13. Chtěl mi pomoct
„Nakonec je dobře, že tu jsem,“ prohlásil jsem, když jsme došli téměř k území kmene. Jyrki se zatvářil zmateně, zato Taimi se na mě zamračila.
„Ne, Tuivo. To není nic, co bys mohl zařídit lépe, než já.“
„Myslíš, že k Jokimu dokážeš být vstřícná, když teď víš, co mi udělal?“
„Myslíš, že k němu dokážeš být vstřícný ty, když ti to udělal?“ oplatila mi to. „Nechej mě to s ním vyřešit. Kromě toho se tam prosmýknu nepozorovaně pravděpodobněji než ty.“ Jyrki na její slova opatrně kývl.
Rozhodil jsem paže. „Taimi, když to nevyjde…“
„Ublíží spíše tobě než mě.“
„To je hloupost. Měl… měl mě rád.“
„Ano. A také tě tehdy zbil, když jsi ho konfrontoval naposledy.“
Odvrátil jsem tvář. „To je jedno. Kdyby to náhodou nevyšlo, kdyby nám ublížil vzhledem k tomu, co se teď v kmenech děje, tak tebe potřebujeme. Nikdo jiný si nedokáže hrát na boha. Já ani Jyrki tak nedokážeme působit.“
„Já to pořád nechápu,“ vložil se do toho Jyrki. „Proč nemůžeme k té hře přejít rovnou. Proč by to měl vědět dopředu? Pochopí přece, že se jim snažíme pomoct.“
Taimi ho pohladila po tváři. „To právě nevím. Nechte mě to udělat. Prosím.“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Jdu já. Nezabráníš mi v tom. Vy dva byste stejně měli ještě jednou vyzkoušet, jestli ji dokážeš bezpečně zmrazit.“
„Cože? Ne!“ vrtěla Taimi hlavou. „Nemůžeš na mě zatraceně alespoň teď dát?! Nechoď tam. Joki mě vyslechne lépe než tebe. Ty víš, že ano, někde uvnitř…“
Mávl jsem rukou. „Nech si to.“ Rozešel jsem se směrem, kterým se kmen dal bez povšimnutí obejít až k Jokiho stanu. Bylo to slabé místo a jen jsem doufal, že za mé objevení té cesty mohla jen dlouhá chvíle v kmeni a ne fakt, že je opravdu špatně chráněn. Cestu mi však zastoupil Jyrki. Zaťal jsem zuby.
„Ne. Nebraň mi v tom. Zvládnu to.“
„Teď není čas si dokazovat, že ses s tou věcí s Jokim vyrovnal. Navíc to není pravda a ty to víš.“
Jemně jsem do něj strčil. „O to nejde. Ona je důležitější pro tenhle úkol než já.“
„O to ti nejde,“ povzdechl si.
Vzal jsem jeho dlaně do svých. „Zvládnu to. Nech mě to udělat.“
Zoufale potřásl hlavou a vytrhl své dlaně z mých. Bolelo mě vidět ho takhle, ale alespoň mi ustoupil z cesty. Neodpustil si však poslední poznámku. „Tohle nemá být úkol pro tebe.“ Usmál jsem se na něj, ale neoplatil mi to. Když jsem od nich odešel, zaslechl jsem posledních pár slov.
„Proč jsi více nenaléhal? Poslechl by tě. Nakonec ano.“ Protočil jsem oči nad Taimi.
„Protože na to, být vždycky ten, kdo ho zastaví, už nemám sílu.“ Zaváhal jsem. Chtěl jsem jít za Jokim. Byl jsem na to připravený. Ale nechtěl jsem, aby to se mnou Jyrki vzdával. Se sklopenou hlavou jsem se otočil nazpět a kývl na Taimi.
„Tak na co čekáš?“
„Tuivo…“ vypravila ze sebe. Povedlo se mi usmát se. Prudce mě objala, až jsem se zapotácel, a pak se vydala trasou, kterou mi kdysi dávno, ukázala, do kmene. Bál jsem se o ni, ale zároveň se mi ulevilo, že se nemusím sám konfrontovat s Jokim.
„Tuivo?“ ozvalo se vedle mě nesměle. Sevřel jsem jeho dlaň. Nechtěl jsem to probírat, jenže Jyrki byl pro to odhodlaný. „Proč ses s ním chtěl konfrontovat? Nevěřím, že to bylo kvůli tomu, že Taimi je důležitější. Má pravdu. Jí to nejspíš vyjde. Tobě by nemuselo.“
Roztřeseně jsem se nadechl. „Asi jsem si fakt potřeboval dokázat, že to zvládnu.“
„Nezvládneš.“
„Cože?“
„Nejsi s tím, co se stalo, v pohodě.“
„Jsem. Docela.“
Jyrki se soucitně usmál. „Tak proč jsme spolu ještě nespali?“
Vytrhl jsem se mu. „Bohové. Proč chceš probírat tohle?“
„Protože je to důležitý. Chci jenom říct, že s tím nejsi v pohodě. A nedopadlo by to dobře. Nikdy jsme o tom nemluvili, ale když jsi minule vylezl z jeho stanu, byl jsi polonahý a…“
„Joki chtěl, abych mu řekl ne. Chtěl mi pomoct.“ Jyrki naklonil hlavu na bok. „Chtěl… chtěl vidět ty jizvy. A pak mě hladil. Chtěl, abych se mu vzepřel. Řekl mi, že utíkám mimo tělo a ať to nedělám. Chtěl mi pomoct.“ Po tváři mi stekla slza. „Chtěl mi pomoct.“
„Proč teď pláčeš?“
Setřel jsem si pálivé slzy hřbetem ruky. „Nebrečím.“
„Tuivo.“
„Protože… protože jsem mu řekl ne.“
Vzal mou tvář do dlaní. „A to je skvělý.“
„Já nevím. Kdybych mu to dovolil, třeba by teď líp přistoupil…“
„Vole,“ přerušil mě. Zarazilo mě to, protože už dlouho na mě tímto způsobem nepoužil nadávku. „Takhle nemůžeš přemýšlet. Nesnáším, když děláš hromosvod pro emoce ostatních, natož tohle. A jestli chtěl, abys řekl ne, tak by to neudělal. Je to sice divnej způsob, jak někomu chtít pomoct, ale… já nevím. Pomohlo to?“
Chystal jsem se zavrtět hlavou, ale pak jsem si sám musel něco přiznat. „Už se ho nebojím. Máš pravdu. Už by to znovu neudělal, prostě vím, že ne. Odpustil jsem mu to.“
„Ale v pohodě s tím nejsi.“
Odtáhl jsem se, protože stále držel mou tvář ve svých dlaních. „Ne. Tolik bych si přál, abych ti dokázal dát všechno, ale nevím, jestli vůbec někdy…“
„Já vím. Netvrdím, že je mi to jedno, ale počkám. Počkám tak dlouho, jak to pro mě jenom bude únosný.“
„A když se nedočkáš?“
Usmál se. „Tak se dočká někdo jiný. Jednou to zlomíš.“
„Jyrki, ale já nikoho jinýho nechci.“ Potřásl jsem hlavou. „Jestli to s někým zlomím, tak to bude s tebou nebo s Taimi. S nikým jiným… Nikdo pro mě nebude znamenat to, co vy dva.“ Přitáhl jsem ho k sobě tak, že se naše tváře téměř dotýkaly. „Neumím si představit, že bych…“ Najednou nás přerušilo odkašlání. Rychle jsem se od něj odtáhl a úplně zapomněl, co jsem chtěl říct. Stál přímo přede mnou. Stála tady i Taimi a Laura, ale já jsem dokázal vnímat jen Jokiho. V očích měl vepsanou bolest. Bolelo ho, že jsme se skoro líbali s Jyrkim? Protože jsem se líbal s někým jiným, nebo protože on nemohl? Bolest však rychle zmizela a nahradila ji podivná vážnost, která patřila k jeho novému postavení a na kterou jsem si ještě nezvykl.
„Chcete nám pomoct?“ zeptal se tiše. „Já vím, že Taimi náš kmen milovala, ale ty…“
„Miluju ji,“ pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že můj vztah ke kmeni se změnil.
Joki se zatvářil zmateně, ale Laura se ujala slova. „Nelíbí se mi to. Používat na někoho tímto způsobem kletbu…“ Bylo zvláštní ji slyšet mluvit udgunsky, ale bylo poznat, že je to pro ni ten přirozenější jazyk. Místo tohoto poznatku jsem však trhl hlavou k Jyrkimu. Těžko říct, nakolik nám rozuměl.
„Umí to ovládat. Věřím, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby Taimi neublížil.“
„O tom nepochybuji,“ pronesla Laura. „Ale je to nebezpečné.“
„Znám riziko,“ odvětila plavovláska.
„Takže… chtěla jsi mi říct, že pokud se vám povede, abys vypadala jako ledová bohyně,“ obrátil se Joki k Taimi. „Tak při příštím příchodu těch zvenčí uděláš co? Oni v bohy nevěří.“
„Donutíme je věřit,“ prohlásila. „Donutíme se se do hor nevracet. Někteří tomu možná nebudou věřit, ale legenda o bozích bude moc silná.“
Joki si povzdechl. „A ty chceš, aby tě nikdo z kmene neprozradil. To zaručit nemůžu.“
„Jsi náčelník, poslouchají tě,“ namítla moje přítelkyně. „A je pro jejich dobro.“
Joki pokrčil rameny. „Mně je to nejspíš jedno. Ale vy riskujete až moc.“
„Je to stejně naše jediná šance,“ prohlásil jsem. „Potřebujeme, aby nám někdo jiný uvěřil, že Jyrki ovládá tu ledovou moc. Že vůbec existuje magie. A tohle bude dostatečný důkaz.“ Ušklíbl jsem se při myšlence, že mě čeká dlouhé vysvětlování na policii, kde si vyprosím ty samé policisty, co minule. Ti byli lidští. Ti nám pomůžou nás zprostit viny, když budou znát pravdu. Nebo spíš ne, ale zkusit to musím.
Joki si promnul bradu. „Riskujete až moc,“ zopakoval a Laura přikývla. „Ale ano. Ještě dnes to vysvětlím svým lidem. Nějak. Vážím si vaši pomoci.“ Působil tak moc jako náčelník, a to mě fascinovalo a rozčilovalo zároveň. Nezměnil se, ne uvnitř. Jen hrál svou novou roli. Já jsem ale naposledy chtěl vidět skutečného Jokiho.
„Joki,“ vypadlo ze mě najednou. „Můžeme si promluvit? Sami?“ Všichni čtyři na mě překvapeně pohlédli. „Prosím.“
„Tuivo,“ sykla Taimi. Jyrki mi sevřel paži, ale oba jsem je ignoroval. Sledoval jsem jen Jokiho oči, ve kterých se objevila něha. Znal jsem ji a děsila mě, ale zároveň uklidňovala. Věděl jsem, že když se na mě dívá takhle, můžu ho požádat o cokoli a on mi to splní. Obvykle se tak na mě díval po tom, co jsme spolu spali. Ne přímo při sexu, to byl přísný, i když nikdy ne bezcitný, ale po něm. Nejspíš mě měl vážně svým způsobem rád a nikdy to nezmizelo. Bylo mi z toho špatně, ale taky mi ho bylo líto.
„Prosím,“ vydechl jsem znovu. Jyrki mě pomalu pustil. Pohlédl jsem na Taimi, ale ona na mě jen kývla. Nechají mě. Joki ještě chvíli přemýšlel.
„Tak pojď. Stačí popojít pár metrů?“
„Určitě,“ přikývl jsem. Následoval jsem ho. Schválně jsem ho nechal jít dopředu, abych si promyslel, co chci vlastně říct. Nakonec se zastavil u nehluboké jeskyně.
„Je v pořádku, když vlezeme dovnitř? Jestli ne, tak zůstaneme tady, ale nefouká tam a je tam tepleji.“
Usmál jsem se na něj. Sice mi nebylo příjemné s ním jít na místo, kde by mi mohl ublížit, ale už to, že byl tak opatrný, mi dalo najevo, že to neudělá. Podřepl si a vlezl do jeskyně. Následoval jsem ho. V tlumeném světle zvenčí jsem na něj sotva viděl, ale možná to tak bude lepší. Opřel jsem se o skalní stěnu a sklopil pohled, protože jsem tomu jeho nevydržel čelit.
„Jsi dobrý náčelník,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Jsem rád, že vedeš kmen zrovna ty.“
„Neměl jsem to být tak docela já. Souboj vyhrál Sydän.“
„Sydän je dobrý bojovník. Ale není to vůdce. Ty jsi.“
Uchechtl se. „To bys mi ale řekl i před nimi, viď?“
Zhluboka jsem se nadechl. „Minule jsi mě donutil ti říct ne.“
Ztuhl. „Za to se omlouvám. Nechtěl jsem to udělat znovu. Chtěl jsem… myslel jsem že to zastavíš mnohem dřív, ale pak se to všechno vrátilo a chtěl jsem tě tak hrozně moc.“
Zhluboka jsem se nadechl. Potřeboval moji pomoc, proto jsem tady byl. „Kdybych to dokázal zastavit, udělal bych to už dávno předtím. Bál jsem se tě.“
„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“
„Ne. Teď už to vidím. Měl jsi mě vážně rád.“
„Tuivo…“
„Mrzí mě to. Nebyl jsem na to ještě připravený. Podívej… na tom, co jsi cítil, není nic špatnýho.“
„Ale ublížilo ti to.“
„Protože jsi nevěděl, jak má tohle fungovat. Nevěděli jsme, co je láska a co ne, protože nás to šamani nikdy nenaučili. Vedli jen ty, kteří se podle nich milovat mohli. Ukazovali mi cestu pro mě a Taimi, ale i nám to začalo fungovat až dlouho po tom, co jsme se dostali z kmene. Šamani uměli tvořit manželství, ale ne skutečnou lásku. Nemůžeš za to o nic víc než já.“
Temnotou se zaleskl jeho úsměv. „Z chlapce, kterého jsem znal, se stal muž.“ Ta pochvala mě zasáhla více, než by měla. Říkal mi, že jsem dospěl. A možná měl pravdu.
„Vím, že se bojíš, že to nepochopí, ale jestli někdo může kmeni ukázat, že milovat muže je v pořádku, jsi to ty. Možná jim to ani nemusíš říkat. Zkrátka se jen chovej k muži tak, jak by ses choval k ženě.“
Usmál se, smutně. „Vzal jsem si Lauru. Pro mě je pozdě. Ale přistupuji k těch, u kterých vidím náklonnost k někomu, koho by milovat neměli, stejně jako k těm, kteří by měli. S tím přišla Laura. Některým se to nelíbí, ale myslím, že to je cesta.“
Zamyslel jsem se nad tím, co se mi snaží říct. Podporoval homosexuální vztahy. Musel jsem se usmát také. „Jsi skvělý náčelník.“
„Já ne. Laura je skvělá. Měl bys ji vidět přímo v kmeni. Dělá spoustu změn, ale naslouchá lidem a jejich názorům a oni ji plně respektují. Tehdy, když přišla do kmene, jsem v ní viděl jen ztracenou dívku, která přišla o všechno a potřebuje zachránit, ale ona je pro kmen tolik důležitá.“ Bodlo mě u srdce, když jsem si vybavil Rista, který ji stále miloval, ale když jsem Jokiho poslouchal, došlo mi, že jakákoli jiná možnost než to, jak to udělala, by byla mnohem horší. Laura sem zkrátka patřila.
„Vrátíme se?“ navrhl Joki. Neměl jsem už nic na srdci, tak jsem se chystal přikývnout, ale ještě zbývala poslední věc, kterou jsem chtěl udělat. Přelezl jsem k Jokimu a sledoval jeho zmatený pohled. Nic neudělal. Nepokusil se mě dotknout. To mě jen utvrdilo v tom, co jsem chtěl udělat. Naposledy jsem zaváhal, ale pak jsem ho pevně objal.
Byl překvapený, ale nakonec mi objetí oplatil. Nebylo zřejmě čistě přátelské, z pohledu mého světa ne, na to jsme se drželi moc dlouho, ale nevadilo to. Věděl jsem s naprostou jistotou, že teď už mi neublíží. Důvěrně jsem to objetí znal. Kdysi mě ten pevný stisk děsil, ale teď mi pomáhal cítit se v bezpečí. Nakonec to byl on, kdo se odtáhl.
„Jdeme,“ pobídl mě, ale poznal jsem na něm, že pro něj to gesto hodně znamenalo.