Antiliiny příběhy

Jel jsem teprve chvíli spolu s Jonim, a i když jsem se tomu snažil zabránit, i mě začal zachvacovat strach o obě ztracené holky. Čím hlouběji jsme mířili do hor, tím víc mi docházelo, jak moc umí být nebezpečný. Paradoxně pro ně ještě víc, než v zimě. Půda sice nikdy nerozmrzla do víc než pár centimetrů, jenže pukliny vedoucí do hlubin skal už neobaloval led, který zmenšoval šanci, že do nich někdo spadne, ale pořád ještě nebylo dost teplo, aby zmizel i sníh, který je ukryl před zraky. Do jedný zahučet bylo až moc jednoduchý.

Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že spadly do nějaký pěkný prostorný jeskyně, z který určitě vede nějakej východ. Auri ani Yö nebyly pitomý, určitě si nějak poradí. Možná najdou nějakou podzemní říčku nebo pramen, aby uhasily žízeň, a nepotkaly žádné nebezpečné zvíře. Teď jsou někde venku, a tím pádem po nich záchranáři v jeskyních pátrají zbytečně. Určitě si uvědomili, že by měli rozestavět nějaké lidi i kolem jeskyní, kdyby holky náhodou vylezly. Určitě. Málem jsem o tom sám sebe přesvědčil, ale kazila mi to jedna konkrétní obava. Obleva. Voda z tajících ledů mohla kdykoli nějakou jeskyni zatopit, a pokud by se tam zrovna holky nacházely…

Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Neměl bych nad tím přemýšlet. Já jsem tady musel být ten silný, protože ti dva byli zdrcení. Ne, že by mi na životě Yö nezáleželo, nebo bych neměl fakt rád Auri, ale muselo to pro ně být horší. Byl jsem jediný z nás, kdo neměl právo dávat najevo smutek a strach, i když jsme se o to snažili všichni tři, já kvůli nim, oni nejspíš kvůli tomu, že se před tím druhým nechtěli takhle otevřít. Doufal jsem, že to začnou dávat najevo, protože takhle si ubližovali.

Najednou mě z těchhle temných úvah vyrušil Leenin hlas. „Kluci!“ houkla. „Stát!“ Joni zabrzdil a obrátil se k ní.

„Co je?“ zeptal se trochu podrážděně.

„Já… já toho o horách moc nevím, a vy podle mě taky ne, ale myslím, že bysme měli slézt. A možná tu i přespat, za chvilku se bude stmívat.“

„Copak ty je nechceš najít co nejrychleji?“ zeptal se Joni trochu kousavě.

„Jo, ale taky se nechci propadnout.“

„Já vím, to slezení je dobrej nápad. Ale stejně bych nespal. Jdu hledat. Yle, jdeš se mnou?“

Zrovna jsem chtěl namítnout, že Leena má možná pravdu, ale ona mě předběhla. „Ty vole, až se setmí, tak ty díry vůbec neuvidíš. Neblbni a vytáhni si spacák. Teda, jestli sis ho nezapomněl.“ Teď zase zněla kousavě ona. Když spolu před několika hodinama mluvili o značkách sušenýho masa, měl jsem pocit, že spolu chtějí vycházet, ale asi jsem se pletl. Kdo ví, jak moc se tehdy pohádali.

„Myslím, že ty sis taky něco zapomněla,“ prohlásil Joni a cukly mu koutky. Byl to náznak úšklebku?

Leena naklonila hlavu na bok. „Jo? A co?“

„Mozek,“ odpověděl Joni a já na něj fascinovaně zíral. Tak dětinskou urážku bych od něho nečekal. Pak se ale stalo něco, co mě překvapilo snad ještě víc. Začal se smát a Leena taky.

„Jak ses mě zeptal, jestli je nechci najít co nejrychleji, tak jsem si myslela, že seš furt naštvaný,“ hlesla nakonec Leena. Zmateně jsem mezi nima přelétával očima.

„Dva roky nebo kolik jsme se neviděli? Neblbni,“ usmál se Joni, a pak mu asi došlo, že tu taky jsem, a otočil se ke mně. „Já to myslel vážně. Jdu je hledat, ale to s tím zapomenutím spacáku… já Leeně tehdy, když jsme se pohádali, řekl, že má jít domů, protože byla zrovna u mě, jestli nezapomněla cestu.“

„Jo, a já mu na to odpověděla, že si nejsem jistá, jestli on si nezapomněl mozek,“ ušklíbla se a já pochopil, že si ze sebe začali utahovat. „Nevím, kdo z nás se choval víc jako děcko.“ Znovu se zasmála, ale pak zvážněla. „Ale ne, Joni. Jasně že je chci najít, ale fakt bude za chvilku tma. Já taky neusnu, ale můžem si tu povídat a…“

„Ztrácet čas?“ odvětil Joni.

„Ona má pravdu,“ zasáhl jsem. „Stejně je teďka nenajdeš.“

Joni zavrtěl hlavou a začal se hrabat v zavazadlech. Nakonec našel baterku a až potom se na mě podíval. „Já tu prostě nemůžu sedět na zadku až do rána.“ Bezradně jsem se podíval na Leenu, ale ona jen pokrčila rameny.

„Fajn. Jdu s tebou,“ prohlásila, jako by se nechumelilo. Povzdechl jsem si, když mi došlo, že to myslí vážně. Alespoň že jsme měli ty baterky.

„Sviťte si pod nohy pořádně,“ upozornil jsem je pro dobrý pocit, ale nečekal jsem, že mě poslechnou. Tma každým okamžikem houstla, ale zároveň jsem si uvědomil, že jsem míň napjatý, než když jsme seděli na skútru. Měl jsem pocit, že jsem blízko, že někam míříme, že je můžeme najít. Navíc mi tma zabraňovala vidět, jak moc je krajina rozlehlá a jak moc je nepravděpodobný, že je jenom tak najdeme.

Z dálky k nám doléhaly nějaké hlasy a sem tam se mihlo světlo. Byli to zachranáři, ale my na sobě shodou náhod všichni měli tmavé oblečení a naše baterka se ve světle těch jejich určitě ztratí, takže si nás nemohli všimnout. Alespoň jsem v tom doufal, neměl jsem chuť jim vysvětlovat, co tu děláme bez záchranářského výcviku.

Zrovna jsem uvažoval nad tím, že by možná nebyl úplně špatný nápad se alespoň pořádně naučit, jak člověka oživit a ošetřit, kdyby se někdy něco zase pokazilo, když vzduch proťal ostrý a hodně hlasitý výkřik. Já i Leena jsme ztuhli uprostřed kroku, a to nás nejspíš zachránilo. Na rozdíl od Joniho, kterej se jednou rukou držel ostrýho výčnělku a druhou se snažil něco uchopit. Probral jsem se ze strnulosti a chytil ho za volnou ruku.

Joni byl vysokej a svalnatej a oba jsme to dobře věděli. Snažil se ze všech sil vytáhnout, snažil jsem se ho ze všech sil nepustit, snažil se ze všech sil mě nestáhnout s sebou, ale nohy mi začaly podkluzovat. Trochu pomohlo, když ho chytila i Leena, ale bylo nám jasné, že ho nevytáhneme.

„Joni,“ zaúpěl jsem.

„Nepouštěj mě, prosím tě, nepouštěj mě,“ drmolil. „Prosím tě…“ Byl v šoku, bledý, vyděšený a brečel. Jeho stisk byl křečovitý a myslím, že si ho i přestával uvědomovat.

„Joni!“ oslovil jsem ho znovu, ale on jen opakoval, ať ho nepouštím. „Nepustím tě, ale musíš mi pomoct! Zapři se nohama o stěnu. Zapři se, rozumíš? Můžeš to zkusit?“

„Nepouštěj mě,“ zamumlal znovu a já jsem bezradně pohlédl na Leenu. „Tam dole… nevidím dno. Není dno!“ vykřikl hystericky. Leena otevřela ústa, aby mu něco řekla, ale on pokračoval. „Stěny… stěny kluzké. Drž mě pevněji, doprdele!“

Zarýval mi nehty do kůže a jeho prsty mi neustále klouzaly, klouzal jsem i já sám, ale nedokázal jsem ho pustit. Povedlo se nám ho vytáhnout o pár centimetrů a on rukou, kterou se držel výčnělku, přehmátl o kousek výš, ale pak nám vyklouzl úplně. Znovu zavřeštěl a já si lehl k okraji propasti a natáhl k němu ruku.

„Chyť se!“ zakřičel jsem a cítil, jak mě Leena drží za nohy, abych nesklouzl. „A zapři se, doprdele!“

„Stěny jsou kluzký, debile!“ ozvalo se zezadu. „Řekl ti to!“

„Neslyším padat kamínky. Neslyším. Nepouštěj…“ mumlal Joni, ale já odpovídal Leeně.

„Má dlouhý nohy. A drapáky na botách. Joni, zapři se, ať můžeš po tý stěně vyšplhat!“ Nikam moje slova ale nevedla. Zavřel jsem oči a v posledním zoufalém pokusu ho zkusil chytit i za druhou ruku a vytáhnout nahoru. Moje tělo popojelo ve sněhu a všichni tři jsme zakřičeli, když jsem se naklonil nad propastí. Teď jsem viděl to, co Joni. Stěny pokrývaly zmrzlé vodopády a dole byla černočerná temnota. Neměl šanci, a já ho nevytáhnu. Ruce mě neskutečně bolely a už v sobě neměly žádnou sílu. Chtěl jsem něco říct, ale jak bych se mu za to, že ho nechám padat, mohl omluvit? Nakonec jsem teda neřekl nic a chtěl pustit jeho ruce. Chtěl jsem, opravdu jsem chtěl, ale nešlo to. Ne, když mě znovu poprosil, abych ho nepouštěl, a podíval se na mě očima zalitýma slzama. Zavrčel jsem sám pro sebe a držel ho. Nakonec ho stejně pustím, až to moje svaly nezvládnou, a bude to za malou chvíli, ale já jsem potřeboval, aby byl tu chvíli ještě naživu. Leena mi něco říkala, ale nedokázal jsem ji vnímat. Hleděl jsem na Joniho a on na mě. Oba jsme se třásli vyčerpáním a neskutečným strachem, ale tak nějak jsem věděl, že on už je v nitru klidný. Věděl, že ho pustím. Pokusil se na mě usmát, ale nedokázal to. Vyšel z toho spíš děsivej škleb.

A pak, pak jsem vedle sebe cítil nějaký tlak. Vedle mojí se zjevila nějaká silná ruka a popadla Joniho za předloktí. Začala ho táhnout nahoru, o centimetry, a pak až k tomu výčnělku, kterého se držel prvně. Tahal jsem spolu s ním a Leenou z druhý strany. Vyzvedli jsme ho až k druhýmu výčnělku. Pak se objevila jeho hlava a Joni se konečně dokázal zapřít nohama, alespoň na chvilku. Když mu zase podklouzly, už bych půlkou těla nahoře.

„No tak!“ zasyčel jsem. „Vytáhni se!“ Asi ten příkaz nějak pronikl do jeho vědomí, protože se zapřel a dokázal se pohnout ještě o kousek. Pak ho obě silné ruce vzaly kolem pasu a vytáhly ho. Joni spadl do sněhu a téměř okamžitě ztratil vědomí. Konečně jsem se podíval na jeho zachránce. Oslepovala mě blížící se světla a viděl jsem trochu rozmazaně, ale rozhodně byl naštvaný.

„Kurva, kdybyste nelezli, kam nemáte, tak se nic nemuselo stát! Co jste si mysleli?!“

„Teď je nech,“ ozval se jiný, ženský hlas. „Jsou v šoku.“ Pak jsem jenom vnímal, jak nás někdo někam vede a podpírá nás, balí nás do alobalu a teplých dek, a potom jsem usnul.