24. Neměl bych ji milovat
Pohlédl jsem na Pasiho. Stejně jako já předstíral, že si čte, ale ani jeden to doopravdy nedělal. Oba jsme byli zdrcení, každý svým způsobem. Vždyť v té jeskyni mu zemřela v náruči žena, kterou podle všeho pořád miloval. A já, já jsem přišel o matku, kterou jsem sotva našel, a ani jsem se jí předtím nestihl zeptat na všechny otázky. A nejhorší na tom bylo, že jsme si neuměli vzájemně pomoct.
Potřeboval jsem truchlit. Ale ještě předtím bylo třeba něco vyřešit. Něco, do čeho se mi vůbec nechtělo. Vydal jsem se do kuchyně, kde budu sám. Pasi ke mně zvedl hlavu, ale když jsem mu ukázal telefon, kývl. Možná to pochopil, možná mu na tom nezáleželo. Dříve, než jsem si to stihl rozmyslel, jsem vytočil jeho číslo. Zvedl to téměř okamžitě, jako by zrovna držel mobil nebo na ten hovor čekal.
„Palo,“ zašeptal jsem. „Já… nepřijedu.“
Na druhé straně bylo na moment ticho. Nedokázal jsem zpracovat strach z toho, že ho naštvu nebo rozesmutním, takže jsem ho cítil jen velmi matně. „Dobře. Zůstáváš s matkou?“
To spustilo další proud slz. „,Palo…“
„Co se stalo? Dopadlo to s ní špatně? Věděl jsi, co je zač, věděl jsi, jak to může skončit, ne?“
„Palo. Ona je mrtvá.“
Zase na pár momentů ztichl. „Mrzí mě to. Vím, jak moc jsi ji chtěl poznat. Ale tvůj táta je tady a…“
„Já jsem ji poznal. Zemřela přímo přede mnou.“
„Yle,“ povzdechl si soucitně. „Co pro tebe můžu udělat?“
„Jenom… nepřijedu. Nemám na to teď sílu.“
„Tak přijedu já za tebou! Vím, že teď není moc možností, ale seženu někoho se spřežením!“
„To by trvalo moc dlouho. Přijedu zase, jak nejdřív to půjde, jenom bych teď stejně k ničemu nebyl. Promiň.“
„Ne,“ odmítl moji omluvu Palo. Sevřelo se mi srdce. Ten kluk byl tak hrozně hodný. „To nic. Chápu, že tohle je šílená situace. Můžeš mi ale volat, ne? Když se na to budeš cítit.“
„Jenom tě zklamávám. Neměl bys mi tolik pomáhat.“
Uchechtl se. „Miluju tě, Yle.“ Ta slova, jindy tak hřejivá, zabolela. Miloval mě jako Pasi Neu? Miloval mě, i když jsem se choval příšerně? I když jsem na něj kašlal? „Jsi… odmlčel ses.“
„To nic. Já… já přijedu,“ rozhodl jsem se. Nechtěl jsem na něj kašlat.
„Prosím tě, jestli máš pocit, že ti tam bude líp, tak to nedělej. Chápu to. Asi. Nikdy jsem nic takovýho nezažil, ale chápu to.“
„Ještě se rozmyslím. Dej mi pár hodin,“ prohlásil jsem. Na začátku rozhovoru jsem byl přesvědčený o tom, že se z toho všeho lépe dostanu tady, ale teď jsem zatoužil po Palově náruči.
„Máš čas do zítra. To bys původně opustil maják, ne?“ prohlásil. Kývl jsem, i když to nemohl vidět.
„Palo? Taky tě miluju,“ zašeptal jsem.
„Tak se ozvi,“ odpověděl mi. Nedokázal jsem už zadržet slzy . Zavěsil jsem. Vždyť jsem si ho vůbec nezasloužil. Vrátil jsem se zpátky.
„Nemusíš tady zůstávat kvůli mně,“ prohlásil Pasi a pokusil se na mě usmát. „Zvládnu to. Neu jen potkalo nevyhnutelné.“ Přejel si prsty po popálenině způsobené mrazem. Trochu jsem se zastyděl, že jsem na něj ani nepomyslel.
„Ty jsi mě poslouchal?“ podivil jsem se.
„Slyšel jsem jen útržky.“
Potřásl jsem hlavou. „Chci tady zůstat kvůli sobě. Možná chci. Já nevím.“
„Jsi si jistý, že by ti s ním nebylo líp? Já jsem moc…“ Svěsil hlavu.
Položil jsem mu dlaň na rameno. „Rozhodnu se do zítřka, než pro mě přiletí ten pilot. Dřív se odsud stejně nedostanu. A mezitím… víš, nemusíš svůj smutek schovávat. Chápu to.“
Bolestně se ušklíbl. „Je to hrozně dlouho. Neměl bych ji milovat. Už ne.“
„O čas nejde.“ Přitáhl jsem si židli a posadil se naproti něj. „Spíš mě to překvapuje vzhledem k tomu, jaká teď byla. Vím, že ty si ji pamatuješ jinak, ale stejně.“
Pohlédl na mě. „Jaká byla? Jaká byla, než jsem přišel?“
„Já… já nevím. Nejprv mi nevěřila, že jsem to já, ale když to pak pochopila, tak… vlastně nezareagovala skoro nijak. Nejvíce ji zasáhlo, ze ten muž, který mě unesl, mě nepředal nějaké rodině, ale do děcáku.“
Pasi roztřeseně kývl. „Takže ona to fakt nevěděla. Nevěděla, kde přesně jsi. Kdybych se tam s Jyrkim nebo někým před ním dostal, k ničemu by to nebylo.“ Složil si tvář do dlaní. „Dělal jsem špatný věci zbytečně,“ zamumlal.
Protočil jsem nad ním oči. „Úplně zbytečně ne, když jsem tady.“
„To, že tě Jyrki znal a řekl mi o tobě, byla náhoda. Mohli jsme za Neou dojít úplně zbytečně.“
Povzdechl jsem si. Rozhodně jsem teď neměl energii ho uklidňovat. „Ale nestalo se to.“
Vzhlédl. „Promiň. Máš dost vlastních starostí.“
„Ne. V pohodě. Prostě… už mě ve svém životě nechtěla.“
„Ona v něm nechtěla nikoho.“
„Já vím. Ale přece jenom jsem čekal, že to pro ni bude něco znamenat. Pořád mě vychovávala deset let.“
Pokrčil rameny. „Varoval jsem tě. Když tě poslala pryč, už tu kletbu nic nezastavilo.“
Potřásl jsem hlavou. „Nechápu to. Seš úžasnej. Chápu, že tě třeba nemusela milovat tím romantickým způsobem, ale o tom ta kletba není.“
Usmál se. „Hádali jsme se. Vyrostli jsme spolu, ale náš vztah nikdy nebyl harmonický. Podle Ney jsem byl nepraktický snílek. Ona byla vždycky tak racionální, možná až moc.“
„Ale to přece neznamená, že by neměla milovat. Nebo že by pro ji nemělo nic znamenat, že ji miluješ ty.“
Zavrtěl se a židle pod ním zavrzala. „Nemohlo to dopadnout jinak. Neměl jsem tam chodit. Kdybys s ní byl jenom ty, nestalo by se to. Jenom jsem v tý chvíli, kdy jsem se probudil, byl vyděšený.“
„Promiň, že jsem tam takhle odešel. Nechtěl jsem, aby ti ublížila.“
Pohlédl na své zranění. „Zachránil jsi mě. Nejspíš by mě zabila, protože já jsem se jí vysmeknout nedokázal.“
Semkl jsem rty. „Nepřemýšlel jsem nad tím. A udělal bych to znovu, kdybych věděl, jak to dopadne.“ Překvapeně na mě pohlédl. „Nedopustil bych, aby ti ublížila. A to, že ublížila sobě… Mohla si za to sama.“
„Vyprovokoval jsem ji.“
„Ne. To spíš já. Už tím, že jsem tam přišel.“
„Ne. Přesně vím, co ji vyvedlo z míry. Řekl jsem jí, že jsi Ylermi. Nevím proč. Připadal jsem si tak nějak… lepší, když jsem ji upozornit, ať tě oslovuje jménem, co preferuješ.“ Teď nebyla dobrá chvíle mu říct, aby to zkracoval.
„Fajn. Ale adekvátní reakce není někoho zmrazit.“
Pokrčil rameny. „Mrzí mě, že ses jí nestihl zeptat na všechno, co chceš.“
„Nic si nevyčítej. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybys tam nepřišel. Třeba by nakonec zmrazila mě.“
Měl to být víceméně vtip, ale on na mě pohlédl úplně zděšeně. „Vůbec nevím, co bych dělal.“
„Proto je dobře, že jsi mě tam hledal.“
Usmál se. „Jsi hodnej kluk. Každopádně, měl bys jít za Palem, jestli to je jediná příležitost, jak být ještě teď spolu. Já se s tím vším vypořádám sám.“
„Nejde o tebe,“ vydechl jsem. „Nechci ho obtěžovat. Potřebuju trochu truchlit.“
Usmál se na mě. „Víš, podle toho, co o něm vím, to pro Pala nebude obtěžování. Někteří lidi se cítí líp, když můžou člověku pomoct, než když se od nich odtahuje, aby jim neublížil.“
Zamyslel jsem se nad tím. „Já nevím. On je tak strašně hodnej. Nechci mu přidělávat další starosti.“
„Přiděláš mu jich víc, když budeš tady a on tu pro tebe nebude moct být.“
Povzdechl jsem si. „Neměl bych tě teď opouštět, když jsi mě konečně našel.“
Pousmál se. „Zase se uvidíme, ne? I kdyby to bylo za dlouhou dobu.“
„Jasně,“ kývl jsem. „Tak… já mu jdu zavolat, že přiletím.“ Pasi souhlasně kývl. Zvedl jsem se, ale pak mi to nedalo. Přešel jsem k Pasimu a pevně ho objal. „Jsi ten nejlepší otec, jakýho jsem si mohl přát.“ Pohlédl na mě se směsicí zmatku a dojetí. Pak mi objetí oplatil.
„A ty jsi ten nejlepší syn.“
„Ale už nikdy nebudu tvůj Aleksi, i když si vzpomenu na všechno. Moc věcí se od tý doby změnilo.“
Kývl. „Ne. Nebudeš. Ale to neznamená, že tě mám rád míň, než jsem měl rád Aleksiho.“ Nedokázal jsem na to zareagovat, tak jsem odešel do kuchyně. Musel jsem se však usmívat. Měl jsem otce a byl úžasný.