20. Tak se s tím smiř
Znovu jsem pohlédla na Jyrkiho, na jeho smutné oči a napnuté tělo. I psi vycítili změnu, protože se jim příliš nechtělo tahat. A to jsem se rozhodla přece jen přes noc spát, aby mu nebylo ještě hůře, než bylo nutné. Pohladila jsem svého přítele po paži. „Jsi si vážně jistý, že je všechno v pořádku?“
Zasmál se a odtáhl mou ruku. „Když se o mě takhle přehnaně staral Tuivo, tak jsi ho s tím poslala do háje.“
Když mi došlo, na kterou situaci naráží, zastyděla jsem se. „Jyrki…“
„To byla jen legrace, promiň,“ pousmál se. „Chci tím říct, že jsem v pohodě.“
„Ne. Chovala jsem se hrozně.“
„To já taky.“
„Ne, Jyrki, ty ses nechoval hrozně. Zaprvé, Tuivo ti řekl, že se máš ode mne držet dále. Zadruhé, já jsem ti tehdy nedala žádný důvod, aby ses ke mně choval vřele. Zatřetí, já chápu, že jsem pro tebe tehdy byla cizinka. A konečně začtvrté, ty jsi v některých chvílích vřelý byl. Například když mě zmohla ta kletba a ty jsi mě pohladil, nebo když Tuivo ve Stosse odešel a my jsme spolu zůstali v domě sami. Ale já jsem se nechovala dobře.“
„Taimi, umírala jsi.“
„V tom to není,“ sklopila jsem pohled. Nemusela jsem o tom začínat, ale já jsem chtěla. Chtěla jsem, abychom o sobě věděli úplně všechno. „Žárlila jsem na tebe.“
„Taimi, já jsem nechtěl,“ vydechl. Sevřela jsem jeho ruku.
„Ty za to nemůžeš. Ani Tuivo za to nemůže. On tě zkrátka miloval jako partnera dávno předtím, než si to připustil.“
Jyrki se pousmál. „Já myslím, že on to věděl, jenom mi to prostě neřekl, aby mi neublížil. Některý chvíle s ním byly takový divný, ale já to neměl s čím porovnat.“
„Divné?“ nerozuměla jsem tomu vágnímu označení.
„Jo. Hodně fyzickýho kontaktu a dost neobvyklá blízkost.“ Nadechla jsem se k vysvětlení. „Jo, já vím, že jste to brali v kmeni jinak, ale stejně. Ale každopádně si myslím, že si tu lásku akorát přetrasformoval. Vždycky měl svým hodně zvláštním způsobem rád hlavně tebe.“
„Dospívali jsme spolu.“
„Jo, já vím,“ hlesl a vydal povel ke zpomalení, protože nechtěl své psy trápit. „Já na tebe asi taky žárlil, protože jsi ho znala mnohem víc než já, a ještě to bylo umocněný tím, že jste spolu mluvili v udgunštině.“
„Ano. Omlouvám se,“ usmála jsem se.
„V pohodě, teďka už to chápu. Já akorát tehdy nebyl zvyklej, že Tuivo není jen můj, protože vždycky, když jsme byli spolu, tak s náma nikdo další nebyl.“
Zarazila jsem se. „Tak proč tvrdíš, že ti nevadí, co k sobě cítíme, když chceš, aby byl jen tvůj?“
„Já to nechci,“ zasmál se. „Nebylo by to správný, on kolem sebe potřebuje i další lidi. A vlastně je to stejně jedno.“
„Jyrki, my ho domů dostaneme.“
„Já to nechci,“ zopakoval o poznání sklesleji. „Z toho samýho důvodu. On… on potřebuje cítit, že je volný, a i když je v zajetí svých myšlenek, nemůžu mu to ještě více ztěžovat. Nechci mu jakkoli stát v cestě.“
„Ale budeš tak šťastný?“
„Taimi, na tom fakt nezáleží. Tuivo je pro nás minulostí.“
„Ale kdyby nebyl, byl bys šťastný?“ zajímala jsem se. „Když víš, že může kdykoli odejít nebo si najít někoho jiného?“
„Tuivo by mi nikdy neublížil, ne schválně,“ zvedl hlavu. „On tohle nedělá z rozmaru, prostě to tak cítí.“
Zamračila jsem se. „Nerada ti to říkám, Jyrki, ale dělá to z rozmaru. Vždy byl takový. A ty mu možná až příliš věříš.“
„Taimi, já…“ Ztichl.
„Copak?“
Povzdechl si. „Nic. Můžeme změnit téma?“
„Jyrki, prosím, řekneš mi to?“ Mlčel, ale já jsem opravdu chtěla znát odpověď. „Nedrž to v sobě.“
„Já mu musím věřit, protože nikdo jiný nevěří.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Vím, že mu hodně pomáháš a držíš ho, aby nedělal hlouposti, ale myslím, že on prostě potřebuje i někoho, kdo ho nechá rozbít si hubu a pak přijít a bez otázek dostat útěchu.“ Odmlčel se a já jsem byla tak udivená, že jsem ani netušila, co mu na to říct. „Netvrdím, že dělám něco líp než ty, ale… nikdy jsem se neptal, kdo je, a myslím, že jenom kvůli tomu mě má rád. Byl jsem to jediné, co mu chybělo.“
„Jyrki, to není…“ namítla jsem.
„Je to pravda,“ skočil mi do řeči. „A já jsem se neptal rád, protože jsem viděl, že mu to pomáhá. Odpověděl jsem ti dostatečně?“ Znělo to možná trochu ironicky, ale rozhodla jsem se si toho nevšímat.
„Takže ty myslíš, že Tuivo potřebuje obojí?“
„Jo. Proto měl rád nás oba. Ale má pravdu. My dva můžeme být spolu i bez něj.“
Roztřásla jsem se. Možná se znovu objevila kletba, ale zatím jsem si toho nevšímala. „Nikdy ti nedám to všechno, co on.“
Přikývl. „Ani já tobě. Ale dáme si mnoho.“
„Ano,“ usmála jsem se a on mi prsty lehce přejel po hřbetě ruky. Mrazení se na chvíli vytratilo. Sice se vrátilo, když jsme další kus cesty mlčeli, ale já jsem věděla, že mám nyní u sebe plamen, který mě zahřeje, když bude mráz nejsilnější.
Po chvíli jsme zastavili u posledních zbytků lesa. Kousek odsud se nacházela Liščí rokle, a mě mimoděk napadlo, že stopy napovídají tomu, že právě k ní Tuivo míří nejprve. Bylo to pochopitelné, právě tam to všechno začalo. Psi především odpočívali a Jyrki rozdělal malý oheň. Pak se objal pažemi.
„Tady je ještě stále zima,“ hlesl.
„I řeky tady budou zamrzlé. Neroztávají skoro nikdy,“ prohlásila jsem a přisedla si k němu. Vzala jsem hrnec a vhodila do něj čajové lístky, kterých jsme si vzali možná až příliš, ale na druhou stranu, teplého nápoje nemohlo být nikdy dost.
„Taimi?“ vytrhl mě z přemýšlení nad čajem, až jsem sebou trhla. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat.“
„To nic,“ pohladila jsem ho po stehně. Nevím, nakolik to cítil, ale chvíli na mě jen hleděl, než potřásl hlavou. Dovolila jsem si příliš?
„Chtěl bych s tebou mluvit o jedný věci.“
„Samozřejmě,“ přikývla jsem a naklonila se k němu.
„Víš,“ vydechl. „Možná je to pitomost, ale… až se vrátíme do Aletasa, chci znovu navštívit matku.“
Udiveně jsem otevřela ústa. „To považuji za výborný nápad, je třeba napravit rozbité vztahy. Chápu, proč jsi doposud nechtěl, Tuivo ji neměl příliš v lásce…“
„Ne,“ zasmál se Jyrki. „To není jím. On se mnou prostě řešil všechny moje špatný stavy, který způsobila tím, že si vzala Otssiho, proto ji tak nesnášel. Ale i když to není jím, souvisí to s ním.“
„Řekl ti, že to máš udělat?“
„Ne. Ale možná je ten vzkaz od šamana, že máme následovat své srdce, určen nám všem.“
Pohlédla jsem na něj. „Tvoje srdce říká, ať navštívíš matku?“
„To přímo ne, ale…“ Těžce si povzdechl. „Nenavštívím ji, doma je Otssi, ale pozvu ji do Aletasa. Snad najde způsob, jak se tam dostat. Víš, ať je, jaká chce, má mě ráda.“ V očích se mu zatřpytily slzy. „Došlo mi to, když jsem přemýšlel o rodičích Tuiva. Říkali mu, že je omyl, že se neměl narodit, že je na světě k ničemu, ale moje matka mi nic takového nikdy neřekla. Tuivo sice tvrdí, že milující matka by mi nikdy neudělala to, co ona, ale…“
„Ale možná chtěla mít srdce dost velké pro všechny a netušila, že někdo si bude chtít nárokovat celý ten prostor a nedat za to nic nazpět,“ vyslovila jsem svou myšlenku.
Jyrki pozvedl obočí. „Jo, nějak tak jsem to chtěl říct, ale děkuju, že jsi mě nenechala to ze sebe půl hodiny dolovat,“ usmál se. Nejistě jsem mu úsměv oplatila. „Ale… asi bych potřeboval, abys šla se mnou. Sám to nezvládnu. A… o Tuivovi se raději jenom zmíníme, že jsme se rozešli. Ona ho taky nemá zrovna moc ráda.“
„Zase ho odepisuješ,“ zamračila jsem se na něj.
„A co mám dělat, když on odepsal mě? Odešel, Taimi. Rozhodl se pro život bez nás. Tak se s tím smiř.“ Mluvil laskavě a klidně, ale stejně mě ta slova bolela. „Šla bys za ní se mnou?“ požádal mě.
„A zkusíš Tuiva dostat domů? Alespoň jediný pokus,“ navrhla jsem mu obchod. Nečekala jsem však, že zavrtí hlavou a sklopí oči.
„Nemyslel jsem si, že zrovna ty mě budeš vydírat.“
Uvědomila jsem si svou chybu. „Jyrki, promiň. Samozřejmě, že za ní s tebou půjdu. Já jsem jen chtěla, abys to zkusil. Jsi jediný, kdo by Tuiva dostal domů.“ Zlomil se mi hlas. „On nechce odejít, on si jen myslí, že musí.“
„Vždyť jsem to říkal. Je jako vítr. Hned, jak se necítí úplně nejlíp, tak odejde. Je prostě takový.“
„Ne, Jyrki. On nechce být vítr, on jen zase nechává rozpoutávat kletbu. Vím, že mu chceš dopřát svobodu, ale toto je zvláštní situace. Musíme ho zachránit před ním samotným.“
Trochu vyděšeně na mě pohlédl. „Já… já fakt nevím, co dělat, Taimi.“
„Nejprve ho dostihneme,“ usmála jsem se na něj, i když se mi svíralo srdce.
.
(L. , 23. 6. 2022 11:34)