21. Kdo jsi a co tady chceš?
Vystřídal jsem Pasiho na hlídce. Ne, že bych dokázal cokoli udělat s možným nebezpečím, ale snad bych ho alespoň stihl probudit. A stejně nám taky kromě mé matky patrně nic nehrozilo. Nechtěl s tím souhlasit, ale nakonec uznal, že chce mít čistou, únavou nezamlženou mysl, až se setká s Neou.
Bál jsem se, že se mi bude chtít spát, ale obavy mě držely v bdělosti. Bál jsem se, že nás něco nebo někdo napadne, ale tenhle strach byl podřadný. Bál jsem se setkání se svou matkou. V Pieni ten plán poznat oba své rodiče zněl tak dobře. Moje obavy ze setkání s Pasim se sice rozpustily, on byl úžasný, ale tohle bylo něco jiného. U něj jsem věděl, že je takový. Od Jyrkiho a z věcí, které udělal. O Nee jsem věděl, že je chladná. Nebyl jsem na to připravený. Potřeboval jsem vřelé přijetí. Sice existovala možnost, že není taková, jak Pasi tvrdí, ale pochyboval jsem, že by se mě proti ní snažil poštvat. Věděl přece, že to s ním jsem odhodlaný vidět se znovu, ne s ní. Navíc ji pořád miloval.
Pokusil jsem se nad tím zamyslet objektivně. Oba udělali špatné věci kvůli mně. Nea mě poslala pryč. Svým způsobem jsem se asi nedivil. Nepamatoval jsem si ji, to musela být pro matku velká rána. Snažili se mi pomoct, ale zřejmě to bylo beznadějné. Poslala mě pryč, abych měl lepší život, a tady, tváří v tvář Hetce, jsem to i chápal. Takové město člověka nutně formuje a upřímně jsem byl rád za život v Ninaje a pak v Aletasu, když jsem z Ninaji odešel. Pasi unesl několik lidí, aby mě našel, což bylo v zásadě docela sobecké, protože já jsem si na něj nevzpomínal a samo o sobě to pro mě nic neznamenalo. Jenže ty lidi unesl, aby mohl čelit Nee. Nea možná udělala lepší, logičtější rozhodnutí, ale byl to Pasi, kdo mě skrze všechny ty roky měl rád dost na to, aby mu to za to stálo. Přestože v tom teda hrály roli i jeho výčitky. Ale měl tím pádem svědomí, nejspíš na rozdíl od mé matky.
Podíval jsem se na něj. Klidně oddechoval a tiše chrápal. Věřil mi dost na to, aby vedle mě usnul hlubokým spánkem. Ne, že bych byl nějak nebezpečný, ale věřil, že ho vzbudím a zbaběle neuteču, kdyby se něco stalo. Nebo se nemělo co stát. Promnul jsem si spánky. Moc jsem přemýšlel. Ale stejně mě pohled na mého otce nějakým způsobem dojal. Koneckonců, nemusel tu se mnou jít, hlavně když tolik riskoval.
Zarazil jsem se. Když si chtěl s Neou promluvit, jistil se tím, že s sebou bral lidi, kteří taky ovládají tu ledovou magii. Ale já jsem to nebyl. Mohlo ho vážně ochránit, že jsem Nein syn? Mě to nejspíš ochrání. Ale jeho? A bude se před ním chovat jinak, než kdyby se mnou byla sama? Nebylo by spravedlivé ji poznat bez Pasiho, tak jako jsem jeho poznal bez ni?
Naposledy jsem zaváhal, ale bylo rozhodnuto. Tiše jsem se zvedl. Pasi tady nebyl zbytečně. Dovedl mě až sem. Ale promluvit si se svou matkou bych měl sám. Pohledem jsem otci omluvil a vkročil do jeskyně.
Zatajil se mi dech. Bylo to tady nádherné. Skálu pokrývala tlustá vrstva ledu, až se zdálo, že tady žádný kámen není. Země pod mýma nohama klouzala, stejně jako stěny, kterých jsem se pokoušel přidržovat, a na některých místech hrozilo, že mě probodne rampouch nebo krápník, ale pokračoval jsem. Při troše štěstí matku najdu dnes v noci a Pasi se nebude musel vystavovat riziku.
Cestou jsem ničil, co se mi dostalo pod ruku, schválně rozbíjel led, snažil se zanechat v něm svou stopu, přestože tady nebyl žádný sníh, ulamoval dostupné rampouchy, abych pak našel cestu zpátky, ale doufal jsem, že to nebude třeba. Že mě matka vyvede.
Když jsem si byl dost jistý, že už to Pasiho neprobudí, vybral jsem si dostatečně rozlehlý tunel, aby ozvěna donesla můj hlas dále, a zakřičel její jméno. A znovu. Nikdo neodpověděl.
„Neooo!“ zkusil jsem to do třetice všeho dobrého, ale pak mi došlo, že i kdyby mě slyšela, nemá důvod odpověděl. Přestože mi to nešlo na jazyk, ani Pasimu jsem velkou většinu času neříkal tati, změnil jsem oslovení. „Mamííí! Mamííí!“ Mimoděk jsem si vzpomněl, jak jsem vždy žárlil, když jsem takto slyšel volat děti na hřišti a záviděl jim. Myslel jsem si, že to slovo nikdy ani nezašeptám, natož abych ho hulákal celou jeskyní.
„Jsem tvůj syn!“ pokračoval jsem a ozvěna mi zlomyslně vrátila slovo syn. „Jsem Aleksi! Slyšíš?! Jsem Aleksi! Chci tě… chci tě poznat! Prosím, ukaž se!“ Při posledních slovech se mi zlomil hlas. Odkašlal jsem si. „Jsem tvůj syn!“ Odpověď se neozvala a už jsem nezvládal křičet, tak jsem pokračoval v cestě.
Po chvíli jsem to zkusil znovu. A znovu. Už jsem si začínal myslet, že to byl špatný nápad, když se na jedno z mých mami! ozvala odpověď. A nezněla zdaleka. Naopak. Ozvala se přímo za mnou.
„Aleksi.“
Otočil jsem se. Neměl bych být překvapený. Pasi mi to říkal. Vypadala jako ledová královna. Jyrki sice míval bílé vlasy, kůži a nepřirozeně modré oči, ale tohle bylo jiné. Jyrki jen působil jako vylepšený albín, ale pořád to byl on. Z Ney ten chlad přímo čišel, jako by se jím stala. Viděl jsem její fotografie, teď nebyla nalíčená, ale paradoxně mě děsila mnohem více než s těmi výraznými fialovomodrými stíny a temnou, skoro černou rtěnkou. Šly totiž vidět obrovské kruhy pod očima, prosvítající žíly, ztrhaná tvář a rty na některých místech tak popraskané, že krvácely. Popravdě mě docela překvapilo, že je její krev rudá. Vlasy se moc nelišily od toho, kdyby si je nešetrně odbarvila. Byly úplně stejně od pohledu zničené. Na sobě měla volné šaty, ale ani ty nemohly skrýt, jak je vyzáblá. A ty oči. Jakoby mě mohla zamrazit samotným pohledem.
„Nejsi můj syn,“ prohlásila zvučným, vysokým hlasem. Hned se mi vybavil ostrý ledový vítr a ozvěna ten dojem ještě umocnila. „Ten je daleko. Kdo jsi a co tady chceš?“
Navzdory svému strachu jsem se jí podíval do očí. Natáhl bych k ní ruku, ale nechtěl jsem se jí dotýkat. „To je složitý. Ale jsem to já. Kdo jiný by věděl, že jsi zrovna tady?“
Zamračila se. „Pasi. Pasi tě poslal, viď?“
„Jo. Ne. Jak… se to vezme. Celý ty roky, co jsi mě poslala pryč, mě hledal. A nakonec mě našel. Přišlo mi fajn poznat i svou matku, když už jsem poznal otce.“
Nedala najevo žádné emoce, ale zaťala pěsti. „Nezbavila jsem se tě. To udělal on.“ Na tváři jí zahrál vítězný úsměv. „Jestlipak víš, že na tebe zkoušel nějaké čáry?“
Oplatil jsem jí úsměv. Alespoň že mi věřila, že jsem její syn. „Vím. A taky vím, že jsi mi chtěla pomoct. Chtěla jsi, abych měl lepší život než v Hetce, když jsem si vás stejně nepamatoval. A možná, že nakonec je lepší. Mám dobré kamarády, přítele…“
„Ty jsi gay?“ zeptala se. Poprvé v jejím hlase zazněla nejistota, ale nepřišlo mi, že by mě odsuzovala.
„Jsem,“ pokrčil jsem rameny.
„Asi mě to mělo napadnout, když ses kamarádil hlavně s děvčaty.“ Netušil jsem, jak na to zareagovat ani co si o té poznámce myslet, tak jsem to přešel.
„Ale teď jsem tady, abych poznal své rodiče.“
„Copak žádné lepší nemáš?“
Uchechtl jsem se. „Ty to nevíš? Vyrůstal jsem v děcáku.“
Chytila se za hlavu. Byla zmatená. „Ne. To ne. Řekla jsem mu, aby ti našel rodinu.“
„Komu? Kdo mě dostal do Ninaji?“ Neodpověděla, tak jsem pokračoval. „Najít rodinu neznámému klukovi není úplně jednoduchý.“
„Slíbil mi to.“
Pokrčil jsem rameny. „Nebylo to tam tak zlý. Ale odpověď na tvoji otázku, ne, lepší rodiče nemám.“
Otevřela ústa, ale v ten moment se něco ozvalo. Oba jsme se zaposlouchali. Bylo to vzdálené a nejisté, ale rozpoznal jsem v tom to slovo.
„Ylermi! Ylermi!“ Nevím, jestli mě více překvapilo, že tady je, nebo že mě oslovuje jménem, které jsem používal teď.
„Co tady dělá?“ zavrčela Nea. Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale ona se rozběhla za hlasem. Nezbylo mi než ji následovat. Když nás Pasi uviděl spolu, svěsil ramena.
„Tak jsi ji našel,“ pronesl směrem ke mně. „Neo, tohle je…“
„Já vím, kdo to je!“ vyprskla. Poprvé dala najevo hněv. „Odejdi. Hned!“
Začal couvat. Nedokázal jsem nic, jen na ně hledět. „Už jdeme. Chtěl jsem jen vědět, jestli je v pořádku.“
„Ne. Jdeš sám,“ vyštěkla po něm Nea. Ten ostrý tón mě vyděsil. „Aleksi tady zůstane. Máme si o čem povídat.“ Vrtěl jsem hlavou.
„Ylermi. Říká si teď Ylermi. Akceptuj to.“ A v ten moment se to všechno pokazilo. Nea ho popadla za zápěstí. V šoku jsem sledoval, jak se kolem její ruky plazí bílé provazce mrazu. Zaječel bolestí.
„Ne!“ vykřikl jsem, vzal svého otce za ramena a odtrhl ho od ní. Chtěl jsem něco říct, cokoli, ale teď začala pro změnu křičet Nea.
Provazce mrazu se začaly nekontrolovaně plazit po jejím těle. Zůstávaly po nich rudé šrámy. Neina kůže praskala a krvácela, jako předtím její rty. Láska. Mohla ji zachránit láska, blesklo mi hlavou. Jak jsem ale mohl v tohle chvíli milovat někoho, kdo chtěl ublížit mu otci?
„Mami!“ začal jsem, ale ona nehleděla na mě. Dívala se na Pasiho, i když klesala na kolena. Začala ji halit tenká vrstva ledu.
„Neo!“ oslovil ji a podřepl si k ni. „Miluju tě. Pořád tě miluju. Svým způsobem, ale jo. Prosím, pojď ke mně a…“ Zarazil se. Neyno tělo přestalo bojovat. Bezvládně mu spadla do náruče. Chtěl jsem mu říct, ať se ji raději nedotýká, ale pak jsem viděl slzy v jeho očích. Přitiskl jí prsty k bledému krku a zavrtěl hlavou.
„Vezmeme ji někam do nemocnice!“ navrhl jsem. „Vezmeme ji spolu, ty…“
Pasi na mě pohlédl. „Je mrtvá.“
„Cože? Ne! Vždyť ještě před chvílí měla dost síly, aby ti chtěla ublížit.“
Mimoděk si přejel prsty po rudé pavučině za zápěstí. „No právě. Pokusila se mě zmrazit a její tělo… to už nezvládlo.“
Svezl jsem se na zem vedle něj. „Co budeme dělat?“
„Kdybych sem nechodil… tobě nechtěla ublížit. Povídali jste si a já…“
Položil jsem mu ruku na rameno. „Chtěl jsi vědět, jestli jsem v pořádku. Nemůžeš za to.“ Po tváři mi stekla první slza. Pevně mě objal. Nedokázal jsem uvažovat a ani rozpoznat, co cítím. Byl jsem v šoku. Našel jsem svou matku, aby mi zemřela před očima. Ani mi neřekla, kdo mě tedy odvedl do Ninaji. To bylo tak nespravedlivé.