1. Chci s tebou o něčem mluvit
Vjeli jsme celkem hluboko do hor. Za všechny ty projížďky jsem si zvykla, že moc nemluvíme, ale zrovna dneska mi to nepřišlo moc vhod. Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se k Jyrkimu, který vypadal tak klidně a zasněně, že se mi ho nechtělo rušit, ale vážně jsem mu chtěla dát najevo, že je všechno v pořádku.
„Hele, chci s tebou o něčem mluvit,“ prohodila jsem.
Trhl sebou. Skoro vždycky se mě lekl, když jsem na něj náhodou promluvila. Mrzelo mě to, ale asi se s tím nedalo nic dělat. „Fajn. Já s tebou vlastně taky. Začni, Auri.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To moje je na dlouho. Začni ty.“
Jyrki váhal, ale nakonec naštěstí přikývl. „Víš, tohle je na delší dobu jedna z našich posledních projížděk.“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „O co jde? Udělala jsem něco zle?“
„Ne, to ne. Víš, tu v horách bývají na jaře dost částé vánice, a dostkrát se mi stalo, že jsem tu v ní v tomhle období zůstal. Trvá to asi dva měsíce, jenže pak se oteplí a sníh bude jenom výš, takže se tam dostaneme jen s nějakým fakt dobrým autem.“
Byla jsem zklamaná, ale snažila se to nedat najevo. „Ale někde přece psy trénovat musíš.“
„Hele, já jsem se rozhodl,“ odpověděl a upřel pohled na bílé vrcholky. „Závodit už nebudu. Když jsem to ještě dělal, tak na některých závodních okruzích tě pustí k tomu, aby sis je projela, takže jsem trénoval tam, nebo jsem třeba psy zapřáhl za kolo, ale teď občas bude stačit je prostě jenom nechat vyběhat nebo tak. Každopádně, jezdit na okruzích nebo ve městě není úplně takový, jako tady. Takže jo, trénovat budeme, ale jinak.“
Když se mi to povedlo pobrat, chápavě jsem přikývla. Pak mě napadlo využít toho, že jsme to téma nakousli. „Hele, myslíš si, že na to mám? Myslím na závodění.“
Jyrki se pousmál. „To je to, o čem sis chtěla promluvit?“
„Ne,“ hlesla jsem. Byla jsem nervózní. „Ale ráda bych věděla, jak to vidíš. Vím, že seš asi moje poslední šance, než to vzdám, ale buď upřímnej.“
Jyrki se zhluboka nadechl. „Auri, takhle. Moje smečka si tě oblíbila a už tě i dost poslouchá, což je super. Jenže to je prostě proto, kolik s náma trávíš času.“
Do očí mi vyhrkly slzy, ale podařilo se mi je rozmrkat. „Takže na to fakt nemám?“
„To jsem neřekl, jenom jde o to, že si nemyslím, že to zvládneš s cizí smečkou. Ale až budeš mít vlastní nebo budeš znát někoho, kdo ti ji na závody půjčí, tak na to v pohodě máš.“
Usmála jsem se. „To fakt?!“
„No jasně. Snažíš se a jezdíš dobře.“
„No,“ promnula jsem si zápěstí. „A nemohl bys ten někdo, kdo mi půjčí smečku, být ty? Sám jsi řekl, že s nima to celkem umím.“
Byla jsem tak přesvědčená, že souhlasí, že mě zarazilo, když po chvilce zavrtěl hlavou. „Promiň, Auri. Neber si to zle, já… Jezdíš dobře, ale prostě…“
„Prostě nevěříš, že se jim nic nestane,“ hořce jsem se ušklíbla.
„O to nejde. Jenom… od tý doby, co se Titta zranila, tak mám strach je někomu svěřit, i když to byla tehdy moje chyba. Nelíbí se mi, ani když je vede Tuivo.“
Zklamaně jsem přikývla. „Fajn. Snad se objeví někdo jiný, nebo se mi povede sehnat smečku. Jak jsi k tý svý přišel ty?“
Protočil oči. „To se ti zopakovat nepovede. Já k několika psům přišel jak slepý k houslím.“ Odmlčel se, tak jsem ho pobídla k pokračování. „Hlídal jsem jednomu pastýři chatu. Jenže on se nikdy nevrátil, a jeho psi pak našli tu chatu, tak mi obojí nějak zůstalo. A pak to už šlo snadno, vydělal jsem si a koupil Senju a Vilja, a třeba tu Kalevu jsem vzal z ulice, a Orva mi věnovala jedna paní… A tak podobně.“
„Aha,“ odvětila jsem možná až moc úsečně. Jyrki se zatvářil ublíženě, ale nic na to neřekl. Rozhodla jsem se proto přejít k tématu. „Tak jo. Hele, chci jenom… Nepřišel jsi, když jsme tě tehdy s Jonim zvali.“
„Promiň.“
„Ne, to je v pohodě, jenom… nechápu to.“
Povzdechl si. „Auri, to je jedno. Nedělej si starosti.“
„Tuivo mě asi milionkrát poslal do prdele při otázkách na jeho tajemství, a stejně jsem se ho pořád vyptávala. Tak snadno se nevzdám.“ Jyrki se pousmál a sklonil hlavu. Všimla jsem si, jak se celý napjal. „Chápu, žes mohl něco mít, ale Tuivo zmínil, že máš strach, že nám začneš vadit nebo tak něco.“ Jyrki stále nic neříkal. „Chci o tom s tebou mluvit. Prosím.“
Jyrki na mě pohlédl neskutečně smutnýma očima. „Nebudu ti lhát.“
„Mám tě ráda, Jyrki. Fakt ráda. Když jsem měla šanci tě poznat, hned jsem si tě oblíbila. Seš takovej tichej, skromnej, a hlavně hrozně hodnej. Já…“
„Ono ani tak nejde o tebe, Auri.“
„Tak o co?“
Vydechl. „Byl tam s váma i Joni.“
„Jo, no a?“
„Nemyslím si, že mě má rád.“
Nevesele jsem se zasmála. „A to tě napadlo jak?“
Povzdechl si. „Musí ve mně vidět chudáčka, se kterým se Tuivo jenom zahazuje. Vždyť mě pořádně poznal, až když… když jsem se chtěl zabít.“
Zamračila jsem se. „Jo, to vím. Hele, Jyrki, tohle je blbost. Joni tě má rád. Pokud jde o tu sebevraždu, tak myslím, že… fajn, tohle asi nemáš vědět, ale nevadí. Joniho první holka udělala v podstatě to, co ty. Odjela do hor, aby se zabila.“
„A kurva.“
„Jo. A myslím, že Joni v tobě částečně vidí tu minulost a že mu hrozně prospělo, že tebe mohl zachránit, nebo se na tom teda podílet, jasný? Takže kvůli tomuhle se netrap. A my spolu mluvíme o všem a nikdy mi asi neřekl, že by mu na tobě něco vadilo nebo tak. On tě bere prostě jako kámoše, ke kterýmu si musí hledat cestu. Tak mu to usnadni.“
Jyrki na mě skepticky pohlédl. „Fakt?“
„Fakt. Už jsem ti někdy řekla něco, co by nebyla pravda?“ Zavrtěl hlavou. „Tak vidíš. Někdy k nám přijď, klidně i s Tuivem. Bude to fajn, jsi vítanej.“
„Děkuju,“ vydechl. Chvíli jsme opět jeli v tichu. Přerušil ho on. „Auri, vadilo by ti, kdybysme na chvilku jeli k mý chatě? Jsem unavenej a psi taky, a hlavně se mi nelíbí ten mrak, který zakrývá vrcholky. Žádnou vánici nepředpovídali, ale tady v horách člověk nikdy neví.“
„Ne, v pohodě,“ pousmála jsem se. „Aspoň to tam uvidím.“
„Jo,“ kývl. Povelem stočil spřežení a o něco později jsme dorazili k malému dřevěnému domku.
Hned jsem věděla, že je to jeho chata, moc domů v horách nevyrostlo. Zvedl se vítr, takže jsem i uvítala, že můžu dovnitř. Rozhlédla jsem se po skromném nábytku a opatrně si sedla na jednu z dřevěných postelí. Když se Jyrki postaral o psy, s úsměvem vešel dovnitř.
„Ta, na který sedíš, je Tuivova. Byl tu jednu dobu se mnou tak často, že se to oplatilo stavět. Tu druhou tu ještě nechal pastýř, proto je hezčí. Uvařím čaj. Mám tu ale jenom černý, jiný moc nepiju.“
„Piju hořkou kávu. Jaký si myslíš, že mám nejradši čaj?“ ušklíbla jsem se.
„Hele, Taimi třeba taky pije hořkou kávu, ale čaj má ráda sladký,“ pokrčil rameny. Otevřel dveře, napral do hrnce sníh, a postavil ho na pec. Sledovala jsem ho, jak rozdělává oheň a hází do něj předpřipravené odštěpky.
„Máš ji rád?“ zeptala jsem se.
„Taimi?“ zeptal se a obrátil se ke mně. Přkývla jsem. Zase se natočil k peci. „Jasně. Hodně jsme toho spolu prožili a ona je možná zvláštní, ale tehdy v horách mi to tak ani nepřišlo. Já nevím. Je hodná a… moudrá.“
„Tak ji někdy vezmi s sebou. Chci ji ještě jednou poznat.“
Jyrki na mě krátce pohlédl a zvedl se od pece. „Jste dost rozdílný.“
„To já a ty taky. A stejně spolu hezky vycházíme. Fakt, Jyrki, chci to zkusit. V tý kavárně, kde jsme byli ještě s Astou, mi přišla… jako ty na začátku. Odměřená, tajemná, ale něčím zajímavá. Myslím, že vy dva jste si dost podobní.“
„Tuivo to říká taky.“
„Tak na tom asi něco bude, nemyslíš?“ Váhavě přikývl.
„Jak je to teď mezi tebou a Astou? Víš, tím, co jsem ti kdysi řekl o svý matce, jsem váš vztah nechtěl zničit.“
„Ty jsi ho nezničil,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžeš se ze všeho obviňovat. Jenom jsi mi otevřel oči a s Jonim fungujeme fakt skvěle. Ale abych ti odpověděla, tak jsem se s ním moc neviděla, jenom s partou a tak, ale myslím, že velcí kamarádi nikdy nebudeme, protože jsme ani nikdy nebyli. Přitahoval mě, ale nikdy tam nebyla taková ta přátelská část. Ale Asta prý začal dost času trávit s Tyyne. Bylo by vtipný, kdybychom se dali dohromady já a Joni a pak Asta a… Hele, Jyrki, posloucháš mě?“
„Promiň,“ odvrátil hlavu od okna. „Já jenom… že tu asi pár hodin zůstaneme. Promiň. Jdu zkontrolovat psy.“ Téměř vyběhl ven, než jsem ho stihla zastavit. Pohlédla jsem ven a zalapala po dechu. Vzduchem v sílícím větru poletovaly všemi směry velké vločky a krajina děsivě potemněla. Bylo mi jasné, že tu chvíli uvízneme. Nevadilo mi to samo o sobě, ale nemohla jsem nemyslet na to, jak je Jonimu.
.
(L. , 14. 6. 2022 0:33)