24. Chci se s tebou rozloučit
Nečekali jsme, že je doženeme přímo u Liščí rokle. Tuivo stál dost nebezpečně blízko okraji a něco živě vyprávěl svým přátelům. Povzbudivě jsem se usmála na Jyrkiho, který mi to nedokázal oplatit. To se dalo pochopit, ani já jsem se necítila zrovna vesele. Přesto jsem Tuivovi ale musela dát poslední šanci. Zavolala jsem jeho jméno. Otočil se ke mně a jeho přátelé mu něco řekli, a pak se začali vzdalovat. Chtěli nás s ním nechat samotné. Když jsem k Tuivovi došla blíže, nevypadal moc překvapeně.
„Čekal jsi, že přijdeme?“ zeptala jsem se ho a pokusila ho obejmout, ale on uhnul.
„Vlastně jo,“ odvětil a více to nerozváděl. Za obvyklých okolností bych se ho na to vyptávala dále, ale on ucouvl. „Taimi, nechoď ke mně. Jsem nebezpečnej.“
„Tuivo,“ vydechla jsem. „Ta kletba se znovu projevila, viď?“ Jyrki stál tiše za námi, a když jsem se ohlédla, nedokázala jsem odhadnout, co si o tom všem myslíš. „Zase se ženeš za svobodou a…“
Tuivo vydechl. „Já nechci svobodu. Chci najít sám sebe.“
„Abys byl svobodný,“ namítla jsem.
Mávl nad tím rukou. „Na tyhle kecy fakt nemám náladu.“
„Zase, Tuivo? Zase se od této části sebe distancuješ a chceš mě prostě vymazat ze svého života?“
„Já…“ Tuivo rozhodil pažemi. „Já se prostě jenom snažím zůstat v klidu, aby se nikomu nestalo to, co Launovi.“
Natáhla jsem k němu ruku. „Tak pojď s námi nazpět do Aletasa.“
„Nechci, jasný? Měj se, Taimi.“ Z očí mi začaly stékat slzy. Zase se to dělo, zase odcházel, a tentokrát jsem ani nemohla jít za ním.
„Tuivo,“ oslovil ho konečně Jyrki. Tuivo na něj pohlédl a všimla jsem si, jak zlost v jeho očích vyprchala.
„I ty, Jyrki. Neber si to osobně, Auri a Joni do mě hučeli celou cestu, jakou dělám blbost, a už toho mám po krk. Prostě…“
„Já tě ale nechci přesvědčovat,“ hlesl a mně v tom momentě došlo, že jsem Tuiva touto větou ztratila. Jyrki vážně nehodlal to alespoň zkusit. „Chci se s tebou rozloučit.“
„Netvrď mi, žes sem šel jenom kvůli tomu.“
„Vlastně jo. Teďka tě obejmu, souhlasíš?“
Tuivo vydechl. „Tak fajn, ale kdyby něco, tak mě hned pusť.“ Jyrki k němu došel a opatrně ho sevřel do náruče. Pláč jsem už vůbec nedokázala zastavit, stejně jako vzlyky, ale Tuivo předstíral, že je neslyší. Jyrki na mě po chvíli starostlivě pohlédl, pustil Tuiva a objal mě kolem ramen.
„Tuivo?“ oslovil ho znovu, snad ještě nejistěji než předtím.
„No?“ zareagoval.
„Můžu ti ještě něco říct, nebo už tě fakt nezajímám?“
Tuivo zavrtěl hlavou. „Tak to není. Zajímáš mě, oba mě zajímáte, ale chci začít znovu.“
„Dobře,“ kývl Jyrki. Chtěla jsem něco namítnout, ale začala mě znovu pohlcovat zima a sevřelo se mi hrdlo strachy natolik, že jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. „Udělal jsi pro mě hodně, to víš. A díky tobě jsem se odhodlal ještě k jedný věci.“ Odmlčel se. „Zkusím dát dohromady vztah s Venlou, protože,“ podíval se na mě, asi aby si dodal odvahu. Konečně jsem dokázala plakat tišeji. „Protože ať se stalo cokoli, je to moje matka a má mě ráda. Vždycky se starala, na rozdíl třeba od tvých rodičů. Když jsem si to uvědomil, prostě ji jednoduše nemůžu nechat zmizet z mýho života. Bude to těžký, ale už mám na to sílu. Díky, Tuivo.“
Tuivo vypadal, že ho toto prohlášení vyvedlo z míry. „To je fakt velký krok,“ vydechl.
„Pomůžu mu,“ slíbila jsem. Tuivo přikývl.
„Díky, Taimi.“ Pak mě konečně pevně objal, a následně ještě jednou i Jyrkiho. „Vždycky vás budu mít rád.“ Když od nás poodešel, zachvátil mě strach. Nechtěla jsem ho nechat jít.
„Prosím,“ zašeptala jsem. Jyrki vedle mě zavrtěl hlavou. „Nech nás jít s tebou do Pieni.“
„Tam už se mnou jdou ti tři. Vraťte se domů, bude to tak lepší,“ hlesl Tuivo a v očích se mu zatřpytily slzy. Jyrki k němu znovu přistoupil a vzal jeho tvář do dlaní.
„Já tě fakt nechci přesvědčovat nebo nutit, Tuivo, ale taky bych tam byl rád s tebou. Setkání s rodiči nebude lehký.“
Tuivo vzal jeho dlaně do svých. „Proč bys to dělal, když tě opouštím?“
Jyrki se uchechtl. „Protože tě miluju.“ Tuivo mu otřel tvář, nespíš mokrou od slz. „Byl jsi tu pro mě, když jsem se viděl s Venlou, což jsem mimochodem taky udělal kvůli tobě.“
„Jo, ale dopadlo to blbě.“
„Ne,“ zavrtěl Jyrki hlavou. „Prošel jsem si tím nejhorším a teď jsem mnohem víc v pohodě než kdy jindy. Prostě bych byl rád, kdybys mě nechal udělat to samý pro tebe.“
„Ale pak bude těžký se rozloučit.“ Jyrki sklopil zrak. Vycítila jsem poslední příležitost.
„A musíš se s náma loučit?“ zeptala jsem se ho.
Upřel na mě ty pronikavé zelené oči. „Jak mám najít sám sebe, když nezačnu znovu?“
„My dva ti ale v tom, najít se, nebráníme, ne snad?“ naklonila jsem hlavu na bok.
„Já… já nevím,“ zakoktal. „Asi ne, ale nechci se vracet do Aletasa.“
„Nemusíš,“ ozval se Jyrki, který stále stál přímo u Tuiva. Teď na něj pohlédl. „Jestli mě pořád chceš, půjdu s tebou do Pieni.“
Tuivo se zasmál. „To nejde. Máš konečně dobrou práci, kamarády, chceš se potkat s matkou…. Tohle ti nemůžu udělat, od všeho tě zase izolovat v horách.“
„Ale já už jsem silnější,“ odpověděl. „Zvládnu si znovu vybudovat život, slibuju. Víš, napadá mě… Napadá mě, jestli neobnovit ten úzký vztah mezi kmeny a zbytkem světa, co v horách byl.“ Oba jsme na něj s Tuivem se zájmem pohlédli. „Myslím, že bych to dokázal, alespoň tedy s vámi, nebo minimálně s Taimi, pokud do toho nebudeš chtít jít.“ Otočil se ke mně. „My dva můžeme být pojítkem mezi oběma světy. Ještě piluju detaily, ale tohle se bude mnohem líp dělat z Pieni, než z Aletasa.“
„Jyrki, já jsem na tebe hrdej,“ usmál se Tuivo a pevně ho objal. „Tohle by mě nikdy nenapadlo, ale asi znám způsob, jak by se nám to mohlo povést.“
Jyrki i já jsme se zarazili. „Nám?“ zopakovala jsem.
„No jasně, tohle… tohle by mohlo být ono. Tohle by mohl být ten způsob, jak následovat svoje srdce. Chtěl mi říct, že si nemusím vybírat, že… že můžu mít všechno, co chci. A tohle je krásnej cíl.“ Málokdy jsem viděla Tuiva tak nadšeného.
„Myslela jsem, že nechceš mít s kmeny nic společného,“ vyslovila jsem tu myšlenku.
„Taky že nechci, ne s tím, jak je to teď. Ale když se ty dva světy zase víc propojí, tak to bude v pohodě. A hlavně, já už se kmenů nebojím.“
„Vida, že umíš logicky přemýšlet,“ usmála jsem se a znovu jsme se všichni tři objali. Jyrki o tom mluvil nejspíš jen proto, aby Tuiva přiměl zůstat, ale jako idea to znělo hezky. Pak byl čas se vrátit k ostatním.
„Těžko se to vysvětluje,“ začal Tuivo a přelétl pohledem mezi celou trojicí. „Ale… my tři musíme do Pieni. Netvrdím, že se teda nikdy nevrátím, ale teď musím dokončit pár věcí. Ale můžeme si pořád volat.“ Hleděli na něj s otevřenými ústy.
„No,“ probral se jako první Joni. „Doufám, že nám to jednou vysvětlíš.“
„Klidně hned,“ pokrčil rameny. „Chceme zase propojit kmeny se zbytkem světa.“ Že by to nebyly jen plané řeči?
„A to jste se jako dohodli za těch pár minut u rokle?“ zavrtěl nad námi Ylermi hlavou. „Ty seš neuvěřitelnej, Tuivo.“
„Já chtěl jen najít v životě nějakej cíl. A tohle může být ono.“ Celá trojice se ještě hodnou chvíli vyptávala, a když opadlo prvotní překvapení, Auri přistoupila k Jyrkimu.
„Ty naše projížďky byly super,“ usmála se na něj.
Jyrki ji lehce objal. „Pořád budou. Ne tak často, ale občas se za tebou do Aletasa stavím. Slibuju.“
„Nebo já za tebou,“ usmála se Auri a pohladila Senju, která se jí motala kolem nohou. „Až ji uvidím, bude z ní už velký pes.“
„Už měla dávno vyrůst víc. Podívej se na Vilja, a to není o moc starší. Myslím, že ona bude vždycky malinká,“ usmál se Jyrki. Pak jsme se s nimi rozloučili a vydali jsme se vstříc Tuivově rodnému městu. Úkol, pokud ho mysleli vážně, který jsme si vzali na svá bedra, nebude jednoduchý, ale jsme v tom spolu a spolu zvládneme hodně.
Komentáře
Přehled komentářů
Ok, tohle... bylo víc nečekaný než jiný nečekaný
události tohohle dílu :D (odrovnalo mě to natolik,
že tohle je asi ten nejvíc inteligentní komentář,
který ze sebe dokážu vyplodit :D)
Ale jsem svým způsobem ráda, že se nerozdělili,
I když je Tuivo stále idiot :D
A taky se mi líbí, jak ho tady Taimi popíchla, ehm :D
Re: .
(Ant, 23. 6. 2022 15:39)No, o něčem další díly musejí být. :-( Jo, Taimi konečně není jen ta hodná holka. :-)
.
(L. , 23. 6. 2022 15:28)