11. Podívej se na nás
Snažil jsem se nedívat na jezero před sebou, ale na Pala. Ta vodní plocha mě děsila. V kameni jsem netrpěl, necítil jsem téměř nic, ale rozhodně jsem se tam nechtěl vrátit. Nicméně jsem chtěl Palovi pomoct přijmout jeho moc. Chvíli to vypadalo, že konečně po dlouhých minutách ponoří ruku do vody, ale nakonec zavrtěl hlavou a zvedl se. Stiskl mi rameno.
„Díky, žes tu se mnou šel. Hlavně když můžu za to, co se ti stalo.“
„Ne. Můžeš za to jezírko, ale ne za to, že jsem tu šel. Kdybych byl rozumnější, všechno by bylo jinak.“ Především bychom byli stále s Laurou a snad to mezi námi vyřešili. Bodlo mě u srdce, ale před Palem jsem nedal nic najevo.
Až když se pustil do tunelu, odtrhl jsem se od svých myšlenek. „Počkej! Kam jdeš?“ Zvedl jsem se.
„Nedokážu to. Bojím se, že způsobím další katastrofu.“
„Říkal jsi, že třeba ve skleničce se nebojíš ten kámen tvořit. V čem je tohle jiný?“
Zastavil se obrátil se ke mně a uchechtl se. „Ve sklence nikdo nezkamení. Navíc tam mám ten kámen pod kontrolou. Vody přírodě jsou propojený. Těžko říct, kam ta moc sahá.“
„Tahle věc,“ kývl jsem k jezeru. „Se stala, když jsi byl malej. Umíš to ovládat mnohem víc, než si myslíš.“
Pomalými kroky se vrátil k jezeru, i když do něj stále neponořil dlaně. Následoval jsem ho. „Udělali jsme tehdy špatné věci a nikomu o tom neřekli, protože jsme se báli. Podívej se na nás. Vytvořil jsem prokletý jezírko, nechali jsme Tuiva v tý rokli, zklamali jsme svý rodiče. Jestli udělám ještě nějakou chybu, nevím, jestli to zvládnu. Vím, že jestli se mám s tou mocí někde vyrovnat, tak je to tady, ale mám strach.“
„Byli jsme děti. Teď už chyby neděláš.“
S vůbec ne pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou. „Tobě se to řekne, kámo. Nikdy jsi nic neudělal pořádně špatně. I toho Tuiva jsi ve výsledku zachránil.“
Oplatil jsem mu neveselý úsměv. „Zklamal jsem svoji ženu. Odmítl jsem své dítě.“ Překvapeně na mě pohlédl. „Laura otěhotněla. Se mnou, pochopitelně. Dávali jsme pozor, ale…“
„Detaily nepotřebuju,“ ušklíbl se.
„A já jsem jí řekl, že to dítě nechci.“
„Fajn. A co je na tom špatnýho? Ne každý chce být rodič.“
„Že teď bych ho chtěl,“ hořce jsem se zasmál. „Ale je pozdě.“
„Proč?“
Protočil jsem oči. „Nevím, jak ti to podat.“
„Zkus to.“
„Pořád jsme spolu. Ale chce to dítě radši vychovávat u svý rodiny. Postarají se o něho líp, než bych kdy já dokázal.“
Palo nakrčil nos. „Kdyby tě doopravdy milovala…“
„Myslela si, že jsem mrtvý. Chápu, proč to udělala.“
„I tak, Ri. Neudělal si nic špatnýho. Fakt ne.“
Sklonil jsem hlavu. „Neříkej mi Ri, prosím tě.“
„Proč ne?“ podivil se. „Samozřejmě nebudu, ale proč ne?“
„Díky,“ neodpověděl jsem na otázku.
„Proč ne?“ zopakoval však Palo. „Říkali jsme ti tak jako kluci.“
„No právě. Ty doby se už nikdy nevrátí.“
Strčil do mě. „Myslíš? Jsem tu já, jsi tu ty, jsme spolu v týhle jeskyni… v čem je to jiný?“
Chtěl jsem cokoli zmínit, ale nešlo to. Ano, ostatní by tady s námi už zřejmě nešli. S Kesou byl navíc pohádaný, něco se tedy od té doby změnilo. Já jsem našel a zase téměř ztratil jediné světlo, které mi po Tuivovi prozařovalo život. Ale teď jsme tady byli spolu jako dva kamarádi, kteří zkoumají svět, i když se jednalo o svět kleteb.
„Máš pravdu. Teďka je to trochu jako ten svět, který jsme tehdy měli.“
„Rád na něj vzpomínám,“ přiznal a krátce na mě pohlédl. V očích se mu objevil smutek. „Tehdy jsme byli mnohem bezstarostnější. A tehdy jsme ještě nějakým způsobem všichni měli rodiny.“
„Chápu, že s rodiči…“
„Ne. S Kesou už nikdy nepromluvím,“ zavrčel.
„Dobře. Promiň.“
Usmál se na mě. „To je v pohodě.“ Věděl jsem však, že není.
„I tak si ale myslím, že by sis ji měl aspoň vyslechnout. Ne že by mi něco řekla nebo tak, jenom…“ Povzdechl jsem si. „Klidně tam budu s váma, jestli ti to pomůže.“
„Vyslechnout co? Jak má dokonalý život?“
„Možná není tak dokonalý.“
Pohlédl na mě. „A pak že nic nevíš.“
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě. „S Kesou se sotva známe. Jenom to tak většinou bývá. Před chvilkou jsi řekl, že jsem neudělal nic špatnýho. Nejsi jedinej, kdo dělá chyby nebo má problémy. I ta dokonalá Kesä. Rozhodně.“
„I kdyby,“ připustil opatrně. „Tak to nikdy nedá najevo. Nikdy mi to neřekne. I když bude ta dokonalost jenom hra, stejně mě to bude bolet.“
„Mohl bych si o tom s ní zkusit promluvit. Třeba mě bude poslouchat víc než tebe. Nebo taky ne. Ale můžu to zkusit.“
Uchechtl se. „Proč bys to dělal? Proč děláš tohle všechno? Proč tu se mnou jsi, proč si se mnou povídáš, proč tě zajímá ta moje kletba, proč?“ Na to jsem neměl odpověď. Vysmál by se mi jako jako Laura, jako Tuivo, že lovím duchy minulosti. „Je… lituješ mě?“
Pohlédl jsem na něj, na ty pevně semknuté rty, na vystrašené oči. Očividně byl přesvědčený, že je mi jen líto, že se bojí své kletby a nevychází se svou sestrou, proto mu pomáhám. To bylo scestné. „Je to hloupý,“ začal jsem. „Nedokážu si říct, že jsme byly prostě jenom děti. To, co jsme měli, pořád žije ve mně. Já vím, jak je to pitomý. Přestanu s tím. Mám odejít nebo…“
„Je to kvůli Tuivovi, co?“ Podepřel si bradu. „Vím, co pro tebe znamenal. Je pochopitelný, že ses tak trochu zasekl v tom, co bylo.“
„Ale Tuivo už se vrátil.“
„Tohle asi chvilku potrvá, než překonáš. Ale nemusíš to překonávat se mnou, Chci říct, Risto, došlo mi, proč se se mnou bavíš.“ Chtěl jsem mu říct, že to není jen proto, že je mi sympatický, ale on mě gestem ruky zastavil. „Je mi to jedno. Jsi tady pro mě a je jedno proč.“
Zvedl se. Na moment jsem si myslel, že chce odejít, ale on natáhl ruku k jezer. Zatajil jsem dech. Pár centimetrů předtím, než se dotkl vody, se zarazil. Zvedl jsem se a zlehka se dotkl jeho ramene. „Zvládneš to.“
„Jenom proto, že jsi tu se mnou,“ zamumlal a ponořil ruce do vody. Zavřel oči. Sledoval jsem jeho chvějící se řasy. Když znovu otevřel oči, měl v nich vepsaný nesmírný klid. Otevřel dlaně a oba jsme se usmáli na fialový krystal, přestože mě ten samý krystal děsil. Pak se Palo sehnul a položil ho nazpět do jezera.
„Říkal jsem, že to dokážeš,“ usmál jsem se na něj.
Zhluboka vydechl. „Chci odsud vypadnout.“
„Já taky,“ přiznal jsem a vydal se do jeskynního tunelu. Palo byl podivně zamlklý, a to nejen cestou z jeskyní, ale až do Pieni. Nakonec jsem ho odprovodil až domů, protože jsem se chtěl ujistit, že bude v pořádku. Poprvé se na mě podíval.
„Nechceš jít ještě dovnitř?“ zeptal se nejistě. „Určitě se pro tebe najde nějaká vodka. Nebo cokoli, co piješ.“
Stejně jsem měl čas, tak jsem pokrčil rameny. Až uvnitř mi to došlo. Palo mě nezval jen do svého domu. V tom jsem byl už několikrát. Pozval mě, přestože jsme spolu už byli v jeskyni bezmála hodinu. Zval mě do svého života. Možná by přátelství s ním mohlo být ten nový smysl, který jsem po Lauřině odchodu hledal.