Antiliiny příběhy

Třásl jsem se, ale ne zimou, i když mě bosé nohy pálily. Třásl jsem se nervozitou a nedokázal to vůbec ovládnout. Taimi i Jyrki ohleduplně předstírali, že si toho nevšimli, ale nebyla šance, že by to nezaregistrovali, drželi jsme se za ruce. Na chvíli jsem přemýšlel, že je pustím, zkusím se opodál uklidnit a budu kvůli nim předstírat, že vím, co dělám, že budeme v bezpečí, že se nebojím všech těch věcí, kterých jsem se bál, jenže jsem věděl, že by jim došlo, jak se cítím doopravdy, a znovu by mě přesvědčovali, abych k nim byl upřímný, abych se nebál jim říct cokoli. Bylo to pro mě stále příliš těžké, stále jsem chtěl z těch situací, kdy po mě chtěli pravdu, utíkat, ale chtěl jsem se jim otevřít, chtěl jsem jim otevřít dveře do své duše dokořán, protože jestli je neotevřu jim, tak už nikomu.

„Bojím se,“ vypravil jsem ze sebe nakonec a nahleděl se do mlhy pod námi. Taimi i Jyrki na mě pohlédli. Předešel jsem jejich otázkám a hned pokračoval. „Že jsem se spletl. Že tam dole žádný jezero není a všechny nás zabiju. A i kdyby bylo, bojím se, že nás v těch jeskyních ztratím. Jak se dá spolehnout na paměť a ještě na paměť někoho, kdo se asi pomátl?“

Taimi se soucitně usmála, ale zrovna teď mě to moc neuklidnilo. Připadalo mi, jako by to byl schovívavý úsměv, jako bych byl blázen, na kterého musí brát ohled. „Ne, nyní víme, že ses jen zapletl s věcmi, které se dějí mimo naší realitu. To je vždy nebezpečné.“ Chtěl jsem jí na to odseknout, že pořád nemáme jistotu, že jsem se jen nezbláznil, ale Jyrki mě najednou prudce otočil k sobě. Na okamžik jsem zapomněl dýchat, když jsem viděl ty láskyplné oči, které na mě upřeně hleděly. Vyváděl mě z míry a to se mi zamlouvalo.

„Tuivo,“ oslovil mě tiše. „Já ti věřím. A budu ti věřit i ve chvílích, kdy ty sám sobě ne.“ Kývl k propasti. „Nějak to spolu zvládneme, dobře?“ Vzal mě za obě ruce. Vrhl jsem zmatený pohled na Taimi, ale zřejmě ji taky překvapilo, jak moc mě přesvědčoval k něčemu, co jsem se stejně chystal udělat. „Takže náš plán zní, že zapátráš po svých starých značkách, jestli tam ještě zůstaly vyrytý. Budeme se držet u sebe a rozvítíme mojí baterku, a kdyby náhodou došla, než najdeme Auri, tak pak teprve využijeme ty vaše. Každej nejistej úsek jeden z nás prozkoumá, ať se nezabijeme všichni. Psy spustíme dolů na laně, až tam bude alespoň jeden z nás, a půjdou s náma. Možná ji vyčmuchají. A nože budeme mít u boku, kdyby nás třeba něco napadlo.“ Přikývl jsem a on se na mě usmál.

„Nemusíš tam chodit. Ani ty, Taimi,“ oslovil jsem plavovlásku, která k nám přešla a zlehka se opřela o Jyrkiho rameno. „Je to nebezpečný.“

„Auri mi za to stojí,“ odpověděl bez zaváhání. Pokrčil jsem rameny a přesměroval pohled na Taimi.

„Ale tobě ne. Zůstaň tady, nechci ti znovu ublížit.“

„Tuivo,“ povzdechla si. „Shodli jsme se, že tam půjdeme všichni. A možná Auri neznám jako vy, ale ty i Jyrki mi za to stojíte. Jestli vás mám ztratit, tak se chci ztratit také, nebo alespoň vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila.“

„Nikdo se neztratí,“ prohlásil Jyrki a já jsem nechápal, kde bere ten optimismus. Přešel k okraji. Kéž bychom měli dost silné lano, abychom se mohli spustit i my bez rizika, že se to utrhne. Nebo bychom uměli létat. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Už jsem přemýšlel nad hloupostmi.

Naštěstí mě z toho můj přítel vytrhl, když pevně chytil moji ruku a udělal ještě krok vpřed. Potlačil jsem nutkání stáhnout ho nazpět. Stejně pevně držel i Taimi, a posunul se ještě blíže. „Deset, devět, osm…“ začal odpočítávat a plavovláska se k němu připojila.

„Já… nejsem připravený!“ vyhrkl jsem.

„Skočím já,“ prohlásil Jyrki a já zavrtěl hlavou.

„No právě. Nejsem připravený.“

„Pět,“ pokračovala Taimi. „Na toto nebude člověk připravený nikdy,“ řekla, mezitím, co Jyrki odpočítal čísla čtyři a tři. Chystal jsem se odlehčit situaci tím, že budu počítat jen po půlčíslech, ale když Jyrki vyslovil číslo dvě, najednou mě jakási neviditelná síla vrhla přes okraj. Zavřel jsem oči a padal. Svištící vítr odvál všechny moje myšlenky.

Pak jsem najednou narazil. Na malý děsivý okamžik se mi zdálo, že jsem se spletl a narazil do něčeho tvrdého, ale pak se vodní hladina otevřela a pohltila mě. Boty i skoro všechno oblečení jsme předtím sbalili do nepromokavých vaků. Bylo nám jasné, že do nich voda stejně nateče, ale určitě je to ochrání alespoň trochu. Matně jsem vnímal, jak upevňuju lano, a jak spouštíme psy. Co se to tam nahoře stalo? Chtěl přece skočit Jyrki.

Koutkem oka jsem si všiml, že už jsme v jezeře všichni. Část, která měla přijít, mě předtím děsila, ale teď mi to bylo jedno. Doplaval jsem na břeh a skoro automaticky ze sebe začal rychle strhávat mokré oblečení. Jyrki doplaval rychleji a se vysvlékl předtím, tak hledal deky zamotané do jiných dek, aby zůstaly suché. Snažil jsem se na něj nezírat, protože jestli jsem ho měl vidět nahého, tak to rozhodně nemělo být za těchhle okolností. Kéž bych ze sebe jako psi mohl tu vodu prostě setřást. Místo toho jsem se schoulil do klubíčka a sklonil hlavu. Po chvíli jsem cítil opatrný a pořád mokrý dotek na rameni. Taimi. Pak přese mě někdo přehodil přikrývku a začal mě do ní zabalovat. Byla to taky Taimi, to jsem poznal i se zavřenýma očima.

„Věci osušíme, až najdeme nějaký dřevo na oheň, nějaký stromy by měly být v těsný blízkosti jeskyně, kudy vtéká dovnitř řeka,“ vykládal Jyrki další část našeho plánu, zřejmě aby mě rozptýlil. Teď už jsem začínal mírně panikařit, protože měl přijít ten moment, kdy se na sebe budeme tisknout, abychom se zahřáli. „Teď se na chvilku přikryjeme a ty tu zkusíš najít první značku, která by tě měla zavést ke vchodu.“ Odmlčel se. „Tuivo, spaní teď v plánu není, ale jestli chceš, tak…“ Zněl pobaveně a já jsem automaticky otevřel oči, než mi došlo, že se na ně budu muset dívat.

Oba byli přikrytí a přesně, jak jsme si řekli, tiskli se k sobě. Sice jen zády, ale viděl jsem, jak jsou oba napjatí. Šlo nám jen o teplo, ale stejně to pro ně muselo být intenzivní. Nikdy se sebe tak moc nedotýkali. Pak mi došlo, co udělali. Zabalili mě do vlastních dek, abych měl soukromí, abych nemusel dělat něco, na co nejsem připravený.

„Děkuju,“ vydechl jsem, když mi to došlo, a oba na mě pohlédli.

Taimi se usmála. „Napadlo nás to až nyní, úplně spontánně. Snad se zahřeješ i bez jiného člověka.“ Moje tělo na to odpovědělo další vlnou silného třesu, až mi drkotaly zuby, ale přikývl jsem.

Seděl jsem tam na studené zemi, snažil se udržet teplo a pomalu, ale jistě se začínal nudit. Taimi a Jyrki si povídali. Schválně mluvili nahlas, abych je mohl poslouchat, ale já jsem se stejně nezvládal zapojovat, protože mi bylo hrozně. Neměli jsme vyhráno, ani náhodou jsme neměli vyhráno. Zklamu je, ztratím nás, Taimi mi zase bude vyčítat, jak hrozný jsem člověk, zase raním Jyrkiho, zase udělám chybu. Vždyť ani nevím, že jsem skočil. Ztrácím sám nad sebou kontrolu.  Možná jsem byl vážně špatný člověk, který si nikoho nezasloužil, který by měl zůstat sám, nebo alespoň nenavazovat vztahy, na kterých by mi záleželo. Všem jen ubližuju.

Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Takové myšlenky nebyly opodstatněné, některým lidem na mě záleželo. Otočil jsem hlavu ke svým přátelům. Vypadali kupodivu hrozně uvolněně a zjevně o něčem živě diskutovali, jestli jsem to správně postřehl, tak zase řešili bohy a to, že i věda je jen víra a proč v ní vůbec lidé věří, proč se vzdali bohů. Přišlo mi ale, že je ten rozhovor oba baví, že spolu vlastně ani nediskutují, jen si vyměňují své myšlenky. Musel jsem si přiznat, že žárlím. Mnohem méně bych žárlil, kdyby se začali líbat nebo mazlit, jenže ať si Jyrki tvrdil, co chtěl, v téhle situaci se dokonale ukázalo, jak je ta jejich láska čistá. Někdo jiný by určitě využil situace k něčemu mnohem nevinnějšímu. Chtěl jsem se odvrátit, abych jim to nezkazil, ale Jyrki si všiml, že na ně hledím, a úsměv mu trochu povadl.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se a i plavovláska se ke mně natočila.

„Jo,“ hlesl jsem.

Jyrki si povzdechl. „Tuivo, no tak. Počkej, Taimi už je teplo a mně zima ani nebyla, takže se oblíknu do něčeho suchého a už jdu za tebou. Teda, ne pod deku, samozřejmě, neboj,“ mumlal a začal se odkrývat, ale já jsem to najednou takhle nechtěl.

„Jyrki, počkej,“ zastavil jsem ho. „Tobě… tobě nebývá zima?“

Zavrtěl hlavou, ale promluvila místo něj Taimi. „I mně je menší zima, po tom, co působila ta kletba. Možná si zkrátka naše těla na zimu zvykla.“ Pokrčil jsem rameny. Všichni jsme čekali na to, jak tahle situace bude pokračovat, ale bylo mi jasné, že další krok musím udělat já, a už ho neodloží zbytečné otázky. I s dekou jsem se zvedl a s rozpačitým úsměvem k nim přešel. Země tady byla mnohem teplejší než nahoře.

„Máte tam ještě místo?“ vypravil jsem ze sebe a oni na sebe překvapeně pohlédli. Taimi se od Jyrkiho trochu oddálila a Jyrki nadzvedl deku. Vtáhl mě dovnitř i s tou moji přikrývkou. Mohl jsem to tak nechat, být při nich a zároveň sám. Jenže když mě chytil za ruku, příjemně hřála, a já jsem toho tepla chtěl mnohem více. Natáhl jsem paži k lemu deky, zavřel oči a rychle, než jsem si to mohl rozmyslet, jsem se posunul. Pokrývka mi sklouzla po těle a já jsem tam najednou seděl nahý mezi nimi, přitisknutý bez možnosti rychlého úniku, a Taimi mi řekla, abych otevřel oči. Když jsem to udělal, našla moji dlaň a pevně ji stiskla.

„Jsi velmi odvážný,“ řekla tiše a já jsem se tak pro ten moment opravdu cítil.