Antiliiny příběhy

Zastavili jsme asi padesát kilometrů od Aletasa, abysme se najedli a trochu si odpočali od řízení. Nikdo z nás nic neříkal. Joni i Leena byli zdrcení, ale oba se to snažili skrývat, a já jsem do nich raději nemluvil. Nakonec to nepříjemný ticho přerušil Joni. Naklonil se k Leeně, ukradl jí ze sáčku kus sušeného masa a pokusil se usmát, ale vypadalo to spíš jako jízlivej úšklebek.

„Co vlastně všechno víš o tom jejich zmizení?“

Leena si povzdechla a seskočila ze skútru. Cestou popadla mapu. „Hele, nic moc. Tady se utábořili,“ zapíchla prst východně od Stossy. „A Yö a Auri se šly z nějakýho důvodu projet. Viděli je odcházet, ale nikdo neví, co by si zrovna ty dvě mohly říct.“

„Auri má Yö celkem ráda a vždycky jsem si myslel, že si rozumí.“

Leena protočila oči. „U Yö nepoznáš, koho má ráda a koho ne. Je milá ke všem.“

„Jakože Auri nemá ráda?“ nechápal Joni.

Leena semkla rty. „Budeme řešit kraviny, nebo vážně věci?“

„Já se jenom snažím přijít na to, proč spolu…“ snažil se namítnout Joni, ale ona mu skočila do řeči. Vždycky jsem si myslel, že je Leena laskavá, ale teď mi to tak nepřišlo.

„Jak jsem říkala, je tady spousta propastí, roklin, podzemních jeskyní, vlastně celej jeskynní systém. Za světla je to v pohodě, ale v noci… no, dost lidí se tam už ztratilo. Záchranáři je nenašli, takže asi spadly někam na nedostupné místo nebo…“ Zlomil se jí hlas.

„Nebo co?“ zeptal se Joni odměřeně a já jsem začínal mít pocit, že ti dva se moc nemusí. To bylo divné, protože Joni se snažil vycházet s každým. Opatrně jsem se zvedl a přešel k Leeně. Zvedla ke mně oči.

„Kdybys potřebovala objetí, jsem tady,“ hlesl jsem. Leena na mě překvapeně pohlédla, a pak mi ovinula ruce kolem pasu a skoro mě udusila, ale taky se uvolnila a celkově mi přišlo, že jí to pomohlo. Věnoval jsem Jonimu tázavý pohled, ale on na něj nijak nezareagoval.

„Najdeme je,“ prohlásil nakonec Joni. Usmál jsem se na něj. Snad v to opravdu doufal.

Leena se odtáhla a ušklíbla se. „Jo, protože jsme rozhodně lepší, než záchranáři.“

„Klidně se vrať do Aletasa, nikdo tě nenutil tu jít,“ odpověděl blonďák a zavrtěl nad ní hlavou.

„Takovou radost ti neudělám,“ odsekla ona a začala balit jídlo. Joni si odfrkl a taky se začal chystat na cestu. Pomáhal jsem mu, a když jsme se oba sklonili k nádobě s jídlem, položil jsem mu ruku na rameno.

„Hej, ty a Leena jste si něco udělali?“ zajímal jsem se.

„Ne,“ odfrkl si. „Jenom ji nemám rád.“

„Protože…?“ vyptával jsem se dál a doufal, že nehodlá chodit kolem horké kaše, protože jsem neměl čas ani náladu to z něj tahat.

„Byla to normální a celkem milá holka, jenže od tý doby, co Yö začala veřejně dávat najevo, že spolu chodí, se strašně naparuje. Chápu, že je pyšná na to, kam to Yö dotáhla, ale ona sama se nikdy nezačala chovat povýšeně. Leena jo. Přitom není nic víc, než my.“

Zamyslel jsem se nad tím. Leena po Yöině boku na veřejnosti vystupovala často a rozhodně tam nestála jen jako ozdoba, aktivně se zapojovala do rozhovorů a sama se víceméně stala místní celebritou. Bylo možný, že Joni to vnímal jako to, že se stala namyšlenou, on takový lidi nesnášel, ale mně na první bližší dojem zatím Leena přišla fajn, i když trochu méně milá, než jsem si představoval.

„A ona tě nemá ráda, protože…?“ zeptal jsem se.

Joni si pozdechl. „Ještě než jsme tě poznali a vlastně i několik let potom, s Auri jsme se s ní hodně kamarádili. A já jí to, že je teď namyšlená, vyčetl, a ošklivě jsme se pohádali. Od tý doby jsme se spolu vlastně moc nebavili.“

Kývl jsem, ale nedalo mi to a neodpustil si poslední poznámku. „Ale z nějakýho důvodu jste byli kamarádi a nikdo se nezmění úplně. A Joni, ona má o Yö strach úplně stejně jako ty o Auri. Nešlo by být vstřícnější?“ Joni si odfrkl, ale znali jsme se dost dobře na to, abych věděl, že se nad tím alespoň zamyslí.

Nasedl jsem za něj na skútr, Joni krátce pohlédl na Leenu, jestli už je připravená, a v ten moment mě něco napadlo. Leena měla podobný typ skútru jako Joni, a dokonce by se na něj nejspíš vlezli i tři lidi. Bude tam pohodlněji, ale o to nešlo. Sesedl jsem a kývl ke většímu stroji.

„Neva, Joni?“ zeptal jsem se.

„Co?“ broukl a otočil se ke mně, aby zjistil, co myslím. „Ne, v pohodě. Budeš tam celou cestu?“

„Ne, pak si zase přesednu k tobě,“ slíbil jsem a usmál se na něj. Oplatil mi to, takže snad fakt bylo všechno v pohodě. Přešel jsem k Leeně, která zrovna nasedala.

„Můžu k tobě?“ zeptal jsem se co nejpřátelštějším tónem. Zarazila se, ale pak se ke mně otočila a nepatrně zvedla koutky.

„Jasně. Moc se neznáme, ale ty seš Yl, že?“

„Tak máme šanci se poznat,“ odvětil jsem, nasedl za ní a chytil se jí kolem pasu. Joniho se drželo líp, Leena byla moc drobná, ale možná jsem si prostě jen zvykl. Asi jsem takhle s nikým jiným než s ním nebo s Auri nejezdil. Chvilku jsem sledoval pomalu se probouzející krajinu kolem sebe, takže mě trochu překvapilo, když na mě promluvila. Nahnul jsem se k ní, aby nemusela moc křičet.

„Jak dlouho se s Jonim znáte?“

„Asi sedm let,“ odpověděl jsem. „Proč?“

„Jenom ták,“ odpověděla a druhé slovo protáhla. „To jsme spolu asi někdy byli v hospodě nebo něco.“

„Jo, možný to je, bylo tam s náma hodně lidí,“ odpověděl jsem, a pak mě napadlo, že by možná stálo za to, říct jí něco podobnýho, jako Jonimu. Bylo to divný, protože jsme se neznali, ale jestli jsem se něco naučil, tak to, že v horách je celkem jedno, jak dlouho a dobře někoho člověk zná, nakonec ho stejně pozná až do morku kostí. Nebo to aspoň bude jedno, tady jsme ještě byli moc blízko městu na to, aby ta divná magie hor fungovala. Ale neexistoval důvod, proč jí nejít naproti.

„Nedalo se si nevšimnout, že se s Jonim moc nemusíte. Vy jste si něco udělali?“

Leena se hlasitě uchechtla. „Myslí si, že lidi budou furt stejní. Ale sám není.“ Odmlčela se, a i když jsem věděl, že naráží na to, že Joni myslí, že je namyšlená, nenapadala mě žádná vhodná reakce. Naštěstí Leena pokračovala. „Myslí si, že jsem namyšlená, protože chodím s celebritou. Ale tak to není, já si Yö nevybrala proto, že je závodnice. Vlastně nevím, proč ti to vykládám,“ zasmála se.

„Věřím, že ji miluješ,“ odpověděl jsem upřímně. „Jinak bys sem nejela, když nevěříš, že to dopadne dobře.“

„Jo,“ zamumlala tak tiše, že jsem to spíš odhadl, než slyšel. „Já se prostě jenom snažím Yö neudělat ostudu.“

Přikývl jsem, i když to nemohla vidět. „Hele, každopádně, Joni se kvůli tomu, že zmizela i Auri, trápí taky. Nechcete hodit za hlavu, co se stalo nebo nestalo a kdo se změnil, a zkusit spolu teďka vycházet? Potřebujete se.“

Chvilku bylo ticho. „Tak fajn,“ odpověděla nakonec Leena, a už nic dalšího neřekla, což bylo divný, protože jsem ji měl zafixovanou jako celkem upovídanou holku. Na druhou stranu, většinou byl upovídanej i Joni, a teď taky mlčel. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli je to ticho příjemný nebo nepříjemný, tak jsem radši koukal na přibývající sníh a ubývající stromy před náma a snažil se uvelebit, aby se mi jelo co nejpohodlněji.

Po dalších desítkách kilometrů jsme zase zastavili. Cítil jsem na sobě pohled, tak jsem se otočil. Byl to Joni, tak jsem se na něho usmál a on mě napodobil. Asi prostě jenom potřeboval podpořit. Pak k nám přešel se svým sáčkem sušenýho masa a natáhl ruku, ve který ho držel, k Leeně.

„Vezmi si. Já ti taky kousek ukradl.“

Zavrtěla hlavou, ale vypadala celkem přívětivě. „Víš, že tohle není moc dobrá značka?“

Joni si promnul zátylek. „Já se pokusil koupit ty, co jsem viděl u Tuiva, moc se v tom nevyznám.“

„Tak to bylo asi Elatu, má to podobnej obal, ale Paliha je předražená na to, že nemá skoro žádný výživový hodnoty.“

Joni na ni pohlédl. „Myslel jsem, že je to celkem fuk.“

„No, ani ne,“ odpověděla a převzala si od něj sáček. „Mělo by to mít sto procent masa, ale má to jen třicet. Zbytek jsou rozemletý kosti a jiný sračky.“

Joni se zamračil. „Fuj.“

„Jo,“ usmála se. „Je třeba si přečíst složení, ale chápu, že tě to nenapadlo. Mám ale hodně svý Sydävy, tak můžeme jíst to. Ty sračky si necháme na dobu, kdy se ztratíme a nebudem mít co jíst.“

Joni se pochmurně zamračil. „Děsí mě, jak reálně to zní.“ Pak se ale usmál a ona taky, a já jsem pochopil, že mě oba poslechli, a zkusí se skamarádit znovu a líp. Zalichotilo mi to, jako vždycky, když moje slova měly nějakej účinek. Připadal jsem si pak užitečnej.