22. Neopustím tě
Hned, když jsme vlezli do stanu nejspíš poslední večer předtím, než dorazíme za Tuivem, přitulila jsem se k Jyrkimu. Nebyla mi zima, ale chtěla jsem cítit jeho blízkost, a navíc jsme si i za těch pár dní zvykli se k sobě často tulit. Jednu paži mi dal pod hlavu a druhou mě objal kolem pasu. Bylo to o hodně jiné než s Tuivem, alespoň co jsem si pamatovala, opatrnější, nesmělejší, ale myslím, že přesně to jsem nyní potřebovala, abych se uklidnila. Vjela jsem mu prsty do vlasů.
„Taimi?“ oslovil mě. Rychle jsem stáhla ruku.
„Omlouvám se, je ti to nepříjemné?“ otázala jsem se.
„Ne, ne, to vůbec. Jestli sis nevšimla, Tuivo tohle dělal pořád,“ zasmál se. Další myšlenka na Tuiva mě bodla u srdce, ale nechtěla jsem si tím kazit náladu. „Já jen, budeme pořád spolu i v Aletasu?“
„Ano, pokud budeme oba chtít,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení.
„To je dost diplomatická odpověď,“ zasmál se.
„Víš, jak to myslím,“ šťouchla jsem do něj a trochu se odtáhla. „Nemám důvod s tebou nebýt.“
Jyrki uhnul pohledem. „Promiň za tu otázku.“
Pohladila jsem ho po paži. „To je v pořádku. Bál ses i u Tuiva toho, že to tak dopadne?“
Jyrki na ně znovu pohlédl svýma hnědýma psíma očima. „Já jsem o tom byl přesvědčenej.“
„Tak proč… Omlouvám se, nic mi do toho není.“
„Proč jsem si s ním začal? Nemám tušení, prostě jsem to tak cítil. Když je to první člověk, ke kterýmu to cítíš, půjdeš do toho i přes všechna rizika.“
„Ano,“ kývla jsem. „Já vím. Vždyť i pro mne byl první.“
„Alespoň tě teď nebude ponižovat, když je pryč. Ke mně ale nikdy takovej nebyl a o to víc to bolí. Tím nechci říct, že pro tebe to bude snazší, ale jenom že… je to tak těžký. Vím, že má i svý hodně stinný stránky, ale ke mně byl vždycky hodnej.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vím, jak se cítíš. On mě neponižoval, on se prostě neuměl srovnat s tím, co cítí. Asi to navenek vypadalo jinak, ale celou tu dobu jsem věděla, že kdyby mě nemiloval, tak je ke mně hodnější.“ Jyrki se zamračil. „Vím, jak to zní,“ pokračovala jsem. „Ale kdybych mu byla ukradená, prostě se normálně rozloučí a půjde dál, ale on byl z toho nešťastný a nechtěl si to přiznat. S tebou je to jiné, já a Tuivo jsme mezi sebou měli věci, o kterých jsme nemluvili nebo je tajili, a ono se to nakonec všechno nakupilo a i pro mě bylo zvláštní mu najednou říkat vše.“
Jyrki se zamyslel. „To v jeho případě dává smysl. A to, že jste si takhle věci tajili, souviselo s tím, jak jste v kmeni vnímali lásku?“
„Vážně tě to zajímá? Můžeme jít raději spát, jak to v kmenech funguje, to je na dlouho.“ Nechtěla jsem ho tím odradit.
Jyrki se vymotal z mé náruče a chytil mě za ruce. „To je v pohodě. Zajímá mě to.“
Neměla jsem z toho dobrý pocit. Nechtěla jsem se s ním pohádat kvůli rozdílným názorům. „S Tuivem jsme ti už řekli, že hranice mezi láskou a přátelstvím tam prakticky není. Takže lásku jako takovou jsme vnímali možná i silněji než vy. Ale je pravda, že založení rodiny a láska spolu nemají většinou moc společného. Já a Tuivo jsme byli výjimka. Víš, já bych neměla problém získat muže, ale on by měl problém si najít ženu. Musel by do jiného kmene a… no, umíš si ho asi přestavit, jak si nechá vnutit dívku, kterou ani nezná?“
„Myslím, že jsi ho zachránila,“ usmál se Jyrki.
„A to je právě ono. Netušila jsem, jak moc mě má rád, a jak moc mě zkrátka potřebuje, aby si ulehčil život. Nebylo mi to jedno, ale co se týkalo založení rodiny, neměla jsem problém do toho jít s ním. I pro mě to tak bylo snazší, už jsem věděla, jaký je, a také jsem si možná připadala výjimečně, protože on byl jiný než všichni ostatní.“
„On ale s tebou rodinu nechtěl,“ vydechl Jyrki.
„Moc ne, ale to nebylo mnou, ale zkrátka se na to necítil připravený. Vysvětlovala jsem mu, že se o děti prakticky nemusí starat, že od toho je tu celý kmen, ale on mi na to vždy odpověděl, že se rozhodne sám, kdy založí rodinu. A to,“ polkla jsem. „To vlastně způsobilo všechny problémy a byl to ten důvod, proč se rozhodl odejít.“
„Nutili ho do toho?“
„Ano, hodně na nás tlačili, protože běžně mívají ženy první dítě v kmeni děti ještě dříve. Byli jsme zkrátka staří na to, dělat cavyky. Já jsem byla ochotná snést, že se nám kvůli tomu vysmívají nebo nás přemlouvají, ale na Tuiva to bylo příliš. Tady se mimochodem vzal ten jeho problém s fyzickým kontaktem. Jednou, ještě než tě poznal, mi to uprostřed propovídané noci řekl.“
Jyrki na mě vykulil oči. „Mně to neřekl.“
„Myslím, že se bál, že bys to nepochopil.“
„Mrzí mě, že už je pozdě, abych mu s tím pomohl,“ povzdechl si. Znovu mě bodlo u srdce.
„Každopádně,“ zavázala jsem. „Když jsem nevěděla, do jaké míry mě miluje a do jaké jsem jeho jediná možnost, nevěřila jsem mu, alespoň zpočátku. Do toho se přidal ještě fakt, že naše diskuze o odlišných názorech se často strhly v hádku. Dohodli jsme se, že se nebudeme přesvědčovat, jen si o tom povídat, ale časem zmizelo i to povídání, protože nemůžeš říct skoro nic, co by neznělo jako přesvědčování. Když začal s tím, že se mu v kmeni nelíbí, důvěra se téměř ztratila, a i když jsem si to nechtěla připustit, hluboko v srdci jsem to věděla.“
„Díky, že jsi mi to řekla,“ hlesl.
„Chci jen dodat,“ pokračovala jsem, protože jsem si přála to ze sebe dostat ven. „Že když jsme se znovu setkali, bylo nám všechno jedno. Nesnažili jsme se být spolu zadobře, a tak jsme si znovu říkali všechno. Ale nyní, když pochopil, že mě má rád, bylo těžké nezačít si zase všechno tajit. I proto mi neřekl o Launovi pravdu hned, a také hromadu dalších věcí neprozradil. Tobě nic neprozradil, protože se bál, že tě zklame, mně to neprozradil, protože se bál nechat srdce otevřené. Proto chtěl ten poslední výlet. Myslím, že od začátku plánoval, že nás opustí, ale to, co nám prozradil, byla podle mého názoru také pravda. Chtěl si všechno vyjasnit, všechno otevřít, protože už na tom nezáleží.“
Jyrki pevně semkl rty. „Myslíš si, že nechal náš vztah dostat se tady jen proto, abysme ty a já byli spolu?“
Zavrtěla jsem však hlavou. „To si nemyslím.“ Odmlčela jsem se, abych utřídila myšlenky. „Když jsme spolu byli sami v Aletasu, když jste s Auri přespávali na chatě, a on mi dal ten polibek, tak… tak se choval zvláštně. Říkala jsem mu, ať toho nechá, že má tebe, ale on zněl, jako by mu už na ničem nezáleželo. Myslím, že si chtěl… užít lásku k nám oběma, než odejde. Nicméně i to, abychom byli spolu, v tom jistě hrálo roli. Víš, že mezi námi bylo něco silného dávno předtím, než se to zkomplikovalo.“
Jyrki přikývl. „Jo, to dává smysl.“ Posadil se. „Jenom nechápu, proč nešel víc do tý fyzický roviny. I to bylo přece jedno.“
Zaváhala jsem. Na toto jsem nevěděla jednoznačnou odpověď, ale nějaké nápady jsem v hlavě nesla. „Těžko říct. Možná nám nechtěl ublížit ještě více, možná je pro něj fyzický kontakt příliš těžký, i když na ničem nezáleží, a možná k tomu jen nenašel odvahu. Nebo všechno dohromady.“
Jyrki znovu jen pokývl. „Taimi, já to zvládnu. Myslím jeho odchod. S tebou jo.“
Usmála jsem se na něj. „Nechceš ho přece jen zkusit přesvědčit?“
„Ne, Taimi. Je to jeho věc. Znamená pro mě hodně, ale tohle je jeho život a konečně by si ho měl žít tak, jak chce.“
„Konečně?“ nerozuměla jsem. „V Aletasu byl nějakou dobu spokojený.“
„Tuivo je jako vítr,“ připomněl mi. „Nedokáže zůstat na jednom místě.“
Povzdechla jsem si. „Vím, že na tebe by dal, ale rozumím ti. Jsem ráda, že jsi odhodlaný dokázat… žít bez něj.“ Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. „On se vrátí, věř mi. Jednou ano. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli tobě.“
Jyrki si odfrkl. „Tak důležitej zase nejsem.“
„To si jen myslíš. Udělal s tebou tolik kroků vpřed, jako nikdy dříve.“
Zřejmě jsem ho tím zarazila. „Dobrou noc, Taimi.“ Znovu si vedle mě lehl a otočil se zády. Mohla jsem se ho dotknout, ale raději jsem to neudělala.
„Dobrou, Jyrki. A… neopustím tě. Možná sis toho všiml, ale když si někoho oblíbím, tak se mě tak snadno nezbaví.“ Jyrki se tlumeně zasmál. Bála jsem se, že po tom rozhovoru neusne, ale za chvíli začal pravidelně hluboce oddechovat. Sama pro sebe jsem se usmála. Hodně se mi ulevilo, když jsem to všechno mohla říct nahlas.
.
(L. , 23. 6. 2022 14:07)