2. Myslím, že by sis ho měl vyslechnout
Nervózně jsem postával před dveřmi. Konečně. Konečně se mi povedlo ho najít. Nebylo to koneckonců zase tak těžké. Stále jsem znal jeho sestru, Kesu. Ne, že bychom byli nějací velcí kamarádi, ale když jsme se potkali na ulici, pozdravili jsme se, někdy spolu prohodili pár planých slov a zase pokračovali v cestě. Prakticky jsem nevěděl, kým ta dívka, která se chovala jako jedna z nás, dnes je, ale i taková povrchní známost stačila, abych našel jejího bratra. Kesä se hodně divila, když jsem jí řekl, že je to proto, že chci obnovit kontakty se všemi, kteří mi v té době byli blízcí, ale ona vůbec netušila, co se událo. Netušila, že se Tuivo vrátil. Že jsem měl a do jisté míry stále mám manželku. Že potřebuji nový životní cíl a stále netuším, co by to mělo být. Neměl jsem v úmyslu jí to vykládat, jestli jsme se znovu nesblížili doteď, tak už se to nestane.
Samozřejmě jsem si byl vědom toho, že zrovna tak to může skončit i s Palem. Kesä mě před tím ostatně varovala. Říkala, že Palo nemá nejmenší problém vymazat lidi ze svého života, dokonce i u své vlastní sestry to udělal. Ale i kdyby mě odmítl, možná se skrz něj dostanu ke zbytku naší party. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a zaklepal.
Tak trochu jsem doufal, že nebude doma, ale nakonec se dveře otevřely. Nečekal jsem, že by mě poznal. Ani já jsem ho nepoznával, ne na první pohled. Ale přece jen bylo na těch téměř černých očích, nyní lemovaných nejspíš záměrně rozmazanou linkou, něco známého. Ani jeho podlouhlé tmavé vlasy se téměř nezměnily. Palo byl vždy stejně vysoký jako já, ale teď jsem ho o něco málo převyšoval. I přes volné tričko s motivem lebky jsem poznal, že je vypracovaný. Až když si odkašlal, pochopil jsem, že ho pozoruji moc dlouho.
„Palo Hautanen?“ ujistil jsem se
Kývl. „Co se děje? Nemám teď čas, ale...“
„Ani na starého kamaráda? Hodně starého?“
Zamračil se. „Co?“
Natáhl jsem ruku k pozdravu. „Risto Luminen. Pustíš mě dovnitř?“
Nervózně se ošil, pohlédl za sebe a natáhl ke mně ruku. „Risto? Ten Risto?“
Rozpačitě jsem kývl. „Byli jsme kamarádi, když jsme byli malí.“
„No… mrzí mě to, ale já fakt nemám čas. Můžeme si popovídat, ale až… přesně za týden v pět?“ Snažil jsem se na sobě nedat znát zklamání. Byl to jen týden, hloupý týden, jenže to bude další týden o samotě, protože ani s Laurou se dřív neuvidím. Měl bych udělat to, co ona, když si myslela, že jsem zemřel? Strávit ten čas v práci? Jenže co pak? A co během práce? „Hej. Jsi v pohodě?“ vytrhl mě Palo z přemýšlení. Zněl teď trochu naštvaně, protože zvýšil hlas. „Nemůžeš přece čekat, že se tu jenom tak zjevíš. Přestali jsme se bavit, když Tuivo… však víš, a ty si myslíš, že teďka nechám všechno být jenom proto… mohls mě najít mnohem dřív, když o to tak strašně stojíš, víš. Zrovna teď ten čas prostě nemám.“ Došlo mi, proč je naštvaný. Nechtěl mě vyhazovat od prahu. Chtěl jsem říct, že už jdu, ale náhle se za Palovými zády někdo zjevil.
„Palo?“ oslovil ho dost váhavě. „Já myslím, že by sis ho měl vyslechnout.“
Černovlasý muž se na něj usmál a natáhl k němu ruku, jako by se ho chtěl dotknout, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. „Jsi tady už jenom na týden. Já si s ním popovídám potom.“
„Jsem tu ještě na týden. Jeden den nás nevytrhne.“ Ten kluk ke mně nervózně zalétl pohledem.
Palo s povzdechem protočil oči. „Pojď dovnitř. Tohle je Yl, můj přítel.“ Pousmál jsem se. Tušil jsem to. „No, doufám, že se z tebe alespoň nestal homofob.“
Zavrtěl jsem hlavou a nechal se usadit na vrzající gauč, který mě každým svým zvukem znervózňoval. Nabídl mi kávu. Sotva jsem vnímal, že přikyvuju. Co jsem tady dělal? Narušil jsem jim společný čas, abych udělal co? Na pár sekund zahnal svoji samotu? Co jsem mu vůbec měl říct? S Tuivem to tehdy bylo tak přirozené. Byl jsem tak rád, že ho vidím, že ze mě slova padala sama. Proč jsem předpokládal, že u Pala to bude stejné? Byl můj kamarád, to ano, ale nad ním jsem nikdy tolik nepřemýšlel. Oddálili jsme se, protože nám každá společná sekunda připomínala naší vinu, že jsme Tuiva nechali v té propasti, ale nikdy jsem až doteď nenašel důvod Pala znovu vyhledat. Bylo hloupé tady přijít a ještě kvůli tomu otravovat Kesu. Jednu věc by ale Palo přece jen měl vědět.
„Tuivo je naživu,“ vyhrkl jsem, když mi podával hrníček kávy. Všiml jsem si, že sebou ten druhý kluk, Yl, trochu cukl. Mluvil jsem moc nahlas. Palo se zamračil.
„Jak to víš?“
„Setkal jsem se s ním. Když spadl do tý rokle, našel ho jeden horskej kmen. Postarali se o něj. Teď žije v Aletasu.“ Byla to pravda jen částečně, ale Palo přikývl. Až moc samozřejmě přikývl. Chtěl něco říct, ale pak jsme si všimli toho druhého kluka, jak si mne spánky.
„Co je, Ylermi?“ zeptal se ho Palo.
Oslovený zaúpěl. „Vy jste ti kluci, kteří ho nechali v rokli?“ Nechápavě hleděl na Pala, podobně jsme se nejspíš tvářili všichni.
„Ty ho znáš?“ zeptal se jeho přítel.
Ylermi prudce vstal a uchechtl se. „Jsem z Aletasa. On je z Aletasa. Co myslíš?“
„Je to v tomhle smyslu docela velký město, nezná tam každý každýho,“ namítl Palo.
Ylermi si zoufale prohrábl vlasy. „Chodili jsme spolu.“
V ten moment jsem se začal smát. Oba na mě trochu nevěřícně hleděli, ale celá ta situace byla tak absurdní. Celý můj život se točil kolem Tuiva, ale nikdy ne tak moc jako v tenhle moment. Palo měl teď přítele, který kdysi chodil i s Tuivem. A došla mi ještě jedna věc. Přestal jsem se smát a ukázal na Pala prstem.
„Hej. Vůbec jsi nebyl překvapenej, že je Tuivo naživu.“
„Já jsem… napadlo mě to.“ Kývl k Ylermimu. „Zmínil se o něm, párkrát. Nebyl jsem si jenom jistej, jestli je to ten Tuivo.“
Yl se zamračil. „Proč ses nikdy nezeptal přímo?“
Palo znervózněl. „Protože jsem ho nechal v tý rokli. Víš o tom vlastně vůbec?“ Ylermi váhavě přikývl, ale pak si založil ruce na prsa.
„Myslel jsem, že Tuivo přehání. Vy jste ho tam vážně nechali? Jako… jenom tak?“ Nehodlal jsem mu vyprávět, že jsem za ním ten kmen dovedl. Už tak byla tahle situace více než složitá.
„Bylo nám osm,“ vydechl jsem. „Honili jsme se a on se moc přiblížil k propasti. Byli jsme vyděšení, když tam spadl.“ Palo vážně přikývl.
„No,“ pokračoval Ylermi. „A ty ses ním, myslím s Tuivem, pak sešel? Jak jsi zjistil, kde je, a tak?“
Uchechtl jsem se. „Järvinen. Jyrki Järvinen. Od té nehody, co se stala s jeho fenou, jsem věděl, kde se Tuivo nachází, protože se objevil v reportáži v televizi.“
Ylermi nakrčil nos. „Takže jsi za ním jel do Aletasa?“
„To ne. Pomáhali jsme jeho kamarádce, já a moje žena.“ Ylermimu se náhle projasnil pohled.
„Auri,“ vydechl.
„Ty ji znáš?“
Ylermi protočil oči. „Je to i moje kamarádka. Chodili jsme spolu. Známe stejný lidi.“
„Jasně,“ vydechl jsem, stále příliš vyvedený z míry tím setkáním.
„Nevím, o čem teď přesně mluvíte, ale… tohle je námět na nějakej film,“ začal se smát Palo. Přidal jsem se k němu, ale jen do doby, než jsem si všiml, že mě Ylermi skoro provrtává pohledem.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ potřásl hlavou. „Jenom… Pořád jsem překvapený.“
„Ono to není zase tak nemožný,“ snažil jsem se to celé racionalizovat. „Tuivo je odsud, z Pieni. Znali jsme se jako děti. Pak jsem se o něj tak nějak zajímal, takže jsem věděl, že je z Aletasa, ale to s Auri je náhoda.“ Podíval jsem se na Pala. „Auri je Tuivova a očividně i Ylermiho kamarádka, ale to jsem nevěděl. My jsme jí pomohli, protože se s tou psovodkou, Yö Mäki, ztratily v jeskyních. Určitě jsi o tom slyšel.“
Palo pomalu přikývl. „O tý Yö slyšel každej. Tys je zachránil?“
„Ne. Jenom jsme s ženou našli Auriin mobil. Náhoda. Měla v něm i Tuivovo číslo, v ten moment se mi to tak nějak začalo propojovat. Takhle jsme se s Tuivem spojili, víceméně. Ale o Ylermim jsem nevěděl.“
Jmenovaný několikrát kývl, když se mu to povedlo vstřebat. „Auri zná Tuiva prakticky od doby, kdy přišel do Aletasa. Fakt jsme spolu chvilku chodili, ale… prostě to nevyšlo. Ale jsme pořád kamarádi. Akorát nějak… nevyšlo najevo, že on a Palo se taky znají.“ Palo se na mě zašklebil.
„No, tak telenovelu máme za sebou, co teď?“
„Potřebuju to zpracovat,“ vydechl jsem. „Díky, že jsi mě pustil dovnitř.“ Pomalu jsem se zvedl. Palo mě následoval ke dveřím.
„Jak ses vůbec dozvěděl, kde bydlím?“ zeptal se víceméně konverzačně. Nejistě jsem na něj pohlédl.
„Řekla mi to Kesä,“ prozradil jsem s opatrností. Doteď přítomný úsměv zmizel z jeho rtů.
„Aha. Vy se kamarádíte?“
„Ne. Ale víme o sobě. Co se mezi váma stalo?“
Palo se ušklíbl. „Přijď za týden, jestli to chceš vědět.“ Pak za mnou zavřel dveře, ale už jsem se necítil tak prázdně jako předtím. Toto podivné setkání mi vlilo energii do žil, a navíc se se mnou chtěl sejít i za týden, i kdyby to bylo jen proto, aby mi povyprávěl o své sestře. Možná bych se na Pala mohl více vyptat Kesy, i kdyby jen proto, abych měl co na práci.