Antiliiny příběhy

Nedalo se si nevšimnout, jak se Jyrki facinovaně rozhlíží kolem sebe. Do očí jsem mu samozřejmě neviděl, pořád na nich měl ty zatracené lyžařské brýle, ale otáčel hlavu ze strany na stranu. Bylo mi jasné, že se mu tu bude líbit. Miloval hory a asi do jisté míry i kulturu kmenů, a tady to měl zasazené v prostředí, které důvěrně znal. Ušklíbl jsem se. Ještě před několika měsíci bych tohle město určitě nenáviděl, ale teď jsem prsty hladil sošku sněžisoba v kapse, čichal vůni skoro zapomenutých jídel, a poslouchal proud řeči obyvatel, do kterého se sem tam vmísilo nějaké to udgunské slovo. Okouzlovalo mě to. Obrátil jsem se ke dvojici, která si povídala, ale hned, jak jsem se do jejich slov zaposlouchal, moje nálada šla od desíti k pěti.

„… tu kuklu. Myslím, že lidé v tomto městě jsou na různé čarovné podivnosti zvyklí.“ Musel jsem se kousat do rtu, abych se do toho nevložil, ale nechtěl jsem dělat unáhlené závěry.

„Taimi,“ povzdechl si Jyrki. Šlo ho slyšet hodně tlumeně. „O to nejde. Já…“

„Tady v horách je ti možná kukla příjemná, ale vrátíme se do Aletasa, a ráda bych ti připomněla, že přijde léto. Jyrki, měl by sis zvykat na to, jak vypadáš, v prostředí, kde tě nikdo nebude odsuzovat.“ Zaťal jsem pěsti. Nepřál jsem si, aby mu něco vyčítala, a už vůbec ne tohle. Ona to tak nemyslela, jenže on si to tak interpretuje.

„Ale o to fakt nejde, Taimi. Já se prostě stydím.“

„Před kým?“ namítla a roztáhla paže. „Tady tě nikdo odsuzovat nebude, vždyť toto je ráj,“ usmála se.

Jyrki sklonil hlavu. „Sám před sebou.“ Přiblížil jsem se k němu, ale Jyrki ucouvl. Od té doby, co zmrazoval řeku, se ode mě odtahoval, a já jsem úplně nechápal, proč.

„Ale Jyrki,“ prohlásila Taimi stále hodně naléhavě. „Není za co. Stále jsi krásný.“

„Já ale…“

„Opravdu.“

„Ale tady nejde o…“

„Jyrki, ukaž mi svou tvář. Prosím.“ Natáhla k němu ruku. Byl čas zasáhnout. Vkročil jsem mezi ně.

„Dost, Taimi,“ zavrčel jsem tiše, ale důrazně, a vzal Jyrkiho kolem ramen. Natočil hlavu ke mně. Usmál jsem se a doufal, že se usmál i on. „Nejde ti o vzhled, že ne?“

„Ne,“ odfrkl si. „Já prostě jenom nechci být divnej ještě i tím, jak vypadám.“ Pohlédl jsem na Taimi. Zřejmě si uvědomovala, že moc naléhala.

„To je dobrý. Nikdo tě nevidí, všechno zůstalo skrytý pod…“

Taimi mě najednou nekompromisně popadla za ruku. „Jyrki, promiň, omluv nás na chvilku,“ prohlásila, pak se zhluboka nadechla a plynule přešla do udgunštiny. Pustil jsem Jyrkiho, abych se soustředil na to, co říká. „Rozumíš tomu, co ho učíš?!“ vyčetla mi zvýšeným hlasem. Jyrki na nás hleděl s pažemi založenými na prsou, ale poslušně dál šel vedle nás. „Učíš ho, aby se za to styděl, aby si myslel, že je zrůda! Ale není a ty to dobře víš.“

„On se tak ale vnímá,“ namítl jsem.

„Tak mu to vyvrať!“ vyštěkla.

„To nemá smysl. On teď potřebuje být v bezpečí, skrytý před světem. Chce čas, aby se srovnal s tím, že je divnej.“

„Není divný. Je přesně takový, jaký má být.“

Povzdechl jsem si. „Taimi, vážně. Znám ho a…“

„A myslíš si, že já ho neznám?“ odvětila o poznání tišeji. „Možná ho neznám tím způsobem, jako ty, ale znám ho jiným, který je stejně hodnotný.“

„Taimi, nech si ty sračky,“ zavrčel jsem. „Znáš ho pár měsíců.“

„Někdy je to více než dlouhá léta, to bys měl vědět.“

Mávl jsem nad tím rukou. „To je fuk. Prostě, já mu rozumím. U těch jizev mi taky nejde o to, že to vypadá hnusně, ale o to, že jsem poznamenaný. Teď už mi to až tak nevadí, ale v době, kdy jsem kmen nesnášel, mi to připomínalo, kým jsem. A myslím, že Jyrkimu vadí, že by i svět věděl, kým on je. On má tu kletbu svým způsobem rád, přijal ji jako svou svoji součást, ale nechce, aby tu část někdo znal.“

Taimi pokrčila rameny. „Možná. Nicméně ho nyní učíš, aby se sám sobě hnusil.“

Povzdechl jsem si a obrátil se k Jyrkimu. „Jyrki, jak bys chtěl, abysme…“

Zavrtěl hlavou. „Slíbili jste, že to neuděláte.“ Zarazil mě jeho tón. Byl plný zklamání.

„Co jsme slíbili?“ hlesl jsem.

„Že nebudete mluvit udgunsky proto, abych vám nerozuměl.“

„A jo,“ zamumlal jsem. „Hele, je to to samý, jako bysme odešli opodál.“

„Ne, není. Protože vás slyším a vím, že jste mluvili o mně, slyším váš tón hlasu, vidím pohyby, ale nerozumím vám.“

„Omlouváme se, my…“ začala Taimi, ale on mávl rukou.

„Chci být sám,“ vydechl a otočil se nazpět k horám v dálce. Rozešel se k nim a pískl na smečku, aby ho následovala. S Taimi jsme si vyměnili zděšený pohled.

„Kam chceš jít?!“ zakřičel jsem na něj.

„Někam, kde budu sám!“ odpověděl. Taimi se za ním chtěla rozejít, ale zadržel jsem ji.

„Slyšelas? Chce být sám.“

„Nic ve zlém, Tuivo, ale když jsi mě takto zastavil naposledy, tak málem zemřel svou ruk…“

„Jdi do prdele,“ přerušil jsem ji a taky se rozešel jiným směrem.

„A kam jdeš ty?!“ nechápala.

Otočil jsem se k ní. „Poflakovat se po městě!“

„Sám?!“

„Jo!“ odpověděl jsem. Taimi něco odvětila, ale už jsem ji nevnímal.

Několik hodin jsem vážně procházel sněhem poprášenými ulicemi, snažil se zjistit, kolik lidí tady mluví udgunsky, hledal další suvenýry připomínající mi kmen, trochu popíjel medovinu, kterou tu na každém rohu nabízeli i ve formě ochutnávek, trochu se koukal po lidech prohánějících se prostředkem města na všech možných dopravních prostředcích, počínaje soby a běžkami a konče nejmodernějšími sněžnými skútry. Jenže to, co řekla Taimi jako poslední, mi stále vrtalo hlavou. Co když Jyrkiho znovu napadne si ublížit? Ta myšlenka ve mně hlodala tak dlouho, dokud jsem nedošel k jednomu pouličnímu stánku, u kterého jsem se rozhodl. Koupil jsem hrubý šátek, který, jak jsem viděl na prodavačce, šel uvázat tak, že zůstala jen škvíra pro oči, nechal si od ní ukázat, jak to udělat, a zamířil mimo město. Tam bylo dost jednoduché sledovat známou změť lidských a psích stop.

Našel jsem ho, jak si něco klackem kreslí do sněhu. Přistoupil jsem k němu zboku, protože zezadu bych ho vylekal. Jestli si mě všiml dřív, než jsem promluvil, nedal to najevo. „Co to bude?“ podíval jsem se na jeho nicneříkající čáry.

Jyrki se tiše zasmál. „Mělo to být auto, ale nějak to nevyšlo.“

„Hm,“ znovu jsem se podíval na čáry, a tentokrát to v tom viděl. „Náhodou, kdyby to mělo kola, tak bych to asi i poznal. Můžu?“ Natáhl jsem ruku a on mi podal klacek. Smazal jsem několik linií a nakreslil nové. „Tyhle čáry musíš vést opačně, jinak to bude vypadat, že to auto minimálně vrazilo do stromu. A tohle máš moc dlouhý, to by byla limuzína.“

„Jo, díky,“ hlesl Jyrki. „Ale nepřišel jsi, abys mi poradil, jak nakreslit auto.“

„Popravdě, bál jsem se, že… že si něco uděláš,“ semkl jsem rty.

Natočil se ke mně. „Taimi to myslela dobře.“

„Jo, ale chápu, že z toho prostě máš strach.“

„Teď můžeš klidně říct já ti říkal, že nechat si tu moc není dobrej nápad.“

„Lituješ toho?“ zajímalo mě a přisedl jsem si blíž k němu.

„Ne. Jo. Já nevím,“ zaúpěl a opřel se schovanou tváří o moje rameno. Objal jsem ho a konejšivě ho hladil. Možná plakal, ale nebyl jsem si jistý. Pokud ale jo, muselo mu v té kukle být nepříjemně.

„Něco pro tebe mám,“ zamumlal jsem a naklonil se k batohu. Vytáhl jsem šátek. Jyrki naklonil hlavu na bok, takže jsem mu ukázal, jak ho uvázat. Dlouho nic neříkal, a mě rozčilovalo, že nevidím, jak se tváří. Nakonec k šátku natáhl ruku.

„Děkuju.“

„Jo. Myslel jsem, že by ten materiál mohl být lepší, než kukla.“

„Určitě,“ kývl. „Celkem to škrábe.“

„Jasně, proto ji moc nenosím.“ Jyrki znovu přikývl, a pak vzal moje ruce do svých. Stiskl jsem je, ale on je zvedl a položil si je na tváře. Pak mi to došlo.

„Chceš, abych…?“

„Jo. A dělej, než si to rozmyslím.“

Usmál jsem se a pomalu mu sundal kuklu. Pak jsem mu znovu položil dlaň na tvář a on se o ni opřel. Nesnažil se odvrátit ani zavřít oči, jen na mě trochu vyděšeně koukal a já si uvědomil, že mi na tom, že vypadá nepřirozeně, moc nezáleží. Pořád to byly jeho oči, i když měly jinou barvu, jeho rysy, jeho výrazy, jeho duše. Chtěl jsem mu pomoct nasadit šátek, ale on zavrtěl hlavou.

„Tobě to vážně nevadí?“

„Ne, vážně ne,“ usmál jsem se. „Zůstaň chvilku takhle.“

„Jo,“ přikývl. Nic jsme neříkali, jen sdíleli poklidné ticho přerušované jen hučením větru. Ta chvíle by možná trvala navždycky, ale Jyrki najednou vzhlédl.

„Doufala jsem, že to uděláš,“ prohlásila Taimi a já jsem potlačil vztek. Jyrki se nesnažil ani teď skrýt, jaký je, a já jsem to nechtěl pokazit. Mohl jsem to udělat, mohl jsem Taimi dokázat, že Jyrkiho znám líp, že je naše pouto silnější, ale lhal bych i sám sobě. Ta láska mezi nimi byla neskutečně čistá a upřímná a bylo to něco, co já nikdy ani s jedním z nich mít nebudu. Jyrki se na ni usmál, ale byl to jiný úsměv, než kdy věnoval mě. Na mě se usmíval buďto pobaveně nebo dojatě, ale tohle byl úsměv přímo ze srdce, neskutečně láskyplný. Nezáviděl jsem jim, ale bylo to pro mě zvláštní.

„Nevadí ti to?“ položil ji stejnou otázku jako mě.

Taimi k němu přisedla a políbila ho. Trochu se mi zadrhl dech v hrdle. Tohle jsem se bál udělat, abych ho nevyděsil, ale očividně mu to ani trochu nevadilo. „Samozřejmě, že ne.“ Políbila ho znovu, ještě mnohem intenzivněji. „Ale až bude příležitost, vyrobím ti nějakou mast na tvé rty. Máš je neskutečně popraskané.“

„Děkuju,“ kývl na ni. „Jsou… jsou asi trochu studené.“

„Ne tolik, jako bych čekala. Stále jsi to ty a vím, že nedovolíš, aby tvůj plamen uvnitř zhasl.“ Přemýšlel jsem, jak je možné, že by Jyrki vůbec mohl alespoň trochu hřát, ale než mě Taimi vyrušila z úvah, nedošel jsem k ničemu kloudnému. „Chcete přespat tady nebo ve městě?“

„Za mě tady,“ hlesl jsem a Jyrki přikývl. Lákala mě vidina teplé postele, ale nechtěl jsem, aby se zase skrýval. „Ale zítra chci strávit ve městě alespoň ještě pár hodin.“

„Jistě,“ odpověděla Taimi a vytáhla spacák. Začala ho rozkládat. „Já chci spát venku. Je dost teplo a obloha je nádherná.“ Nebyl jsem si tím tak docela jistý, pořád mrzlo a jasná noc znamenala větší zimu, ale když jsem viděl, jak oba okouzleně hledí na hvězdy, nemohl jsem si pomoct a souhlasil. Chtěl jsem, aby se cítili šťastní, a jestli k tomu mělo patřit přespání pod širákem, tak jsem to prostě musel udělat.