Antiliiny příběhy

Varování: Erotika

Tuivo zavřel oči, zatímco já jsem je nechal otevřené a sledoval každý jeho sval na tváři, když vyslovoval své přání. „Nechej mě… nechej mě, ať tě potěším. Já… nevadí mi, když se mě budeš dotýkat kromě toho tam dole nebo mě líbat, cokoli, ale nechci… nechci, abys mi to oplácel, jako…“

„Chceš mít sex s tím, že ho ty zasuneš do mě a obráceně ne,“ pochopil jsem jeho slova.

Tuivo se rozesmál. „No, takhle zformulovaný bych to od tebe nečekal. A nemusí to být přímo sex. Chci se tě dotýkat.“

„To, že jsem nikdy s nikým nespal, neznamená, že o tom nic nevím. Čtu knihy, nezapomeň. Teda, zrovna v detektivkách bych tohle nehledal, ale neboj, unavit tě a pak tě zabít neplánuju.“

Tuivo nade mnou pobaveně zavrtěl hlavou, ale pak zvážněl. „Nemyslel jsem rovnou sex, fakt ne. Jenom pro mě bude jednodušší, když budu mít nade vším kontrolu.“ 

„To je Vahvova zásluha. Každopádně se teď snaží, aby si naopak pár byl co nejméně blízký. Aby vzniklo dítě s více schopnostmi,“ odfrkla si.

„Ale to přece popírá všechno, v co jsme věřili! To striktní rozdělení podle rolí, všechna ta odtažitost, naše přátelství, protože jsme nikoho jiného neměli…“

„Já vím. Přesto byl můj důvod, proč s tebou jdu, čistě sobecký.“ Zhluboka se nadechla. „Byl to Pyry.“

Zamračila jsem se, když mi to došlo. „Oni ho přinutili s tebou… milovat se s tebou?“

Tikari se hořce rozesmála. „To zní, jako bych byla tak ošklivá, že ho museli donutit.“

„Ne, myslím to tak, že přece miluje svou Iltu.“

Tikari pevně semkla rty. „To jsem si myslela taky. Všichni si to mysleli. Ilta za mnou večer po… po tom přišla a utěšovala mě. Byla tak laskavá a já nedokážu unést, že to, co Pyry udělal mně, udělal i jí.“

Cítila jsem se opravdu vyvedená z míry. „Miloval se s tebou proti tvé vůli? Zrovna Pyry?“ Tikari neodpověděla. „Vždyť Iltu tak miloval. Susi mi dokonce říkal, že ji ani nelíbá před ostatními, protože si to nepřeje!“

Tikari na mě upřela bezvýrazný pohled. „Takže mi nevěříš, že se to stalo?“

„Ne, ne bohové, já jsem jen hrozně překvapená. Věřím ti.“

Tikari se opět hořce zasmála. „Pyry je Rytec. Rytec! Já jsem Lovkyně. Mohla jsem ho snadno přemoct, ale místo toho jsem… prostě jsem se nemohla hýbat.“

Kývla jsem. „To se stává.“

„Stává? Takže… nejsem jediná?“

„Ne, to určitě ne,“ odpověděla jsem a pokusila se zjemnit hlas. „Je to přirozená reakce těla. Buďto bojuješ, utečeš, nebo bohům žel… zamrzneš.“

Soucit nahradil vztek. Zmátlo mě to. Nikdy jsem neviděl Pala se zlobit. „Víš co, Yle? Už toho mám plný zuby. Můžeš tady sedět a litovat se, můžeš celej zbytek života strávit tím, že mi budeš brečet na rameni, ale k čemu ti to bude? Teď máš čistý štít, novou šanci, tak si ji nekaž minulostí. Já chápu, že je toho hodně, s čím se musíš srovnat, a budu stát při tobě, ale jestli to vzdáš a budeš jen fňukat…“ Potřásl hlavou. „Ptal ses, proč jsem si vybral zrovna tebe. Bylo to proto, že když jste se bavili s a Jonim, když jste se sázeli, měl jsi v sobě takovou jiskru, která mě přitáhla. Jenže teď jsi úplně prázdný a já… když tě celého naplním, tak ztratím sebe, jestli to dává smysl.“ Přikývl jsem a snažil se rozmrkat slzy. Uvědomoval jsem si, že má pravdu. „Seber se,“ řekl mi mnohem laskavěji a palcem mi otřel zrádnou slzu. „A řekni mi, za co jsi své minulosti vděčný.“

Moje první odpověď byla kousavá, zněla Proč bych jí měl být vděčný, když mi všechno vzala?, ale spolkl jsem ji. To Palo nechtěl slyšet. Proto jsem se nad tím opravdu zamyslel. „Měli pravdu. Hetka není moc perspektivní. Jako kluk jsem možná chtěl cvičit dravce jako Varma, kdo ví, ale… no, určitě bych si tam nenašel práci tak snadno jako tu nebo v Aletasu.“ Palo přikývl a odměnil mě polibkem, což mě motivovalo pro hledání dalších důvodů. „Taky nevím, kdo by ze mě byl, kdyby mě vychovávala Nea. Varma říkal, že ten chlad nebyl jen kletba, ale i její přirozenost.“ Palo mi věnoval mnohem delší polibek. Skoro jsem se v něm ztratil, ale odtáhl jsem se, když jsem našel ještě jeden důvod. „Nikdy bych nepoznal tebe.“

Položil mi dlaň na tvář. „Co nechat další důvody na později?“ Moje tělo na to prohlášení samo zareagovalo, tak jsem jen zamručel něco na souhlas. Nespali jsme spolu, ale nebylo k tomu daleko. Když jsme pak usínali v těsném objetí, necítil jsem nic než hluboký vděk, lásku a především klid.

A jak to chcete udělat?“ zeptal jsem se jich, abych získal čas si promyslet odpověď. „Říct mu, že ho rodiče nechtěli? Nebo mu celej život lhát, že vy jste jeho rodiče a nikdy ho nenechat se s Laurou nebo Ristem setkat? Už tak si přehazujete toho kluka jako horký brambor. Nejprv měl mít otce, kterej ho nechce, pak mrtvýho otce, pak si měl myslet, že je jeho táta Joki, pak rodiče, kteří ho nechtějí, a nakonec má mít za rodiče kamarády těch jeho biologických a sourozence k tomu, který bude ale na rozdíl od něj vlastní. Co přijde dál?“

„Přála bych si, aby toto byl poslední krok. Aby už žádné takové změny nezažil,“ prohlásila Taimi.

„Nemáme žádné zkušenosti. Myslíš, že to zvládneme? Nebyl by kmen přece jen lepší volba?“

„Dobře. Jak říkám, chtěla jsem jen pomoct,“ prohlásila Taimi. Nesnažila se skrývat smutek, věděla, že bych to stejně poznal, ale našla sílu se na mě usmát, nejspíš aby mi dala najevo, že je to v pořádku.

„Ne, já jsem neřekl ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen… já chápu, že vy dva chcete být se mnou a Laura s Ristem, ale to dítě by klidně mohlo zůstat v kmeni. Postarali by se o něj a dali mu i dostatek lásky.“

„Jyrki,“ ozval se Tuivo. „Já bych asi s Taimi souhlasil. Víš, kdyby Veeti třeba onemocněl, v kmeni nejspíš zemře. Navíc, pokud bude chtít do vnějšího světa, bude pro něj těžké si zvyknout. Opačně to asi chtít nebude. Nevím, jestli mu říct pravdu nebo ne, myslím, že je trochu brzo nad tím přemýšlet. Ale tohle musíme chtít všichni tři. Když řekneš ne, neuděláme to.“

Taimi se roztřeseně nadechla. „A jestli nechceš ani moje a Tuivovo dítě, tak… půjdu na potrat. Ještě je čas.“

„Ne, to rozhodně ne!“ namítl jsem. Ne že bych měl něco proti potratům obecně, ale viděl jsem Tuivovu radost z Veetiho a věděl jsem, jak moc chce Taimi rodinu. Tohle bych jim neudělal. A to už jsem pomíjel, že pro Taimi by bylo něco takového ještě milionkrát horší než pro jinou matku, vzhledem k tomu, kde vyrůstala. „Ne. Jestli se na to cítíte, budeme mít rodinu. A bude do ní patřit i Veeti.“

„Fakt to tak chceš i ty? Víš, tohle není věc, o které máme hlasovat. Tohle musíme chtít všichni tři,“ ujišťoval se Tuivo.

Naposledy jsem krátce zaváhal. „Jo. Jo, chci to.“

Tikari se na mě usmívala s jiskřičkami v očích. „Já… neumím ani popsat, jak skvělé je slyšet, že to někdo má stejně. Chci říct, vychovávali nás k tomu, že my dvě mít děti nikdy nebudeme. Jsem ráda, že nemusíš svůj život odevzdat pro někoho jiného.“

„Ono by to nebylo úplně odevzdání, Joki je skvělý, ale…“

Tikari mi položila ruku na rameno. „Lauro. Ty a Risto k sobě patříte. A i kdyby ne, i kdybyste spolu náhodou nestrávili celý zbytek života, tak ty potřebuješ něco většího, než ti jeden kmen může nabídnout. Všichni Lovci to potřebují. Potřebují svobodu.“ Mluvila hodně idealisticky, ale nechala jsem ji při tom. Dobře se to poslouchalo.

„Jsem moc ráda, že jsi to pochopila.“

„Já jsem moc ráda, že jsi mi dala šanci odtamtud odejít,“ špitla Tikari a otřela si oči. „Nebrečím.“

Zasmála jsem se. „Neboj, je pochopitelné, že se ti bude stýskat.“

„Jo, ale mně se teď nestýská. Já jsem tak hrozně šťastná.“ Objala jsem ji a v ten moment mi došlo, že nejspíš šlo o něco mnohem děsivějšího než být Matkou. Co se jí v kmeni stalo?

„Pryč!“ přerušila mě.

„No tak, Ani,“ pokusil jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. „Venku je noc a zima.“

„Tak jdi k Nee!“

„Co bych tam dělal?“

„Nevím, třeba se s ní muchloval?“

Prudce jsem vydechl. „Dobře. Byl špatný nápad o Aleksim mluvit teď, možná bychom měli oba vychladnout a…“

„Přesně tak. Vychladnout,“ řekla a strčila do mě. Zapotácel jsem se, udělal pár kroků vzad, a ona toho využila a zabouchla mi dveře před nosem. Mráz mi okamžitě olízl holou kůži a v ten moment mi došel její krutý vtip. Zavrtěl jsem nad ní hlavou a zaklepal na dveře.

„Takže,“ začalo mi docházet. „Ty se nepokusíš mi pomoct tu magii držet v sobě?“

„Je to jako s emocemi. Když to budeš držet v sobě, budou bublat pod povrchem a jednou vybuchnou, úplně nezřízeně. Jako se ti to tehdy stalo na tom bazéně. Zatímco když ji necháš projevit se, stejně jako lidi projevují emoce, můžeš ji nasměrovat tak, aby neničila. Ty chápeš, že ta magie není nepřítel a to je hrozně dobře, pokud ji chceš ovládat, ale teď se musíš naučit jak.“ Překvapeně jsem na něj hleděl. To dávalo naprostý smysl.

Tikari se rozesmála. Stále jsem věděla, jak ji nalákat. Pak však zvážněla. „To nemůžu. Nemůžu to v kmenu udělat. A nemůžu rozhněvat bohy.“

Sklopila jsem oči. „Zkusit jsem to musela.“

„Existují?“

„Co?“ vzhlédla jsem.

„Bohové. Existují?“

Pokrčila jsem rameny. „To já nevím. Nikdo to neví.“

„Ale ta bohyně, která rozpoutala déšť ledových střel…“

„To zrovna…“ Zmlkla jsem. Bylo by složité jí vysvětlit celý příběh. Musím k ní přistupovat tak, jako Risto na začátku ke mně. „Nevím, jestli jsou. Ale rozhodně je nenaštveš, když půjdeš svou cestou. Nebo si to pak odskáčeš po smrti, to netuším.“

Tikari na mě hleděla se zvláštní oddaností. „Temnota nebyla trest za to, že miluješ Naali, že ne?“

„Kdo ví. Buďto ne, nebo jsem to odčinila, když jsem si vzala Rista.“ Lovkyně se na mě zamračila. „Ale nemyslím si, že láska v jakékoli formě by bohům vadila.“

Zatřásl se jí spodní ret, ale pokračovala. „Co je teda Temnota?“

Odložila jsem stále na mnoha místech osrstěnou kůži, nožík a soustředila se jen na svou dávnou kamarádku. „Náhoda. Je to jako…“ Zaváhala jsem, jaké vysvětlení by mohla pochopit. „Stín, co se vkrádá i do nevinných duší. Není to trest, jen…“

„Náhoda,“ opakovala roztřeseně. „Dobře, teď nevím, jestli jsem to chtěla vědět.“

„Chceš vědět víc?“ zazubila jsem se.

„Já nevím,“ hlesla. 

„Mezi mnou a Pasim nic není. Jen jsme si povídali,“ řekla mi Aneima. „Věříš mi?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem automaticky.

Jí ale nic neušlo. „Nevěříš.“

„Ani,“ zašeptal jsem, ale ona se prudce zvedla, popadla kabát a boty si nazouvala téměř za chůze. Chtěla být sama. Když ale zabouchla dveře, já jsem sám být nechtěl. Mohl jsem zavolat spoustě lidí, ale nakonec jsem vytočil její číslo. Vlastně ani nevím proč, prostě jsem chtěl věřit, že jsme spojenci.

„Neo,“ oslovil jsem ji. „Já jen… vím, že je pozdě, ale… asi jsi měla pravdu. Aneima tvrdí, že se s Pasim schází jen přátelsky, ale…“

„Podle toho, co jsem se doslechla, se tam líbali. To nezní přátelsky,“ prohlásila pochmurně. „Nechceš za mnou přijít? Pasi včera odešel na jednu z těch svých toulek, a vzhledem k množství zásob si myslím, že se alespoň týden nevrátí. Cítím se trochu divně, najednou mám celý dům pro sebe.“ Toulkami jsme nazývali jeho osamělé výlety do divočiny. Nikdo jiný z nás na to nebyl, ale Pasi tvrdil, že mu nevadí být sám. Možná to tak vážně bylo.

„Teď? To asi nepůjde. Chci to nějak vyřešit s Aneimou, až se vrátí.“ Také se ráda toulala, ale jen v rámci města, ne jako Pasi. Možná si v tom spolu rozuměli. Možná spolu vážně chodili jen na procházky. A možná je to spojilo mnohem hlubším poutem.

„Varmo, prosím,“ zašeptala Nea. „Já se bojím. Když tu není, ta kletba… mám pocit, že když je pryč, ta kletba udeří ještě silněji. Bojím se, že se nedožiju rána.“ Netušil jsem, co jí na to říct, hrdlo mi sevřela úzkost.

„Přijdu,“ hlesl jsem a natáhl se po bloku a tužce.

„Já vím. Pojď ke mně.“ Jemně mě k sobě přitáhl a ještě jemněji mě políbil. Ten pocit byl nepopsatelný, přestože mi Tuivo nejspíš za pár vteřin řekne něco, co se mi nebude líbit.

„Hm,“ zamumlal jsem, když se odtáhl. „Nechceš to nechat na později? To, co mi chceš říct.“

Pobaveně potřásl hlavou. Dnes byl podivně rozumný. Z náruče mě ale nepustil. „Jyrki, já… přemýšlel jsem nad tím. Víš, jak jsem ti říkal, že tu s tebou chci zůstat, ale zároveň nechci zklamat Taimi.“

„Chceš to střídat,“ osvítilo mě. „Tuivo, já vím, že k tobě Joki má… zvláštní vztah, ale tohle…“

„No, nejen vás dva. Napadlo mě… víš, vlastně nepotřebuju stálou práci. V kmeni budu pomáhat s drobnostma jako předtím. Tady bych třeba… ještě bych chtěl občas za rodiči. Pomáhat jim na farmě. Třeba by mi za to něco zaplatili, jako kapesný, chápeš? A třeba… kdyby Pasi potřeboval pomoct…“

„Chceš pendlovat mezi kmenem, Pieni a Hetkou?“ sumíroval jsem si to. „To je celkem šílený. Hlavně Hetku máš z ruky.“

„Stojíš mi za to.“