivo: Počkej, co tím myslíš?
Joni: No, jak jsi přišel, tak jsi byl divnější.
Tuivo: Hm, tak dík. Ale ne, vím, jak to myslíš.
Joni: Hele, pomáháme ti.
Tuivo: Já vím!
Já: Tuivo, vlastně jsem se tě ohledně tohohle chtěla na něco zeptat?
Tuivo: No?
Já: Nevadí ti to? Já jenom, sice ti chceme pomoct, ale zároveň tě tím omezujeme. Bereme ti svobodnou vůli, jestli chápeš, co se tím snažím říct.
Tuivo mi na to neodpověděl. Mlčel několik dlouhých minut. Podívala jsem se na Joniho, ale on jen z nějakýho důvodu protočil očima. Vůbec jsem nechápala, co jsem udělala zle, proč jde zase všechno tak zatraceně do háje. Když si Tuivo konečně odkašlal, že promluví, doufala jsem, že se k tomu nějak vyjádří, ale on začal úplně o něčem jiném.
Tuivo: Říkala jsi, že se chceš naučit víst spřežení.
Já: No… jo, ale neodpověděl jsi…
Tuivo: Tak jsem to nadhodil před Yö, tou zelenovlasou, co minule vyhrála závody…
Já:Vím, kdo je Yö. Počkej, to jsi stihl kdy? Vůbec s ní mluvit…
Tuivo: Potkali jsme se u zápisů na další závody, já tam teď pomáhám, a chvilku jsme kecali. Řekl jsem jí, že mám kamarádku, která by se to chtěla naučit, ani jsem tím nic nesledoval, a ona se hned sama navrhla, že tě může učit. Když jsem nadhodil, že jde o tebe, byla ještě nadšenější.
Já: Počkej, to fakt?
Tuivo: Jo, fakt. Dala mi, vlastně tobě, na sebe číslo. Pak ti ho napíšu do SMSky.
Já: Však musí mít spoustu práce s tréninky a tak.
Tuivo: No, očividně je z té možnosti nadšená. Jestli ti teda nevadí, že není přímo instruktorka.
Já: Ne, sakra, to… to vůbec! Jejda, to je tak úžasný! Díky, Tuivo!
Tuivo: Jo. Není za co, není to moje zásluha.
Nějak jsme dokončili projížďku a vrátili se domů. Možná by mi bylo o něco líp, přece jenom, měla jsem člověka, který mě konečně nauči jezdit, kdyby se večer nerozezněl telefon. Když jsem viděla Joniho jméno, musela jsem se automaticky usmát. Když jsem ale slyšela chlad v jeho hlase, úsměv mi okamžitě povadl.
Joni: No, tak tohle se ti fakt nepovedlo.
Já: Co přesně myslíš?
Joni: To s Tuivem. To jsi mu musela říkat, že ho omezujeme tím, že mu pomáháme?
Já: No, kdyby tě to zajímalo, tak s tím přišla Tyyne.
Joni: Co?
Já: Jo. Takže si to teď najednou budeš myslet taky, co?
Joni: Ale ona… mi to nikdy neřekla.
Já: Já jsem se s ní už dávno sešla v kavárně.
Joni: Ty s ní?
Já: Jo. Asta v tý době nechtěl, abych se scházela sama s klukama, takže mi zbyla jen ona.
Joni: Asta je fajn, ale tebe si přivlastňuje. Za chvilku kolem něho budeš skákat, jak si pískne.
Já: Jako ty kolem Tyyne?
Joni: Nechme toho. Prostě jsi mu to neměla říkat.
Já (smířlivě): Myslíš, že se teď nebude snažit zapadnout?
Joni: Ne. Ale že se s náma dvěma nebude tolik bavit.
Já: To je trochu sobecký důvod, ne?
Joni: Musíš se do mě furt navážet?
Já: Ale já… Tohle nemá cenu. Chováš se ke mně fakt hrozně, Joni.
Joni: Hlavně že ty se chováš nejlíp na světě.
Já: K tobě to ani jinak nejde, od tý doby, co jsi… To je jedno, já se fakt nechci hádat. Dobrou, Joni.
Joni: Počkej, co jsem co?
Já: S Tyyne. Čau.
Položila jsem mu to a na další hovor už nereaguju. Joni je fakt debil.
Auri
.
(L. , 7. 6. 2022 17:42)