1. Je to pro jejich dobro
Z usilovného přemýšlení mě vytrhly kroky. Moje tělo sebou škublo, než mi došlo, že to bude Taimi. Natáhl jsem se po ovládači. „Promiň. Probudila tě ta televize? Jyrki...“
„Jyrki spí,“ Tiše ke mně přešla. Nevšiml jsem si toho, dokud nepoložila svou dlaň na tu mou, ve které jsem svíral přístroj. Nakrátko se zadívala na obrazovku, ale zatím na ni běžely jen reklamy. Znechuceně odvrátila hlavu. Většina reklam na ni působila příliš agresivně.
„Neprobudila mě televize,“ promluvila konečně ve chvíli, kdy už jsem málem zapomněl otázku. „Nespala jsem. Čekala jsem na tebe.“ Sevřel se mi žaludek. Očekávala, že vedle nich budu ležet v posteli jako v předchozích nocích, ale nějak jsem na to vůbec neměl pomyšlení. Už ne.
„Plánoval jsem to. Taimi, jdi spát, prosím. Nech mě tady.“
Položila mi ruku na rameno. „Ne. Co se děje?“
Povzdechl jsem si a kývl k televizi. „Asi za tři minuty to začne. Vláda má nějakou veřejnou debatu o… o těch surovinách, co se vozí do kmene, víš.“
Zkoumavě si prohlédla mou tvář. „Proč se na to chceš dívat?“
Pokrčil jsem rameny. „Abych pochopil, co mají v plánu.“
„Copak s tím můžeš něco udělat?“
„Ne. Ale chci to vidět. Ale předpokládám, že ty ne. Proto říkám, ať jdeš spát.“
„Já se jen snažím pochopit, proč ty ano. Jen ti to ublíží, Tuivo.“ Myslela to vážně, ale ten soucit a starost v těch jejích velkých modrých očích mě teď rozčilovaly. Odfrkl jsem si. Vytrhl jsem svou dlaň, kterou stále svírala, a namířil ovládač na televizi. Pevně mi sevřela zápěstí. Sykl jsem.
„Sakra, Taimi,“ hlesl jsem a promnul si ho. Úvodní titulky prozrazovaly, že pořad právě začal. Pohlédl jsem na ni. Visela očima na obrazovce. Povzdechl jsem si. Soudila mě a sama to chtěla vidět. Vzal jsem ji za ruku a soustředil se na to, co se dělo na obrazovce.
Oba jsme se nudili při úvodních řečech. Trochu jsem doufal, že Taimi odejde, aby to nemusela vidět, ale podcenil jsem její trpělivost. Pak došlo na nejhorší. Dříve, než vůbec začali debatovat, se na obrazovce zjevilo pár záběrů letadel, jak narušují modrou oblohu jinak pusté krajiny. Taimi mi zaryla nehty do ruky. Celé to nemohlo trvat více než pár vteřin, ale viděl jsem, jak jí to poznamenalo, vidět, jaké množství lidí naruší život v kmeni.
„Taimi,“ oslovil jsem ji opatrně.
„Ne. Nechci odejít. A neruš mě, prosím.“ To byla dost razantní odpověď. Stiskl jsem její ruku ještě pevněji, i za cenu toho, že mi znovu zaryje nehty do kůže. Potřebovala to.
Přestal jsem se soustředit na Taimi a zaposlouchal se do odpovědi na aktuální otázku. Co budete dělat, pokud kmeny o vaše dary nebudou stát?
„Je to pro jejich dobro,“ zazněla odpověď. Pozvedl jsem obočí, jako bych snad s mužem na obrazovce mluvit já sám. „Možná si to neuvědomí oni, ani jejich děti, kterým podobné nesmysly, kterým sami věří, budou opakovat. Možná to zabere několik generací. Ale jednou to pochopí. Jednou uvidí, že jsme jim chtěli pomoct být jako my. Být vyspělejší.“ Chtěl jsem na to něco říct, ale Taimi zavrtěla hlavou.
„Připouštíte tedy, že se to některým z nich nemusí líbit?“
Politik se skoro upřímně zasmál. Politika mě nikdy nezajímala, ale tento muž mi přišel vždy docela rozumný. Nyní jsem se jím cítil znechucený. „Jistěže ne. Žijí ve svých bludech. Ale jak jsem již řekl, je to pro jejich dobro.“
„Nicméně když se jim to nebude zamlouvat, že možné, že ublíží těm, kteří jim přijeli nebo přiletěli pomoct.“
„To je daň, kterou je třeba zaplatit, pokud chceme lepší svět.“ Taimi mě pustila, přitáhla si k sobě kolena a objala si je pažemi. Položil jsem jí ruku kolem ramen. Vděčně se na mě usmála. Byl jsem rád, že tady se mnou je. Svět zřejmě spěl do záhuby, ale ona byla teď má jistota.
„Všichni řidiči a piloti, kteří se na tom podílejí, chápou riziko?“
„Ano.“
„A všichni si to vybrali dobrovolně?“ Usmál jsem se. Ta nejspíš novinářka nebyla na jeho straně. A zároveň vedla ten rozhovor tak dobře, že ani nepotřebovali moderátora, který jim jen naslouchal.
Politik se zamračil. „Je to pro vyšší dobro.“
„Ti lidé podepsali pracovní smlouvy o tom, že budou převážet zásoby. Ne o tom, že nasadí své životy v boji…“
„Přesně to dělají,“ skočil jí muž do řeči. „Převážejí zásoby. Nasazují své životy pokaždé, když vyrazí do hor. S tím počítali.“
„Můžou odmítnout, když se na tom nechtějí podílet? Nemají přece povinnost sloužit státu.“
„Toto nikdo neočekával, proto to není právně zakotveno, nicméně, stát je potřebuje. Mohou podat výpověď, pokud nesouhlasí.“
„To je jejich jediná možnost? Udělat to, nebo podat výpověď?“
„Jak jsem říkal, není to právně zakotveno.“
„Což znamená…“
„U všeho všudy, nechme té hry, že něčemu z toho, co říkám, rozumíte. Jste jen mladé děvče, které shodou náhod natočilo pár docela vlivných videí. Vaše pohnutky jsou čistě osobní. Nemáte tady co pohledávat.“ Viditelně se zarazila.
„Tuivo,“ špitla Taimi. Otočil jsem se k ní, ale nechtěl přeslechnout odpověď té dívky v televizi. Ta se však náhle zvedla.
„Jen se snažím zabránit zbytečnému krveprolití. Vaše pohnutky nejsou ušlechtilé, chcete jen mít pod kontrolou další území, další lidi.“ Pak zkrátka odešla. V televizi naběhla reklama. Měla navrch. Copak nepočítala s tím, že se do ní začne navážet? A co myslel těmi vlivnými videi? Copak nebyla novinářka? Proč jsem u úvodu nedával větší pozor?
„Tuivo,“ oslovila mě znovu Taimi. „Proč jsi mi neřekl, že tam bude ona?“
„Kdo?“ odpověděl jsem.
„Mirja,“ prohlásila s naprostou samozřejmostí. V ten moment se mi to spojilo. Ta dívka na obrazovce nebyla nikým jiným než tou, která Ylermimu napomohla objevit, kým je. A také to byla dívka, která natáčela videa o životě v kmeni. „Ty jsi to nevěděl,“ odhalila mě.
„Nějak jsem si to… nespojil,“ připustil jsem. „To, co říkala… měla ho v hrsti.“ Taimi přikývla. „Lidé to vědí. Vědí, že se z toho jen vykroutil tím, že jí podryl sebevědomí. Tahle debata neměla za záměr to všechno zastavit, ale utvořit veřejné mínění. Byla skvělá,“ přemýšlel jsem nahlas.
„Přála bych si jí nějak pomoct,“ povzdechla si Taimi. „Zastavit to.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nepleť se do toho, Taimi. Mirju poslouchají kvůli těm videím. Nejsou jen vcelku oblíbená, jsou… slavná. Tohle se nedá zastavit, dá se jen přimět lidi, obyčejné lidi, aby pochopili, že to není dobrý nápad. Stát si nemůže dovolit jít otevřeně proti svým občanům.“
Potřásla hlavou. „Ničemu z toho, co mi říkáš, nerozumím.“ Svěsila hlavu. „Svět nebýval tak složitý.“
Objal jsem ji. „Možná býval, jen se netýkal věcí, které pro nás byly důležité.“ Vypnul jsem televizi, protože jsme ji už stejně nevnímali. Opřela se o mé rameno.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsme chtěli udělat to samé. Propojit oba světy.“
„To není totéž. My jsme jim jen chtěli ukázat, že můžou být a bývaly propojený. Kdyby neposlouchali, tak bysme to nechali tak.“
Taimi pomalu přikývla. „Myslíš, že jim vážně jde o vyšší dobro? Že jen vybrali nevhodný způsob?“
„Snad,“ pokrčil jsem rameny. „Oni to asi fakt myslí dobře, pokud nám něco nezatajili, jen… jen by měli poslouchat ty, kteří znají oba světy.“
„Pokud něco nezatajili?“ zeptala se ona.
„Ve filmech většinou jde o to, že se na území nachází nějaká vzácná surovina, nebo…“
„Ve filmech? Ony o tom existují filmy?“
„Jo,“ uchechtl jsem se. „Ale jsou to výmysly založený na nějakých historických událostech nebo tak.“
„A jak ty filmy dopadají?“
Potřásl jsem hlavou. „Taimi. Jsou to výmysly.“
„Ale možná v sobě ukrývají řešení.“
Povzdechl jsem si. „Většinou se jim ti utlačovaní postaví na odpor. Ve filmech vyhrávají, ale ve skutečný historii moc ne. Nebo je zkusí přesvědčit člověk, co zná oba světy. Ve filmech mu naslouchají, ale…“
„Ale ve skutečnosti ne,“ vydechla zklamaně.
„Možná že jo. Jenom ne tak přímočaře. Nevím, jestli Mirja ví, co dělá, ale získat na svou stranu občany je to jediný, co asi teď může. Ale ty auta a letadla to nezastaví, ne hned.“ Taimi zklamaně přikývla. Na spánek už ani jeden z nás neměl pomyšlení. Seděli jsme bok po boku ztraceni ve svých myšlenkách celé hodiny.