5. Tohle se mi vymyká z rukou
Pokusil jsem se vyčarovat úsměv a zaklepal na dveře. Bylo hloupé se bát. Kdyby mě tady nechtěl, odmítl už by mě před týdnem, vůbec by mě nezval. Ale stejně jsem se toho pocitu, že nejsem vítaný, nemohl zbavit. Stejně ale bylo pozdě, protože se dveře otevřely.
„Nazdar, Risto,“ přivítal mě a pokynul směrem dovnitř.
„Můžu tě obejmout?“ zeptal jsem se, protože pro mě bylo zvláštní vítat se bez objetí. Palo ale zavrtěl hlavou.
„Cizince neobjímám. Neber si to zle.“ Netušil jsem, jak jinak si to brát, protože my jsme tak docela cizinci nebyli, ale rozhodl jsem se tím nezabývat. Raději jsem vešel do typického pienského domku, podobného tomu mému, a nechal si nabídnout kávu.
„Takže,“ začal jsem konverzaci, když mi už ticho přišlo moc trapné. „Ten Yl. Jak dlouho spolu jste?“
„Pár měsíců,“ pokrčil rameny. „Není to ideální, je to vztah na dálku.“
„Jo, je z Aletasa,“ kývl jsem.
„Mám ho rád. Nevím proč, je to strašnej vůl, ale…“ Pokrčil rameny. „U nikoho jsem ještě neměl pocit, že by to mohlo vydržet, jestli chápeš. No, tys do toho praštil.“
Pousmál jsem se. Všechno, co bych o Lauře mohl říct, se na druhém setkání po více než deseti letech rozhodně neříká. Laura je z horského kmene, víš? A po tom, co jsem umřel, protože v jeskyni je prokleté jezírko a já jsem se v něm vykoupal, se do kmene vrátila, ale není to ten samý. Je to kmen, kde vyrůstal Tuivo, víš? Jo, a vzala si jejich náčelníka. Ale on je gay, takže ji nemiluje. Tak jsme spolu, i když taky na dálku.
„Nevím, jak si vyložit tvůj výraz,“ přiznal, a mně došlo, že se usmívám, ale jaksi hořce. Mávl jsem nad tím rukou.
„S Laurou je to zajímavý. Ale jsme spolu už skoro šest let, víš.“ Bodl mě osten smutku, když jsem si uvědomil, že většinu času jsme spolu žili a trávili téměř každou minutu. Lauru jsem svým způsobem chápal, chápal jsem, proč odešla, ale moc už jsem neporozuměl tomu, proč se nevrátila, když mě zachránila a očividně i milovala. Já bych se o našeho syna dobře postaral, nemohla mi vyčítat, že jsem se zpočátku bál.
„Hm. Takže tě jí nepřeberu.“ Překvapeně jsem na něj pohlédl. Zavrtěl hlavou a zazubil se. „To byl vtip. Zkouším tě.“
„Jako jestli bych byl v pohodě s tím, kdybych se ti líbil?“ usmál jsem se.
„Ne, jestli jseš v pohodě s tím, že jsem gay.“
„To jsou dvě různý věci,“ uchechtl jsem se a trochu se napil nápoje před sebou. „Asi jsi na to nepřišel až u Yla, co?“
„Ne,“ pokrčil rameny. „Věděl jsem tak nějak vždycky.“
Přikývl jsem a mimoděk mě napadlo, jestli to vždy věděl i Tuivo. Zřejmě ne, když žil v kmeni a měl si vzít Taimi. Nejspíš to zjistil až v Aletasu. Myšlenky mi ale přeskočily jinam. Laura říkala, že ten jejich náčelník je gay. Mohli to on i Tuivo zjistit už tehdy? Společně? Málem mi z toho zaskočil další hlt kávy. Přišlo mi přirozené vidět ho po boku někoho jako je Jyrki nebo Taimi, někoho laskavého a i když mi to samotnému znělo hloupě, drobného. Joki byl svým způsobem hodný, ale byl to válečník tělem i duší.
Sám sobě jsem vynadal. Musím přestat přemýšlet tímhle způsobem. Nemůžu a neměl bych se snažit Tuiva ochránit, a už vůbec ne před něčím, co se dost možná ani nestalo. Neměl bych nad tím přemýšlet. Vlastně bych vůbec neměl přemýšlet nad Tuivem, a už vůbec ne teď.
„Hm,“ zamumlal Palo tiše, ale pomohlo mi to zbytečně se neztratit v bezcílných úvahách nad kamarádem, pro kterého jsem rozhodně tak důležitý jako on pro mě nebyl. „Pořád mi leží v hlavě ta Kesä. Rád bych řekl, že mi nevadí, jestli se kamarádíte, ale… vadí. Asi.“
Byl jsem trochu vyvedený z míry jeho upřímností, ale vlastně to tak bylo lepší. Alespoň řeč nestála. „Řekl jsem ti to. S Kesöu se nekamarádíme. Jsme spíš známí. Na moje pozvání kamkoli vždycky jenom zdvořile odmítla.“
Palo si odfrkl. „Rád by ses s ní sešel. Jako všichni.“
Založil jsem si ruce na prsa. „Jako kamarád. Palo, vždyť se spolu bavíme týden. Proč máš problém s tím, že znám tvoji sestru víc než tebe?“
Najednou znejistěl. Vstal, obešel mě a sklonil se k zásuvce skříně. Chvíli se v ní přehraboval. Nedovolil jsem si se ozvat, čekal jsem, až najde to, co potřebuje. Nakonec to přede mě položil, možná trochu více opatrně, než bylo třeba. Fotografie. Projela mnou vlna nostalgie. Palovi rodiče se nezměnili, i když to byl patrně snímek starý pár let. Usměvavý černovlasý pár sotva ve středním věku oděný v pestrobarevném oblečení. I Kesä se usmívala do objektivu, stejně zářivě jako její rodiče, kteří ji objímali. Palo se tvářil, že tam vlastně ani být nechce, ale to nejzásadnější, jako by k nim ani nepatřil. Jako by byl doslova černá ovce rodiny, ve svém tmavém oděvu a mnohem nápadnějšími linkami, než jaké nosil teď. Jeho otec sice měl dlaň na Palově rameni, ale působilo to na mě, jako by tak Pala někdo přilepil zpětně.
„Tu fotku mám rád. Mám jich hodně, ale tady jde krásně vidět, jak by beze mě byli dokonalá rodinka.“
„Palo…“
„Ne, fakt. Kesä je dokonalá. Krásná, studuje práva na výšce a jde jí to, má už léta přítele, prý se po škole vezmou a budou mít dvě děti… S Kesöu nemluvím, ale to ani nemusím.“
„Ty se s ní nebavíš, protože žárlíš?“ podivil jsem se.
Palo se zazubil, ale jaksi smutně. „Ne. Naši jsou super, ale moc neberou, no, gaye. Věděl jsem, že to nepochopí, ale Kesä jim to samozřejmě musela vykecat. Máma plakala. Táta prohlásil, že jsem ho zklamal.“
Sevřel se mi žaludek. „A nebyla to jenom prvotní reakce? Chápeš, muselo je to překvapit.“
„Nikdy ty slova nevzali zpátky.“ Pokrčil rameny. „Ještě víc to prohloubilo propast mezi perfektní Kesöu a… klukem, co prodává v sámošce. Klukem, co si ani neumí najít pořádnej vztah, i kdyby to nebylo s holkou.“ Potřásl hlavou. „Promiň. Kesä prostě… myslím, že musela vědět, že to rodiče nepochopí. Jen si chtěla získat plusový body pro sebe.“
Netušil jsem, co na to říct. „Možná ti fakt chtěla pomoct.“
„Prosil jsem ji, aby to nedělala.“
„I tak.“
„Možná,“ řekl, ale znělo to pochybovačně. Došlo mi, že ho to muselo hodně mrzet, když to vytáhl tak brzy. Vstal jsem a přešel k němu, ale on zavrtěl hlavou. „Neobjímej mě.“
„Proč ne? Chtěl jsem ti pomoct.“
„Já vím, Ri,“ hlesl. „Ale prostě nejsem moc kontaktní.“ Kývl jsem, i když jsem si připadal hloupě. Bez fyzického kontaktu byla komunikace o tolik složitější.
„Říkej mi Risto, prosím,“ vydechl jsem nakonec, vyhýbaje se jeho pohledu. Palo byl skvělý, ale v ten moment jsem pochopil, že s ním nikdy nebudu mít o mnoho hlubší vztah než s jeho sestrou. Nebylo to jako s Tuivem nebo i s Laurou. Byl jsem nejistý a to se mi nepodobalo. Každopádně to byl ale důvod, proč jsem si od něj nedokázal nechat říkat přezdívkou. „Ri mi teď říkají jenom ti nejbližší.“
Pokrčil rameny. „Jasně. Už půjdeš nebo…“ Pokynul k prázdnému hrnku. Pokrčil jsem rameny a abych získal čas na odpověď, přešel jsem k umyvadlu. Pravda byla, že už jsme si asi neměli co říct, ale bál jsem se, že jak odejdu, tak mě to sebere. Sebere mě, že můj život se zase shrne na čekání na Lauru. Že nebude mít jiný význam, který jsem se tak zoufale snažil najít.
Najednou ale něco upoutalo mou pozornost. Něco povědomého si proráželo cestu skrze matné sklo skříňky s nádobím. Vzhlédl jsem. Fialové světlo. Zamotala se mi hlava. Slyšel jsem za sebou kroky, ale rychleji, než Palo mohl dorazit, jsem otevřel dvířka.
Mohlo tam být cokoli. Žárovka se stejně zbarveným světlem nebo nějaké nádobí, které tuto barvu odráželo. Ale ne. Mezi hrnky a talíři se třpytil krystal. Stejný krystal, který mě tam dole v jezeře věznil. Ucouvl jsem.
„Tohle jsi neměl vidět, zapomněl jsem, že přijdeš a nestihl to rychle uklidit jinam,“ vyhrkl Palo rychle a zavřel dvířka od skříňky. To jsem mu i věřil, o druhé části jeho slov jsem však věděl svoje. „Co říct? Sbírám kameny, odhalen.“
„Kde… kde jsi to vzal?“ zašeptal jsem. Normální kameny totiž nesvětélkovaly.
Pohlédl jsem na něj a jeho výraz mluvil za vše. On věděl, co jsou tyto krystaly zač. Měl strach. Snažil se ale usmát. „Už ani nevím. Možná jsem to koupil. Asi jo. Já…“
„Palo,“ přerušil jsem ho. „Musíš to vrátit do toho jezera.“
Zamračil se. „Jak víš… nebyl jsi tam, že ne? Nebyl jsi znovu v tý jeskyni?!“
Povzdechl jsem si. „Myslím, že bych měl ještě chvilku zůstat.“
Falešně se usmál. „Chceš další kafe?“
Zamračil jsem se. „Palo. Myslím to vážně. Musíš vrátit ten krystal, nejlíp hned.“
„Ne. Já… já je totiž vytvářím.“ Zamračil jsem se. Vzal misku, napustil do ní vodu a ponořil do ní ruku. „Zkus nepanikařit.“
Věděl jsem, co přijde. „Nebudu. Strávil jsem v tom kameni pár týdnů dole v jezeře.“
Cukl sebou a kámen, který mezitím tvořil v misce, se rozpadl. „Cože jsi?“
„Laura mě vysvobodila.“
„Jak? To není možné. Ledaže by…“ Pohlédl na mě. „Když přijdeš do kontaktu s těmi krystaly, buďto zkameníš, nebo… nebo tu moc získáš taky.“
Vyschlo mi v ústech. „Na čem to závisí?“
Pokrčil rameny. „To nevím.“ Pak zaúpěl a chytil se za hlavu. „Do háje. Tohle se mi vymyká z rukou.“ Byl jsem šokovaný a nemyslelo mi to. Palo byl zodpovědný za ty krystaly, za moje uvěznění? Zrovna on? Jak se to všechno mohlo tak zamotat?