19. Nikdy nebudeš ani trochu jako on
S obavami jsem zaklepal na dveře tak důvěrně znamého domu. Téměř okamžitě mi otevřela máma a pevně mě objala.
„Tuivo! Nemohli jsme se vám vůbec dovolat! Jsem tak ráda, že jste tady a ne… co to máš na tváří?“ Přejel jsem si prsty po šrámu, který mi na líci zanechal ledový krystal. Taimi ho ošetřila a tvrdila, že není pravděpodobné, že by mě nějak ohrozila infekce.
„Byli jsme…“
Přikryla si ústa. „V tom kmeni? Když se to stalo? Nevím, co si o tom mám myslet. Prý nějaká bohyně. Zní to tak nerealisticky, ale zároveň… ty vlastně asi na ty bohy věříš, nebo ne?“ Pousmál jsem se a Juhani, který se objevil za zády své ženy, mi to oplatil.
„Pojďte dál,“ pobídl nás. Syksy si mě stále prohlížela. Zřejmě ji to, co se stalo, z nějakého důvodu hodně rozrušilo.
„Vlastně jsem se chtěl nejprv zeptat, co se stalo s Venlou.“
Matčina tvář zvážněla. „Žije tady. Ve tvém pokoji, promiň, nemáme lepší místo.“ Mávl jsem nad tím rukou, už to nebyl můj pokoj. „Ale skoro nevychází ven. Jen na záchod, i jídlo jí nosíme.“
„Jdu za ni,“ špitl Jyrki.
„Jdu s tebou,“ rozhodl jsem se. Vděčně mi stiskl ruku.
„To nám ani nevysvětlíš, proč jsi nám nezvedat telefon a co se vám stalo?“ podivila se Syksy. Chtěl jsem jí na to něco odseknout, ale ozvala se Taimi.
„Já vám to vysvětlím.“ Vděčně jsem na ni pohlédl, ale došlo mi, že to možná nedělá jen kvůli mně. Měla mé rodiče ráda. Vzal jsem Jyrkiho kolem ramen a vedl ho nahoru.
„Jsi nervózní?“
„Trochu,“ odpověděl a usmál se. „Ale jestli je pořád tady, tak se k němu nevrátila, chápeš. Možná… možná tohle dopadne dobře.“ Nebyl jsem si tím tak jistý, ale Jyrki měl radost, tak jsem mu ji nekazil. Chtěl jsem ho pustit, když ťukal na dveře, ale on mi stiskl ruku.
„Mami,“ oslovil ji. Z druhé strany se neozvala odpověď. „Mami, jsme tu s Tuivem. Můžeme dovnitř. Nebo alespoň já?“ Pokoj ještě chvíli mlčel, a pak se ozvaly kroky. Otevřela nám.
„Jyrki,“ vydechla a pohlédla i na mě a ten pohled nebyl naštvaný. Nezavolal jsem jí, jak jsem slíbil, a ona na mě stejně hleděla s vděkem. Objala svého syna, a pak i trochu rozpačitě mě. Stejně rozpačitě jsem jí to oplatil. „Jsem ráda, že jste přišli.“ Vešli jsme za ní do pokoje. Odkašlal jsem si.
„Je mi líto, ze jsem nezavolal. Nešlo to.“
Venla smutně zavrtěla hlavou. „Syksy a Juhani tu pro mě byli.“ To dávalo smysl. Byla vděčná mým rodičům, proto byla vděčná i mně.
„Co budeš dělat?“ zeptal se jí Jyrki.
Promnula si zápěstí. „Můžu chvilku zůstat tady.“
„A Otssi?“
„Odešel zpátky domů. Nerozumím tomu, ale je každopádně daleko. A já… budu chodit na terapii. Byla jsem tam zatím jednou, ale ta paní je moc hodná.“
Jyrki se široce usmál. „Tolik jsem se bál, že se k němu vrátíš, ale tohle… to je úžasný!“ Venla se nevesele usmála. Natáhla k němu ruce a Jyrki je stiskl. Nevím, jak se u toho cítil, ale našel sílu pro úsměv.
„Mrzí mě, co jsem dopustila.“ Stiskl jsem kliku, ale ona zavrtěla hlavou. „Tuivo. Zůstaň tady. Byl jsi tady pro Jyrkiho celou tu dobu, co já ne. Máš právo to slyšet.“ Snažil jsem se zachytit Jyrkiho pohled, abych zjistil jeho názor, ale on upíral oči jen na svou matku. „Byla jsem špatná máma. Celou tu dobu ses mi to snažil říct, ale já jsem tě neposlouchala.“
Jyrki sklopil pohled. Přišel jsem si tady nepatřičně, ale narušil bych tuhle chvíli, i kdybych teď odešel, jak jsem jen svému příteli zlehka položil dlaň na záda. „Byla jsi zamilovaná.“
Uchechtla se. „Nevím, co jsem na něm viděla.“ Poklepala vedle sebe na židli a Jyrki si přisedl. Následoval jsem je, a protože už nezbyla stolička, dřepl jsem si na zem. „Možná jsem chtěla být dost dobrá pro tvou babičku.“
Jyrki se narovnal. „Ale babička je mrtvá.“
Venla se usmála. „Teď už naneštěstí jo. Ale… víš, nikdy jsem nebyla oblíbená. Nikdo mě nechtěl. Babička špatně nesla, že nebude mít vnoučata. Když jsem se dala dohromady s Otssim, měla jsem alespoň šanci. Ale zemřela dřív, než ses narodil.“
Jyrki se zamračil a mně došlo, co je na tom příběhu nelogického pár vteřin předtím, než to Jyrki vyslovil.
„A co můj pravý otec?“
Venla zavřela oči. „Žádný jiný otec není. Chtěla jsem tě chránit. Kdyby Otssi věděl, že jsi jeho syn, dovoloval by si k tobě ještě víc.“
Jyrki se prudce zvedl a mě zachvátila panika. Tohle nezvládne. „Ne. Ne, prosím, že to není pravda.“
Venla se přikrčila. „Přesně proto jsem to nikdy neřekla ani tobě. Věděla jsem, že to špatně poneseš.“
Jyrki vrtěl hlavou. Pokusil jsem se ho vzít za ruku, ale vytrhl se mi. „Chci být sám. Jdu za psy,“ zavrčel.
„Jdu s tebou. Nechci, aby se stalo to, co minule.“
Jyrki si setřel slzu, která mu stékala po tváři. „Pasi rozhodně nepřijde. Nech mě.“
„Dobře,“ řekl jsem neochotně. „Až budeš chtít to probrat, řekni si.“ Neodpověděl, už se na mě nepodíval, jen odešel. Sevřel jsem pěst. Neměl by na to být sám, ale kdybych mu v tom bránil, ublížil bych mu.
„Zranila jsem ho. Znovu. Myslela jsem… já nevím. Nechtěla jsem mu to říkat.“ Otočil jsem se k Venle.
„Bude v pohodě. Jenom se s tím musí srovnat. Tohle je ta lepší verze, kdysi utíkal i na několik týdnů.“
Venla naklonila hlavu na bok. „Nesnažíš se mě jenom uklidnit, že ne?“
„Ne. Pro mě je to taky docela šok, že je Otssi jeho otec,“ zasmál jsem se. Chystal jsem se odejít, ale její hlas mě zadržel.
„Tuivo?“
„Jo?“ obrátil jsem se k ní.
Usmála se na mě, poprvé v ten moment jsem ji viděl se nebát. „Jsem ti vděčná, že jsi tu pro něj byl. Vážně. Nikdo jinej by nezvládl, aby se změnil k lepšímu do takový míry.“
Chtěl jsem to vyvrátit, ale vzpomněl jsem si, jaký byl Jyrki, když jsem ho poznal. Ztracený, nevyrovnaný, nestabilní. Zvládl by to beze mě? Možná ano, ale musel jsem si chtě nechtě připustit, že jsem mu s tím možná vážně pomohl. Vyšlo mi, o co jsem usiloval. A možná jsme teď s Jyrkim měli více neshod jen proto, že se dal dohromady dost na to, aby mi odporoval.
„Váš syn je úžasnej. Udělal bych pro něho cokoli,“ odpověděl jsem jí a opravdu odešel. Taimi nerozhodně přešlapovala na schodech.
„Jyrki...“ vyhrkla. Zastavil jsem ji mávnutím rukou.
„Já vím. Šel za psy. Chce být sám. Měli bysme to respektovat.“
Zamračila se. „Takže s Venlou to nedopadlo dobře?“
Usmál jsem se chytil její dlaně do svých. „Dopadlo. Jen se dozvěděl šokující informaci. Asi by ti to měl říct spíš on.“
Posmutněla. „Neměl by na to být sám.“
„On chce. Fakt, Taimi. Musíme ho nechat. Dělá jenom to, co vždycky. Předtím jezdil na chatu. Teď mu stačí třeba hodina se psy.“
„Takto jsem nad tím nepřemýšlela.“
Pousmál jsem se. „Jak to šlo s rodiči?“
„Řekla jsem jim všechno. Snad to nevadí.“
Protočil jsem oči. „Můžeš jim říct, co chceš. Mají tě fakt strašně rádi a myslím, ze je to vzájemné, viď?“
Pohlédla na mě se zvláštní zranitelností. „Vím, co ti udělali.“
Zasmál jsem se. „Ne, Taimi. Jsem rád, ze spolu vycházíte dobře. Moc rád. No, jak reagovali? Ať vím, na co se připravit.“
Povzdechla si. „Prý moc riskujeme. A možná mají pravdu. Tohle jsme udělat museli, a musíme jít na policii. Ale jestli z toho všeho vyvázneme, možná… možná bychom měli přestat. Usadit se. Ne úplně, samozřejmě, ale zůstat na jednom místě dlouhodobě. Jyrki bude doručovat zásoby a my dva si najdeme práci. Stálou práci. Možná… možná by to mohlo být tady v Pieni. Máme tu nejvíce přátel. Do Aletasa budeme jezdit za Auri a Jonim, třeba když budeme mít volno.“ Rozzářily se jí oči. „Možná bychom mohli časem i založit rodinu. Teď už to zvládneme.“
Uchechtl jsem se. „Taimi...“
„Vždyť ty máš děti rád. Vždycky jsi měl. Staral ses o ně. Jsme spolu už dlouho. Proč bychom nemohli?“
„Protože pořád nejsem schopný se s tebou ani milovat. Ale jestli ty a Jyrki…“
Potřásla hlavou. „Miluji ho. Ale ten důvod, proč jsem chtěla vztah i s ním, je, abych se ho mohla dotýkat a líbat ho, aniž by to pro něj bylo nekomfortní. To tebe jsem vždy měla ráda tím romantickým způsobem.“
Povzdechl jsem si. „Řeknu ti to, co jsem řekl i Jyrkimu. Já prostě nevím, jestli to někdy dokážu.“
„Počkám.“
Usmál jsem se a pohladil ji po tváři. „Přesně to řekl i on. Každopádně, máš pravdu. Měli bychom přestat. Nebo do toho alespoň nepadat pořád hlouběji. V Kaunisu to nevyšlo, protože to město pro nás doopravdy nic neznamenalo.“
Přikývla. „Ale tady ano. Tohle místo je jako domov.“
„Domov jsou spíš lidi na tomhle místě,“ pousmál jsem se. Chtěla něco říct, ale pak pohlédla bokem a v očích se jí zjevila zvláštní něha. Podíval jsem se stejným směrem. Věděl jsem, koho tam uvidím. Jyrki nás s jemným úsměvem pozoroval. Taimi sešla schody, které ji od něj oddělovaly, a sevřela ho v náruči.
„Otssi,“ vydechl. Téměř jsem ho neslyšel. „Otssi je můj otec, pravý otec.“ Taimi se trochu odtáhla a prohlížela si ho. Neviděl jsem jí do tváře, ale Jyrki se trpělivě usmíval. Byl s tím vyrovnaný. Čas o samotě mu zřejmě pomohl.
„To nic neznamená,“ řekla mu nakonec Taimi. „Je to jen pokrevní pouto. Teď máš lepší rodinu. Nás.“ Musel jsem se usmát. Věděla, co mu má říct.
Jyrki se zazubil. „Jo. Mám vás. Máš pravdu. Nic moc to nemění. On se stejně takovým stal kvůli tý autonehodě. Nemám to v genech.“
Taimi zavrtěla hlavou. „Nemáš. Nikdy nebudeš ani trochu jako on. A teď už si pojďme dát koláč.“
Pomyslel jsem si, že jídlo je řešením na všechno, ale nahlas to raději neřekl, Jyrki by rozhodně nesouhlasil. Připojili jsme se k mým rodičům a mezi nimi, zákuskem a šálky čaje jsem se cítil podivně šťastný.