16. Měl jsem tě rád
Seděli jsme v hotelu u většího stolu. Joni a Ylermi hráli jakousi podivnou hru, která spočívala v tom, přetlačit soupeřovo předloktí na jeho stranu, a ostatní ten zápas napjatě pozorovali. Snažila jsem se dělat to samé, ale nic mi to neříkalo. Snažila jsem se soustředit na dobré jídlo před sebou, ale přišlo mi bez chuti, i když zcela jistě nebylo. Snažila jsem se dívat na krásnou hvězdnou oblohu všude kolem sebe, kterou dovnitř jídelny propouštěla obrovská prosklenná okna, ale někde uvnitř mě něco hryzalo.
Dobře jsem věděla, o co jde. Tuivo. Netušila jsem, co se děje, ale něco mi říkalo, že je s ním cosi zle. Tvrdil, že nemáme peníze, a teď jen tak zaplatil noc v hotelu šesti lidem. S Jyrkim jsme se mu to snažili vymluvit, ale on nám jen vynadal, že se nemáme starat do jeho věcí. Ještě více mě však zaráželo, jak se k nám choval. Byl hrozně milý, na své poměry možná až neobvykle, ale většinu času mlčel a hleděl na nás se zvláštním melancholickým výrazem. Něco mi to připomínalo, jen jsem nemohla přijít na to, co.
Přemýšlela jsem nad tím, že o tom řeknu Jyrkimu, ale kdykoli jsem se na něj podívala, nešlo to. Hodně času se s Tuivem tulili k sobě, a když se mu zrovna Tuivo nevěnoval, většinu času na něj stejně hleděl s naprostou láskou a oddaností. I teď, když si povídal s Auri, Tuivo stál za ním, opřený o židli, a vískal ho ve vlasech. Nechtěla jsem jim to pokazit kvůli podezření, které jsem si zatím neověřila.
Možná ani nebylo jak si ho ověřit. Jedna možnost mě sice napadla už na začátku večeře, ale nebylo to správné. Stále více mě však hlodala, až jsem se nakonec zvedla se zamumláním, že si odskočím na toaletu. Byla sice i u jídelny, ale minimálně Tuivo věděl, že mám problém chodit na veřejné toalety, protože se na nich obecně cítím nesvá a nechci, aby to někdo poznal, a když na mě kývl, neřešili to ani ostatní. Přestože jsem si stále opakovala, že si to můžu rozmyslet a jít opravdu vykonat potřebu, bylo mi jasné, že hluboko uvnitř jsem rozhodnutá. Vstoupila jsem do Tuivova pokoje.
Samo o sobě bylo zvláštní, že odmítl přespávat se mnou a s Jyrkim, když jsme si slíbili, že budeme trávit celý výlet spolu, ale příčítala jsem to tomu, že nás má plné zuby, nebo že si přece jen potřebuje něco ujasnit. I Jyrki mi poradil, že ho mám nechat být. Nezamykal se, právě proto, že nám důvěřoval dost na to, aby věděl, že do pokoje nevejdeme bez jeho svolení. A já jsem se tu důvěru zrovna chystala narušit. Nervózně jsem propletla mezi prsty provázky od šály, kterou jsem si při příchodu do hotelu zapomněla sundat.
Možná to byl špatný nápad. Nejenže tím Tuiva zklamu, pokud se to dozví, a také jsem netušila, co přesně hledám, ale byla to moje jediná možnost dozvědět se, co má plánu, jediná možnost, kdy budu moct vstoupit hlouběji do jeho nitra, než mě pustí. V místnosti jsem alespoň na první pohled nenašla nic zvláštního. Byl tu trochu nepořádek, hlavně měl všude poházené svoje osobní věci a nějaké mapy, postel si pochopitelně jako vždy neustlal, ale nic neobvyklého. Byla to chyba, jít sem. Obrátila jsem se k odchodu.
Těsně přede dveřmi jsem se však zarazila. Nedalo mi to a otevřela jsem skříň. Nevím, proč přesně, ale možná mi přišlo, že zrovna v tomto kusu nábytku se dá skrýt spousta věcí. Nečekala jsem, že to přinese nějaké ovoce, a v první chvíli jsem si myslela, že vidím jen jeho oblečení, které jsem dobře znala. Pak mi ale pohled padl na mohutnou bundu. Zarazila mě proto, že přesně tuhle si vzal na naší cestu za šamany. Až na to, že tehdy byla zima a polární noc. Kdyby si jí oblékl teď, bylo by mu určitě horko. Navíc jsem o ní nevěděla, takže ji před námi skrýval, ale proč? Jak moc daleko na sever měl v plánu za týden dojít? Nebo lhal a nebude to trvat tak krátce? Ale proč? Co zase tajil?
Hlavou se mi honily zmatené myšlenky, ale i přes ně jsem slyšela hlasy. Přibližovaly se. Znala jsem je. V první chvíli jsem zpanikařila, ale nakonec jsem si uvědomila, že je to jen Tuivo a Ylermi. Pak jsem však zpanikařila znovu, protože mi došlo, že se nacházím v pokoji, kde nemám co pohlédávat. Byli už skoro u mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nakonec jsem si uvědomila, že nejlepší skrýš je přímo přede mnou. Vlezla jsem si do skříně a potichu za sebou zavřela oba křídla. Snažila jsem se dýchat co nejtišeji a nehýbat se, jako bych byla na lovu. Po malé chvíli se otevřely dveře a oba muži se ocitli kousek ode mě. Přemýšlela jsem, že se nenápadně vyplížím ven, až kolem mě projdou, ale pak se někdo zády opřel o skříň. Pohltila mě úzkost. Budu tu muset zůstat. Nechtěla jsem je odposlouchávat, to bylo špatně už úplně, ale nedali mi na výběr.
„Tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit, Yle?“ ozval se Tuivo. To on byl opřený zády o skříň. Pevně jsem zavřela oči a snažila se strachy neplakat. Tuivo měl ze života v horách vyostřené smysly. Stačí jediná chyba a všimne si mě. Doufala jsem jen, že je dostatečně zabraný do rozhovoru.
„Víš, je mi to trapný, ale… asi potřebuju, abys to věděl.“
„To je v pohodě, prostě to řekni,“ hlesl Tuivo.
„Já… prostě, víš, jak jsme ještě byli spolu...“
„Toho jsem se upřímně bál,“ prohlásil Tuivo.
„Takže ty to víš?“
Tuivo se zasmál. „Nejsem tak sobeckej, aby mi nedošlo, že ti bude vadit, že jdeme zrovna do tohohle hotelu. Promiň. Já jenom… chci, aby to viděli.“
„K tomu se dostaneme, ale chtěl jsem ti říct něco jinýho.“ Ylermi se odmlčel. „Hele, já tě měl fakt rád.“
Tuivo nejprve mlčel, a když promluvil, jeho hlas byl mnohem nejistější. „Chceš omluvu?“
„Vole, to fakt ne. Jenom… víš, tak nějak jsem se ti vyhýbal, protože jsem nechtěl, aby ses to dozvěděl. Ale teď je to venku a já… chci být tvůj kámoš, myslím dobrej kámoš, chápeš? Chci, abysme si mohli říct všechno.“ Ylermi zněl stále naléhavěji. „I když jsme spolu chodili, nikdy jsi mi neukázal ty jizvy. Ani v kamarádským vztahu není v pohodě nevědět o sobě takhle důležitý věci.“
„Yle,“ povzdechl si Tuivo. „Já nějak nevím, co ti na tohle říct.“
„To je dobrý, asi to je pro tebe trochu šok, když jsem ti řekl, že jsem k tobě taky nic necítil.“
„Jo, ale o to nejde.“
„Tak o co?“
Tuivo chvíli mlčel. „Vždycky jsem si na tobě vážil, že si necháváš věci pro sebe a fakt je nikomu nevykecáš.“
„Jo, takže…?“
„Takže popravdě, Yle, za normálních okolností bych byl hrozně vděčnej, že jsi mi tohle řekl, ale teď je to jedno.“
„Proč?“
Tuivo si nahlas povzdechl. „Fajn. To, za co jsem vás tady vzal, byly moje úplně poslední peníze.“
„Tuivo,“ zaúpěl Ylermi. „Pročs to nevzal na dluh, nebo nám neřekl, že si to máme zaplatit sami, vždyť…“
„Protože je to jedno. Já chtěl, aby tohle byla krásná noc pro vás všechny.“
„Počkej, počkej, co máš v plánu?!“ Zavrtěla jsem hlavou a do očí se mi tlačily slzy. Co Tuivo zase bláznil?
„Odejít,“ vydechl a moje mysl explodovala a roztříštila se na miliony kousíčků. Tolik jsem doufala, že takové slovo už od něj nikdy neuslyším.
„Ty vole, kam? A proč? Co...?“
„Domů,“ přerušil Ylermiho Tuivo.
„Jo, tak. Ten výlet nejde podle plánu. V Aletasu možná…“
„Ne, já se nevrátím do Aletasa, ale domů. Do Pieni, víš? Tam, kde jsem se narodil. Zkusím najít svoje rodiče a nějak se tam znovu zabydlet.“ Nedokázala jsem pochopit, co to právě říká. Dělal si snad legraci?
„Ale… kurva, proč?!“ Ylermi pokládal velmi dobré otázky.
„Yle,“ téměř zakňučel Tuivo. „Já… já nikam nepatřím. Nepatřil jsem do kmene, ale nepatřím ani do Aletasa. Jsem nikdo. A já prostě chci najít, kdo doopravdy jsem. A myslím, že jediné řešení je jít tam, kde to všechno začalo.“
„Ale… co Jyrki? A Taimi?“
„No, právě o to taky jde. Já myslím, že budou šťastnější jenom spolu.“ Zaťala jsem pěsti. Jak mohl tvrdit takovou hloupost? „Jsou si podobní a všechny problémy způsobuju jenom já. Můžou si nechat můj dům a bude jim spolu nakonec fajn.“
„Ale… není to napořád, že ne? Vrátíš se za náma.“
„Je to napořád. Promiň, Yle.“
„Tak to aspoň ostatním řekni, ty kreténe.“ Sama pro sebe jsem si přikývla. Plakala jsem, ale ještě horší než samotný fakt, že Tuivo chce odejít, bylo, že to zřejmě chtěl udělat tajně. „Nemusíš jim ublížit víc, než je nutný.“
„Jenže… takovýhle loučení bolí.“
„Tebe.“
„Jo, a taky je.“
„Sám dobře víš, že se vymlouváš. Je to takhle bude bolet mnohem víc,“ vmetl mu Ylermi do obličeje dost rázně. Znovu jsem pokývla. „Ty seš fakt neuvěřitelně sebestřednej.“
„Víš co?“ pronesl Tuivo mrazivým hlasem. „Těchhle výčitek a řečí o tom, jakej bych měl být, už mám plný zuby.“
„A ty si jako myslíš, že v Pieni bude všechno dokonalý? Rodiče se o tebe nestarali a nebudou se starat ani teď! Nemají tě rádi, chápeš?! Jsi jejich omyl!“ Nastalo ticho. Zkřivila jsem tvář. Tohle muselo Tuiva hodně ranit. „Soráč, to jsem přehnal, že?“
„Yle, dej mi pokoj,“ zavrčel Tuivo a práskl dveřmi. Po malé chvíli je však znovu otevřel. „Yle?“ oslovil znovu svého kamaráda.
„Hm?“
„Promiň. Já… tehdy, když jsme spolu chodili, jsem si chtěl dokázat, že se mám proč cítit tak, že nezapadám. Chápeš, chtěl jsem se vžít do osudu gaye, který je odřízlej od většinový společnosti, a ty jsi byl jenom prostředek. Je mi fakt líto, že jsem ti tohle udělal. Ale fakt mi na tobě záleží, víš.“
„Já vím,“ zavrčel Ylermi. „Nikdy nebudeš úplně zapadat, ale já to měl na tobě rád, víš?“ Zjemnil hlas. „Nikam nechoď. Máš fajn život, máš lidi, kterým na tobě fakt záleží a chtěj ti pomoct, máš střechu nad hlavou a dobrý pracovní zkušenosti, se kterýma se určitě časem někde chytneš. Rodiče o tebe nestojí, tak s nima neztrácej energii. Tenhle kus života, co strávíš s nima, ti už nikdo nevrátí.“
Tuivo si znovu povzdechl. „Já se fakt snažil, Yle. Ale nejde to, všechno jenom kazím.“
„To není…“
„Neutěšuj mě, hele. Plánuju to od začátku týhle cesty, chtěl jsem akorát, aby si Jyrki a Taimi připustili, co k sobě cítí, to je celý.“ Sevřel se mi žaludek.
„Odcházíš dneska v noci?“ téměř zašeptal Ylermi.
„Jo, až si budu jistej, že spí i Jyrki,“ vydechl. Pak za sebou zavřel a po několika nahlas vyřčených nadávkách opustil místnost i Ylermi. Konečně jsem mohla naplno plakat.
Komentáře
Přehled komentářů
Tuivo, ty seš idiot *gif člověka, který se mlátí hlavou
o stěnu/stůl*
A to jsem ho začínala mít ráda. Bože můj *smajlík
člověka facepalmujícího přes celou hlavu*
Also jsem to od Taimi nečekala :D ale aspoň mu s
Jyrkim můžou udělat překvápko :očíčka:
.
(L. , 23. 6. 2022 7:56)