20. Dali jste mi falešnou naději
Joni k nám došel s úsměvem na rtech. To mi vlilo do žil naději. Už dlouho se takhle neusmíval. Jaký hovor mohl překonat všechnu to bolest, co se v něm nastřádala? Jasně, za normálních okolností by se tak mohl tvářit, kdyby mu zavolala Auri, ale to teďka byla absurdní myšlenka. Nebo ne?
„Co je?" zeptal jsem se ho hned, co se dostal na doslech, a všiml si, že Leena na něj hledí minimálně tak zvědavě jako já. Joni rozhodil paže a ještě víc se zazubil. Pak se zhluboka nadechl a konečně se uklidnil.
„To byl Tuivo. Prej… prej to dokázali a jdou za náma. Jsou kousek, ale nakonec zjistili, že je sáně všechny neuvezou, tak musí pěšky. Tak tu máme vydržet ještě do večera. Já…" Čekal jsem cokoli, ale ne, že se rozbrečí. Brečel štěstím. Pohlédl jsem na Leenu a ona mi to oplatila, ale na tváři se jí rýsovala ustaraná vráska. Joni se patrně vznášel na obláčku eufonie, tak jsem se mohl věnovat jí.
„Leeno?" začal jsem opatrně.
Mávla nad tím rukou. „Jenom by mě zajímalo, co je v Tuivově pojetí, že to dokázali."
„Neboj se. Říkal, že nemají místo na sáních, ale oni tři jezdí spolu normálně. Tím pádem je našli."
Leena vydechla. „Jasně. Máš pravdu." Konečně se taky usmála. „Tak si dáme pořádnou hostinu, když už... asi zítra půjdeme domů, ne?"
Zaváhal jsem. Pořádná hostina znamenala sníst jídlo, které jsme si rozvrhli asi na tři dny. Mohli jsme si to dovolit, Tuivo a jeho přátelé určitě nepočítali s tím, že bychom měli zásoby, a z hladu už minimálně mně bylo dost špatně. Pohlédl jsem na Joniho, ale on se pořád s přiblblým úsměvem koukal do dálky. Luskl jsem mu před obličejem.
„Vím, že nevnímáš, ale jídlo neodmítneš."
Zatřepal hlavou. „Jídlo?"
Protočil jsem oči a sevřel mu rameno. „Jo, hostina. Tak pojď." Odtáhl moji ruku a vykročil. Zatímco on svýma dlouhýma nohama udělal jeden krok, já jsem musel ujít dva, ale zvykl jsem si mu stačit. Každopádně, když jsem teď šel vedle něj a dobře na něj viděl, všiml jsem si, že není jenom šťastnej. Byl hlavně pořádně zmatenej. Možná to na něj byl až moc rychlý vývoj událostí, možná už ztratil veškerou naději.
„Chceš o tom mluvit?" špitl jsem, protože už jsme se blížili k Leene, která sbírala dříví a chrastí na podpal.
„Asi ne. Jsem prostě jen...." Kývl jsem. „Prostě, díky, Yle." Snažil se to říct věcně, ale neušlo mi to dojetí v jeho hlase. Zase. Povzdechl jsem si. Tohle s ním ještě budu muset znovu probrat, ale ne dneska. Dneska jsme oslavovali.
Pomohli jsme hnědovlásce rozdělat oheň, i když to z nás asi uměla nejlíp, a usadili se k němu. Pustili jsme se do zbytku sušeného ovoce, masa a chlebových placek, a dokonce jsme snědli i jednu plechovku jakési paštiky, která by za normálních okolností zůstala nedotknutá. Jiné jídlo už jsme neměli, ale v tý chvíli mi to přišlo vážně jako hostina. Snažil jsem se nepřejíst, ale bylo to těžké, když jsme se ten poslední týden uskromňovali, jak se dalo. Nakonec jsme spořádali ještě jednu plechovku, než Leena začala balit zbytky jídla. Joni na ni překvapeně pohlédl.
„Nesmíme se přejíst, nebo to zase všechno vyzvracíme. Dáme si další jídlo zase za chvilku, jo?" Řekla mu to dost laskavě. Joni chtěl něco namítnout, tak jsem se do toho vložil.
„Já vím, že si to zasloužíš, ale má pravdu."
Povzdechl si a také se pustil do balení jídla. „Já vím." Nebylo třeba jim pomáhat, jen bych překážel, takže jsem se zavrtěl a zakoukal do plamenů. Celý dny jsem si nedovolil vlastní emoce, abych jim mohl být dobrou podporou, a nechtěl je pustit ani teď, protože jsem se bál, že na mě všechno spadne. Jenže byly jako přehrada, a hráz teď pomalu, ale jistě začínala padat. Když se ti dva usazovali, já jsem naopak vstal. Vzhlédli.
„Kam jako jdeš?" podivila se Leena. Jen jsem se pousmál a chystal se neodpovědět, ale Joni se zvedl taky. Chtěl jsem se vyhnout tomu, že mi zase stiskne paži nebo rameno, aby mě zadržel, tak jsem o krok ucouvl.
„Hele, jenom… chci bejt sám."
Leena se taky postavila. „Nemusíš. Vážně. Vím, o co se snažíš. Nedat najevo, že je toho na tebe taky moc. Ale já…" Pohlédla na Joniho. „My tu taky aspoň teď chceme být pro tebe, jo?"
„Sedni si," přitakal můj kamarád. Poslechl jsem ho, protože jsem nenašel sílu protestovat. Myslel jsem, že budu taky brečet, ale slzy nepřicházely. Vlastně jsem ani nemyslel, necítil, ale stejně se mi ulevilo, když jsem tam mezi nimi mohl sedět v přátelském tichu.
O něčem jsme si sem tam povídali, ale slova vždy rychle utichla. Možná jsme se v podobném stavu prázdnoty nacházeli všichni, ale to bylo jedině dobře. Emoce budeme prožívat ještě dlouho, ještě nebylo tak úplně po všem. Občas jsme se na sebe usmáli, a to mi dodávalo novou sílu.
Někdy při soumraku Leena najednou překvapeně vykřikla a ukázala někam před sebe. S Jonim jsme se obrátili a uviděli blížící se siluety několika lidí i psů.
„Jo!" zavýskl jsem a pokusil se je přepočítat, ale byly moc daleko a splývaly mi. Sledoval jsem úsměvy svých spolucestujících a přibližujicí se skupinku. Když však byli tak blízko, že jsme je rozeznali, naše úsměvy se postupně vytratily. Lidé byli jen čtyři. Tuivo a Jyrki podpírali kulhající Auri a kousek před nimi kráčela Taimi. Ale Yö jsem nenašel. S obavami jsem obrátil pohled k Leeně. Našel jsem v jejích očích přesně to, co jsem si tolik nepřál nikdy najít. Bolest a vztek. Zatínala pěsti. Opatrně jsem ji objal kolem ramen, ale ona mě odstrčila a vykročila k Tuivovi. Těžko říct, proč si vybrala zrovna jeho, ale šel jsem za ní, abych jí mohl být nablízku.
Koutkem oka jsem postřehl, jak se Auri pouští obou kluků, a pak ji sevřel do objetí Joni. Vzal ji do náruče. Sice ji dokázal nést jen pár metrů, ale stejně se k němu na tu dobu přitulila. On se jí pak na něco ptal a políbili se. Pak Joni zavolal na trojici, která Auri přivedla, zřejmě aby jim poděkoval. Jyrki a Taimi k němu zamířili, ale Tuivo zůstal při nás. Vyměnili jsme si pohledy a ten jeho byl všeříkající.
„Kde. Je. Yö?" zeptala se ho Leena a zdůraznila při tom každé slovo.
Tuivo uhnul pohledem. „Mrtvá."
Leena si odfrkla. „To mi už došlo, ptám se, kde je. Co se stalo?"
Tuivo na ni pohlédl s nefalšovaným soucitem. „V jeskyni. Udusila se nějakým plynem. Bylo pozdě, nemohli jsme jí pomoct."
„Ale Auri jsi pomoct mohl," vyprskla a nenávistně na něj pohlédla. Tuivo potřásl hlavou, ale nakonec na to nic neřekl a já jsem se neodvážil.
„Věř mi, že si taky vyčítám, že jsem nemohl pro Yö nic udělat." Leena obrátila oči v sloup a krátce pohlédla na mě. Její hněv trochu vyprchal.
„Počítala jsem s tím, ale dali jste mi falešnou naději," zavrčela, a pak prostě odešla někam do tmy. Tuivo nejistě přešlápl.
„Asi bych měl jít za ní, ale já nevím, co říct, bych to ještě nezhoršil."
„Radši tam nechoď. Akorát si z tebe udělá hromosvod."
Tuivo se ušklíbl. „Já ji vážně nemohl zachránit. Když jsme došli, Auri nám akorát vysvětlila, že je po ní."
Věděl jsem, že Tuivo umí litovat svých chyb, ale překvapilo mě, kolik smutku ho stálo něco, co nemohl ovlivnit. „Věřím ti."
Usmál se. „Díky, Yle. Jdi za Auri."
Zamračil jsem se. „Jsi v pohodě? Nepřijde mi to tak."
„Nikdo tady není v pohodě. Ale Auri je na tom fakt hrozně, tak bys ji měl podpořit."
„A ty?"
Pokrčil rameny. „Já jdu za Leenou. Nechci ji nechávat samotnou."
„Jdu s tebou. Fakt nechci, aby si to všechno vylívala na tobě."
Překvapeně povytáhl obočí. „Yle, já to zvládnu. Tak moc v nepohodě zase nejsem."
„Jasně, ale…" Zaváhal jsem, ale nakonec jsem se rozhodl využít své momentální odvahy. „Jsme kamarádi a kamarádi si pomáhají. Nebo nejsme?"
Usmál se, i když smutně. „Musíš být blázen, když se se mnou po tom všem chceš kamarádit."
„Asj jo," pokrčil jsem rameny. „Tak jdeme?"
„Jasně," přisvědčil a vydali jsme se směrem, kudy předtím odešla Leena. Cestou se mě vyptával, jak mi je, ale nejen obecně, pokládal i konkrétní otázky. Jestli s Jonim a Leenou vycházíme, jak vnímám to, že tady Yö není, nebo jestli se vážně nechci raději pozdravit s Auri. Zatím jsem nenašel sílu mu odpovědět ani na jedinou z nich, ale staral se a to mi samo o sobě pomohlo.
.
(L. , 30. 6. 2022 23:28)