Antiliiny příběhy

Zrovna jsem si sotva vybalovala věci, které jsem s sebou měla na vyjížďce, když v zámku zarachotil klíč. Hned jsem se hnala ke dveřím a pevně Joniho sevřela v náručí. Nejspíš byl pořád trochu v šoku, protože mi to skoro vůbec neoplatil.

„Joni," zašeptala jsem a vtiskla mu pusu na tvář. „Kde jsi byl?"

Vykroutil se mi z objetí. Co bylo špatně? „U Tuiva. Nenapadlo tě to, co?" Ten kousavý tón mě zarazil. Tak se mnou naposledy mluvil, když byl ještě s Tyyne.

„No, nenapadlo, ale jsem ráda, žes tam byl. Pomohlo to trochu?" Snažila jsem se být stále milá, abychom se nepohádali, ale štval mě.

„Ale jo, jenom částečně pomohlo i to, že jsem si myslel, že na mě Tuivovi fakt záleží, proto mě tam pozval. Chápeš, že konečně přestal být sobeckej. Ale kdyby to neudělal, určitě by někoho napadlo, co se stalo. A málem mu to vyšlo. Málem."

Zamračila jsem se. „Počkej, já fakt nechápu, o čem mluvíš."

Než odpověděl, sundal si oblečení a sedl si na gauč. Prsty si nervózně bubnoval o stehna. „Pročs Jyrkiho vytáhla zrovna včera, když bylo možný, že přijde vánice? Nebylo to náhodou proto, abys získala celou noc?"

Posadila jsem se vedle něj a zhluboka se nadechla. Doufala jsem, že tohle obviňování a žárlení už nikdy zažívat nebudu. Přestože bych mu raději vrazila facku, vzala jsem jeho dlaň do svých. „Hrabe ti? Zaprvý, včerejšek navrhl Jyrki, a i proto, aby mi řekl, že teď bude hodně sněžnejch bouřek a že radši chvilku nebudem jezdit do hor. Dostali jsme se včas na chatu, vypili čaj, chvilku kecali, a pak jsme oba dva usnuli. A ráno jsme se vrátili do Aletasa. To je celý. Víš co? Jdi do prdele, tohle už nemám zapotřebí."

Joni na mě dost zmateně hleděl. „Ale ne… Jejda, ty o tom nevíš?"

„O čem bych jako měla vědět?" zamračila jsem se a pustila mu ruku. Joni po ní znovu sáhl. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem to dát najevo, takže jsem ho nechala a snažila se tvářit, že se nic neděje.

„Auri, já…" Promnul si oči. „Neobviňoval jsem tě, žes s ním něco měla, já vím, že jste prostě kamarádi. A takhle bych ti to neřekl, ne po tom, co jsi prožila s Astou. Já akorát myslel, že kryješ Tuiva."

„Kurva, proč bych to dělala?" vyprskla jsem asi podrážděnější, než jsem chtěla.

„Hele, fakt promiň. Já si to celý blbě propojil."

„Fajn, ale o co jde?" Znovu jsem mu sevřela ruku.

Zavrtěl hlavou a sklopil oči. „Už o nic."

„Hele, dlužíš mi vysvětlení, byls na mě teď celkem zlej."

Věnoval mi rychlej pohled. „To je vydírání."

„Joni, dělej."

„Fajn," zamumlal. „Víš, Tuivo a Taimi sem přišli a Tuivo mi navrhl, jestli nechci přespat u nich, nebo teda oni tady. Já nevím, už v tý chvíli mi to bylo trochu divný, protože Tuivo za mnou nikdy takhle nepřišel, aby mi pomohl, ale napadlo mě, že ho k tomu třeba dokopala Taimi." Přikývla jsem a zamyslela se nad tím, nakolik zabíhat do toho, co mi o Tuivovi řekl Jyrki, ale Joni pokračoval. „Pak jsme se tak nějak dohadovali, kdo kde bude spát, a já nevím, přišlo mi, že oni chtěj být spolu, protože sice říkali něco jinýho, ale tak divně na sebe koukali, jak kdybych byl vetřelec, tak jsem je nechal."

„To ti asi neudělalo moc dobře, ne?"

„Oni vedle kecali. Neslyšel jsem, o čem, ale uklidňovalo mě to."

„Nepřipojil ses k nim?"

„Normálně bych to udělal, ale ten tón byl dost důvěrnej."

„No, jak to souvisí s tím, že jsem byla s Jyrkim?"

Zhluboka se nadechl. „Nějak jsem pak usnul, ale oni asi byli vzhůru celou noc. A ráno se líbali."

Prvních pár sekund jsem mu na to nedokázala nic říct. „Doprdele."

„Jo," ušklíbl se. „Hele, to je v pohodě, ti tři mezi sebou mají prostě divnej vztah, ale… já nevím, tohle mi přišlo moc, a myslel jsem si, že Tuiva kryješ."

Pevně jsem semkla rty. „Tohle bych Jyrkimu neudělala."

„Je možný, že je to u nich v pohodě. Asi mě to jenom překvapilo."

Zavrtěla jsem hlavou. „To si nemyslím. Tohle by mi Jyrki řekl."

Pozvedl obočí. „Jak blízcí si vy dva jste?"

„Dost na to, aby to zmínil, věř mi. Ví, že by mi to nevadilo, takže jestli mezi Tuivem a Taimi furt něco je, Jyrki o tom nemá ani tušení."

„Chudák kluk."

„Já… já to tak asi nemůžu nechat."

„Blbneš?" pousmál se Joni. „On Tuiva bezmezně miluje. Jestli mu tohle řekneš…"

„Já myslím, že mu to zrovna říká Taimi." Nechápavě na mě pohlédl. „Potkala jsem ji na úpatí. Byla dost rozrušená a tvrdila, že Jyrkimu musí nutně něco říct. Jenže… ona ho nechá odejít a udělat nějakou blbost. Musím se tam vrátit."

Joni si pevně skousl spodní ret. „Hele, nevrtej se do toho, fakt ne. Neznáš celou tu situaci.“

„Jyrki je furt schopnej se zabít," zavrčela jsem. Teatrálně si povzdechl a následoval mě. Beze slova nastartoval skútr.

Na úpatí však nikdo nebyl. Projeli jsme celou oblast křížem krážem, ale nenašli ani Taimi, ani Jyrkiho. Joni pak znovu nastartoval skútr.

„Kam jedeš?" zakřičela jsem, aby mě slyšel přes vrčení motoru.

„K Tuivovi. Máš lepší nápad?"

Neodpověděla jsem. Zaťala jsem pěsti, protože jsem cítila obrovský vztek. Samozřejmě, že měl Tuivo právo se zamilovat do někoho jiného, ale nedokázala jsem pochopit, jak to mohl Jyrkimu po tom všem udělat. Jo, já udělala Astovi něco podobnýho, ale Asta nebyl tak křehký, a navíc jsem se nikdy netvářila, že pro mě znamená celý svět. Možná jsem neměla právo Tuiva obviňovat, ale vztek mě nepřešel, ani když jsme byli u jeho domu. Ne po tom, co o jejich vztahu včera říkal Jyrki. Joni bez zaváhání zaklepal.

„Kámo, začal okamžitě, když Tuivo otevřel. „Fakt jsi to posral."

„Taky přeju dobrý ráno," ušklíbl se.

„Ne, fakt," vložila jsem se do toho. „Taimi je…"

„Asi se šla projít," odpověděl dost úsečně.

Protočila jsem oči. „Je s Jyrkim. A promlouvá si s ním o něčem důležitým." Chvíli jsem pozorovala, jak Tuivo bledne. „My se do toho nechcem plíst, ale Jyrki je i náš kamarád, a nenecháme tě mu tohle udělat."

„Hele, pojďte dovnitř," prohlásil, jako by se nechumelilo. Vešli jsme, ale zůstali u dveří. Založila jsem si ruce na prsa. Tuivo se však díval hlavně na Joniho.

„To, co jsi viděl… Já vlastně nevím, jak ti to vysvětlit."

„Znamenalo to něco?"

Tuivo si povzdechl. „Jo. Já prostě… ono se to stalo. Ta noc mi připomněla jiný noci, kdy jsme spolu s Taimi byli sami, a… hele, je jedno, že mě máte za kreténa. Jdu najít Jyrkiho."

„Jo, tak to hodně štěstí," odvětil mu Joni a zachmuřil se. „Na úpatí není."

Tuivo pevně semkl rty. Nedokázal skrýt svůj strach, úplně z něj čišel. Joni se chystal něco říct, podle mimiky něco hodně ostrého, ale pohybem ruky jsem ho zastavila. Na výčitky bude času dost. „Je teda s Taimi?"

„Nevím. Možná mu to jenom řekla a šla pryč."

Tuivo potřásl hlavou. „Tohle by neudělala. Ví, jak na tom je. Já možná vím, kde budou."

„Kde?" zeptala jsem se.

„V hospodě," odvětil. S Jonim jsme na sebe pohlédli a on si nenápadně poťukal na čelo. „Jo, já vím," pokračoval Tuivo. „Právě proto, že bysme je tam nehledali, to je jediný místo, kde by mohli být."

„A co třeba ta chata?" povytáhl Joni obočí.

„Nejprv chci zkusit tu hospodu, pak chatu." Tuivo pohlédl na Joniho a znovu otevřel ústa, ale pak se odvrátil. Joni se pousmál a položil mu dlaň na rameno.

„Jsi debil, ale pořád můj kámoš. Skútr ti půjčím. A do tý hospody pojedu s tebou. Auri, zůstaň tu, kdyby se náhodou vrátil."

„Hele," ozvala jsem se. „Já tam pojedu. Jyrki…"

„Jo, je ti bližší. Ok, zůstanu tu," pochopil Joni. Sedla jsem na skútr a Tuivo se mě zezadu chytil. Vyrazili jsme nejvyšší povolenou rychlostí. Jeli jsme mlčky, ale když jsme sesedli před vchodem, zastavila jsem ho. Celý se třásl.

„Udělej pro mě jednu věc. Chovej se soucitně. Ten kluk je do tebe úplně zamilovanej."

„Já vím," hlesl Tuivo a vešel dovnitř. Nešla jsem za ním, protože tohle nebyla moje věc, ale on se ke mně ještě obrátil a ukázal mi vztyčený palec, než za sebou zavřel. Našel je.