18. Uhašovaný plamen
Se staženým žaludkem jsem čekala na ráno. Dohodli jsme se, že přestože Tuivo odešel, necháme Jyrkiho se vyspat alespoň do svítání, a pak mu zkusím nějak šetrně sdělit, co se stalo, i když netuším, jestli něco takového vůbec lze podat šetrně. Já už jsem spát nedokázala. Jediné, co mě drželo alespoň trochu při zdravém rozumu, byla naděje, že ho zachráníme.
Pohlédla jsem na Jyrkiho. Hvězdy osvětlovaly místnost dost na to, abych na něj viděla. Tiše oddechoval a vypadal tak spokojeně a klidně. Vůbec se mi nechtělo mu říct pravdu, ale musel to vědět. Chvíli jsem sledovala, jak mu hra světel a stínů kreslí po tváři, ale možná ta chvíle trvala až příliš dlouho, protože pokoj začínal světlat. Přestože to byla ta poslední věc, na kterou bych teď měla myslet, vůbec jsem se nedivila, že Tuiva okouzlil.
Zhluboka jsem se nadechla a spustila nohy na zem. Chlupatý koberec pod mými nohami tlumil kroky, takže jsem došla až k Jyrkimu. Dovolila jsem si poslední dlouhý pohled na něj, a pak ho pohladila po vlasech. Sledovala jsem, jak se pomalu probouzí, a do očí se mi tlačily slzy, které jsem nesměla pustit ven, abych to celé ještě nezhoršila.
„Jyrki,“ vyslovila jsem tiše jeho jméno.
„Taimi,“ napodobil mě. „Co se stalo?“ Promnul si oči a začal se zvedat. Sedl si a pokývl mi, ať se usadím vedle něj. „Špatně jsi spala? Měla jsi nějaký škaredý sen?“
„Popravdě,“ hlesla jsem. „Moc jsem toho nenaspala.“
Našel mou dlaň a sevřel ji. „To je mi fakt líto, ale další noc…“
„Další noc asi spát nebudeme.“
„Tuivo má zase nějakej šílenej plán?“ ušklíbl se.
„Vlastně ano, ale… je to horší. Jyrki, tohle se mi říká hrozně těžko, ale...“ Zlomil se mi hlas a po tváři mi začaly nezastavitelně proudit slzy. „Omlouvám se.“
„To nic, Taimi. Klidně plač, co se stalo, mi povíš potom.“ Chtěla jsem protestovat, ale on mě k sobě přitiskl. Opřela jsem se o jeho rameno a vnímala jen konejšivé hlazení po vlasech. Za celou dobu neřekl jediné slovo, ale nebylo potřeba. Neuklidňoval mě, nechal mě vyplakat, a přesně to jsem v tuto chvíli potřebovala. Když už nezbyly žádné slzy, sice mě bolela hlava, ale jinak jsem se cítila o něco lépe. Trochu jsem se odtáhla, ale tak, abychom stále zůstávali v objetí. Pomalu jsem mu začala vyprávět, co se stalo. V jeho očích narůstal strach, a když jsem skončila, rozplakal se také. Nenechal tomu však průchod, a hned si slzy zlostně setřel a na chvíli zadržel dech. Pak prudce vydechl, zamrkal a všechen pláč zadržel, ale já jsem viděla, jak se trápí.
„Jyrki, můžeš…“
„Nemůžu. Už nikdy nemůžu, protože to Tuivo byl první člověk, který mi dovolil před ním brečet. Na tý první projížďce, kdy se Titta zranila.“
„Dobře. Právě proto musíme Tuiva dostat nazpět.“
Jyrki sklopil zrak a zavrtěl hlavou. „Proč si myslíte, že zrovna já ho přesvědčím?“
„Protože jsi jediný, u koho je jisté, že k němu cítí to, co říká.“
„Taimi, on tě nejspíš fakt miluje.“
„Možná ano, možná ne,“ vydechla jsem. „Ale na tom nesejde. Tebe si vyslechne.“
„Možná jo, ale… já asi nevidím důvod ho přesvědčovat.“
Hleděla jsem na něj s otevřenými ústy. Takovou odpověď jsem v žádném případě nečekala. „Prosím?“
„Taimi, ještě jednou se nad tím zamysli z jeho pozice. On chce odejít a opustí kvůli tomu všechno, zpřetrhá všechny pouta, a já… já ho chci nechat jít. Jasně, že v Pieni mu nebude líp, ale na to musí přijít sám. Kdo ví? Možná se pak vrátí…“
„Nevrátí. Na to je moc pyšný,“ upozornila jsem Jyrkiho. Zlobila jsem se na něj.
„Možná, a možná už není. Já mu věřím a vím, že si vybere svoji cestu. Možná nebude správná, ale bude jeho. A i kdybych ho zastavil, nemyslím si, že by tenhle sen přestal mít, a jednou by to stejně udělal, a možná bez tohohle divadla kolem, jenom tak by tam jednoho rána nebyl.“ Jyrki se zhluboka nadechl. „A já se nechci každej den v Aletasu bát, že už ho další ráno neuvidím.“
Přemýšlela jsem nad jeho slovy, ale i když na nich bylo hodně pravdy, nemohla jsem souhlasit. „A co ta kletba? Zase hledá svobodu venku, ne v sobě. Možná má v sobě šamanův hlas, ale dobře víš, že když bude chtít, utiší ho.“
Jyrki potřásl hlavou. „Doprdele.“
„Musíme ho zachránit.“
„Taimi, já… moje odpověď zůstává stejná - ne. Já mu prostě nemůžu řídit život. Jestli chce odejít, tak ať to udělá.“
„Dobře,“ vyrazila jsem ze sebe ze všech sil. „Půjčíš mi smečku, prosím?“
Jyrki zaváhal. „Taimi…“
„Musím to alespoň zkusit. Víš, já si jen myslím, že potřebuje znovu zjistit, co všechno pro nás znamená.“
„On to moc dobře ví, Taimi. Jen to pro něj není vyšší hodnota než jeho svoboda.“
„Myslela jsem, že se z toho vážně dostal,“ potřásla jsem hlavou. „Ale na tom nyní nesejde. Pokud mi nechceš půjčit smečku, tak…“
„Taimi, jedu s tebou,“ hlesl unaveně.
Zadívala jsem se mu do těch smutných očí. „Nevěříš mi? Po tom všem?“
Pousmál se. „Věřím. Já bych se s ním chtěl rozloučit.“ Bolela mě jeho odevzdanost, ale přikývla jsem. Viděla jsem, jak těžce a sklesle se pohybuje, dokonce ani psi mu nedokázali zlepšit náladu, a tvářil se stále jako ztracené stěně i při projížďce, kterou by si obvykle užíval. Rozhodla jsem se přinést trochu světla do jeho srdce.
„Jyrki,“ začala jsem opatrně. Nereagoval na mě, ale já jsem věděla, že mě vnímá. „To, pouto, které mezi sebou máte, je opravdu výjimečné. Vím, že to teď vypadá tak, že jsi Tuiva ztratil, ale to jen proto, že on se ztratil sám v sobě. Jako v kmeni. Zase najde svou cestu, ale musíš mu pomoct.“
Zavrtěl hlavou. „Taimi, prostě spolu normálně chodíme, to je celý. Žádný silný pouto tam není, prostě je to jenom chemie, která by stejně vyprchala.“ Zděšeně jsem na něj pohlédla. „Z kmene odešel, bez toho by se s tím nesmířil. A on žádnou cestu prostě nemá, je jako… jako vítr. Je všude a zároveň nikde.“
„Jyrki, miluješ ho?“
Odfrkl si. „Přitahuje mě, to je celý.“
Zavrtěla jsem nad ním hlavou. „Děláš to, co on, když jsem umírala. Odepisuješ ho, tak jako on odepsal mě, ale Tuivo to s tebou nikdy neudělal. Když jsi spadl do jezera, říkala jsem mu, ať tě nezachraňuje, protože to bylo příliš nebezpečné. Ale on to udělal. A když jsi chtěl… všechno ukončit, neřekl, že je to tvoje cesta a nenechal tě jít. Okamžitě se rozjel za tebou. A já vím proč. Chtěl napravit tu chybu, co udělal se mnou. A ty teď děláš to samé.“
Jyrki odvrátil tvář. „To není to samý. On se prostě rozhodl sám.“
„Jyrki, promiň, ale pro to, že se zabiješ, ses taky rozhodl sám.“ Viděla jsem, jak mu to ublížilo, ale zároveň nad tím přemýšlel.
„Co po mě chceš, Taimi?“ zašeptal po chvíli.
„Abys to s Tuivem nevzdal.“ Zavrtěl hlavou. Vyjma povelů promluvil až po hodné chvíli.
„Myslíš si, že kdybych ho nemiloval, tak bych se s ním jel rozloučit? Já prostě jenom chci, aby byl šťastnej.“
„To je od tebe opravdu laskavé, nicméně toto není správná cesta.“ Jyrki zastavil. I když jsem tomu nerozuměla, tak jsem mu na to nic neřekla. „Vím, že ho chceš nechat jít, ale on to nepotřebuje. Potřebuje lásku, stejně jako my.“
„To je právě ono, Taimi.“ Natáhl ke mně ruku bez rukavice a stiskl ji. Významně na mě pohlédl. Také jsem si sundala rukavici, naštěstí už jsme tím tolik neriskovali jako v zimě. Nejprve jsem si myslela, že chce mou podporu, ale pak mi to došlo.
„Přestaň s tím, Jyrki.“
Zavrtěl hlavou. „Nedělám to schválně.“
Promnula jsem mu ledové prsty. „Mysli na něco pěkného. Prosím.“
„Většina hezkých vzpomínek je na něho, ale… snažím se.“
„Jyrki, víš, že tě miluji.“
Zmateně pořásl hlavou. „Tvoji lásku si nezasloužím. A navíc, já prostě… dlouhou dobu jsem žil jen pro něho.“ Zavřel oči. V panice jsem s ním zatřásla. Byla jsem si jistá, že je ještě při vědomí, takže jsem ho pevně sevřela do náruče. Titta zakňučela a položila mu hlavu na klín, ale nevšímala jsem si jí.
„Jyrki. Jyrki, prosím. Buď tu se mnou. Jestli to chceš opravdu vzdát, tak tě budu potřebovat, a ty budeš potřebovat mě. Jsme pro sebe to jediné, co máme.“ Trochu pootevřel oči. Opatrně jsem odstrčila Tittu a sevřela ho ještě pevněji. Pak mě napadla už jen jediná věc. Políbila jsem ho.
„Taimi, já prostě…“
„Jyrki, odpověz mi. Miluješ mě?“
„Já… jo, ale…“
„Tak nic neříkej a líbej mě,“ zašeptala jsem a uvědomila si, že je to poprvé, co toto opravdu děláme. Drželi jsme si stále určitý odstup, protože jsme nevěděli, co přesně Tuivo cítí, ale nyní na tom už nezáleželo. Nechtěla jsem, aby umrzl, a tak jsem brala na sebe velký podíl mrazu, který ho pohlcoval. Byla jsem zvyklá, a navíc mě v nitru cosi zahřívalo, cosi silného, jakýsi dodnes uhašovaný plamen. Nyní se ale jasně rozhořel a já jsem líbala dále, protože jsem chtěla, aby i Jyrki cítil jeho teplo. A možná ho cítil, protože mi polibky vřele oplácel. Když jsme se odtáhli, s něhou v očích se na mě usmál.
„Nechápu, proč jsem ti nedal pusu dřív.“
„Báli jsme se. Ale teď víme, že to naše láska zvládne.“ Natáhla jsem k němu ruku a on ji stiskl. Zase měla obvyklou teplotu. „To je ono.“
„Díky, Taimi,“ zamumlal a pevně mě objal. Pak jsme znovu vyrazili na cestu, ale když jsme večer ulehali do stanu a on se ke mně přitulil, pochopila jsem, že nešlo jen o pobláznění smyslů.
Komentáře
Přehled komentářů
Taimi, ty draku :DD ona se v posledních kapitolách
fakt nezdá :D
Ale ne, je to... takový zvláštní... ta představa,
že by byli spolu jen oni dva. Na druhou stranu
by jim to možná fakt líp fungovalo, protože Taimi
komunikuje a Jyrki se o to snaží.
Re: .
(Ant, 23. 6. 2022 12:44)Jo, ono by to fungovalo, ale Tuivo je sice strašný idiot, ale pro oba až moc důležitý. :-)
.
(L. , 23. 6. 2022 11:13)