23. Jdi pryč
Myslela jsem si, že poslední ráno, co jsme měli s Tuivem strávit, se probudím smutná, ale nakonec tomu tak nebylo. Moc jsem toho nenaspala, ale zato mi došla jedna věc, která by mohla všechno změnit. Potichu jsem vylezla ze stanu a zamířila k Tuivovi, který jako obvykle vařil. Dneska jsem to naštěstí stihla ještě před Ylermim. Vzala jsem vařečku a strčila si ji do úst.
„Málo koření,“ zamumlala jsem.
„Promiň, jsem zvyklej vařit s menším množstvím těchhle dochucujících věcí,“ usmál se a popadl jednu z lahviček, kde je měl.
„Kvůli Jyrkimu?“
„Taky, ale ani já si na to moc nepotrpím. Ty tuhle polívku znáš?“
„Jo, vařila ji moje babička,“ ušklíbla jsem se. „Ale,“ máchla jsem vařečkou. „Proto tu nejsem. Tuivo,“ usmála jsem se. „Celou dobu nás taháš na nos. Proč?“
Nechápavě pozvedl obočí. „O tom sám nevím. Jak vás podle tebe tahám za nos? A když už sis přivlastnila vařečku, tak to promíchni, prosím tě.“
Poslechla jsem ho, ale stále na něj hleděla. „Ty vůbec nejdeš do Pieni, my tam nejdeme. Kam jdeme doopravdy?“ Tuivo na mě překvapeně hleděl. „Vole, nedívej se tak. Musíš pochopit, že po tom, co jsi nám udělal, ti moc nevěřím. Ve Stosse jsem se koukla na mapu. Jdeme moc východně.“
„Co jsem vám…“ Zněl dost ublíženě, ale pak nad tím mávl rukou. „Asi sis dělala naděje, co? Ale zklamu tě, do Pieni jdeme.“
„Tak proč ta odbočka?“
„Já… já prostě chci navštívit tu rokli, do který jsem spadl. Klidně se už odpojte, nebo na mě počkejte v Pieni, za pár dní se vrátím, nebo něco.“
„Žádný takový,“ zavrčela jsem. „Jdeme s tebou.“
„Auri, vzdej to. Já…“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. Pak se opatrně posadil na zem. Dost mě tím vyvedl z míry.
„Ehm… Tuivo?“ přidřepla jsem si k němu.
„Dobrý, jsem v pohodě. Jenom se mi nějak zamotala hlava.“
„To je tou nadmořskou výškou. I když zrovna u tebe je to trochu divný, no.“
Tuivo slabě přikývl. „Víš co, drž se ode mě radši dál.“
„Co?“
„Vypadni.“
„Ale vždyť…“
„Je to pro tvoje dobro, Auri. Věř mi.“
„Tobě se věřit nedá,“ vyprskla jsem, založila si ruce na prsa a vrátila se ke stanu. Zrovna v tý chvíli vylézal Ylermi. „Ani za ním nechoď. Je nějakej nabroušenej, a taky se mu prý motá hlava.“
„Motá se mu hlava?“ opakoval Ylermi.
„No… jo. Proč?“
„Doprdele,“ zaklel tiše a vyběhl za Tuivem. Ještě víc mě překvapilo, že ho Joni následoval. I když jsem je nechápala, šla jsem za nima. Když jsem dorazila k Tuivovi, Joni se ho zrovna snažil přimět, aby si lehl na jeho obrovskou šálu a skrčil kolena.
„Můžem ti nějak pomoct?“ ptal se dost vyděšeně. Tuivo zavrtěl hlavou.
„Ne, dobrý. Radši se ode mě držte dál. Nechte mě. Jděte domů.“ Znovu Joniho odstrčil.
„Hele,“ prohlásil tiše Ylermi. „Ta kletba se může nějak přenýst?“ Kletba. V té chvíli mi došlo, proč tak vyšilovali. U Tuiva se zrovna začalo znovu projevovat to kouzlo, který nám popisoval.
„To ne,“ odpověděl Tuivo a zavřel oči. „Ale když blbě vnímám, můžu někoho zranit.“
„Už se to stalo, že?“ ptal se Joni starostlivě.
„Jo,“ vydechl Tuivo. Pak začal blednout.
„Hele, nemysli na to,“ prohlásila jsem a stiskla mi rameno. „Jsme tu s tebou, jasný? To bude v pohodě.“
Odstrčil mě. „Nebude. Tohle se nemá dít, jasný?!“
„Zase se ženeš za tou svoji svobodou,“ vyčetl mu Joni a já jsem přikývla. „Ta kletba tě zabije, jestli nezůstaneš s náma.“
„Hej, lidi,“ prohlásil Yl kupodivu klidně. „Celý to zhoršujete. Tuivo, pomůže nějaký rozptýlení?“
Tuivo se sykavě nadechl. „Můžem to zkusit.“ Ylermi se usmál, ale nic neříkal. Možná čekal na mě a na Joniho, ale byli jsme moc rozrušení a nechtěli jsme si povídat o blbostech. „Co kluci?“ zeptal se Ylermiho. V duchu jsem zaúpěla. To nebyla zrovna nejlepší otázka.
Yl se smutně usmál. „Tentokrát o tom nebudu vyprávět nadšeně jako jindy.“
„Proč?“ zachraptěl Tuivo a do tváří se mu vrátila barva.
„Tuivo,“ zavrtěl Yl hlavou. „Tohle nebudem řešit, má ti být líp.“
„To je v pohodě, problémy jiných mě rozptýlí.“
„Jsem rád, že ti moje problémy pomáhají,“ ušklíbl se Ylermi. Já i Joni jsme mlčeli. „Ale ne, tohle je prostě taková pitomost. Nějak přestávám mít chuť si někoho hledat, protože jsem je nikdy doopravdy nemiloval a nemyslím si, že se to změní.“
Tuivo se posadil, zřejmě už se cítil líp. „To jsem si myslel taky, než jsem poznal Jyrkiho. U Taimi je to složitější, ale chci tím říct, že někdo přijde. Nebo to přece jenom ještě zkus s holkama.“
Ylermi protočil oči. „To nebude fungovat už vůbec. Ale ne, prostě se jenom někdy cítím osamělej, hlavně když se přede mnou, soráč, Joni a Auri třeba líbají, jenže prostě nehledám aférky.“
„To je jedině dobře,“ hlesl Tuivo. „Ale pořád máš super kamarády a nemusíš trávit čas jenom s nima.“
Ylermi se ušklíbl. „Vy tři pro mě znamenáte všechno. Nikoho jinýho nemám, myslím z opravdových kamarádů. Jestli sis nevšiml, trochu blbě se mi seznamuje.“
Tuivo se zamyslel a vypadal dost sklesle. Možná to bylo tím, že mu Yl řekl, že pro něj znamená všechno. „A co Asta a Tyyne? Vím, že my se s nima moc nebavíme, ale to neznamená, že ty nemůžeš, Yle.“
Ylermi zavrtěl hlavou. „Nemám zájem.“
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Jak se můžu kamarádit s někým, kdo nebere, kdo jsem?“
Nevydržela jsem to. „Jak to myslíš, Yle?“ zeptala jsem se.
Upřel na mě pronikavý pohled. „Nikdy jsem ti to nechtěl říkat, ale Asta se před tebou držel. Jinak měl furt nějaký blbý poznámky k tomu, že jsem na kluky.“
Zůstala jsem na něj překvapeně hledět. „I když jsme s Astou spolu chodili?“
„Jo,“ kývl. „I tehdy. Ale já vám to nechtěl zničit.“
„Má pravdu, Auri. I já jsem to slyšel,“ pronesl Joni. „On si z toho furt utahoval. Já mu říkal, že v tý chvíli vidím, že je to Ylovi to nepříjemný, ale Asta to bral jako legraci. Chápu, že nevěděl, jak těžko se s tím Yl srovnával, ale stejně.“
„To mě fakt mrzí,“ vydechla jsem. Všichni jsme chvíli mlčeli.
„A Tyyne?“ ozval se nakonec Tuivo.
„Je fajn,“ pokrčil Ylermi rameny. „Ale nikdy bych jí o sobě nic osobnějšího neřekl. Je povrchní.“ Tuivo jen pokrčil rameny.
„Otevři se i jiným lidem. Někteří za to stojí,“ poradil Ylermimu to, co sám věděl až moc dobře.
„Nevím komu,“ zasmál se. „Soráč, tohle fakt nemusíme probírat.“
„To je dobrý, já už jsem v pohodě,“ prohlásil Tuivo a na důkaz svých slov naposledy zamíchal polévku a pak sundal hrnec. „A co nějakej bejvalej? Můžete být kamarádi.“
Ylermi se zamyslel. „Většinu už nechci ani vidět. Jedinej, s kým občas pořád mluvím, je Palo, ale pochybuju, že by se chtěl kamarádit. Rozešli jsme se dost hnusně.“
„Tak to zkus. Buďto budeš tam, kde jsi, nebo získáš kamaráda,“ usmál se Tuivo. „Prostě se s ním bav a uvidíš, jak blízko tebe k sobě pustí.“
Ylermi kývl. „Tak jo. Zkusím.“ Nikdy mě nenapadlo tohle Ylermimu říct, protože jsem si myslela, že mě stejně odmítne. Byla jsem ráda, že to Tuivo udělal. Když nám rozděloval jídlo, vycítila jsem příležitost se pokusit ho naposledy přesvědčit. Nenápadně jsem se přisunula k němu a vytáhla skromné zbytky svých cigaret.
„Dáš si?“ navrhla jsem mu.
„Už nekouřím,“ zavrtěl hlavou. „Ale klidně si dej sama.“
„Tak jo, ale… víš, chtěla jsem se s tebou projít a tak. Prosím. Je to naposledy.“
Tuivo si povzdechl. „Tak fajn. Víš co, dej mi jednu.“
„Teď už Jyrkimu ani Taimi smrdět nebudeš, když ses jich vzdal,“ rýpla jsem si do něj, když jsme si zapalovali tyčinky plné tabáku o plamen. Zatvářil se ale tak ublíženě, že mi došlo, že jsem to neměla dělat. Ne teď.
„Proto jsem nepřestal. Není to zdravý a nemůžu se odrovnat, protože práci v vyhřátý kanceláři asi nikdy nedostanu,“ ušklíbl se.
„Prosím tě, kouříme tak jednu za měsíc. Z toho se neodrovnáš.“
„Asi to nepotřebuju,“ pokrčil rameny. „A cigarety jsou drahý.“
„Ok, tohle beru,“ zasmála jsem se a ohlédla se za Jonim a Ylermim, kteří si o něčem začali povídat. Bylo to ale teď jedno, musela jsem zkusit přesvědčit Tuiva. „Yl řekl jednu věc, co mě hodně dostala.“
„Jo, tak tohle bude téma rozhovoru,“ zasmál se Tuivo. „Co to bylo?“
Pohlédla jsem na něj. „Že my tři jsme jeho jediní opravdoví kamarádi.“
Tuivo pokrčil rameny. „Promiň, asi to nedokážu brát tak vážně, tohle už mi řeklo dost lidí.“
„Doprdele!“ nedokázala jsem zůstat klidná. „Musíš tu zůstat, chápeš?! Nemůžeš tohle Ylovi udělat, nemůžeš to udělat všem těm lidem, kterým na tobě záleží! Záleží tobě vůbec na někom z nich?“ Tuivo zaraženě mlčel a upíral pohled do země, takže jsem pokračovala. „Vůbec si lidí nevážíš, pořád od nich odcházíš nebo je posíláš do háje, ale… Tuivo?“
Sledovala jsem, jak zvedl ruku a chytil se za břicho. „Auri… Jdi… jdi pryč,“ zaúpěl.
„No, a zase. Posíláš každýho pryč a…“
„Ne, Auri. Fakt jdi pryč, nebo ti ublížím jako Launovi.“
„Kdo je Launo?“ nechápala jsem.
S vypětím sil na mě pohlédl. „Kluk, který kvůli mý kletbě umřel.“ Zachvěla jsem se a najednou neměla sílu s ním mluvit. Zbaběle jsem se otočila a nechala ho tam.
.
(L. , 23. 6. 2022 14:15)