8. Právě jsi málem umřel
Přitáhl jsem k sobě teplou deku ještě blíž. Nebyla mi zima, ale přišla mi v tý chvíli tak hrozně měkká a příjemná. Potřeboval jsem obejmout, ale nechtěl u sebe žádnýho člověka, a deka vyhověla mým požadavkům. Záchranáři nás naštěstí nechali na pokoji, takže jsem zavřel oči a snažil se vzpamatovat z toho, co se stalo.
Málem jsem přišel o kamaráda, a co hůř, já mu hleděl do očí, když to vypadalo, že ho budu muset pustit. Nejvíc mě na tom dojímalo, že Joni nebyl žádnej hrdina. Kdyby to bylo jak v nějakým debilním filmu a on začal s tím, že ho musím pustit, protože jinak zemřeme oba, asi bych to udělal. Jenže on nebyl žádná filmová postava, ale skutečného člověk, a chtěl dál žít a myslím, že si ani neuvědomoval, že by mě mohl stáhnout taky. Chtěl se z toho dostat, najít Auri a vrátit se domů. Nezvládl bych to, ani Leena by to nezvládla, zachránit ho, ale udrželi jsme ho dost dlouho na to, aby stihla přijít pomoc.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, nemohlo to trvat ani minutu, vždyť ten chlap byl hned při nás. V ten moment mi to ale přišlo jako věčnost. Sevřel jsem ruce v pěst a potlačil bolestivé syknutí. Zůstaly moc dlouho v křeči.
Najednou jsem vedle sebe uslyšel známý hlas a neochotně se otočil. Necítil jsem se připravený s ním teď mluvit, ale neodvažoval se ho teď poslat do háje. Joni byl bledý jak čerstvě napadanej sníh a hrozně se třásl. Byl šokovanej. Povzbudivě jsem se na něho usmál, ale pořád měl před očima ten jeho výraz naprostého zoufalství, když tam visel.
„Ylermi," zopakoval moje jméno. Asi jsem ho doteď neslyšel mi říct jinak, než Yle. „Tys mě zachránil."
„Jo," kývl jsem nervózně. Můj mozek pořád nějak nedokázal přijmout, že je tady a ne na dně propasti. „Ale zachránila tě i Leena a hlavně ten chlápek z horský služby."
„Já vím," odpověděl Joni a já si uvědomil, že se, stejně jako já, vyhýbá tomu, abysme na sebe koukli. Byl jsem mu za to vděčnej. „Ale tys mě chytil nejprv. Bez tebe by mě nikdo zachránit nemohl." Koutkem oka jsem postřehl, že teď už na mě zírá.
„No, nejprv tě zachránil ten výčnělek skály," pokusil jsem se to odlehčit, ale mimoděk mi padl pohled na jeho dlaň. Někdo ji obvázal, ale pořád mu prosakovala krev. A já tu řešil blbou křeč. Kývl jsem k tý ruce.
„Divím se, že ses udržel, když to máš takhle rozdrásaný."
Joni se bolestivě ušklíbl. „Nebolelo to. Až teď to začíná bolet. Jako vlastně celý tělo. Já se na tu skálu prakticky několikrát nabodl, jak jsem se snažil něčeho chytit."
„Vole," zamumlal jsem a konečně našel odvahu na něho pohlídnout. Čekal jsem všechno, ale ne naprosto oddanej výraz. Zase jsem uhnul očima. „Jo... Tak, nemáš zač, budeš mi nadosmrti sloužit za to, že jsem tě zachránil a tak. Jdu... Zkontrolovat, kolik máme benzínu." Byla to pěkně blbá výmluva, protože jsem si nepamatoval, kde přesně jsme nechali skútr, ale to mi bylo celkem jedno. Joni mi to ale překazil, chytil mě za předloktí.
„Ne, fakt, Yle. Děkuju."
Zavrtěl jsem hlavou. „Jo, dobrý, fakt. Nic mi nedlužíš."
Joni mě ale nepustil a já měl chuť ho nakopnout, protože moc dobře věděl, že se mu nevyvleču. „Ty si myslíš, že já bych tě nepustil? Mohls spadnout taky."
Protočil jsem oči. „To je mi u prdele. Prostě se to stalo a přestaň už to nafukovat."
Joni mě konečně pustil. „Ty to nechápeš, co?"
„Co bych jako měl chápat?" zajímal jsem se. Joni otevřel pusu a dost mě jeho odpověď zajímala, ale najednou jsem někoho zahlídl, jak jde k nám. Byl to ten chlap, co Joniho vytáhl. Fakt jsem doufal, že přesměruje tu otravnou vděčnost na něho. Nedostal k tomu ale šanci.
„Co jste si mysleli?" zasyčel na nás ten hromotluk a přišlo mi, že je fakt naštvanej. „Vy nevíte, že tu jsou jeskyně?"
Zavrtěl jsem hlavou, protože mi došlo, že nám chce vynadat za tu nezodpovědnost a já na to fakt neměl náladu. Jonimu to ale očividně nedošlo.
„Mám tam dole holku."
Záchranář si ho zkoumavě prohlédl. „Jednu z těch, co se ztratila?"
„Auri," kývl Joni a znělo to dost naříkavě. Obrátil jsem oči v sloup.
Člen horský služby si k němu přidřepl. „A vy jste si mysleli, že ji jen tak najdete, když se to nám nepovedlo už čtyři dny?!" Ke konci trochu zvýšil hlas. „A v noci?!"
Joni jen pokrčil rameny, tak jsem se rozhodl zasáhnout. „Už jsme se poučili," zamumlal jsem. Chlápek mi věnoval přísný pohled.
„To doufám. Takže jste z Aletasa?" Neochotně jsem přikývl. „Fajn. Já a můj kolega dohlídneme na to, abyste se tam zase vrátili. Dneska můžete přespat v našem stanu. Oznámím to té holce, co je tu s váma."
„To není třeba," vyhrkl Joni a já i hromotluk jsme na něho koukli stejně překvapeně. „Pojedeme do Stossy, mám tam tetu. A pojedeme ještě dneska."
„Ale rozhodně neřídíš," namítl jsem a záchranář mi dal za pravdu.
„Tak vás dneska doprovodíme do Stossy." Pak Jonimu stiskl rameno. „Uděláme všechno proto, abysme ty holky našli." Joni se zamračil a já si v ten moment uvědomil, že vůbec nešlo o to, že by se mu nechtělo jet až do Aletasa. Počkal jsem, až člen horský služby odejde za Leenou, která chtěla být očividně taky sama a na rozdíl ode mě až doteď mohla. Pak jsem po Jonim hodil trochu sněhu, a i když jsem si dával pozor, aby se jenom neškodně odrazil od deky, do který byl zabalenej, ale jeho to stejně vylekalo.
„Hej, a v tý Stosse taky hezky zůstaneme, že jo?"
Ušklíbl se. „Co myslíš?"
„Právě jsi málem umřel."
„Když nic neudělám, tak Auri umře úplně," namítl.
„Slyšels toho chlápka. Udělaj všechno..."
„Neudělaj a ty to dobře víš. Propátrají nejdostupnější části, a pak prostě řeknou, že si je vzaly hory. Víš, jak to tu chodí, umírá tu někdo každou chvilku." Formuloval jsem námitku, ale on pokračoval. „Auri je tvoje kamarádka."
„Ty debile, jasně že bych ji rád našel, ale tohle byla prostě kravina." Zavrtěl jsem hlavou. „Se mnou už nepočítej."
„Dostals strach?" ušklíbl se. Většinou do mě takhle rýpal ze srandy, ale zarazilo mě, že tentokrát to znělo doopravdy posměšně.
„Ne, jenom mám respekt k horám," zavrčel jsem a znovu se zvedl. Tentokrát už mě nezastavil. Aspoň ne fyzicky, když už jsem ho skoro neslyšel, tiše mě oslovil, a zase celým jménem. To mě přimělo se na něho podívat. Teďka vypadal hrozně smutně.
„Já vím, že to nemůžeš úplně pochopit, ale já ji prostě fakt miluju."
Nechápal jsem ho. „Auri? Ale... To já přece vím. Jenom říkám, že nemusíte umřít oba dva."
„Když někoho miluješ, tak ti i sebevětší riziko prostě stojí za tu naději, že ho ještě uvidíš."
Uchechtl jsem se. „Meleš sračky, prober se. A nevím, proč máš jako pocit, že bych to neměl chápat. Sám jsi to řekl, Auri je moje kamarádka."
„Jenže tys takhle nikoho rád neměl." Snažil jsem se nedat najevo, jak moc mě to ranilo. Normálně se mi za takový poznámky hned omluvil, ale teď se zdálo, že si za tím stojí. Odfrkl jsem si.
„Nevylejvej si vztek na mě."
„Nic takovýho nedělám, jenom to prostě nemůžeš pochopit."
„To, že to nevyšlo, neznamená, že jsem ty kluky nemiloval," bránil jsem se a Joni se nevímproč taky postavil.
„Ty, ty doprdele nemáš rád nikoho, jenom sebe. Seš v tomhle zasranej sobec a cynik."
Zvedl jsem ruce v obraně. „Tohle je na mě teďka moc, Joni. Vztekej se na někoho jinýho." Něco za mnou ještě křičel, ale já ho nevnímal. Věděl jsem, že nic z toho, co mi řekl, si doopravdy nemyslí, ale stejně mi z toho bylo smutno. Šel jsem někam mimo společnost, ale když jsem tam potkal Leenu, beze slova jsem se k ní připojil. Zajímalo mě, jestli je v pohodě. Po chvilce mlčení se na mě smutně usmála.
„Za hoďku prý vyrážíme."
Kývl jsem. Bylo mi celkem jedno, kdy vyjedeme. „Joni chce pokračovat."
Ledna se ušklíbla. „Mě to vlastně ani nepřekvapuje. Vždycky byl tvrdohlavej."
„Málem umřel."
Nevesele se zasmála. „On v tomhle bude pokračovat, dokud neumře doopravdy." Zachvěl jsem se. „Auri je...Pro něho asi nemá cenu žít bez ní. Vím, jak to zní, ale ona je jeho všechno. Vždycky byla."
„A... A ty? Co budeš dělat?" zajímal jsem se, protože se mi znovu připomnělo, co mi Joni před chvílí řekl, a nechtěl jsem na to myslet.
Leena sklopila oči. „Já... Nechápej to špatně, Yö miluju, ale když jsem ho tam viděla viset... Já nevím. Prostě budu doufat v zázrak, ale... Všichni tady prostě musíme počítat s tím, že nám hory vezmou všechno, protože to ony občas dělávaj." S hořkosladkým pocitem jsem přikývl. Leena měla pravdu. „Ale já Joniho chápu. Yö je závodnice. Dávno jsem se přestala bát, že se jí něco stane, a prostě to vzala jako možnou variantu." Zamyslel jsem se nad tím. Dávalo to smysl. Joni ale s tím, že se něco stane Auri, takovým způsobem nepočítal. Jo, bál se toho kvůli Jalmi, ale nikdy nebyl doopravdy připravený, že se to může stát. Pak mi došlo, že i Jalmari v tom hrála roli. Joni by si vyčítal jako vlastní chybu, kdyby Auri ztratil. Jeho chování mi teď dávalo trochu větší smysl. Udělám ale všechno pro to, aby nás záchranáři odvezli do bezpečí Aletasa, nebo alespoň do tý Stossy, a aby tam Joni zůstal.
.
(L. , 27. 6. 2022 23:41)