Třicátý čtvrtý dopis
Moje budoucí já,
no do háje. Asi jsem to pořádně pokazila. Myslím samozřejmě s Astou. Ne, že bych to nečekala, a do jistý míry na to asi měl právo, a vůbec, co mě to doprdele napadlo, ale nevím, jsem z toho taková otřesená. Že je něco zle, to jsem zjistila už v momentě, kdy se Joni a Tyyne začali loučit. Asta mě propaloval vražedným pohledem a nenechal toho, ani když už odešli. Sotva se zaklaply dveře a já jsem chtěla začít sklízet jídlo ze stolu, dost surově mě chytil za paži.
Asta (procedil skrz zuby): Co si o sobě vůbec myslíš?
Já: Promiň, ok? Jestli to chceš vědět, trápí ho, co je s Tuivem.
Tu část o tom, že ho trápí taky to, co se stalo mezi náma, jsem radši vynechala, Asta už tak vypadal, že dřív nebo později do něčeho pořádně praští.
Asta: Nezačínej s tím zase.
Já: Je to i tvůj kamarád.
Asta: Jasně, ale… doprdele, prostě ho neznáme. Kdo ví, co si musí zařídit.
Já: To o něho nemáš ani trochu strach?
Asta: Ne. Přemýšlíš nad blbostma.
Já: Kamarád, který je možná v nebezpečí, je blbost?
Asta: Z čeho usuzuješ, že je v nebezpečí?
Já: Fajn. Řeknu ti to celý. Když přišel do Aletasa… pamatuješ si ještě, jak se občas choval divně?
Zdálo se mi, že se Asta trochu uklidnil, už nebyl rozzuřený, jen odměřený a tak nějak lhostejný. Ale v tu chvíli mi už asi bylo jedno, co všechno mu povím, víc to asi posrat stejně nešlo.
Asta: Jako jo.
Já: Tak jsme se tehdy s Jonim dohodli, že mu pomůžeme. Hodně krát jsme s ním byli někde sami a v podstatě ho učili, jaké reakce jsou v pohodě a jaké ne.
Asta: Jak ušlechtilý, někomu říkat, jak by se měl chovat.
Já: On to sám chtěl. Ale prostě, i když se teď chová normálně, sám jsi řekl, že o něm ani za ty roky nic nevíme. Věř mi, já, Joni a pak i Ylermi, všichni jsme se z něho snažili něco dostat, ale… no, myslím, že každopádně není moc šťastnej.
Asta: No… a pointa?
Já: Jednou jsme s Jonim byli v horách. On zastavil u jednoho jezera a začal mi vyprávět, že někde tam se zabila jeho první holka, protože prostě nějak neunesla svůj život. A ono je celkem možný, že… Tuivo šel do hor udělat to samý. Proto se o něho bojím.
Asta: Byli jste s Jonim… sami, co? Přesto, že víš, že se mi to nelíbí.
Já: Já ti tu říkám, že je možný, že se Tuivo šel zabít, a ty…
Asta: Auri, kurva, konstruuješ to nějaký nesmysly, jenom abys odvedla téma jinam.
Já: Ale to…
Asta: Tak byli jste tam sami?
Já (hodně nahněvaně): Jo. Jo, byli jsme tam sami. Bylo to v čase, kdy jsme byli spolu, víš? Vzali jsme si hotelový pokoj a strávili tam spolu celou noc. A víš co? Bylo to hrozně příjemný, cítila jsem se šťastná! Jenže tobě o moje štěstí vůbec nejde, myslíš jenom na sebe.
Asta: Kurva, Auri, dělám pro tebe první poslední.
Já: Jo? Co třeba?
Asta: Miluju tě! A když tu fňukáš jak malá holka, vždycky tě utěšuju! Vždycky, vždycky jsem tu byl pro tebe! A ty mi to takhle oplácíš?!
Zarazila jsem se. Měl pravdu. Řešila jsem občas hlouposti, a on se mě vždycky snažil utěšovat. Asi jsem se jenom nechala zlákat tou vášní, co jsem k Jonimu cítila, a nevážila si toho všeho, co mi Asta dával. Opatrně jsem k němu vzhlédla.
Já: Promiň.
Asta: Slíbíš mi, že se přestaneš bavit s Jonim?
Já: Jo. Dneska to byla výjimka.
Asta: A že přestaneš myslet na blbosti a furt dokola je řešit?
Já: Myslíš to s Tuivem?
Asta: To taky.
Já: Ale já prostě…
Asta: Auri, už mám toho tvýho fňukání plný zuby, chápeš?
Já: Fajn, fajn. Už nic o tomhle neuslyšíš.
Asta: To jsem rád. Pojď ke mně.
Objal mě a něžně políbil do vlasů. Asi bych měla mít pocit, že je všechno v pohodě, ale nějak nepřišel. Proto jsem se později večer rozhodla zavolat matce, aby mě utvrdila v tom, že dělám správnou věc. Ne že bych nevěděla, co mi řekne, ale asi jsem to od ní potřebovala slyšet. Povyprávěla jsem jí všechno, co se událo a napjatě čekala na její odpověď.
Matka: Zlatíčko, nebuď smutná. Prostě ho ve všem poslechni, a on se uklidní, a pak ti zase dovolí se vídat s Jonim a tak. I když by sis s ním už nic neměla začínat.
Já: Jo, ale… ve všem poslouchat?
Matka: Jenom na pár dní, neboj. Pak už nebude tak opatrnej. Chlapa si musíš hýčkat, Auri, ne mu vyvádět hlouposti. Nechceš o něho snad přijít, ne?
Já: Ne, ale…
Matka: Už máš vybrané svatební šaty?
Já: Ne.
Matka: Ale zlatíčko, na poslední chvíli je neseženeš! Musíš začít už teď. Mám za tebou přijet, abysme…
Já: Ne! Mami, ne, to je v pohodě. Já… víš, já ani teďka nevím, jestli si Astu fakt chci vzít.
Matka: Auri, samozřejmě že si ho chceš vzít. Tyhle hádky se stávaj, to nic neznamená. Teď ho jdi obejmout, říct mu, jak ho máš ráda, a mysli na ty šaty!
Já: Jasně, mami. Tak čau.
Měla pravdu. Matky mají vždycky pravdu. Prostě si Astu vezmu a všechno bude v pohodě. A vážně bych se měla podívat po nějakých šatech. Možná by mi mohla pomoct Tyyne?
Auri
.
(L. , 11. 6. 2022 21:58)