8. Vyslechneš si mě ještě?
Přestože bych to měl vnímat podobně v klidu jako ona, byl jsem z dneška nervózní a nepolevilo to, ani když vešla dovnitř. Nic se nedělo. Nic se nezměnilo. Co na tom, že zítra zase odejde, protože už tak se mnou ztrácí hodně času. Zformulovala to teda slovy nemůžu si dovolit tak dlouhou cestu a ještě tu s tebou být víc než pár hodin, ale stejně mě to naštvalo. Neprávem. Vybrala si jiný život. Měl bych být rád, že mě v něm ještě vůbec chtěla. Teď tady byla, mohl jsem ji držet v náruči a všechno bylo v pořádku. Až na to, že vůbec.
Lámalo mi srdce, jak se tady chovala. Četla si. Četla si jednu z knih, co jsem jí kdysi koupil, aby pochopila tenhle svět, se stejnou fascinací jako tehdy. Držel jsem ji a ona se choulila v mém objetí a jemně se usmívala. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Jen to, že zítra odejde. Jen to, že ta kniha pro ni neměla nic znamenat, protože měla věřit v jiný svět. Jen to, že už nebyla moje. Ne tak docela. Ale nedokázal bych ji opustit. Opřel jsem si bradu o její rameno.
„Jak to vlastně vypadá v kmeni?“
Natočila se ke mně. „Taimi měla dobrý nápad. A já také. Nevnímají mě jako cizinku a jeho už vůbec ne,“ kývla k provizorní postýlce, kterou tady sestavila, a ve které teď spal její syn. Náš syn. Náš Veeti. Říkala, že v kmeni, kde se narodila, děti dostávaly jména až po roce života, kdy existuje naděje, že přežijí. Bylo to hloupé. Mohla ho přece vždy zachránit tady v Pieni, tak jako zachránila sebe před zápalem plic. Udělala by to. Snad. A pokud s ním bude cestovat tak daleko, tak je to i pravděpodobné, že onemocní. Prý mi ho chtěla ukázat, ale co na tom záleželo, když stejně neuvidím každý jeho krok, a především, když mi možná nebude ani rozumět?
„Já myslel spíš z toho hlediska, že tam lítá armáda,“ procedil jsem skrze zuby.
Laura se na mě zamračila. „Podívej, chci si od toho všeho odpočinout. Nemluvme o tom.“
„Tak tu zůstaň dýl než na blbý dva dny. Chyběla jsi mi.“
Trochu se ode mě odtáhla a otočila se ke mně čelem. Byla tak nesmyslně krásná, i když se zjevně zlobila. „Vím, o co ti jde. Chceš mě nakonec přesvědčit, abych zůstala napořád. A nejradši abych tam předtím odložila naše dítě, aby bylo všechno jako předtím, viď?“
Odfrkl jsem si nad tím nesmyslným obviněním. Samozřejmě že bych si to přál, ale nikdy bych to po ní nechtěl. „Jsi tam šťastná?“ zeptal jsem se, protože ve výsledku o to jediné šlo. Rozhodl jsem se. Pokud teď řekne jednoznačné ano, rozejdu se s ní. Nebude to ve výsledku tolik bolet.
„Risto,“ potřásla hlavou. „Nikdy jsem tu nepatřila a ty to víš.“
„A kam? Kam jsi patřila? Do kmene, který ti zakazoval být, kým jsi? Zakazoval ti milovat…“
„Teď patřím k Jokimu.“
„Který tě nikdy nebude chtít.“
„U bohů, Ri, jsou i jiný druhy lásky než ta romantická. To bys měl chápat.“
Nevím, jak přesně to myslela, ale zavrtěl jsem hlavou. Navzdory tomu, co jsem se chystal říct, jsem vzal její dlaň do své, abych trochu zmírnil dopad svých slov. „Jenže tys říkala, že ho máš ráda. Oba víme, že nejseš ten člověk, co by byl spokojenej i bez romantický lásky.“
„Risto, prosím. Jak jsi říkal, zítra odcházím. Užijme si to.“
„Nikdy jsme nepřestali mluvit o vážnejch věcech jenom proto, že jsme měli málo času. Co to s tebou je?“
„Nikdy jsme neměli málo času. Co je to s tebou? Snažíš se mě za každou cenu přesvědčit, abych zůstala, ale já už jsem se rozhodla.“
Na moment jsem zavřel oči, abych se uklidnil. „Ne. Jenom si nemyslím, že je to život pro tebe.“
„Já přece mám romantickou lásku. Mám tebe.“
Povzdechl jsem si. „Jenže mně to takhle nevyhovuje.“
„Ale mně ano. Copak nechceš, abych byla šťastná? Nebo všechno může být jenom po tvém? Vždycky bylo. Šli jsme do tvýho města, žili tvůj život, plnili tvoje sny. Ale co já? Jednou chci něco, co považuju za správné, a ty mi to chceš vzít. Chceš, abychom zase žili po tvým.“
Každé slovo se mi zařezávalo hluboko do srdce, a to byla poslední kapka. Pustil jsem ji. „Nechci. Snažím se ti říct, že naše životy už nejsou slučitelný.“
„Ri…“
„Ne. Už se nebudeme vídat. Jen u rozvodu.“
„Rozvodu?“
„Musíme oficiálně ukončit naše manželství. Stejně by to bylo nesprávný, když sis vzala Jokiho. Manželství uzavřené v kmeni sice právně neplatí, ale…“
„Jdi do prdele s právem. Nechci… tohle nechci. Chci být s tebou.“
„I když ti kazím tvoje sny?“ řekl jsem jí uštěpačněji, než jsem měl v úmyslu.
„Nekazíš, jenom…“ Zhluboka se nadechla a položila mi ruku na rameno. Ucukl jsem, ale když to zkusila znovu, nechal jsem ji. Pořád jsem ji miloval. „Víš, mohl bys žít s náma. V kmeni.“
Uchechtl jsem se. „Já?!“
„Ty. Na rozdíl ode mě zřejmě zvládneš být cizincem.“
Zavrtěl sem hlavou. „Já miluju Pieni, Lauro. Miluju tenhle svět, miluju svobodu a… tohle prostě nejde.“
Sklopila pohled. „Já jsem to kvůli tobě udělala.“
„Lauro,“ ironicky jsem se zasmál. „Tys umírala. Neměla jsi moc možností. A taky je lehčí tady být cizinkou než tam, o tom jsme se už bavili.“
„Ale stejně. Jestli mě miluješ, měl bys to udělat.“
Protočil jsem oči. Citově mě vydírala a nejspíš si to ani neuvědomovala. Místo toho jsem jí ale řekl další důvod, proč tady musím zůstat. „Mám tady něco rozdělanýho, víš. Týká se to těch kamenů, ale…“
„Risto!“ zhrozila se a na malý moment mě potěšilo, že se o mě zjevně bála, protože se jí třásl hlas, ale pak mi došlo, že by mi na tom nemělo záležet. „Jsi normální?!“
„Kdybys mě nechala…“
„Rozdělila nás tvoje smrt! A ty teď uděláš to samý, před čím jsme tě my zachránili?!“
„Tak moment. My?“
„To je jedno. Já nemůžu uvěřit…“
„Ne, počkej, Lauro. Je pro mě důležitý vědět, co se v tý jeskyni stalo.“
Zhluboka se nadechla a uhnula pohledem. „Zachránil tě Joki. Byla jsem těhotná. Nemohla jsem se tam jenom tak potopit.“
Zamlžil se mi zrak. „To jezero je prokletý.“
„To… to je složitý. Jeho to nehrozí. Buďto tě to zabije, nebo ti to dá schopnost tvořit kamenný krystaly.“ Vzpomněl jsem si na Pala a všechno mi do sebe začínalo zapadat. To ale nic neměnilo na pointě.
„Měla jsi mi říct, že to byl on.“
Pokrčila rameny. „Záleží na tom?“
„Chceš obvykle vědět, kdo tě zachránil.“
„Beze mě by o tom, že to má udělat, vůbec nevěděl.“
„A on věděl, kdo jsem?“
Laura znejistěla. „Samozřejmě.“
„A přesto to udělal? Jasně, beru, že tě asi nějakým způsobem má rád, ale… zachránit muže, který ho může ohrozit?“
Laura potřásla hlavou. „Nemůžeš ho ohrozit. Kmen by ti nevěřil, i kdybys jim řekl, že jsi otec toho dítěte. To je ale úplně jedno. Zkrátka a dobře, mohl jsi tam se mnou žít. Ale to bys nesměl být tak sobeckej.“
Zamrkal jsem, abych zahnal slzy. „Je skoro tma. Vyspi se a zítra hned za rozbřesku odejdi. Už tě nechci vidět. Kromě rozvodu. Jak jsem řekl.“
„Ri…“
Trhnul jsem sebou kvůli tomu oslovení i bolesti v jejím hlase. „Víš, že mi tak říkají jenom blízcí lidi.“
Natáhla ke mně ruku, ale váhala. Nechytil jsem ji., „Nedělej to,“ zašeptala nakonec. „Najdeme řešení.“
„Nepůjdu tam. Mám tě rád, ale neztratím sám sebe. A tohle navštěvování mi prostě nevyhovuje.“
„Spousta lidí má vztah na dálku.“
„Ale ne takhle. A navíc, já na něho prostě nejsem stavěnej.“
Zamračila se. „Nechápu tě, víš. Je to trochu jiný, ale na Tuiva jsi čekal tolik let…“
„Jeho sem netahej.“
„Je to podstatný. Věděl jsi, kde je, ale stačily ti zmínky, že je v pořádku. A pak tu přišel, a ty ses choval, jako by těch patnáct let vůbec nic nezměnilo. Tak proč ti najednou tak záleží na tom, že se neuvidíme třeba měsíc nebo dva?“
Na to jsem neměl odpověď. „Možná už to nechci zažívat znovu.“
„A možná jsem byla jenom náplast na ztracenýho kamaráda. Nevěděl jsi, jestli se ti povedlo zachránit jeho, tak jsi zachránil mě.“ Mlčel jsem. Nebyla to pravda, ale na logické úrovni jsem jí to neuměl vysvětlit. Byla pro mě mnohem víc než to, cítil jsem to. „Ale stejně najdeme řešení. Slibuju.“
„Až ho najdeš, přijď. Jinak ne,“ vydechl jsem. Zavrtěla nade mnou hlavou.
„Víš, někdy začínám pochybovat, že mi za to stojíš. Jsem ti moc vděčná, že jsi pro mě tolik udělal, ale někdy si myslím, že by tehdy bylo lepší umřít.“
Pokrčil jsem rameny, přestože jedno mi to rozhodně nebylo. „Tak to vzdej. Věnuj se naplno svýmu novýmu životu.“
Laura sklopila pohled. „Potřebuju přemýšlet.“
„Posluš si,“ zavrčel jsem. Chovala se, jako by to bylo jen její rozhodnutí. Ale já už jsem řekl svoje. Rozešel jsem se s ní a ona to odmítla akceptovat. Odešla do ložnice. Do naší společné ložnice, protože něco takového ji zřejmě na rozdíl ode mě nezasahovalo. Ještěže jsem tu měl gauč a deku, protože jsem s tím tak trochu počítal. S povzdechem jsem přešel k postýlce a pohlédl na drobné spící tělíčko.
„Nebudeš si mě pamatovat,“ zašeptal jsem. „A tak je to asi lepší, alespoň nebudeš zmatenej. Nevím, co jsem si myslel, když jsem souhlasil s tím, že se budeme takhle vídat. Asi že to nebude tolik bolet.“ Hořce jsem se usmál. „Pevně doufám, že se o mně nikdy nedozvíš a nebudeš mě hledat. Bylo by to divný.“ Odmlčel jsem se. Zdálo se mi, že koutkem oka vidím nějaký stín, ale nejspíš to byly jen stromy ve větru. „Můžu si za to sám, protože jsem na tebe nebyl připravenej. Rád bych řekl, že by to bylo dobrý, kdybych jí to neřekl a kdybych se nepotopil do toho jezera, ale bez toho bych asi připravenej být nezačal. Ne včas. Ironický, co?“
„Neměl bys na něho mluvit,“ ozval se za mnou pobavený hlas.
Podrážděně jsem se otočil. „Proč? Bojíš se, že pochytí jediný slůvko z tohohole ďábelskýho jazyka?“
Působila klidněji než předtím. „Ne. Ale můžeš ho probudit. Vlastně jsem přemýšlela, že by pro všechny případy měl umět oba dva jazyky. A nech si sarkastický komentáře, nebudu mu bránit sem odejít, když bude chtít.“
„To říkáš teď.“
Nejistě přešlápla. „Ty bys byl fakt připravenej se o něho starat?“
Zaplála ve mně naděje, ale hned pohasla. „Nech si to. Když teď zůstaneš, budeš mi vyčítat, žes kvůli mně zase zahodila život v kmeni.“
„Vyslechneš si mě ještě?“ požádala. Nedokázal jsem odmítnout tak naléhavou prosbu.