První dopis
Moje budoucí já,
Jo jo, to jsem já, ten cvok, který píše dopisy sama sobě, protože proč ne. Ani nevím, jak mě to napadlo, protože normální lidi si přece vedou deník, ale napadlo mě, že by mohla být sranda si napsat vzkazy, zalepit do obálky, a pak si to za pár let přečíst. No, a taky se potřebuju vykecat někomu, kdo mi nebude radit nebo mě soudit. Ale teď už o dnešku.
Joni mě spolu s Ylermim a Tyyne vytáhl do naši oblíbené hospody, že mě seznámí s chlapy, který zná už nějakej ten pátek. Nejprv mi to přišlo divný, protože kdyby tam byl jenom jeden, tak by mi to přišlo normální, že nás chce dohodit, že jo, ale nakonec se ukázalo, že prostě nemaj čas na to, chodit do hospody se mnou a Ylermim jindy než s nima, tak nás takhle spojili a doufali, že si budeme rozumět. Ti dva byli zajímavý, popíšu ti je, jenom vyměním náplň v propisce, počkej, budoucí Auri. Eh, ty vlastně nemáš na co čekat a tenhle zápis je už teď brutálně zmatenej. Asi to byl špatnej nápad, ale co už. Tak, ti chlapi.
Začnu tím divnějším, ale pro mě míň zajímavým. Tuivo Halonen. Zrzek, celkem malej, hubenej. Má divný přízvuk a strašně syká a ráčkuje. Nevím, kde ho Joni sebral, ale připadá mi jak nějakej pošuk. Joni tvrdil, že je možná z nějaký sekty. Má dost divný řeči. Na druhou stranu, je milej a přátelskej a má zajímavý názory. Nevadí mi, ale ten druhej…
Asta Laine. Blonďák, vysoký, pronikavé modré oči, kterýma mě pořád sledoval. Myslím, že mě trochu balil, ale nevadilo mi, spíš naopak. On byl tak hezkej, svalnatej a byl ke mně hrozně pozornej, třeba, představ si to, mi koupil další skleničku vodky. Na druhou stranu nebyl otravnej, spíš za mnou tak rozhtomile dolejzal a vyptával se mě takový ty blbosti jako kolik mám sourozenců (nula, jsem takovej ten romazlenej jedináček) nebo kde pracuju (neutekl, když jsem mu řekla, že vyvrhuju chycený ryby, což nebyla zrovna ta nejlepší práce na světě, má bod), ale tak nějak hezky.
Joni a Tyyne měli samozřejmě rejpavý poznámky jako „nalij jí pořádně, třeba se s tebou i vyspí“ nebo „do toho, jdeš na to jak posranej“. Bylo to trapný, ale zvykla jsem si, a hlavně jsem věděla, že Joni takovej doopravdy není. Od té doby, co se s ní skamarádil, se choval jako ona. Tyyne byla fajn, ale další její kopii jsem nepotřebovala. Ylermi prostě jenom jako vždycky, když byl s víc lidma, čuměl do blba, přitom o samotě to byl tak kecanej a suprovej člověk. A Tuivo? No, vykládal něco o to, že svítíme jen pro druhého, ale jak jsem říkala, tak ten kluk je divnej.
No, musím si jít uvařit něco na jídlo, tak zatím čau.
Auri