21. Lidi jako ty vědí hodně věcí
Rozepnula jsem stan, do kterého jsme se všichni nějakým zázrakem vměstnali, a chtěla z něj vylézt, ale pak jsem si všimla, že Ylermi vstal chvilku přede mnou. Na tom by nebylo nic tak divnýho, ale pomalu mířil k Tuivovi, kterej si ho určitě všiml, ale předstíral, že se hrabe v ohni. Trval na tom, že dneska bude držet hlídku, i když nám něco takovýho přišlo zbytečný. I když byl vzhůru celou noc, vypadal celkem odpočatě. Chtěla jsem je nechat samotný, ale pak Ylermi promluvil a já si uvědomila, že o mně neví. Můžu se dozvědět, jak to dělat, abysme Tuivovi pomohli, protože Ylermiho způsob podle všeho fungoval.
„Ahoj. Jejda, ty vaříš? Tos nemusel, ale co to bude?"
Přes mezeru mezi stranami plachty stanu jsem viděla, jak se Tuivo pousmál. „Fazole a chlebové placky. Promiň, mám to rád."
„Za co se omlouváš?"
„Že tohle ti v přírodě uvaří každej."
„To ale nevadí. Vždyť… nemusels nám vařit vůbec."
„To je dobrý. Jsem zvyklej."
„Jyrki a Taimi nevaří?"
„Ale jo," mávl nad tím rukou a já jsem si všimla, jak uhnul pohledem. Stoprocentně věděl, že Jyrki má pořád občas problém jíst. „Ale mně to fakt nevadí. Vařil jsem často i v kmeni a… i doma."
„Vole, tys v osmi vařil? Já neuměl ani zapnout sporák."
„Když musíš, naučíš se všechno," odvětil Tuivo a promíchl pokrm. Zatajila jsem dech. On byl rád, že tam s ním Yl je, tím jsem si byla jistá. Úplně se uvolnil.
Ylermi se usadil na nejblížší kámen. „Co by sis vlastně přál, až se vrátíš do Pieni? Myslím, co chceš dělat?"
Tuivo opatrně sundal hrnec z ohně. Nejspíš nás za chvíli přijde vzbudit. „Můžeme se spolu najíst? Myslím sami. Já jim to pak ohřeju," navrhl Ylermimu. Ten překvapeně souhlasil.
Zadržela jsem Joniho, kterej se kolem mě chtěl procpat ven. Když se chystal protestovat, malinko jsem odhrnula plachtu. „Zůstaň a koukej," hlesla jsem. Nenápadně vyhlédl ven a přikývl. Pochopil.
„Neodpověděl jsi," upozornil ho Yl.
„Jo," odvětil Tuivo a já jsem si na moment myslela, že Ylermi narazil. Ale Tuivo se pak rozpovídal. „Nečekám, že mě přijmou s otevřenou náručí ani že tam budu šťastnej. Ale budu zapadat. Všichni jsou tam tak trochu divní."
„To ale i v Aletasu, ne?" zajímal se Ylermi. „Jsou tam lidi snad odevšad."
„Tuivo ho poslouchá. Proč mu to kurva nevymluví," zavrčel Joni. Pokrčila jsem rameny, ale taky mě napadlo, že teď by se to Ylovi možná povedlo.
„To jsem si myslel taky. Ale Aletaso už je načichlý jihem," odpověděl Tuivo. „Pieni je zatím pořád pravý sever."
„Takže si přijdeš jako Seveřan."
Tuivo se pustil do jídla, ale teď misku důrazně položil. „Já nevím, jasný?!" Pochopila jsem, že rozhovor skončil. „Nevím, kdo jsem, ale chci se najít. Proto musím do Pieni. Dobře vím, o co ti jde, Yle."
„No, to bych taky rád věděl, o co mi jde," protočil Ylermi oči.
„Chceš mě přesvědčit. Jenom na to jdeš jinak než oni." Jasně, Tuivo nebyl blbej.
Ylermi se suše zasmál. „Upřímně, Tuivo, ani ne. Já tě přesvědčit fakt nechci, já… asi chápu, že to prostě musíš udělat."
„Teď ho v tom podporuje. Jdeme tam," hlesla jsem.
„Nech ho být," broukl Joni a přitáhl mě k sobě.
„Ale Auri a Joni chtějí, že?"
„Zkoušejí to," připustil Ylermi. Tohle se mi přestávalo líbit.
„Jo. A Jyrki a Taimi v tom jedou taky," sklonil hlavu. Zachvěla jsem se.
„To není otázka, co?" ušklíbl se Ylermi. Zaťala jsem pěsti. Právě zkazil celý plán. „Jestli chceš znát můj názor, tak do toho nepůjdou. Chtěj pro tebe to nejlepší." Naklonila jsem hlavu na bok. Co to tu Ylermi prováděl?
„Hele, mně je to asi jedno, ale já jsem fakt rozhodnutej."
„V pohodě. Je to tvůj život."
„A ty jsi tady proč, když mi v tom nechceš zabránit?"
Ylermi se usmál. „Aby ti nelezli na nervy. Ale ne. Prostě chci vědět, že dojdeš do Pieni v pohodě, jasný?" Tuivo přikývl. „Fakt není šance, že se ještě vrátíš?"
„Asi ne. Moc by to bolelo," povzdechl si Tuivo.
„Fajn," odpověděl Ylermi a já nechápala, kde bere ten klid, když mu odcházel kamarád. „Hele, já… já tě nechci otravovat. Jestli chceš, tak zajdu vzbudit Joniho a Auri. Nebo chceš být sám? Někam se uklidím…“
Tuivo na něj překvapeně pohlédl. „Yle, tohle… prostě zůstaň, jestli teda chceš.“ Očividně ho to vyvedlo z míry stejně jako mě.
„Tak jo,“ vydechl Ylermi a nervózně si promnul ruce. Tuivo si toho taky všiml.
„Hele… jsi v pohodě?“ Ylermi hodnou chvíli mlčel.
„Jsem nervózní.“
„Ze mě?“ zeptal se Tuivo na otázku, která mě taky napadla.
„Moc si nefandi. Jenom… nikdy jsi ke mně nebyl takhle otevřenej, ani když jsme byli spolu. Je to trochu divný, a taky spolu vlastně pořádně mluvíme poprvý od tý doby, co jsi nám řekl, odkud jseš a tak.“
Tuivo odvrátil pohled. „Teď už je to všechno jedno. Teď už mě klidně můžete odsuzovat.“
Ylermi se suše zasmál. „Jako za co? Žes spadl do rokle?“ Tuivo chtěl něco odpovědět, ale Ylermi pokračoval. Měla jsem pocit, že bych je měla přestat poslouchat, ale nemohla jsem si pomoct. Joni očividně mohl, protože zalezl nazpět do stanu. „Ne, fakt, já… já to tušil.“
Tuivo přikývl. „Lidi jako ty vědí hodně věcí, co jiní ne.“
Ylermi se zamračil. „Lidi jako já?“
„Tiší a nenápadní.“
Ylermi do něj trochu šťouchl. „Hledáš si samý takový lidi. Proč?“
Tuivo si protřel obličej a dal si načas, což zamaskoval tím, že si vložil lžíci do pusy. „Auri a Joni nejsou zrovna takoví. A Asta nebo Tyyne taky ne. Nebo jako myslíš, že s takovejma chodím?“
„No, vlastně asi spíš chodíš. Jyrki, Taimi, já…“ Ylermi se nadechl. „A většina holek, se kterýma sis začal, byly taky takový šedý myšky. Ale ty sám jsi… no, minimálně ne jenom takový. Tak proč?“ Jak to souviselo s tím, aby při nás Tuiva udržel?
„Vlastně jsem ti to řekl. Protože víte hodně. Umíte pozorovat svět, umíte naslouchat.“ Tuivo si povzdechl. „A hlavně k sobě hodně lidí nepustíte, a já jsem rád pro někoho výjimečnej, i když to zní blbě.“
„Jo, to bych od tebe zrovna čekal,“ ušklíbl se Yl.
„Já vím, jsem sobeckej hajzl.“
„Tohle ti asi řeklo hodně lidí, že? Přijde mi, že to dost často opakuješ.“
Tuivo vážně přikývl. „Jo. Teda hlavně Taimi, ale… má pravdu.“
„Podle mě nejsi sobeckej.“
„Yle, ublíží ti, když ti řeknu, proč jsem si s tebou doopravdy začal?“
„No, tak teď už to chci vědět. Já myslel, že… nevím, že ti bylo tak nějak jedno, s kým chodíš.“
„Ne, není mi to jedno, ale… je fakt, že jsem do toho šel, abych si dokázal, že… no, že jsem gay. To jsem ti vlastně říkal tam v hotelu. Ale bylo to i proto, abych si dokázal, že jsem Taimi nikdy nemiloval, protože ona tehdy umírala vlivem tý ledový kletby a pro mě bylo hrozně těžký se smířit s tím, že už tu nebude, a abych si dokzázal… že jsem jinej, ale že to má nějaký normální důvod, a ne to, že jsem vyrůstal v horským kmeni.“
Ylermi na něj smutně hleděl. Chtěla jsem vylézt a ukončit jeho trápení, ale on pak promluvil. „Jo. Hele, díky, že to vím.“ Odmlčel se. „Tohle je trapný.“
Tuivo k němu natáhl ruce a Ylermi ho váhavě objal. „Ne, to je dobrý, klidně se vybreč.“ Sevřel se mi žaludek.
„A tu je důkaz, že nejseš tak sobeckej,“ řekl mu Ylermi dost nahlas na to, že se objímali. „Sobeckej člověk by se mi vysmál, že kvůli tomu brečím.“
„Asi jo. Ale… teď to asi vyzní, že tě chci utěšit, ale kdyby mezi náma reálně něco bylo a potkali bysme se teď, dopadlo by to rozhodně líp. Mám tě rád, Yle.“
Ylermi se od něj opatrně odtáhl. „Jo. I já tebe.“
„Tak… už je asi probudíme?“ navrhl Tuivo a já jsem se pousmála. Ylermi byl rozhodně na dobré cestě, aby ho tu udržel.
„Jo, ale můžu se tě zeptat na poslední věc?“
„Nevím, možná,“ ušklíbl se Tuivo a vstal. Ylermi zatím zůstal sedět a vzhlédl k němu. „Proč prostě nevezmeš Jyrkiho a Taimi do Pieni s tebou? Já nevím, chceš odejít i od nich nebo jak? Protože byste mohli klidně stanovat kousek za městem a ty by sis odskočil k rodičům, časem byste si našli nějakej domek a ty bys viděl, jak se to vyvine s rodiči, a prostě bys na to nemusel být takhle sám.“ Zamračila jsem se. Taková možnost se mi sice nelíbila, ale pro začátek by to stačilo, než se Tuivo rozhodne vrátit do Aletasa, respektive až ho Jyrki a Taimi přesvědčí.
„To jim nemůžu udělat.“
„Máš pocit, že jsou na Aletaso nějak vázaní? No tak, Tuivo. Ti dva by za tebou šli na konec světa.“
„Ale to já vím,“ rozhodil pažema. „Jenže jo, jsou vázaní. Jyrki je šťastnej, když dopravuje věci do osad.“
„Jezdit se spřežením se dá i v Pieni.“
„Jo, ale on tam do toho nepůjde. V Aletasu to měl celkem jednoduchý, tím, že byl psovod, ale v Pieni by se bál, že ho odmítnou.“
„Vždyť jezdí dobře, a taky už to dělal. Přivítají ho s otevřenou náručí.“
„Vysvětli mu to,“ pokrčil Tuivo rameny. Ylermi se taky postavil a položil Tuivovi ruku na rameno.
„Neva?“ kývl k ní.
„Ne,“ pokrčil Tuivo rameny.
„Chci říct,“ pokračoval Yl a stiskl mu rameno o poznání pevněji. „Že na tebe dá. Vysvětlíš mu to, určitě.“
„Možná časem. Ale Taimi to fakt neudělám.“
„Ono jí to není jedno? Myslel jsem, že šla tam, kam ty. Proto odešla z toho kmene, ne?“
„Jo, ale… ona je zvyklá být celej život jenom na malým prostoru a každá cesta mimo kmen byla velká událost. V Aletasu se necítí moc doma, máš pocit, že bych jí mohl udělat to, že se zase přesuneme dál?“
Ylermi si povzdechl a sundal ruku z Tuivova ramene. „Až poznáš někoho novýho a dostaneš se do podobný situace, tak se toho člověka nejprv zeptej, jestli nechce… hele, co je?“ Tuivo vypadal zvláštně rozhozeně.
„Až poznáš někoho novýho. Pochybuju, že někdy poznám někoho takovýho. Jo, já vím, tak neodcházej, Tuivo, ale…“
„Ne, to říct nechci.“ Ylermi zaváhal. Zatajila jsem dech. Balancoval na hodně tenkém ledě. „Jenom bych nezahazoval možnost, že s nima ještě budeš nějak v kontaktu. Jo, bude to bolestivý, ale já fakt vidím, co pro tebe znamenají. Rozhodně si netroufnu říct, že tě znám, Tuivo, ale to, že máš někoho fakt rád, to na tobě vidím.“
„Yle,“ vydechl Tuivo. „Díky. Já asi přesně tenhle rozhovor potřeboval.“
Ylermi se usmál. „Jo.“
„Doufám, že si ještě takhle pokecáme, než odejdu.“
„Určitě, to zařídím,“ usmál se znovu Ylermi a šel za námi.
„Dobrá práce, Yle,“ prohlásila jsem, když odhrnul plachtu, za kterou jsem se skrývala.
Povzdechl si. „Celý jsi to slyšela, že?“
„Jo, a bylo to skvělý,“ zazubila jsem se.
„Auri, byl to důvěrnej rozhovor.“
„Já vím, ale je fakt super nápad hrát si na hodnýho policajta a pak…“
Ylermi mě ale přerušil. „Počkej, ale já si na nic nehraju. Všechno, co jsem mu řekl, byla pravda.“
Zarazila jsem se. „Tuivo chce odejít.“
„Tak ať si doprdele jde! Je to jeho život!“ rozhodil paže.
„Ty seš furt zamilovanej nebo co? Myslí ti to vůbec?“
„Ne a to tobě tady nemyslí. Chápeš, že přesně od týhle manipulace a nucení vždycky utíkal?“ zeptal se mě a já jsem nerozuměla tomu, jak mu může být tak ukradené, co chce Tuivo udělat. „Už pojď na snídani. A ty taky, Joni.“ Vedle mě se po chvíli vynořila blonďatá hlava. Nic neřekl, jen Ylermimu věnoval pohled, kterému jsem nerozuměla, a odebral se za Tuivem.
Komentáře
Přehled komentářů
Přestávámi mít Auri ráda :očíčka:
Also chudák Tuivo a Yl, je všichni odposlouchávají :D
Re: .
(Ant, 23. 6. 2022 12:48)Ona to myslí dobře. :-) Já myslím, že tohle je naposledy, co je odposlouchávají, ale teďka to vlastně nebyl až tak tajný rozhovor. :-)
.
(L. , 23. 6. 2022 11:45)