Antiliiny příběhy

Snažil jsem se vybavit v hlavě detaily o jeskyních, kterým jsme byli tak blízko, ale čas je zamlžil a já jsem se bál, že až příliš. Ano, vybavil jsem si dva zdánlivě stejné tunely, které jsem si mnohdy popletl. Naštěstí jsme u jednoho z nich nakreslili značku, po tom, co se tam někteří kluci z naší party včetně mě málem ztratili. Snad tam ještě bude. Pamatoval jsem si i průzračné jezírko, které vypadalo klidně a přívětivě, ale když jsme se v něm potápěli a hledali zaplavený východ, na celém těle nám pak naskákaly nepěkné vyrážky. Pamatoval jsem si také slizký a kluzký povlak na temné římse, protože jsem se díky němu nedobrovolně vykoupal v podzemní řece s příliš silnými proudy. Kluci mě naštěstí rychle vytáhli, ale mohlo to skončit zle. Pamatoval jsem si spoustu dalších detailů, ale mohlo to stačit?

Nic jako mapa tohoto jeskynního systému neexistovalo, nebo alespoň ne z téhle části. Nevěřil jsem, že bychom byli jediní, kdo vchody od Liščí rokle objevil, ale nikdo o nich nemluvil. Těžko říct, proč. Možná je zkoumali jen vědci a nechtěli, aby se jim tam někdo motal, takže jejich nález udržovali v tajnosti. A možná, možná že jsme přece jen byli opravdu první. Tak či tak, budu se muset spolehnout… na co vlastně? Na paměť, která rozhodně nebyla důvěryhodná? Na nějaký bláznivý instinkt? Na šamana?

Při poslední myšlence jsem se zarazil. Ano, pochyboval jsem o tom, že vážně mluvím s ním, a nemohl jsem tak věřit jeho radám, ale co mi zbývalo? Vždy se ozval znenadání a vůbec jsem netušil, jak bych si s ním mohl promluvit, navíc jsem se toho bál, ale Auri za to stála. Protože mě nic lepšího nenapadlo, zavřel jsem oči a v mysli vyslovil jeho jméno, a znovu a znovu, a stále hlasitěji. Snažil jsem si vybavit jeho tvář, jeho laskavé oči, kterými se na mě od své smrti už nikdy nepodíval. A pak jsem to ucítil. Bylo to, jako by někdo secvakl vypínač a mně se rozsvítilo, až na to, že mi nedošla žádná souvislost, ale uslyšel jsem jeho hlas.

„Tuivo,“ oslovil mě a já jsem kývl, přestože to nejspíš nemohl vidět, protože ani já jsem neviděl jeho. Pak už jsem ho ale vidět mohl. Neocitli jsme se na nějakém konkrétním místě a já nic neviděl, ale před zavřenými víčky jsem zřetelně rozeznal každý Lumikkiho detail. Jindy veselou a spikleneckou tvář měl vážnou. Přepadl mě strach, že se něco pokazilo. „To, co jsi zrovna udělal, bylo velmi nebezpečné. Nikdy nevolej mrtvé, počkej, až oni sami navážou kontakt.“ Trochu jsem se uklidnil, přestože mě káral, protože podobným tónem mě káral i v kmeni. Neovládl jsem se a vrhl se k němu. Kupodivu to šlo, kupodivu jsem ho vážně mohl obejmout, vážně cítit to zničené, ale stále silné tělo, jako před jeho smrtí. Pak mě ale něčí ruce odtáhly. Vzhlédl jsem a překvapilo mě, že patří šamanovi.

„Na takové zbytečnosti nyní nezbývá čas,“ prohlásil břitkým tónem a já se na něj překvapeně zahleděl. Mátl mě. Zrovna pro něj to byla zbytečnost? Vždyť se snažil se mnou sblížit od doby, kdy jsem přišel do kmene, tak proč mě teď odháněl? Pokud vážně nebyl čas, proč mi to neoznámil jako fakt a byl na mě zlý? Nerozuměl jsem tomu. „Hádám, že potřebuješ znovu pomoct. Jako vždy.“ Možná jsem byl paranoidní, ale tohle znělo už i výsměšně. Rozhodl jsem se ale nedat najevo, jak mě rozhodil. Možná si ze mě utahoval, a pak se bude smát, že jsem mu uvěřil. Lumikki by toho možná byl schopný.

„Potřebuju, abyste mě provedl jeskyněmi. Znám je, ale jenom málo, a Auri…“ Lumikki kývl a na malý okamžik mu po tváři přeběhl ten známý úsměv. Pak ale zase zmizel.

„Já vím,“ řekl. „Ale pověz, jak tě mám provést někde, kde to neznám?“

Povzdechl jsem si. „Takže to nejde?“

Rozhodil pažemi. „Jak by sis to představoval? Že se mi v hlavě zničehonic zjeví mapa místa, na kterém jsem nikdy nepobyl déle než pár minut při odpočinku?“ O krok jsem ucouvl, protože skoro křičel.

„Promiňte,“ zašeptal jsem a doufal v jedno z jeho nic se neděje, chlapče. Vlastně by stačilo i jen to oslovení, abych měl pocit, že je tady stále pro mě.

„Měl bys mě přestat potřebovat, Tuivo,“ povzdechl si však místo toho. „Nebudu tady věčně a jednou tvé vlastní strachy pohltí vzpomínku na mne natolik, že z toho, čím jsem byl, už nic nezůstane.“ A pak se konečně laskavě usmál a přistoupil ke mně, aby mě objal. „Jsem již příliš daleko, chlapče. Ale protentokrát ještě udělám, co bude v mých silách.“ A následně, zatímco jsem ho pevně držel, se rozplynul a do očí mi znovu udeřilo denní světlo. Pak jsem ucítil nárazy, jak se sáně pohybovaly, a cítil ještě něco dalšího. Cítil jsem něčí pohled. Pomalu jsem otevřel oči a na malý moment na mě hleděly nějaké cizí, jasně modré. Pak jsem v nich ale rozeznal to, co jsem znával tak dobře, a zašeptal jeho jméno.

„Hej,“ odpověděl mi na to Jyrki. „Jsi v pohodě?“ Zmohl jsem se jen na zavrtění hlavou. Chtěl jsem naznačit, ať nezastavuje spřežení, ale neměl jsem na to sílu. Pohyby ustaly a on mi zatlačil od ramene, abych se plnou váhou opřel. Taimi se ke mně postavila a chytila mě za ruku. Opatrně, jako by se bála, že uhnu, mi palcem přejížděla po kloubech prstů, alespoň jak to v rukavicích šlo. Ještě na okamžik jsem zavřel oči, abych se uklidnil.

„Křečovitě jsi držel madlo a mumlal Lumikkiho jméno,“ prohlásila plavovláska a znělo to dost starostlivě. „Mluvil jsi s ním?“

„Jo,“ vydechl jsem.

„Tuivo,“ zaúpěl Jyrki a mně došlo, že si stále myslí, že jsem se zbláznil. Promnul jsem si zátylek.

„Já už vím, jak to je,“ prohlásil jsem a oba se ke mně bezděčně naklonili. „Myslím s tím, jestli Lumikki pořád existuje, nebo si ho jenom představuju. On mi to vlastně vysvětlil.“ Odmlčel jsem se, abych zformuloval jeho slova do nějakých srozumitelnějších. „Myslím, že… že se mi snažil vysvětlit, že tam pořád je, ale už dlouho nebude, a moje obavy nahradí skutečný vzpomínky na něho. Že to, co teď je, je moje vzpomínka, přes kterou se mnou komunikuje, ale brzo to bude víc to, čeho se bojím, než skutečnej Lumikki.“

„Zadrž,“ hlesla Taimi. „Tudíž… on tam je a komunikuje s tebou skrz vzpomínky?“

Potřásl jsem hlavou. „Nebo je možná samotná vzpomínka, ale to si nemyslím. Možná… možná zkrátka posílá vzkazy, a ony se v mém vědomí trasformují do jeho podoby a hlasu.“

„Dobře,“ vložil se do toho Jyrki. „Myslím, že chtěl říct, že vzpomínky na něj budou blednout. Můžeš pak věřit těm zprávám, co ti dává?“

Pokrčil jsem rameny. „Zatím asi jo, akorát se Lumikki v některých chvílích nechová jako on, a to mě mate. Ale časem to asi vážně budou moje obavy, a pak už se na to nedá spolehnout. Lumikki mi radil, abych na něj nespoléhal. A zřejmě to dává smysl, nepoznám chvíli, kdy už mi nebude radit on.“ Pohlédl jsem na oba zamyšlené přátele. „Takže jste měli pravdu oba, sice je to Lumikki, ale časem si začnu povídat sám se sebou a nejspíš to ani nepoznám.“

Nastala dlouhá chvíle mlčení, kterou prolomil překvapivě Jyrki. „Pořád mluvíš o obavách. Obavách z čeho?“

Pokrčil jsem rameny, jako by na tom nezáleželo. „Z toho, že sám se rozhodnu špatně a že… že vás tím ztratím.“

Jyrki protočil oči. „Ale no tak. Fakt blbý nápady ti vymluvíme.“

Pozvedl jsem obočí. „I když je řekne Lumikki?“

Jyrki zaváhal, ale nakonec přikývl. „I když je řekne on. Má pravdu, musíme spoléhat sami na sebe.“

Přesměroval jsem pohled na Taimi. Dalo se očekávat, že bude odporovat, vždyť slovo šamana znamenalo všechno, ale ona pomalu kývla. „Nelíbí se mi to,“ prohlásila trochu chvějícím se hlasem. „Nicméně jestli ti on sám řekl, že mu nemáš věřit, asi bys opravdu neměl.“ Sklonil jsem hlavu. Sám sobě jsem nevěřil, ale Taimi a Jyrki na mě spoléhali.

„Já,“ přiznal jsem. „Já si ty jeskyně až tak dobře, abych se tam neztratil, nepamatuju.“ Jyrki a Taimi na sebe pohlédli a trochu se pousmáli. Zmateně jsem na ně hleděl. Právě jsem jim přiznal, že se nejspíš zatouláme a dopadneme jako Auri a Yö.

„Konečně jsi nám řekl, čeho se bojíš,“ pohlédl na mě Jyrki a úsměv se mu rozšířil. „Díky za upřímnost.“ Teď už jsem chápal ty pohledy. Oni vnímali moje přiznání jako krok vpřed. Já jsem nás jen nechtěl dostat do nebezpečí, ale možná, možná tam ten krok vpřed přece jen byl. Kdysi bych jim o svých obavách rozhodně neřekl.

„Jo,“ odvětil jsem nakonec. „Ale to neřeší ten fakt, že se asi ztratíme.“

Jyrki mi položil ruku na rameno. „Můžeme si kreslit šipky, třeba popelem nebo…“

„Spíš rýt. Stékající voda by popel smyla,“ prohlásil jsem, protože jsem tu chybu už udělal, a on přikývl.

„Vidíš, že alespoň trochu tušíš, co v jeskyních dělat.“

„Jo, jenže to nám pomůže akorát najít cestu ven, ne najít holky.“

Stiskl mi rameno ještě pevněji. „Něco vymyslíme, neboj. Zvládneme to.“ Opravdu vypadal, že tomu věří. Obrátil jsem se k Taimi, která se povzbudivě usmála. Měli jsme vážně šanci to zvládnout bez pomoci?