Antiliiny příběhy

Už dávno jsem si všiml nejistoty v Leeniných pohybech, pozoroval jsem závody psího spřežení dost dlouho na to, abych to nepostřehl. Neměl jsem pochybnosti o tom, že kdyby nešlo o její holku, tak by si netroufal vyjet tak daleko, ale nebyl důvod to říkat nahlas. Hnědovláska to stoprocentně věděla a ničemu by to nepomohlo, a taky bych to rozhodně nezvládl líp.

Nic jsem neřekl ještě z jednoho důvodu, a tím byl Joni. Konečně se mu do obličeje vrátila barva a celkově ho tahle cesta rozveselila. Napadlo mě, že si možná nepřipouští, že by se to mohlo pokazit, že ani jeden z nás se s horami zas tak moc nekamarádí, a to byla po těch dlouhých dnech jeho zoufalství příjemná změna. Nemohl bych mu to zkazit.

„Tak si to shrneme," pronesla Leena zvučným hlasem, jako by zavelela nějaký příkaz, když jí Joni shrnul, jak jsme se sem dostali. „Vy jste si volali s nějakou divnou holkou, co se ani nepředstavila, jenom tvrdila, že má mobil Auri, a jenom tak věříte tomu, že nám pomůže? Proč by to kurva podle vás dělala?"

„A proč ne?" pokrčil Joni rameny. Seděl jsem za nimi, takže jsem je mohl nerušeně sledovat.

Leena se sarkasticky zachechtala. „Vole, ty se nikdy nezměníš. Nikdy nevěř lidem z hor, jsou to podlí zrádci. Tváří se jak největší kamarádi, a pak ti bodnou nůž do zad."

„Vlastní zkušenost?" zeptal se Joni.

„Tu ani nepotřebuju. Tvrdí to všichni, co se s nima setkali."

„Vsadil bych všechno na to, že oni říkaj to samý o nás," odvětil můj kámoš a přišlo mi, že zní trochu pobaveně. Chápal jsem, jak mu asi doopravdy je. Hrál si na to, že se Leeně vysmívá za její názor a že je nad věcí, ale nejspíš ho v duchu tahle rivalita mezi oběma světy mrzela. Nebo jsem si možná jenom vytvářel nesmyslný teorie a fakt mu to bylo ukradený.

„Seš fakt debil," odpověděla mu Leena a já jsem přemýšlel, jestli se nezmíním o Jalmi, samozřejmě stylem, že já znám holku z hor a přijde mi celkem v pohodě, ale pak se Joni nenápadně ohlédl a protočil oči. Pořád měl nasazený ten trochu pobavený výraz, ale mihlo se mu v očích ještě něco. Byl to jakýsi odevzdanej smutek. Takže jsem se asi nepletl, bylo mu to líto. Nechal jsem ale tenhle konflikt o tom, jací lidi z hor jsou nebo nejsou, být, protože mě něco zajímalo ještě o trochu víc.

„Když jí teda tak nevěříš," začal jsem. „Tak proč tam s náma jedeš?" Leena mlčela. Mlčela dost dlouho na to, aby mi došlo, že nehodlá odpovědět. Nenápadně jsem zezadu šťouchl do Joniho, ale on mi věnoval jen krátký pohled, kterej říkal, že neví, proč neodpovídá, a že je mu to jedno.

Ticho trvalo dýl, než by mi bylo příjemný. Když jsme zastavili, myslel jsem, že se konečně dáme do řeči alespoň s Jonim, po tom, co Leena zamumlala něco o tom, že se musí projít se psy, aby se vydýchali, ale sotva jsem otevřel ústa, on zavrtěl hlavou.

„Nechoď za mnou," zavrčel a odešel přesně na druhou stranu, než hnědovláska. Já jsem tam zůstal sedět a nedokázal pochopit, co se jim stalo. Nakonec jsem se vydal za Leenou, protože mi přišlo hloupý tu jen tak posedávat. a ona mi neřekla, že mě nechce. Šla rychle, takže jsem musel několikrát popoběhnout, ale nakonec jsem ji přece jenom dostihl.

Až teď mi došlo, jak špatnej nápad to byl. Vždyť jsem ani nevěděl, co jí říct. V podstatě jsem ji vůbec neznal. Možná jsem se měl otočit na vrátit se k sáním, ale teď už mi to přišlo blbý, tak jsem jen mlčky šel vedle ní a připadal si jako idiot. Ona po pár chvílích promluvila a já sebou trhl, protože jsem to absolutně nečekal.

„Není pravda, že bych nešílela z toho, že je Yö pryč."

Pohlédl jsem na ni, ale ona sklonila oči k zemi tak skálopevně, že si nemohla všimnout, že na ni koukám. Nechápal jsem, proč mi něco takovýho říká, ale rozhodl jsem se jí vyslechnout. „Joni by to pochopil. Sama vidíš, jak na tom je. Nemusíš předstírat, že to zvládáš líp než on." Zaváhal jsem, ale nakonec se rozhodl říct všechno i za cenu toho, že jí to možná ublíží. „Jeho fakt zabolelo, jak ses mu…" Hledal jsem správné slovo.

„Vysmála?" dořekla místo mě a přísahal bych, že se jí ve tváři mohl neveselý úšklebek. Pak konečně zvedla hlavu a upřela na mě zoufalé oči. „Já ho možná chtěla ranit."

„Proč, prosím tě?" vyhrkl jsem dřív, než jsem tu reakci stihl zmírnit. Vrhla po mě vražedný pohled.

„Ser na to."

„Chci ti pomoct," namítl jsem. Otevřela ústa, ale já jsem ji předběhl. „Joni je můj kamarád, ale nic z tohohle rozhovoru mu neřeknu."

Potřásla hlavou. „O to nejde."

„Tak o co?" naléhal jsem. Ona zareagovala tím, že zrychlila krok a psi jako závoj běželi za ní.

„Leeno!" zakřičel jsem, a pak mi došlo, jak ji zastavit. „Neunavuj ty psy!" Přesně jak jsem doufal, zarazila se a zvolnila krok. Dohnal jsem ji, ale ona před sebe nastavila paže v obranném gestu.

„Nech mě být," řekla mi, ale já jsem poznal, že to nemyslí vážně jako Joni. Byla jen vyděšená.

„Co se mezi tebou a Jonim stalo? A teď doopravdy."

Povytáhla obočí. „Myslela jsem, že jste nejlepší kámoši. Musel ti to už říct."

„Neřekl a… vlastně nejsme," přiznal jsem a teprve teď mi došlo, že jsme doteď rozhodně nejlepšími kamarády nebyli. On mě nepustil k sobě a já jeho ještě míň a vyhovovalo mi to. Jenže Joni to teď posral, když se to snažil po tom, co jsem ho údajně zachránil, změnit.

Leena si nahlas povzdechla. „Vlastně se mezi náma celkem nic nestalo. Prostě jsme se oddálili. Řekla bych, že jsme se oba změnili."

„Jak dlouho ho znáš?"

Ušklíbla se. „V podstatě od dětství. Hrávali jsme si spolu na hřišti."

Pousmál jsem se. „Nemohli jste zůstat stejní."

„Jo, já vím, jenom prostě…" Bezmocně rozhodila pažemi. „Pokazilo se to, když jsem se dala dohromady s Yö. Jemu to prostě hrozně vadí, a nejen kvůli tomu, že je celebrita."

„Leeno, o tomhle si s ním promluv. Jako gay ti můžu říct, že on fakt nemá problém s tím, že jsi s holkou, protože mě vždycky…"

Suše se zasmála. „On nemá problém, že jsem s holkou. V tomhle mě podporoval, dokud nezjistil, že je to Yö. On… se do toho moc stará. Pořád mi opakoval, že se na tohle mám vykašlat, že mi za to Yö nestojí, protože to nebylo jednoduchý. Už tehdy byla místní celebrita a její trenér byl přesvědčenej, že jí kazím reputaci." Máchla rukou. „Blbej homofob. Myslím trenéra. Ale víš, Yö mi za to stala. A prostě mě strašně štvalo, jak mi do toho kecá, jako by snad byl nějak lepší ve vztazích či co." Přikývl jsem a chtěl namítnout, že Joni už takovej není, ale pak jsem si vzpomněl na jeho řeči okolo Pala i předchozích mých kluků, a došlo mi, že je takový pořád.

„Co mlčíš?" vytrhla mě Leena z myšlenek.

„Tohle mi dělá taky."

„A tebe to nesere?" zeptala se, jako by odpověď byla jasná. Pokrčil jsem rameny. Teď šlo o ni, nemělo smysl vytahovat moji minulost. „Ale asi ne dost na to, aby ses vzdal vašeho kamarádství. Proč?"

Pousmál jsem se. „To teď není důležitý. Já prostě nechápu, proč to dělá. Sám si vybral cestu, která rozhodně není jednoduchá. Mluvím o Auri, protože…"

„Mně by asi fakt zajímalo, co tě při něm drží. Vím, že je fajn, ale kamarádi tohle nedělají."

Mohl jsem říct něco ve smyslu, že mi to vlastně tolik nevadí, ale Leena by mi to stejně nejspíš nevěřila. „Protože mi tímhle jednou pomohl a já jsem mu vlastně vděčnej. Chodil jsem s klukem, kterej ke mně nic necítil, a Joni mi otevřel oči." Nezmínil jsem Tuivovo jméno, protože Leena ho znala a mně nepřišlo správný o něm něco prozrazovat.

„Tys to neviděl?" hlesla.

„Ale jo. Ale víš, on vlastně nic nepředstíral. Sám si to neuvědomoval a já si akorát myslel, že má problém s fyzickým kontaktem."

Leena se usmála. „Bráníš ho. Máš ho pořád rád."

„Svým způsobem, a navíc jenom kamarádsky. Ale už je pozdě, ztratil jsem ho."

„Máš na něho kontakt?"

„Vídáme se, ale…"

„Pak není pozdě." Zavrtěl jsem hlavou. Nerozuměla tomu, ale zase jsem si vzpomněl na ty noci a rána u ohně v horách, kdy jsme si s Tuivem povídali. Těch pár chvílí mi dalo víc než celý náš vztah.

„Ale Joni mi prostě tehdy pomohl a já mu prostě nemůžu nebýt vděčnej."

„Jo. To asi chápu," hlesla Leena.

„Vsadím se, že tobě chtěl jenom pomoct."

„Jo, já vím. Ale málem mezi mnou a Yö všechno zničil. A já ho radši nechám si myslet, že mi na ní zase tolik nezáleží, než znovu poslouchat, jak to mezi náma nikdy nebude fungovat, protože je tam moc překážek."

„Já myslím, že bude vůči tobě opatrnej."

Zavrtěla hlavou. „On hrozně rychle opouští lidi. Sotva by si na mě normálně vzpomněl."

„V tom se pleteš. On právě neumí opustit lidi, to je ten problém." Hned mi ale došlo, že jsem prozradil moc. Nechtěl jsem zabíhat do celý tý věci s Jalmari, když si to Joni nepřál.

„Co tím myslíš?" zeptala se Leena.

Mávl jsem nad tím rukou. „Prostě se snažte spolupracovat, bez ohledu na to, jestli jste kamarádi nebo ne. Tohleto nám každopádně moc neprospělo, radši jsme my i psi měli v klidu odpočívat."

Vypadalo to, že nesouhlasí, ale nakonec si jen odevzdaně povzdechla. „Máš pravdu. Najdem Joniho a radši pomalu vyrazíme." Kývl jsem, ale ve vzduchu stále visela spousta nevyřčených slov.