17. Nikomu to nepovím
Málem jsem při cestě na pokoj narazila na chodbě do Ylermiho. Usmála jsem se na něho a uhnula mu. Se sklopenou hlavou prošel kolem mě. Vypadal nějak rozhozeně, tak jsem mu položila ruku na rameno a pokusila se ho rozveselit.
„Co si to neseš?“ kývla jsem k obsahu v jeho rukou. Byl to nějaký kus oblečení. Deka? Šála? Každopádně mi ale ten vzor byl povědomej.
„To? To… nic.“
„Počkej,“ svitlo mi. „To je Taimiina šála. Váhala jsem, jestli ji bolí v krku, že ji má.“
„No… jo. Zapomněla si ji… někde.“ Chtěl se mi vysmeknout, ale poznala jsem, že se něco děje.
„Hele, jsi v pohodě? Po tom, co jste odešli s Tuivem, ani jeden z vás dole nebyl. Tys mu řekl…“
„Jo, řekl jsem mu to.“
Pevně jsem semkla rty. „Já tě varovala.“
„Ne, on byl v pohodě. Řekl mi, že ho to mrzí, a že ho to nenapadlo,“ pokrčil rameny.
„Ale…?“
„Co?“
„Jsi kvůli tomu smutný.“
„Ne, to… to s tím nesouvisí. Já nejsem smutnej, spíš… to je jedno.“
„Yle, vybal to,“ odpověděla jsem a stiskla mu rameno ještě pevněji.
„Jdi do prdele,“ zavrčel a vysmekl se mi. Ušel pár kroků, ale dohnala jsem ho.
„Ale to tak. Jsme kamarádi, mě to říct můžeš,“ usmála jsem se na něj. Ylermi sklesle zavrtěl hlavou.
„Promiň, Auri. Já slíbil, že to neřeknu.“
„Komus to slíbil? Tuivovi?“
„No… jo.“
„Tak povídej.“
Ylermi se pobaveně zašklebil. „Nemám to říkat nikomu.“
„Slyšela jsem. Tak?“
„Jejda, ty seš ale fakt hrozná. Pojď se mnou.“
„Kam?“
„Za Taimi, vrátit tu šálu.“ Předpokládala jsem, že mi to poví cestou, takže jsem šla s ním, ale on mlčel. Nechala jsem ho, i když mě překvapilo, že pořád beze slova zaklepal na dveře. Když ho Taimi pozvala dále, kývl na mě. S rozpaky jsem vešla dovnitř. Ylermi i Taimi na sebe hleděli dost vyděšeně. Jako první promluvila ona.
„Ahoj, copak byste potřebovali?“
„To by mě taky zajímalo,“ ušklíbla jsem se. Taimi na mě zmateně pohlédla, ale pak už promluvil Ylermi.
„Hele… Tuivo a Jyrki…“
„Jsou u něj v pokoji. Tuivo říkal, že chtějí být chvíli sami, že se sem pak vrátí. Rozumím tomu, vždyť…“
„Jasně,“ přerušil ji Ylermi možná až moc rychle. „Hele, nevadilo by ti zamknout?“
„Samozřejmě, ale proč?“ Taimi se rychle zvedla, až za ní zavlál blonďatý cop, a zamknula za námi, k mému překvapení fakt potichu. Pohled mi padl na nebe za jejími zády. Představovala si, že je tam venku a nemusí s námi řešit tohle všechno? Kdyby tam nebyla tak hrozná zima, taky by mi to přišlo jako lepší nápad. Ylermi ztěžka dosedl na Taimiino pečlivě ustlané lůžko. Všimla jsem si, jak se nad tím Taimi zamračila, ale nic mu na to neřekla.
„Hele… tu máš šálu. Nechala sis ji u Tuiva v pokoji,“ prohlásil Ylermi a položil kus oblečení vedle sebe. Taimi z nějakýho důvodu hrozně zbledla.
„Já jsem… nechtěla.“
„Vím. Ale buď v klidu, Tuivo si tý šály nevšiml. Kde ses sakra vůbec schovávala?“
Taimi sklopila oči. „Ve skříni.“
„To jako přímo u nás?“ ptal se jí Ylermi a já jsem pomalu přestávala jejich rozhovor chápat, ale Taimi přikývla. „A… tys to slyšela celý?“ Taimi znovu přikývla a zatřpytily se jí oči.
„Tak moment, vysvětlete mi to,“ prohlásila jsem. Ylermi si povzdechl.
„Můžu? Ona to ze mě stejně dostane.“
Taimi se nevesele usmála. „Samozřejmě, ale Jyrkimu to povím já.“
„Jyrkimu to teďka říkat...“ začal se s ní Ylermi přít, ale já jsem ho přerušila.
„Hele, vysvětlení, lidi?“
Ylermi potřásl hlavou. „Taimi omylem slyšela náš rozhovor s Tuivem. Byla u něho v pokoji, a asi nechtěla, aby věděl, že tam je, tak se schovala do skříně.“
„Já jsem hledala odpovědi,“ prohlásila Taimi. „Ale takto jsem si to nepředstavovala.“
„Odpovědi na co, kurva?“ zavrčela jsem podrážděně.
„Tuivo se chová zvláštně. Možná jste si toho nevšimli, ale nikdy by…“
„Nás tu za normálních okolností takhle nepozval. Já to říkala.“
„No, taks měla pravdu,“ ušklíbl se Ylermi. „Tohle je jeho poslední noc s náma.“
„Vole,“ zašeptala jsem. „Co chce udělat?“
Taimi si otřela oči hřbetem ruky. „Vrátit se ke svým kořenům. Do Pieni, kde se narodil.“
V hlavě mi hučelo. „Co? O čem to mluvíte?“ Několik sekund jsem jen opakovala tyhle a podobné fráze, než mi Ylermi konečně odpověděl.
„On má furt pocit, že nikam nepatří, a myslí si, že tam patřit bude. Dost rázně jsem mu řekl, že jeho rodiče o něho nestojí, a že tam nebude tráva zelenější, ale neposlouchal mě,“ pokrčil Yl rameny. Taimi přikývla.
„Ale… vždyť má tebe!“ kývla jsem na blondýnku. „A Jyrkiho. A taky nás. My se fakt snažíme…“
„Já vím,“ hlesla Taimi. „Celý život hledal svobodu, a myslela jsem, že s tím teď přestal, ale zřejmě si stále myslí, že někde existuje. Chce být sám sebou, ale nehledá v sobě, ale v okolních věcech. Jeho vnitřní světlo…“
„Taimi, přestaň vyprávět tyhle sračky a mluv normálně,“ naštvala jsem se. Ylermi mě ale zadržel.
„Počkej, nech ji,“ hlesl. Taimi mi věnovala ublížený pohled a natočila se k němu.
„Jeho vnitřní světlo přestalo zářit a on se znovu ztratil, a já vůbec nevím proč. Opravdu jsme se s Jyrkim snažili.“
„No,“ povzdechl si Ylermi. „Nerad ti to takhle říkám, ale nebylo by lepší se na něho prostě vysrat? Když chce jít, ať si jde. Stojí vám za to tahle snaha?“
Taimi se napjala. „Když už nic jiného, tak je tady ta kletba. Když bude hledat svobodu ve vnějších věcech, tak jednoduše… usne.“
„Co?“ vydechla jsem. „Teda, vím, že jste prokletí, ale jak to teda funguje?“
Taimi se na mě otočila a jejích očích byla teď jen neskutečná lítost. „Víš o tom, co s Tuivem dělá polární noc?“
„Jo, ale on to nějak zvládá, prostě jenom skoro pořád spí,“ pokrčila jsem rameny.
„Zvládal to,“ připustila Taimi, ale neušel mi ten minulý čas. „Měl to tak vždy, ale ta kletba to mnohonásobně zhoršila, a nemyslím si, že ho vysvobodí to, že teď polární noc není. Když na tom byl nejhůře… no, udělal dost chyb, které někoho málem stály život.“ Stáhla obličej do bolestné grimasy. „A jestli se vrátí do Pieni a zjistí, že život tam není takový, jaký by si přál, tak ta kletba znovu propukne a on zemře.“ Zachvěla jsem se.
Ylermi vstal a obě nás objal kolem ramen. „Hele, holky, já to fakt nerad říkám, ale tohle je marný. Když se Tuivo rozhodne, nikdo ho nepřesvědčí.“ Kývla jsem. Měl naneštěstí pravdu.
„Jyrki,“ zašeptala Taimi. „Jyrki ho přivede k rozumu.“
„Tentokrát ne,“ nevesele se ušklíbl Ylermi. „Neslyšelas, co říkal? Je přesvědčenej, že vy dva spolu budete šťastní a on je jenom přítěž.“
„Ten pocit jsem jednu dobu měla také,“ namítla Taimi.
„To je možný, jenže ty na rozdíl od něho používáš mozek,“ potřásl Ylermi hlavou. „Prostě je to v prdeli.“
Zamyslela jsem se nad tím vším, co říkali. „Taimi, nemůžeš si s Tuivem promluvit? Prosím.“
Sklopila oči. „Já si nejsem jistá, jestli mě bude chtít poslouchat. Poslední dobou dal na má slova, ale je pravda, že jsem se nesnažila mu vymlouvat něco, o čem je přesvědčený.“
„V tom případě to řekneme Jyrkimu, než bude pozdě.“
„Tolik k nikomu to neříkej,“ ušklíbl se Yl. „Ne, fakt, Auri, myslím, že pro Jyrkiho bude lepší, když se to dozví až pak.“
„Hele, kámo, promiň, ale neznáš ho.“ Taimi přikývla. „Ne teda tolik. On je silnější, než jak to vypadá. Musíme to zkusit, Jyrki je fakt jedinej, kterej ho teď přesvědčí. Kromě toho mu fakt ublíží, když se Tuivo vytratí beze stopy.“
Ylermi pevně semkl rty. „Tak jo. Jak to chcete udělat?“ Pokrčila jsem rameny, ale Taimi se zamyslela. Jak se ukázalo, nejspíš jenom nad tím, jak to zformulovat.
„Popravdě, už jsem nad tím přemýšlela. A myslím, že ten nejlepší způsob by byl dát Tuivovi možnost se odsud vytratit, abychom si byli jistí, že to opravdu udělá.“
„No, a pak?“ zeptal se Ylermi značně nedůvěřivě a ani trochu jsem se mu nedivila.
„Pak, nebo spíše v mezičase, to vysvětlím Jyrkimu. A vy dva, vlastně tři, včetně Joniho, budete Tuiva sledovat. Sice víme, kam jde, ale není jisté, že se nerozhodně jinak, je opravdu impulzivní.“ Přikývla jsem. Začínalo to dávat smysl. „S Jyrkim vás budeme stopovat. Ano, mohli jsme stopovat i Tuiva samotného, ale ten to zřejmě bude čekat, takže se pokusí své stopy zahladit.“
„Malý technický detail,“ prohlásil Ylermi. „A my ho jako máme sledovat jak?“
„Jděte s ním,“ pokrčila Taimi rameny. „A zanechávejte za sebou co nejvíce odkazů. Tuivo to nebude čekat a rozhodně nezahladí všechny. A nebude mu to připadat zvláštní, protože vy…“
„My jsme otravní, řekni to narovinu, Tai,“ usmála jsem se. „A Jyrki má sáně, takže nás pak doženete, když půjdem pěšky.“
„Přesně tak. Žádným jiným způsobem se nám Tuiva zadržet ani najít nepovede. A pak už to musí dokázat Jyrki.“
„Tohle je taková šílenost,“ zavřel Ylermi oči.
„No, Joni do toho půjde. Chceš zaostávat?“ využila jsem soutěživosti mezi nimi.
„Já neřekl, že nepůjdu, jenom že je to bláznivý. Jak dlouho tohle potrvá?“
„Snad jen jeden nebo dva dny, když nebudeme spát,“ prohlásila Taimi.
Ylermi protočil oči. „Fajn, jdu sehnat fakt silný kafe.“
„A já Joniho,“ prohlásila jsem. „A díky za plán, Taimi. Tak… se uvidíme asi zítra.“
„Samozřejmě. Přeji mnoho štěstí.“ Usmála jsem se na ni, ale začínalo mi docházet, že Taimi si neuvědomila jednu věc. My jsme rozhodně nebyli takoví dobrodruzi jako oni. Sice jsme párkrát v horách byli, ale vždycky jsme se měli kam vrátit, což teďka nebylo tak jistý.
.
(L. , 23. 6. 2022 11:02)