2. Někdo tu naději mít musel
Joni položil ruku na kliku dveří od svého domu a obrátil se ke mně. Pousmál jsem se, protože celý ten čas, co jsme strávili jenom spolu, byl vážně fajn. Nenapadlo mě, že by ho chtěl prodloužit, jenže on přesně to udělal.
„Vlastně, nechceš být chvilku u nás?"
Zašklebil jsem se. „To mě ještě nemáš plný zuby?"
Joni mi úšklebek oplatil. „Já jo, ale Auri tě uvidí ráda. A nevymlouvej se, čas máš." Pokrčil jsem rameny. Popravdě mě to pozvání potěšilo, ale nepřišlo mi ničím užitečné to dávat najevo. Vzal za kliku a otevřel dveře, nebo se o to spíš pokusil. Zamračil se.
„Jsou zamčené, vole," ušklíbl jsem se, když jimi začal lomcovat.
„Doprdele, to já vím!" zakřičel a v očích se mu mihl vztek. Povytáhl jsem obočí. „Já vím," pokračoval o něco klidněji. „Ale je to trochu divný, " mluvil a mezitím hledal klíče. „Ona se nikdy nezamyká." Konečně otevřel a rozhlédl se po prázdné místnosti. Na první pohled mi bylo jasné, že Auri se nevrátila. Všude byly rozházené věci, jak se balila do hor. Auri by to po sobě po příchodu rozhodně uklidila. A musel to vědět i Joni, ale přesto volal její jméno a prozkoumával všechny místnosti, což v tomhle dvoupokojovém domě nebylo zase tak těžké. I když mi bylo jasné, že je to k ničemu, přidal jsem se. Když jsme zkontrolovali i koupelnu a toaletu, položil jsem Jonimu ruku na rameno.
„Vím, jak ses na ni těšil."
Vytrhl se mi a uhnul pohledem. „Jo, ale o to nejde. Prostě už měla být zpátky."
Protočil jsem oči. „Klid. Tak se to prostě protáhlo. O kolik? O tři dny?" Nevypadal moc přesvědčeně. „Kámo, tak jí zavolej," hlesl jsem.
Vztyčil ukazovák. „To je dobrej nápad." Popadl mobil a netrvalo dlouho, než vytočil její číslo. Přiložil se mobil k uchu, ale hned vzápětí zbledl a jen taktak ten přístoj neupustil.
„Ona ti to položila?" podivil jsem se. „To furt kvůli Jalmari? Vždyť..."
„Ona je nedostupná."
„Tak si vypnula mobil? Vždyť se doprdele nic nestalo, a upřímně, neumím si představit jinýho, který by byl na tvým místě tak věrný jako ty, když Jalmari..."
„Ty seš natvrdlej. Nemá signál! Ona by si mobil nikdy nevypnula."
„No, furt nechápu, proč na mě kvůli tomu křičíš," usmál jsem se. „Jako chápu, že tě to vyvedlo z míry, ale nemůžu za to, že je někde v údolí nebo..."
„Nebo pod lavinou. Zavalená kameny. Na dně propasti..." Konečně mi došlo, kam míří.
„Joni, a proč doprdele hned přemýšlíš takhle? Taky se může mít fakt skvěle."
Zaťal pěsti. „Jedna holka mi už umřela, nebudu..."
„No, Jalmi mi přišla nakonec celkem živá," podotkl jsem, ale po tom, jak ublíženě se zatvářil, mi došlo, že jsem to neměl říkat. „Soráč, Joni. Hele, a co Leena?"
„Leena? Jakože Yöina holka? Co s ní?"
„Určitě si s Yö taky volají, a možná častěji než ty s Auri, protože tam mezi nima není napětí, chápeš. Teda, asi. Prostě... Bude vědět, kdy se Yö a tím pádem i Auri, vrátí, a že jsou v pohodě." Joni se nad tím zamyslel. „Tak pojď. Ty přece víš, kde ty dvě bydlí, ne?"
Nejistě na mě pohlédl. „Půjdeš se mnou?“
Pozvedl jsem obočí. „Jasně, ale… o co jde?“ Vyšli jsme znovu ven. Jediná pozitivní věc byla, že jsme si zapomněli sundat oblečení i boty, takže jsme je nemuseli znovu nasazovat.
Joni se zamračil. „Co jako?“
„Proč chceš, abych šel s tebou? To se jako bojíš, že se mi za tu chvilku něco stane? Třeba mě přejede psí spřežení?“
„To není zas tak nepravděpodobný,“ zamumlal. „Ale… co, kurva? Tohle je vážný, Yle. Potřebuju tě.“
Rozhodil jsem pažemi. „Vyšiluješ kvůli Auri jenom proto, že není doma. Chápeš, jak je ráda, že jí konečně nikdo nepřikazuje, kdy se má vrátit? Tak jí to nekaž.“
„Ale já ji přece nechci hlídat! Jenom…“ Joni nad tím mávl rukou, a pak udělal něco, co jsem vůbec nečekal. Rychle ke mně přešel a prudce mě objal. Poplácal jsem ho po zádech a chtěl si znovu vytvořit osobní prostor, ale on mě držel moc pevně. Nervózně jsem se zasmál.
„Ehm, Joni?“
„Ty to nechápeš,“ zamumlal mi do ramene. „Já… já tě k sobě pustil.“ Konečně povolil sevření a já jsem se vzdálil, než si to rozmyslí.
„Co?“ hlesl jsem.
„Pustil jsem tě k sobě,“ povzdechl si. „Já… já se vždycky snažil to nedělat. Když jsme ještě fungovali jako celá parta, tak to bylo jednoduchý. Prostě jsem vám dokázal říkat jenom to, co chci, a po čem by mi nebylo líto, že vás ztratím, kvůli tomu, že jsem ztratil rodiče i Jalmi.“ Pořád mi nebylo jasné, co se mi tu snaží říct, ale jen jsem kývl, aby nepřestal. Vypadal, že je pro něj důležité mi to říct. „Jenže pak jsem si začal až moc rozumět s Auri, a taky později, když jsem viděl Tuiva brečet kvůli tomu, že se Jyrki chtěl zabít, už nešlo si ho od sebe držet dál. S tebou jsem to udržel dlouho, protože… já nevím, nikdy jsem si nebyl jistej, jak zareaguješ.“
„Vždycky bych tě podpořil, Joni. I kdybys někoho zabil, tak ti řeknu, že seš vůl, a pak s tebou půjdu zakopat mrtvolu.“
Pousmál se. „Já vím. Ale možná předtím budeš mít poznámky na způsob, já nevím, že musí být hrozný umřít s roztečeným make-upem nebo… já nejsem ty, neumím vymyslet cynický poznámky.“
Když to pojmenoval, tak mi došlo, co se mi snaží vysvětlit. „Ty ses ode mě snažil držet odstup proto, že mám tyhle poznámky na způsob toho, co jsem teď řekl o Jalmi. Joni, měls říct, že ti vadí.“
„Většinou ne. Ale někdy…“
Zvedl jsem ruce. „Fajn, tak se dohodneme, že když ti to někdy bude vadit, okamžitě mi to řekneš, ok?“
Chvilku nevíproč váhal, ale pak přikývl. Neměl jsem tušení, jak jsme k tomuhle tématu přesně dospěli, ale zjevně to pro něj bylo důležitý. „Fajn. Každopádně… já ti řekl, že mi s tebou bylo dobře. A pak už to nešlo, a já si asi zvykl na to, že jsme tu vždycky pro sebe. Jo, za blbejch pár týdnů. Nebo měsíců. To je fuk."
„Byli jsme spolu pořád. Tohle je normální,“ usmál jsem se.
„A chtěl jsem, abys tam se mnou byl, i když půjdu za Leenou, protože… kdyby se prostě něco pokazilo, dopadlo to blbě, nebo…“
„Joni,“ broukl jsem otráveně.
„Ale kdyby, tak jsem prostě chtěl, abys tam šel se mnou, abys mě znovu podpořil. Jsem debil, tak už jdi domů,“ máchl rukou. Neudržel jsem úsměv. „Čemu se tak blbě tlemíš?“
„Ukazuješ špatným směrem,“ odpověděl jsem a kývl hlavou na opačnou stranu. Joni svěsil ruku, ale já si nemohl nevšimnout, jak mu cukají koutky. „Připomeň mi, ať tě nikdy nenechám navigovat.“
Joni se konečně usmál. „Už víš, proč radši řídím?“ Chvíli jsme mlčeli a oba střídavě uhýbali pohledem.
„Jasně, že tam s tebou půjdu,“ odvětil jsem nakonec.
Pohledem mě vybídl, ať ho následuju. Radši jsem se na něho teď nedíval a on na mě taky ne. „Ale ty si chceš ten odstup udržet, co?“ zeptal se mě.
Nešlo na něj nekouknout a překvapilo mě, jak se tvářil zklamaně. „Já… co? Vždyť… ehm, co ti zase vadí? Říkal jsem ti, že s těma poznámkama klidně přestanu.“
„Ne, Yle, v pohodě. Může to být jako doteď, že za tebou budu chodit jenom pro dobrý rady, a ty, protože seš hodnej člověk, mi je dáš.“
„O čem to doprdele zaase meleš?“ nerozuměl jsem tomuhle rozhovoru. „Co po mě chceš? Řekni to prostě narovinu.“
Joni si povzdechl a upřel na mě pohled. „Chtěl bych, aby to mezi náma mohlo být pořád takový, jaký to bylo v horách. Abysme tu byli jeden pro druhýho, jako by nikdo jinej neexistovat.“
Ušklíbl jsem se. „To říkáš teď. Až se setkáš s Auri, tak pro tebe zase přestanu existovat.“
„Snad nežárlíš?“ ušklíbl se a asi ani trochu netušil, jak mě ta poznámka ranila. Celou dobu v horách jsem se bál, že si bude myslet, že po něm jedu, i když to bylo úplně scestný. „Promiň. Není to tak, že bych zapomněl, že existuješ, jenom jsem nevěděl, jak se k tobě dostat.“
„Víš co?“ zasyčel jsem. „Meleš kraviny. Tak se přestaň chovat jak hysterická třináctka a zrychli, tímhle tempem k Yö nikdy nedojdeme.“ Joni naštěstí jen kývl a zmizel mu z očí ten protivnej milej výraz. Tenhle drsnější Joni mi byl sympatičtější, protože jsem ho znal. Cestou jsme se akorát hádali, jestli je lepší benzínka, kde se scházely podivné existence a nic moc tam neprodávali, jenom samotný benzín, alkohol a cigarety, nebo jiná, která sice byla luxusní a dobře vybavená, ale drahá. Nechápal jsem, jak může dát přednost těm zanedbaným, kde si člověk ani nemohl být jistý, že si fakt natankuje benzín. Zrovna když jsem navrhoval, že ne moc luxusní auta možná jezdí i na chlast, a pak jsou řidiči ožralí z jeho výparů, došli jsme k červenému domku se stříbrnou střechou. Měl jsem rád naši architekturu, kterou turisti zdaleka jezdili obdivovat, díky které jsme vystavěli úhledná města plná nízkých barevných budov. Kolovala sice historka, že jsou barevné proto, aby si opilci v noci nespletli vchod, protože se tady většinou nikdo nezamykal, ale i kdyby to tak bylo, tak by se mi to líbilo.
Z myšlenek mě vyrušilo až zaklepání. Téměř okamžitě se otevřely dveře. Čekal jsem Yöinu kulatou veselou tvář lemovanou krátkými zelenými vlasy, proto mě v první chvíli trochu překvapilo, když nám otevřela mnohem vážnější hnědovláska, ale rychle jsem se vzpamatoval, když promluvila trochu chraplavým hlasem.
„Tak už jste se vrátili.“
„Jo,“ odvětil Joni celkem zbytečně. „Hele, Leeno, Yö…“
Zrzka si povzdechla. „Pojďte dovnitř. Na tohle si asi budete muset sednout.“ Joni po mě vrhl pohled ve stylu vidíš, že se něco pokazilo. Já jsem byl hlavně překvapenej. Vešli jsme do domu do minimalisticky vybavené místnosti. Leena ukázala k černému gauči, který dokonale ladil se zbytkem černobílé místnosti, a pustila kávovar. Opřela se o kuchyňskou linku a skousla si spodní ret.
„Nenapínej nás,“ poprosil ji Joni, a zavrtěl se.
Leena přikývla a připadalo mi, že zbledla. „Ten výlet skončil, ale… Yö se nevrátila. Ani Auri. Mrzí mě to.“
Joni se nahnul dopředu, ať málem převrhl konferenční stolek. „Počkej, jako…“
„Jako že se nevrátily. Podle ostatních psovodů se šly dost pozdě večer projet samy a už se nevrátily. Hledali je, ale… stalo se to na místě se spoustou roklin. Kdo ví, jestli…“ Leena zavrtěla hlavou a protřela si oči. Došlo mi, že už se musela hodně naplakat. „Hledá je horská služba, ale…“
„Jo. Nenadřou se.“
„Kdo se ztratí v horách, jako by zemřel,“ odvětila Leena a natáhla se pro kapesník. Hlasitě se vysmrkala. Joni jen tiše seděl a zpracovával tu informaci. Cítil jsem jeho bolest stejně intenzivně jako svou vlastní. Auri byla skvělá kamarádka, ale pro něj to muselo být mnohem horší než pro mě. Nakonec se Joni trhaně nadechl a vyskočil na nohy. Upřel na mě zvlhlé oči.
„Tak na co ještě doprdele čekáme?! Věci máme ještě sbalený, tak si jenom vezmeme jídlo a…“ Přikyvoval jsem a taky se začal zvedat.
„Moment,“ zastavil nás však Leenin hlas. „Kluci, já vím, že je to fakt hrozný, ale právě kdo se ztratí v horách, jako by…“
„Je to moje holka!“ zavrčel Joni.
„Já Yö taky miluju, ale nemůžeš prostě jenom tak hledat v horách, když nevíš…“
„On tam musí,“ hlesl jsem. „A já s ním, protože tu pro něho chci být vždycky.“ Joni se na mě pousmál. Leena na nás zmateně pohlédla a pak si povzdechla.
„Tak fajn. Dejte mi tak hoďku, jdu s váma.“
Joni zavrtěl hlavou. „My už v horách byli a přežili. A nemám místo na skútru.“
Leena po něm blýskla naštvaným pohledem. „Já taky. A skútr mám vlastní. A nečum tak blbě. Já jenom neměla odvahu tam jít sama.“
„Leeno,“ zamumlal jsem. „Nemusíš…“
Joni mě ale gestem zastavil. „Nech ji. Tady se bude akorát utápět ve smutku.“ Měl pravdu, ale zároveň mi došlo, že on doopravdy nevěří, že Yö a Auri najdeme, jen nechtěl čekat, až nám horská služba oznámí, že našla jejich mrtvoly. Já jsem ale věřil, protože někdo tu naději mít musel.
Komentáře
Přehled komentářů
No to si děláš...
A taky mi přijde hustý, že Leena se sbalí do hor
za hodinu :D
Also chci svýho kapesního Ylermiho říkajícího
cynický poznámky, prosím :D
Re: .
(Ant, 26. 6. 2022 10:58)
Já bych se zvládla sbalit takhle taky.
Jo, Yl je občas super. :-)
Re: Re: .
(L., 26. 6. 2022 23:48)
Já asi ne :D
To se dá říct o každé postavě v Plameni :D (což mi přijde skvělý! :D)
Re: Re: Re: .
(Ant, 27. 6. 2022 5:31)
Píšu si: Prodloužit čas balení postav. :-)
Jo, to je pravda. :-)
Re: Re: Re: Re: .
(L. , 27. 6. 2022 22:35)
Jen prosím ne čas balení postav navzájem, ten je
podle mě tak akorát :D
.
(L. , 26. 6. 2022 10:54)