23. Nic nemusíš dokazovat
Věděl jsem, že přijde, takže mě nepřekvapilo, když se ozvalo zaklepání na dveře. Když jsem ale otevřel, zůstal jsem v šoku stát. Neusmívala se na mě jedna tvář, dokonce ani dvě, pokud jsem počítal našeho syna, ale hned pět.
„Překvápko,“ rozhodil Tuivo pažemi a moje žena potřásla hlavou.
„Všichni jsme potřebovali do Pieni, tak jsme cestovali spolu. Chtěli tě navštívit.“
„Jestli je to problém a chceš být jen s Laurou, odejdeme,“ navrhla mi Taimi.
„Ne, ne, rozhodně pojďte dovnitř,“ vydechl jsem a konečně se trochu vzpamatoval z toho překvapení.
Pohlédl jsem na pětici před sebou. Můj syn mě pozoroval s očima zvědavě otevřenýma dokořán a smál se. Jokiho syn, opravil jsem se v duchu. Já jsem se o něj sám připravil svým přístupem. Laura držící ho v náruči se usadila do křesla. Část mě ji chtěla líbat, zopakovat to, co se stalo minule, ale samozřejmě to nešlo. Přesměroval jsem pohled na Jyrkiho a Taimi. Vypadali unaveně, ale nějakým způsobem šťastně. I Tuivo působil šťastně.
„Slyšel jsi o tom dešti ledových střel?“ zeptal se mě. Nejspíš narážek na povídačku, která měla něco společného s příchodem bohů do hor.
„Asi jo. Proč?“
Ukázal na Jyrkiho a Taimi. „To byli oni. Však víš, ta ledová moc…“
„Zadrž. Proč?“
„Protože chtěli zachránit kmen,“ usmála se Laura. „Byla jsem u toho. A povedlo se jim to.“
Pohlédl jsem na trojici. „Co přesně jste udělali?“
Vyprávěli mi o znepokojivých zprávách, které viděli, o rozhodnutí s tím něco udělat, o Taimiiné hře na bohyni, o Tuivově improvozaci před piloty a o Jyrkiho sílící magii. Laura jen s lehkým úsměvem přikyvovala. Poslouchal jsem je s otevřenými ústy.
„Vy jste úžasní,“ vydechl jsem nakonec.
„Jenom máme víc možností než ostatní,“ usmál se Tuivo. „Co jsi dělal mezitím ty?“
Nejprve jsem se chtěl ohradit, že ne každý může zachránit kmen, ale pak mi došlo, že on se ptá zcela vážně. Vyprávěl jsem mu o tom, jak jsem obnovil přátelství s Palem, a na konci svých slov jsem se otočil k Lauře. „A s Kesou se nakonec usmířili. Měla jsi pravdu. Stačilo udělat první krok.“
Usmála se. „Jsem na tebe pyšná.“ S těmi slovy vstala a objala mě zezadu. Kdyby to udělala před někým jiným, připadal bych si trapně, ale zrovna před těmi třemi mi to přišlo naprosto přirozené.
„Co vlastně bude dál? Zůstanete v Pieni?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na Tuiva. Kdyby tady zůstal, bylo by úplně všechno v pořádku.
„Nejsem si jistej, jestli…“
„Jasně,“ odpověděl jsem až moc rychle.
„Ne, poslouchej. Rádi bychom zůstali, ale nemůžeme. Taimi láká to jezero. Pokusila se tě zachránit. A ono ji volá. Nechci, aby dopadla jako ty. A taky...“
Podíval jsem se na plavovlásku. „Můžeme si spolu promluvit? Myslím, že bych ti dokázal pomoct.“
„Jak?“ podivila se. „Neumíš ten účinek snad vyrušit, nebo…“
„Já myslím, že v tomhle pro tebe bude lepší, když to probereme o samotě. Pojď za mnou.“ Ignoroval jsem Lauřin a Tuivův udivený pohled. Vzal jsem ji do ložnice. Zůstala stát u dveří, tak jsem se jí přizpůsobil.
„Proč jsi mi to neřekl před nimi?“
„Protože to je tvůj boj a měla bys mít šanci se o to nepodělit, když nebudeš chtít. Taimi, víš, jak jsem říkal, že jsem v kontaktu s Palem?“
„Ano.“
„Tak Ylermi mu volal. On je teď se svým otcem v majáku. Prý je tam knihovna a…“
„Ano, je. Byla jsem tam.“
„A hádám, že jsi neobjevila knihu Atributy šamanů?“
„Ne. Co to je?“
„Je to o kletbách. To, co mě uvěznilo v kameni a co tě volá, je taky kletba. Víš, že ledovou kletbu porazí láska.“
„A co porazí tuto?“ pochopila, kam tím mířím.
„Přijetí,“ vydechl jsem. „Přijmi, kým jsi a kým jsou ostatní. Bez podmínek.“
„Ale já přece…“ Povzdechla si. „Tuivo.“
„Co je s ním?“
„Máš pravdu, je to můj boj.“
Pousmál jsem se. „Klidně mi to řekni. Vyslechnu si tě.“
„Možná… možná bych si tak trochu přála, aby Tuivo zůstal stejný, jako když byl v kmeni. Nebo možná abych ho pořád stejně vnímala. Jenže teď už to vidím. Tuivo je… není tak sebevědomý a vyrovnaný, jak se snaží působit. A já… nějak bych chtěla, aby ta jeho iluze byla doopravdy on.“
„Je zranitelný. Vždycky byl. Jenom se naučil to nedávat najevo.“
„Já vím, věř mi, že to vím. Jen bych si přála… vlastně nepřála. Já nevím. Nejspíš se ho pořád snažím napravit, ale není proč. Tuivo je skvělý přesně takový, jaký doopravdy je a měla bych být ráda, že mi svoje skutečné já vůbec ukázal.“
„Tušil jsem, že půjde o tohle. Proto jsem to s tebou nechtěl probírat před ním.“
„Ale jak? Vždyť my dva se ani pořádně neznáme.“
„Ze způsobu, jakým o tobě mluví. Vidí v tobě někoho, kdo mu udává směr. Jsi pro něho jakýsi kompas. A to je dobře. Jenom bys neměla být jeho zábrana, aby se rozvíjel dál.“
Sáhla po klice. „Děkuji ti, Risto. Máš pravdu.“
„Počkej ještě. To není ta jediná věc. Co přijetí sama sebe?“ Upřela na mě zvídavý pohled. „Žil jsem dlouho s Laurou. Vím, jak těžké může být přijmout, kdo jsi, když pocházíš z kmene.“
Nechala klesnout ruku podél těla. „Ale jí se to povedlo, když ještě bydlela s tebou. Působila tak přítomně.“
„Ona si myslí to samé o tobě.“
„Vážně?“
„Ano. Působíte v tomhle ohledu hodně podobně.“
„Víš… když jsme asi před rokem šli za šamany, ani Jyrki, ani Tuivo, nikoho neměli, jen jeden druhého. Připadali mi mně podobní. Ale teď… mají rodiny, i když třeba ne dokonalé, mají přátelé, ale kam patřím já? Trochu jsme s Tuivem mluvili o… víš, založení vlastní rodiny, a já chci, moc chci, ale v tomhle ohledu to nepomůže. Nikdy sem nebudu patřit. Pocit, že bych mohla, jsem měla, když jsem poznala Lauru, ale teď… Omlouvám se. Měla bych jít.“
„Ne, Taimi. S Laurou se můžeš stále někdy vidět.“
„Všechen čas, který má mimo kmen, stráví s tebou. Což samozřejmě chápu.“
„Promluvím si s ní o tom.“ Lámalo mi srdce, že bych se o ni s někým měl dělit, ale jestli pro Taimi byla důležitá, musím to udělat.
Usmála se. „Ne, Risto. Musí být pro tebe hrozné, že už spolu nejste stále. Zažila jsem to s Tuivem. Myslela jsem, že po odchodu z kmene budeme spolu, ale on byl prakticky neustále pryč s jinými kamarády a… nechtěla bych se o čas s ním dělit s nikým. A Laura by to neměla mít ještě těžší, než to má teď. Pokud na tom bude sama trvat, budeme se vídat, ale v opačném případě…“
„Jsi moc hodná, Taimi,“ usmál jsem se. Rozuměla mi na podivně blízké úrovni, na to, že jsme spolu nikdy víc nemluvili. „Proč se nevrátíš do kmene? Určitě bys měla možnost se s Tuivem a Jyrkim vídat. Já vím, že kmen se změnil, ale pořád by tě přijal.“
Smutně se usmála. „Nedokážu je opustit. Ani částečně. Zkusila jsem to, ale nebyla jsem šťastná.“
„Ještě není konec všem dnům. Třeba tady najdeš to, co hledáš. A myslím, že byste měli zůstat v Pieni. Tu kletbu zvládnete porazit. Nenechají tě přiblížit se k tomu jezeru.“
„Nejsem si jistá, jestli chci takto žít. To jezero mě volá dost naléhavě. A to v něm už ani nejsi.“
„Říká ti, ať mě zachráníš, i když už tam nejsem?“
„Ne. Říká mi, že kdybych tě zachránila, tak by mě možná měl Tuivo raději a více by si mě vážil. A že to ještě můžu napravit, když zlomím jeho kletbu.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tuivovi nic dokazovat nemusíš. Miluje tě.“
„Já vím.“
„Nezní to tak.“
„Pořád je ten rozdíl, jak se chová k Jyrkimu a ke mně, moc velký. Vím, že spolu prožili úplně odlišné věci za odlišných podmínek, ale… nikdy mě nebude milovat tak, jako jeho.“
„Stejným způsobem ne.“
„Ani stejnou měrou.“
Ušklíbl jsem se. „Mluví o vás s úplně stejnou láskou. Jen ti to asi dává jinak najevo než Jyrkimu. Každopádně… mu nic nemusíš dokazovat. To jezero zná tvoje slabé stránky, ale pleteš se. Tuivo tě miluje. Zůstaňte tady, prosím.“
„Chceš mít Tuiva nablízku,“ uhodla.
„Jo, ale hlavně si myslím, že tady najdeš štěstí spíš než v Aletasu nebo kdekoli jinde. Lidi tady jsou mnohem blíž kmenům, i mentálně. A ty to víš. Trochu jsem přemýšlel, jestli se nepřestěhovat, když jsem tady přivezl Lauru, bez ohledu na to, že to tu miluju, ale… přestože jiný města jsou životu v kmenech možná navenek podobnější, tak tady žije ledová divočina přímo uvnitř lidí. Patříš sem.“
Zamyslela se. „Možná máš pravdu. Ve všem. Děkuji, Risto.“ Zaváhala, ale nakonec mě pevně objala.
Když mě pustila, vyšli jsme ven z ložnice. Pohled, který se nám naskytl, jsem ani v nejmenším nečekal. Laura a Jyrki si povídali, ale oba trochu udiveně pozorovali Tuiva, který s naprostou něhou a láskou očích choval chlapce. Zdálo se však, že Taimi to nepřekvapilo ani trochu. S úsměvem ke svému příteli přešla a objala ho kolem ramen. Byl by o tolik lepším otcem, než bych kdy dokázal být já.
„Zůstávame v Pieni, než bude soud,“ prohlásila po chvíli Taimi. Zmínka o soudu mě zmátla, ale nebyla příležitost se teď zeptat.
Jyrki, stále něco probíraje s Laurou, sebou trhl. „Ale Taimi, co ta kletba?“
Mávla rukou. „Vysvětlím vám to. Ale měli bychom tu zůstat. Toto místo je pro nás domov.“ Jyrki rozvážně přikývl, ale já jsem se soustředil na Tuiva. Nikdy jsem ho neviděl tak šťastného, jako když to řekla. On si opravdu z hloubi duše přál tady zůstat. A já jsem si přál, aby tady zůstal, také. Možná bude můj život přece jen kompletní i bez toho, abych byl s Laurou každý den.