Antiliiny příběhy

Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vydechl a otevřel vchod do stanu. Jyrki se na mě rozpačitě usmál. Asi netušil, co přesně mám teď v plánu. I Taimi se usmála, ale o dost zmateněji.

„Jsi unavený?" zeptala se mě. Věnoval jsem pohled Jyrkimu, ale zřejmě taky netušil, proč se mě ptá zrovna na tohle. „Vezmu si hlídku na celou noc, aby si i Jyrki po včerejší hlídce odpočal, nicméně..."

„Co?" stále jsem nechápal. „Půlku noci mám hlídku já."

„První polovinu," hlesla a pohlédla na mě. Konečně mi došlo, kam tím míří.

„ Jo," usmál jsem se. „Já nejdu spát, chtěl jsem prostě na chvilku za váma. " Jyrki sklonil hlavu a schoval tvář za své vlasy. Někdy bych ocenil, kdyby mi taky trochu pomohl.

„Aha," konstatovala Taimi stále překvapeně a já jsem na ni přesměroval pozornost. „Pojďme k ohni, bude nám tam lépe než tady." Jyrki konečně zvedl hlavu a soucitně se na mě usmál, ale pořád nic neřekl. Nervózně jsem se zasmál, abych zamaskoval strach, a zase opustil otvor do stanu. Taimi se zmateně mračila, ale Jyrki mě oslovil. Bylo to tiché a nesmělé, ale já jsem na jeho hlas hodně reagoval.

„Hele," pokračoval potom. „Mám jí to vysvětlit?"

„Ne," odpověděl jsem, přestože si to část mě přála. Bylo by to trapné. Taimi přesměrovala pohled na Jyrkiho.

„O co jde?" zeptala se ho. Jyrki upřel pohled ke spacáku a začal rozepínat a zase zapínat zip. Taky jsem sklopil oči. Nenapadalo mě, jak s tím, co jsem chtěl a potřeboval, teď přijít.

Kdo ví, jak dlouho bychom mlčky seděli, kdyby se Taimi nepohnula. Přisunula se ke mně, spacáky zašustěly, a já jsem byl ještě nervóznější. Opatrně ke mně natáhla ruku. Poskytla mi spoustu času uhnout, ale já jsem to nechtěl a nedokázal udělat. Pohledem jsem vyhledal Jyrkiho, ale on zavrtěl hlavou.

„U mě odpověď nehledej. Sám dobře víš, co chceš." Svým způsobem jsem se bál, že mu to bude vadit, ale pak mi Taimi položila dlaň na tvář a já jsem se o ní bezmyšlenkovitě opřel. Pak mi došlo, že to já jsem tohle všechno začal. Kdybych neřekl, že mi nesejde na tom, co mezi sebou mají, nic z tohohle mi se nestalo. Naklonil jsem se k Taimi a ovinul jí ruce kolem pasu.

Bylo to trochu jiné než objímat Jyrkiho, a i moje pocity při tom byly odlišné. Oba sice byli drobní, ale ne křehcí, cítil jsem jejich sílu v pažích a pevnost jejich těla, když jsem se do nich opřel, ale Taimiin stisk byl přece jen o něco jemnější, protože ženy mají jinou stavbu těla než muži. Možná i proto jsem se v Jyrkiho objetí cítil víc v bezpečí, ale na druhou stranu, pořád jsem z něj byl zároveň nervózní, to Taimiino pro mě bylo jako domov, který jsem nikdy neměl. Teď jsem domov potřeboval.

„Něco se děje?" vytrhla mě plavovláska z přemýšlení. Mlčel jsem.

„Prostě jí to řekni tak, jako mě," prohlásil Jyrki a já na něj přes dívčino rameno pohlédl. Povzdechl jsem si.

„Tak to řekni ty," vzdal jsem se a prostě Taimi objal ještě pevněji. Stulil jsem se do její náruče a poslouchal Jyrkiho melodický hlas.

„Říkal, že po mě nemůže chtít, abych skrýval sám sebe, když to sám nedělá." Zamručel jsem na souhlas, i když nevím, jestli mě vůbec někdo slyšel. „Proto chce být s náma tak, jak je. S jizvama."

Taimi se ode mě trochu odtáhla a pohladila mě po tváři. Neodolal jsem jejímu láskyplnému úsměvu a musel se usmát taky. „Oba jsme je viděli, Tuivo. Není za co se stydět."

„Už jsem ti říkal, že je mi to jedno," ozval se Jyrki.

„Mně to jedno není," pronesla Taimi a já ji pustil. Věděl jsem, že se to nějak pokazí. „Myslím to tak," pokračovala rychle. „Že k tobě patří. Víš, nemusejí ti připomínat tu kletbu ani kmen, ale důvod, proč jsi musel odejít a jakou cestu jsi urazil, abys našel svobodu, jak cestu opravdovou, tak cestu životem."

Ohromeně jsem na ni pohlédl. „Proč mi tohle říkáš až teď? Kdybys mi to řekla už kdysi, tak bych se s tím líp vyrovnal."

Taimi se znovu usmála. „Tehdy bys to nepochopil." Na tom zřejmě něco bylo. Nestihl jsem si to ale nechat projít hlavou, protože se natáhla přese mě a zapnula stan. Pak vzala do ruky zip mojí bundy.

Bylo to tady zase. Šlo jen o hloupou bundu, kterou jsem si chtěl sám sundat, ale nechtěl jsem, aby to dělala ona. Přišlo mi to ponižující, přitom Taimi to viditelně dělala s láskou. Se semknutými rty jsem ji odstrčil a sundal si svrchní vrstvu sám. Přitáhl jsem si k sobě kolena. Naprosto nesmyslně jsem se cítil odhalený.

„Byla to jen bunda, Tuivo," hlesla, možná trochu zklamaně.

„Já vím," zavrčel jsem.

„Pojď sem," řekla mírně a natáhla ke mně ruce. Nesmyslně jsem si přál utéct ze stanu, ale nemohl jsem se ani pohnout. Taimi se na mě zase usmála, ale tentokrát mě ten úsměv naštval. Chtěl jsem pryč. Pryč, někam hodně daleko.

„Tuivo," prohlásil najednou Jyrki a jeho hlas pronikl hluboko do mého nitra. Nechtěl jsem ani jeho, nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, ale on ke mně přelezl a obrátil se ke mně zády. Pochopil jsem. Otočil jsem se taky a opřel se o něj. Zavřel jsem oči. Uklidňovalo mě to.

„Myslím, že to bude lepší beze mě," špitla najednou Taimi. Nedocházelo mi, co tím myslí, než se začal rozepínat stan.

„Taimi, počkej," otevřel jsem oči. „Já to chci udělat i…" Jenže ona už byla pryč. „Před tebou. Jenom potřebuju čas," dořekl jsem a chytil Jyrkiho za rameno, protože se chystal zapnout stan. „Po-počkej. Musím za ní."

„Ne teď," odpověděl a odtáhl moji ruku.

„Jenže ona je asi naštvaná."

Jyrki zavrtěl hlavou. „Hlavně se teď uklidni. Fakt to není dobrej nápad, akorát se pohádáte."

Flustrovaně jsem dosedl na paty. „Posral jsem to."

Jyrki znovu nesouhlasil. „Ne. Potřebuješ na to jít pomalu."

Zafuněl jsem. „Možná až moc."

„To nevadí."

„Tobě možná."

„Tuivo," oslovil mě znovu tak pomalu, že dokonalé vynikl jeho aletaský přízvuk. „Nebere si to blbě prostě jenom proto, že se znáte tak dobře a už jste došli dál, alespoň po tý fyzický stránce?"

„Hele, to je vlastně jedno. Zase jí ubližuju."

„Neubližuješ. Miluje tě. Já si ani nemyslím, že se naštvala. Možná ti jen chtěla dát šanci se uklidnit a viděla, že ji teď nepotřebuješ. Taimi dokáže potlačit vlastní emoce, pokud je to pro něco vhodné, to sám víš."

„Jyrki," povzdechl jsem si. „Ty to fakt nevidíš? Jak se chová k tobě a jak ke mně? Možná se bojí, že bez toho, aby byla i se mnou, tě nebude moct mít."

„To je blbost, ne?"

„A ví Taimi, že je to blbost?"

„A navíc tě miluje, jen jinak," prohlásil. „Fakt, Tuivo. Je to logické, znáte se jinak. Navíc, nenapadlo tě, že se ke mně chová takhle, protože se bojí, že by mi ublížila?"

Zadíval jsem se na něj. „Jenže ty jsi teďka mnohem silnější."

Přikývl. „Ale nejsem úplně v pohodě, to víš."

„Ne. Já… já to prostě nedokážu. Nezáleží mi na tom, jakej druh lásky bude mezi tebou a ní, ale já to nezvládnu bez toho, abych jí ubližoval."

Jyrki potřásl hlavou. „Ona ví, že to bude těžké. Podle mě fakt odešla, abychom byli sami."

Stiskl jsem k sobě čelisti. „Nemá smysl se snažit všechny ty roky napravovat." Chytil jsem zip. Stan se ještě ani nestihl vyhřát.

„Co to děláš?" nechápal.

Pokrčil jsem rameny a uhnul pohledem. „Jdu jí říct, že je konec."

„Není to moc unáhlený? Váš vztah nemusí skončit takhle ze dne na den, vždyť…"

„Ne. Já ji jdu říct, ať si mě moc nevšímá. Nechci ji pořád zraňovat." Oblékl jsem si bundu a vylezl ven, ale Jyrki šel vedle mě. To mě překvapilo, protože mě většinou nechal odejít.

„Jenže takhle ji zraníš mnohem víc."

Změnil jsem směr, ale on šel pořád za mnou. Sklopil jsem hlavu. „Jenže jednorázově."

„Ale pořádně. Zničíš jí život. Ty jsi její život, Tuivo."

Sledoval jsem bělostný sníh, jak se třpytí ve svitu měsíce. „Tak to budeš ty."

„Ale tak to nefunguje," namítl. „Jo, máme se rádi, ale nikdy, nikdy pro ni nemůžu znamenat přesně to, co ty." Nedokázal jsem na to odpovědět, ale ani jsem nemusel, Jyrki hned pokračoval. „Děláš tohle kvůli Taimi, nebo kvůli sobě? Odpověz upřímně, prosím."

Nemusel jsem nad tím dlouho přemýšlet. „Kvůli ní. Já to nechci, ale…"

„Jenže ani Taimi to nechce, že ne?" Ke konci zvýšil hlas. Zvedl jsem hlavu. Musel vidět, že se blíží, ale neřekl mi to a naše kroky přehlušily ty její. Plavovláska se zastavila pár kroků od nás. Nevypadala naštvaně, což mě zmátlo.

„Netuším sice, o čem jste mluvili, ale věřím tvému úsudku," prohlásila a vzala Jyrkiho za ruku. A pak vzala za ruku mě. Udiveně jsem pohlédl na naše spojené dlaně.

„Tenhle blbec," označil mě Jyrki. „Si myslí, že ti ubližuje, když musíš čekat, až zvládne tvoje doteky."

Taimi si povzdechla, ale zatvářila se pobaveně. Stiskla mi ruku o něco pevněji. „Mrzí mě to," začala a já jsem se bál, co přijde. „Nicméně tomu rozumím. Kdysi jsem na tebe příliš tlačila, což to teď ještě zhoršuje. Nechala jsem vás samotné, protože jsem doufala, že necháš, aby se tě dotýkal nebo tě viděl nahého alespoň Jyrki. Moc by pro mě znamenalo, kdyby mohl."

Pozvedl jsem obočí. „To ti ani trošičku nevadí, že by měl víc než ty?"

Taimi zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, že žárlím." Ta upřímnost mě odzbrojila „Jenže takový primitivní pocit se ani za nic nevyrovná tomu, co pro mě znamenáš, Tuivo. Chci, abyste to dokázali spolu, ano? Dám ti tolik času, kolik jen potřebuješ."

Netušil jsem, jak na to reagovat. „Děkuju," vypravil jsem ze sebe nakonec a vyhledal Jyrkiho pohled. Ušklíbl se na mě a já jsem mu to oplatil. Měl ve všem pravdu. V té chvíli mě zalila neskutečná vděčnost k tomu, že znám dva tak úžasné lidi.