10. Jak dlouho v tomhle chcete pokračovat?
Když jsem došel k hospodě, zhluboka jsem se nadechl, abych našel odvahu vstoupit dovnitř. Záměrně jsem přišel pozdě, abych měl jistotu, že tam Auri opravdu bude. Sedět u nějakého nápoje a čekat by bylo to nejhorší. Když jsem vstoupil a ona na mě zamávala, udělalo se mi ještě hůře než předtím. Jak mě objímá a líbá na tvář, jsem téměř nevnímal.
Nebál jsem se jejího hněvu. Ostatně, proto jsem tady byl. Kdybych to neudělal, musel by jí o našem odchodu říct Jyrki, a nechtěl jsem, aby se na něj zlobila. Už tak to měl těžké. Ale naštvaná Auri byla impulzivní a mohl jsem čekat prakticky cokoli. Navíc ji nějaká část mě nechtěla zklamat nebo dokonce ztratit, i když tady šlo o mnohem vážnější věci. Na druhou stranu, co mohlo být důležitější než přátelství dívky, která tady se mnou byla od samotného začátku, co jsem přišel do Aletasa, která mě tady naučila přežít. Zamotala se mi hlava. Neměl bych to přece jen zbaběle nechat na Jyrkim? To on jí vždycky oznámil, že odcházíme. Uměl to s ní.
„Tuivo,“ přerušil mé myšlenky její hlas. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem si stále nesedl. S rozpačitým úsměvem jsem to napravil. Auri se však neusmívala. Hleděla na mě soucitně. To nepotrvá dlouho. „Co je?“
Rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše. „Odcházíme. Já, Jyrki a Taimi. Ale tentokrát…“
Odfrkla si. „Tentokrát to má dobrej důvod, co?“
„Ano. Auri, poslouchej. Já a Taimi…“
„Jestli je to všechno, tak můžu zase jít. Ne, nic si nedám,“ pronesla. Druhá věta byla mířena mladé a očividně trochu vyděšené servírce. Věnoval jsem jí úsměv.
„Ještě si vybíráme.“
„Ne, to teda nevybíráme,“ namítla Auri.
Potřásl jsem hlavou. „Ty fakt nechceš znát ten důvod?“ Obrátil jsem se k servírce. „Přijďte za chvilku, prosím.“ Přikývla a nejspíš docela ráda odběhla.
„Zeptám se na to Jyrkiho.“ To mě docela ranilo, ale teď jsem neměl prostor cítit se dotčeně.
„Taimi má nápad, jak zastavit to šílenství, co se děje s kmeny. Víš, ty letadla a zásoby a všechno.“
Auri se ironicky pousmála. „Jak dlouho v tomhle chcete pokračovat? Jednou vás to zabije. Je to strašně nebezpečný, Tuivo.“
„Tak teď zníš přesně jako moji rodiče.“
„Možná se v tomhle nepletou.“ Zdálo se mi, že Auri je konečně ochotná mě poslouchat, tak jsem pokračoval.
„Já vím, odešel jsem odtamtud a všechno, ale… já nechci, aby to tam zničili. A je tady ještě jedna věc. Jyrkiho matka skončila v nemocnici.“
Auri pozvedla obočí. „Co se stalo?“
„Otssi. Zbil ji.“
Přikryla si ústa dlaněmi. „Jyrki… když Jyrki říkal, že mu Otssi vrazil, nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti, ale… Počkej. On za ní jede?“
„Otssi mu vrazil?“
Auri potřásla hlavou. „Řekl mi to, když mě chtěl varovat před tím, jak se choval Asta. Ale… doprdele,“ praštila do stolu, ale dost jemně na to, aby to ušlo pozornosti ostatních hostů. „Proč za ní chce jít? Jeho matka si za to může sama. A taky se k Jyrkimu nechovala zrovna nejlíp.“
Pokrčil jsem rameny. „Já vím. On to tak chce.“
„Fajn. A jak teda chcete zastavit ty letadla? Nerada ti to říkám, ale zabíjet piloty…“
„Bohové, ne,“ uchechtl jsem se. „Vlastně… bohové je teď dost příhodný slovo. Taimi si chce hrát na bohyni. Netvař se takhle. Když ti samotné nebe nebo příroda nebo jak to chceš brát, řekne, že nemáš přivážet zásoby do kmenů, k něčemu to bude.“
Auri zavrtěla hlavou. „To je absurdní. V kmenech by jí asi uvěřili, možná nějakých osadách, ale piloti…“
„Věř mi. Může to vyjít.“ Nechtěl jsem jí říkat, že v tom sehraje roli i Jyrki.
„Nevěřím tobě ani tomuhle nápadu, ale dělejte si, co chcete. Hádám, že se nějak dozvím, jak to dopadlo.“
„Určitě se to dozvíš,“ kývl jsem. „Až se vrátíme, zvu tě…“ Odtáhla se a mně v ten moment došlo, co chce udělat. „Auri, ne…“
„Tuivo. Já vás mám ráda a strašně si vážím toho, že mi Jyrki dal šanci s tím spřežením a všechno, ale… pokaždý, když takhle odejdete, se o vás hrozně bojím. A já nevím, jestli mi to za to ještě stojí. Stejně se vždycky vrátíte tak na týden, protože pak musíte nutně odejít. Udělali byste líp, kdybyste se přestěhovali do Pieni nebo do toho… Kaunisu?“
Povzdechl jsem si a pokusil se nasadit uklidňující hlas. „Auri. Vracíme se tu za váma.“
„Proto ti říkám, že už nemusíte. Neštve to jenom mě. Joni by ti to ale nikdy neřekl.“
„Nedělej to,“ řekl jsem co nejlaskavějším tónem a zavrtěl hlavou.
„Nemluv na mě takhle. Nefunguje to. Na to tě až moc dobře znám.“ Nic jsem na to neřekl. Právě jsem zřejmě přišel o kamarádku. A netušil jsem, jak to říct Jyrkimu. „Budu hádat. Teď řekneš něco jako vidíš, známe se tak dlouho. Nebo ještě líp, mysli na Jyrkiho, tohle ho zničí. Věř mi, že…“
„Tohle bych nikdy neřekl. Bylo by to citový vydírání.“
„A to ty vůbec neděláš, co?“ To byla poslední kapka. Zaštípaly mě oči. Koutkem oka jsem postřehl, jak se k nám blíží servírka, ale já jsem se zvedl a zamířil ke vchodu. Překvapilo mě, že šla Auri za mnou, ale neotočil jsem se. Nejspíš jen chtěla také jít ven, a taky jsem nechtěl, aby mi viděla do tváře.
„Tuivo,“ oslovila mě však o poznání přívětivěji než předtím, a něco mi vtiskla do ruky. Cigaretu. Zaváhal jsem. Zvládnu, když to ze mě Jyrki nebo Taimi ucítí a vynadají mi? Auri se jemně dotkla mého ramene. Proč neodešla? „Víš, chtěla bych taky přestat kouřit. Ale myslím, že teď to oba dva potřebujeme.“
Zavrtěl jsem hlavou a vrátil jí tyčinku nacpanou tabákem. „Zabili by mě. A já sebe taky.“
„Nechtěla jsem tě rozbrečet,“ prohlásila najednou.
Sklonil jsem hlavu ještě níž. „Nerozbrečela. Proč nejdeš? Už jsi řekla svoje, tak…“
„Teprv teď mi to došlo. Došlo mi, pročs přišel ty. Chceš ho ochránit, že? Chtěl jsi mi to říct ty, abych nebyla zlá na Jyrkiho.“
Konečně jsem našel sílu otřít si slzy a podíval se na ni. „Jak to víš?“
„Jyrki ví o tom, že to děláš.“ Pořád žmoulala nezapálenou cigaretu v dlani.
Protřel jsem si oči. „Jo. Jasně že to ví. Jyrki tyhle věci vždycky pozná.“
Znovu mi položila ruku na rameno. „Je to hezký.“
„Ale?“
„Žádný ale není. Máš ho rád, teď už to vidím.“ Pořád mi tiskla rameno, nejspíš nevědomky. Nechal jsem ji.
„Takže…“
Povzdechla si. „Promiň. Jasně že se s váma nechci přestat bavit. Jenom se bojím, jak daleko zajdete.“ Potlačil jsem nutkání jí říct, že horší už to nebude. „Nechtěla jsem tím říct, že se s váma nechci kamarádit. Jenom že fakt nemusíte zůstávat v Aletasu kvůli nám. Práci si najdete i jinde a stejně tu moc nejste. To musíš uznat.“
„Snažíme se, víš to, že jo?“
„Vím. Můžeme to vymyslet nějak jinak, kdybyste se odstěhovali. Reagovala jsem zle.“
„Ne, to ne. Čekal jsem to, jenom…“
„Rozbrečela jsem tě. Zrovna tebe. Tuivo, já…“
„Jestli se chceš omluvit, tak to nedělej. To je dobrý, fakt.“
Konečně sundala ruku z mého ramene. „Není. Jsem asi trochu… je tady ještě jedna věc.“
„Povídej.“
„Ylermi.“
Překvapila mě ta rychlá změna tématu, ale přizpůsobil jsem se jí. „Co s ním je?“
„Víš, že jezdí dost často k Palovi. Píšou si dopisy, SMSky, hodně si volají… chce se k němu přestěhovat.“
„Jako do Pieni? No, to teď nebude nejjednodušší, na saně toho zase tak moc nenaložíš a nevím, jestli ho Leena odveze tolikrát, aby…“
„Tuivo. Chce se přestěhovat ke klukovi, kterýho zná pár měsíců.“
Skousl jsem si spodní ret. „Má ho rád. Fakt rád. Nikdy nikomu nevěnoval tolik pozornosti. A myslím, podle toho, co o Palovi vím, je to vzájemný.“
„No jo, ale stejně.“
„Můžeš to Ylovi říct. Ale je to stejně jeho rozhodnutí. I kdyby to byl nakonec blbej nápad, život neskončí tím, že se třeba rozejdou. Může se tu vrátit.“
Auri se uchechtla. „Pro tebe je všechno tak strašně jednoduchý. Odstěhovat se tam nebo tady, změnit práci, převrátit celej svůj život vzhůru nohama. Ale Yl takhle nepřemýšlí. Pro něho je to velký rozhodnutí.“
„Není to pro mě jednoduchý, jenom…“ Mávl jsem nad tím rukou. „Občas asi každej potřebuje udělat nějakou šílenost. A buďto to vyjde nebo ne.“ Auri se netvářila příliš přesvědčeně. „Ale o to nejde, viď? Bojíš se, že se odstěhujou všichni. Že tím všechny ztratíš.“
„Hory teď nejsou úplně nejbezpečnější místo. Nemůžu za váma už jen tak dojet na skútru.“
Pomlčel jsem o tom, že možná bude, pokud vyjde Taimiin plán. Nepřišlo mi to teď vhodné. „Joni nikam neodejde.“
Usmála se. „Ne, ten rozhodně ne.“ Pak však zvážněla. „Jenom se nerada dívám na to, jak si moji kamarádi serou život, aniž bych tomu mohla zabránit.“
„Nebo si ho zlepšují. To dopředu nevíš. Když zůstaneš na jednom místě, většinou nic neztratíš, nebo alespoň ne úplně svoji vinou. Ale taky nic nezískáš. A budeš pořád přemýšlet nad tím, jaký by to bylo, kdybys udělala něco jinak.“
„Taky měním svůj život. Odešla jsem od matky. Od Asty. Jenom to bylo jiný.“
„V čem?“
Zaváhala. „Já vlastně ani nevím. Asi nebylo. Máš pravdu. Musím vás nechat dělat to, co potřebujete. Snad vás všechny ještě uvidím.“
„Auri, nejdeme na popravu.“
„Skoro jo.“
„Je mi to líto.“
„Pojď sem,“ řekla a pevně mě objala. Napodobil jsem ji. Drželi jsme se v objetí několik dlouhých minut, nebo mi to tak alespoň připadalo. Nakonec se se smutným úsměvem odtáhla. „Zkus se vrátit v jednom kuse. A poslouchej Taimi a Jyrkiho, většinou mají pravdu. Kdy vyrážíte?“
„Zítra ráno. Promiň, tohle nepočká, je to…“
„V pohodě. Já Jyrkimu zavolám. Bude mít čas třeba v osm?“
„Jo, rozhodně bude. Vlastně… jestli máš čas ty, pojď k nám. Klidně i s Jonim.“
Rozzářila se. „Joni může až tak za hoďku, ale moc rádi. Nebude to Jyrkimu nebo Taimi vadit?“
„Rozhodně ne,“ prohlásil jsem a usmál se, protože jsem to konečně mohl říct s určitostí. Oba si k Auri a jejímu příteli našli cestu. Auri mi začala vyprávět historku ze své práce a nejspíš k překvapení ubohé servírky jsme se vrátili do hospody a objednali si kávu. Dopadlo to nakonec mnohem lépe, než jsem čekal.