12. Proč jsi postavil tu zeď?
Joni hodil mobil vedle sebe na gauč a složil si tvář do dlaní. Snažil jsem se na něho moc nezírat, aby mu to nebylo nepříjemný, ale nešlo to. Děsilo mě, jak je pořád na okraji zhroucení. Moc se mnou nemluvil, skoro nic nedělal, jenom se mým domem plížil jako duch nebo seděl a zíral do prázdna. Když se konečně odhodlal alespoň zavolat Tuivovi, varoval jsem ho, že nesmí spoléhat na to, že to hned zvedne. Jenže tohle už byl od včerejška třetí pokus, a Joni už to očividně nezvládl.
„Hele,“ začal jsem opatrně. „To nic. Zkus to zase večer. A pak ráno, v poledne a další večer. Jednou to zvedne.“
Joni po mě vrhl vražedný pohled. „Nejde o to, že by to nezvedal. Furt nemá signál.“
Pokrčil jsem rameny. „To je v horách normální. Prostě je v nějakým údolí nebo tak, a nikam se nepřesouvá.“
Můj kamarád se zamračil. „Ale já mu psal i zprávy. Musel alespoň na chvilku chytit signál, aby ji dostal.“
„Možná dostal, ale už ti nemůže odpovědět.“
„Tak by se přesunul někam, kde je signál, doprdele!“ skoro vykřikl Joni.
Natáhl jsem před sebe ruce v uklidňujícím gestu, protože mě ten jeho vztek trochu děsil. „Ok, hele, možná prostě…“
„Možná je prostě taky mrtvej. Stejně jako Auri. Jalmi je pryč. A jedinej blízkej člověk, kterej mi zůstal, mě od sebe odhání pryč!“ Vstal a začal rozčíleně přecházet po místnosti. Chvilku trvalo, než mi došlo, že tím jediným člověkem myslí mě, a nemůžu říct, že se mě to nedotklo. Povzdechl jsem si. Chtěl jsem se vyhnout těmhle dramatickým scénám, ale Joni to zjevně potřeboval.
„Kámo,“ oslovil jsem ho rázněji než obvykle, a on se zastavil. „Sedni si.“ Doufal jsem, že poslechne, a on to fakt udělal, ale protočil u toho oči.
„Chceš mě zase přesvědčovat, jak bude všechno fajn?“
Zavrtěl jsem hlavou. Pořád se mi chtělo vyhnout se tomu, co jsem se chystal říct, protože mi to přišlo trapný, ale Joni to teď potřeboval. „Hele… Já tě neodháním, jasný?“
Joni se ušklíbl. „Soráč, hrozně mě to sebralo a nepřemýšlel jsem nad tím, co říkám.“ Nejspíš chtěl taky utýct z týhle situace a já jsem mohl pokrčit rameny a nechat to být, ale asi bylo načase to vyřešit.
„Ne, to je dobrý, já fakt nechci, abys měl ten pocit.“
Jonimu poklesla ramena. „Yle, já prostě… prostě jsem se na tebe asi moc navázal. Kdyžs mě zachránil, tak mi došlo, že dost možná už nikoho jinýho nemám. Ale tobě to očividně vadí, tak bych měl jít domů.“
Teď jsem sklonil hlavu i já. „Ne. Ne, nevadí, já jenom… nikdy jsem nikoho k sobě nepustil. Já vím, jsme kamarádi už dlouho, a asi máš pocit, že je to vyvážený, ale není. Já… vždycky jsem se spolíhal jenom na sebe.“
„Nemám pocit, že je to vyvážený,“ zamumlal. „Pořád o tobě vlastně nic moc nevím, a i když jsem se snažil věřit opaku, tak… tys mě ani Auri nenechal nikdy projít přes svoji zeď, že? Proč jsi ji postavil, proč jsi postavil tu zeď?“
Cítil jsem, jak na mě kouká, tak jsem taky zvedl oči. Přišlo mi, že ho to fakt zajímá. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. „Nevím. Možná aby mě nikdo nezranil?“
Joni pokrčil rameny. „Tak se zraňuješ sám?“
Zamračil jsem se a založil si ruce na prsa. Možná byl přece jen špatnej nápad se s ním bavit o tomhle. „Domů nechoď, fakt ti to teďka nepomůže.“
„Nejdu,“ hlesl. „Hele, já bych ti nikdy neublížil, aspoň ne schválně.“
„Ne,“ uznal jsem. „Ale mně je lehký ublížit i nechtěně. Prostě ti chci jenom říct, že to není tebou, že ty neděláš nic špatně. Ale prostě tě k sobě nemůžu pustit tak, jak bys chtěl, protože nepouštím nikoho, a to, že jsem tě zachránil, na tom doprdele vůbec nic nemění.“ Zaťal jsem pěsti, abych se ovládl a nezvýšil hlas.
„A co Palo? Toho k sobě pustíš?“
Nevesele jsem se usmál. Nikdy jsem mu to nechtěl říkat takhle narovinu, ale v tu chvíli jsem to chtěl říct nahlas, bez ohledu na to, jestli mě bude odsuzovat nebo ne. „Je krásný být na pár měsíců zase zamilovanej, a upřímně, chybí mi sex.“
Joni naklonil hlavu na bok. „Počkej, ty nemáš v plánu s ním zůstat? Tak proč…?“
„Protože si chci alespoň na chvilku užít, chápeš?“ pokrčil jsem rameny. „Romantiku i něco víc. A vztah na dálku je fajn v tom, že spolu můžem být jenom ve chvílích, kdy nám bude dobře, a nemusíme prožívat to špatný.“
Joni povytáhl obočí. „Nechci tě kritizovat, ale tohle není láska.“
Povzdechl jsem si. „Já vím. Nehledám ji,“ přiznal jsem. „Protože… se jí bojím. Ale romantika je fajn.“
Joni o tom zjevně přemýšlel. „Já si vždycky myslel, že hledáš pravou lásku.“
„A já chtěl, aby sis to myslel. Teď už znáš pravdu, nemáš za co.“ Joni na mě chvíli zmateně hleděl a já napůl čekal, že mě začne přesvědčovat o tom, že bych tohle neměl dělat, ale on se ke mně nakonec nahnul a možná až moc silně mi stiskl rameno.
„Ylermi,“ začal.
„A jéje, zase celý jméno?“ ušklíbl jsem se a odstrčil jeho ruku, nebo se o to spíš pokusil, ale aspoň trochu uvolnil stisk.
„Fajn, tak Yle,“ pousmál se. „Musíš k sobě někoho pustit, protože nikdo nemůže všechno zvládnout sám.“
„Doteď jsem to zvládal.“
„Jo, ale asi nad tím dost přemýšlíš, jinak bys mi to teď takhle neříkal.“ Nechal jsem si pro sebe, že jsem si představoval, jak to někomu říkám, snad už milionkrát, a jenom pokrčil rameny. „Rád tady pro tebe budu.“
„Dík,“ sklopil jsem hlavu. Měl jsem chuť odejít a zapomenout na celý tenhle rozhovor, protože jsem chtěl pomoct Jonimu, ale nějak mě to sebralo, jenže jsme byli v mým domě a já raději nechtěl svýho kámoše nechávat samotnýho. Trapný ticho se ale nerozhostilo, protože Joni vzal znovu do ruky mobil. Chtěl jsem mu to vymluvit, ale on až moc rychle vytočil nějaký číslo. Nahlas jsem si povzdechl, když vyzváněl a vyzváněl. Očividně měl signál, ale nikdo ho nezvedal. Až do okamžiku, kdy už to Joni skoro vzdal.
Rozšířily se mu oči a rychle přepnul mobil na hlasitý odposlech a položil ho mezi nás. Až teď jsem zjistil, že zase zkoušel volat Auri. Podíval se na mě a do očí se mu pomalu vkládala jiskra. Už skoro zářily jako předtím, ale pak se ozval cizí hlas.
„Dobrej. Budu hádat, voláte tý Auri“ ozval se nějakej bezstarostnej dívčí hlas.
„Ano,“ vyhrkl Joni nedočkavě. „Kde je?! Dáš mi ji k telefonu?! Proč…“
„Hele, hele, klid,“ zadržela ho. „Já nevím, kdo ta holka je, jenom jsem našla její mobil a pořád jí někdo volá a jezdí tu záchranáři, co ten mobil vystopujou a tak.“ Joniho ramena poklesla a mě zaštípaly oči. Vypadalo to tak nadějně. „Ráda bych vám pomohla víc.“
Když teď mluvila dýl, všiml jsem si divnýho přízvuku. Nebyla z Aletasa ani z jinýho blízkýho města. Trochu mi to připomínalo způsob, jakým mluvil Tuivo. Vlastně hodně. Něco mě napadlo, tak jsem sebral odvahu a promluvil. „A kdes ten mobil našla?“
Holka mlčela. „Mám tu takový tajný místo.“
„My o něm nikomu neřekneme, ale Auri je naše kamarádka a potřebujeme…“ začal Joni, ale já ho posunkem ruky zadržel.
„Bydlíš v Pieni, že?“
Na druhém konci sluchátka se ozývalo jen dlouhé ticho. „Jak… jak to víš?“ vydala ze sebe nakonec.
„Klid,“ hlesl jsem. „Poznal jsem podle přízvuku, že budeš odtamtud.“ Odmlčel jsem se. „Našlas ten mobil někde u jeskyní?“
„V podstatě,“ odvětila. „Takže… ta Auri je ten člověk, co se ztratil při projížďce? Myslela jsem, že Aletaso je odsud přece jenom moc daleko.“ Joni si zamyšleně kousal spodní ret.
„Jo, asi to bude ona,“ vydechl jsem a naděje se mi znova vlila do žil. „Mohla bys nám nějak víc popsat, kde je, nebo nějak poštou poslat mapu, nebo… prostě něco?“
„Chcete tu poslat záchranáře? To není dobrej nápad.“
„Proč to není dobrej nápad?“ nechápal jsem.
Holka si nahlas povzdechla. „Protože tu už několikrát byli a někteří ani nedojeli, protože okolním kmenům a některým místním se moc nelíbí, že tu jezdí se skútrama. Moc pro to nemaj pochopení, Pieni je hluboko v horách a je tu trochu jinej způsob života.“
„Jo, chápu,“ vydechl jsem. „Řeknu jim to.“ Joni se na mě z nějakýho důvodu zamračil.
„Ne,“ odsekla rázně ta holka. „Buďto přijedeš ty, nebo nikdo. Vezmi si spřežení a za deset východů slunce tě čekám u prvního rozcestí v Pieni, na který přijedeš. Pomůžu ti najít tvoji kamarádku, ale nikdy ti neřeknu, kam tě vedu.“
„Ale…“ Chtěl jsem namítnout, že ani neumím víst spřežení a nemám důvod jí věřit, ale ona to položila. Zmateně jsem zavrtěl hlavou a podíval se na Joniho, který vyskočil na nohy a začal něco hledat.
„Kámo…?“ oslovil jsem ho váhavě.
Podíval se na mě a oči mu plály. „To… to je v pohodě. Vím, že ti to přijde divný a nesmyslný, ale ta holka nám fakt pomůže.“
„Ty ji znáš?“
„Ne,“ vyhrkl. „Ale znám mentalitu lidí tam, a tahle holka asi nic jiného nepoznala, není jako Tuivo. Deset dní je málo, musíme vyrazit.“ Pak ke mně rychle přešel a chytil mě za ramena. „Prosím tě, Yle, musíš být fakt v šoku, ale věř mi, jo? Musíme tam jet. Já… já ti to po cestě vysvětlím.“
„Ale vždyť… ani neumíme řídit spřežení,“ namítl jsem.
Joni se zazubil. „Ne. Ale Leena umí. Ona to drží v tajnosti, protože nechce, aby jí někdo srovnával s Yö, ale umí to. Tak dělej, bal a já jí zavolám.“ Ničemu jsem nerozumněl, ale možná jsem přece jen Jonimu věřil dost na to, abych ho poslechl.
.
(L. , 29. 6. 2022 8:57)