Antiliiny příběhy

Viděla jsem Tuiva od chvíle, kdy vstoupil. Jyrki k němu seděl zády a já jsem si všimla, jak se Tuivo připravuje. Jen jsem Jyrkimu dále svírala ruku a vyprávěla mu příběhy o hvězdách, abych ho uklidnila. Dokonce se mi to i dařilo, proto jsem nebyla moc ráda, že to Tuivo pokazí, ale vyříkat si to museli. Tuivo k němu neslyšně došel, což v plné a hlučné hospodě nebylo moc těžké, a s opatrným úsměvem si přisunul židli.

„Je tu místo?" zeptal se s neskrývanou nervozitou.

Jyrki ho propíchl vražedným pohledem. „Jsou tady čtyři židle a my jsme dva. Co myslíš?"

Tuivovy koutky zacukaly. „Že čekáme i někoho čtvrtýho?"

Jyrki zaťal pěsti. „Možná těch židlí budeme potřebovat víc, jestli ses vyspal ještě s někým." Nejspíš byl čas odejít. Pomalu jsem se zvedla.

„My jsme spolu… to je jedno. Taimi, zůstaň, taky se tě to týká. Teda, může zůstat, že jo?" Tuivo pohlédl na Jyrkiho.

„Je to tvoje holka," zavrčel jeho přítel.

„Nechceme to vyřešit doma?" povzdechl si Tuivo.

„Proč? Bojíš se, že se rozbrečím? Už ti lezu na nervy, co?" Pochopila jsem, že to ze strany Jyrkiho byla narážka na to, co mu Tuivo řekl v horách. „Neboj se, hned, jak tohle dořešíme, odjedu."

„Na chatu?" zeptal se Tuivo roztřeseným hlasem.

Jyrki pokrčil rameny. „To ti může být ukradený."

„Dobře. Hele, nejde mi o brečení a tak, ale nechci tu dělat divadlo. Půjdem ke mně a…"

Jyrki vydechl. „Ne. Divadlo nebude, pojďme to řešit konstruktivně."

Tuivo se usmál. „Fajn. A ještě předtím… hele, vážím si toho, žes neodjel dřív, než to probereme."

Jyrki na něj poprvé za ten rozhovor pohlédl trochu láskyplněji. „Nechci to nechat nedořešený, hlodalo by nás to." Krátce se odmlčel. „Taimi mi zatím řekla, že… že jste se líbali. Myslel jsem, že ji takhle nemiluješ." Začal vyhazovat pivní tácek tak, aby se přetočil, aby zabavil ruce.

Tuivo si také vzal jeden tácek a zadíval se na obrázek piva na něm. „To je složitý. Víš, ta noc mi připomněla noci ještě v kmeni, když jsme drželi hlídku. Bylo to takový… hezky melancholický."

„Pak jsme začali i probírat to, co jsme měli probrat už dávno," pokračovala jsem a Tuivo přikývl. „Myslím například to bičování."

Jyrki se zamračil. „Hele, ty záda mě fakt mrzí, ale litovat tě nebudu."

Tuivo pobaveně zavrtěl hlavou. „To nechci. Hele, jestli tě to zajímá, tak jsme přišli na to, že to ze strany chlapa, co mi to udělal, bylo osobní. Neměl mě rád."

Jyrki se k němu váhavě natáhl a pohladil ho po paži. „Tohle ještě někdy probereme."

„Jo," kývl Tuivo a mě zalila naděje, protože to znamenalo, že se Jyrki plánuje vrátit. „Byli jsme unavený a mně bylo tak hezky smutné, že… že jsem to udělal. Na Taimi se nezlob, ona pořádně ani nevěděla, jestli dělám něco špatně nebo ne."

Jyrki přikývl a krátce se na mě usmál, než znovu přesměroval pohled na Tuiva. „Byl jsi opilej?"

Pohlédla jsem na dotazovaného. Jyrki mu sám nahrál dokonalou výmluvu. Mohl říct, že ano, a Jyrki by mu to odpustil. Nelíbilo se mi to, ale možná by to tak bylo nejlepší. Tuivo ale zavrtěl hlavou.

„Ne. Neměl jsem ani kapku."

Jyrki se usmál. „Já vím. Poznám na tobě, že jsi pil."

„Nelhal bych ti, ne takhle přímo," odvětil Tuivo. „Nemáš důvod mi věřit, já vím."

„To jsem neměl nikdy."

Tuivo na něj chvíli jen hleděl s nečitelným výrazem. „Lituju toho, co se stalo, ale zároveň… já nevím, v tu chvíli mi to přišlo správný. A… asi Taimi nějakým způsobem miluju."

Dojalo mě to, ale tohle nebylo o mně, ale o nich.

„Chápu," hlesl Jyrki a začal se zvedat.

„Sedni si, ty blbečku," protočilo Tuivo oči. „Tebe miluju každopádně, to se nemění, jasný? A neber to tak, že si mezi vám vybírám, já… já si to musím nějak uspořádat sám v sobě." Jyrki se znovu posadil.

„Nemusíš být na to sám," vložila jsem se do toho. „Jenom nám musíš říct, co přesně cítíš." Jyrki váhavě přikývl. Tuivo zamrkal a měla jsem pocit, že se mu na okamžik zatřpytily oči.

„Já vás mám fakt rád. Je to něco víc než kamarádství, ale u každýho úplně jiným způsobem. A já si prostě mezi váma nechci vybírat, protože… hele, není to o tom, že bych chtěl všechno nebo tak, ale tohle je nesrovnatelný. Proto jsem chtěl být s vám oběma kamarád, ale ono to nevyšlo."

„Ty jsi věděl od začátku, že nás máš rád oba?" podivil se Jyrki.

„Od tý chvíle, kdy jsme spolu vyrazili do hor. Jenom jsem se to u tebe, Taimi, snažil nějak potlačit. U Jyrkiho to úplně nešlo, protože jsem v sobě nějak nenašel důvod, ale než jsme se spolu ocitli sami, tak to šlo udržet v tý kamarádský rovině. Jako, jasně, byli jsme spolu sami hodně krát předtím, ale to jsi vlastně nevěděl, kdo doopravdy jsem, Jyrki, a já byl přesvědčej, že utečeš, až se to dozvíš." Tuivo pohlédl na svého přítele. Jyrki si znovu povzdechl.

„Musíš s námi o všem mluvit," řekla jsem Tuivovi. Chtěla jsem mu položit dlaň na tu jeho, ale pak jsem si to rozmyslela. „Netvrdím, že by to bylo snazší, ale to, co se stalo v noci, se vůbec stát nemuselo, kdybych to věděla. Mě vůbec nenapadlo, že bys mohl udělat něco takového, proto jsem nejprve nepochopila, že je na tom něco špatného."

„Taimi má pravdu,“ ozval se Jyrki. „Když jsme přišli do Aletasa, ptali jsme se tě, jestli máš ještě nějaké tajemství. Řekl jsi, že ne. Tehdy jsi měl šanci nám to říct, a pro mě by to upřímně nebylo tak těžký jako tohle, protože… protože ty bys mi to zatajil, co?"

Tuivo na něj provinile pohlédl. „Bojím se o tebe."

„To je hezký, ale takhle jsi mi ublížil mnohem víc," zavrčel Jyrki. „Nemůžu už ti věřit. Tuivo, fakt jsem se snažil, ale tohle už nejde. Buďto začneš být upřímnej, nebo…" Zavrtěl hlavou. „Fakt o tebe nechci přijít. Prosím tě, přestaň všechno takhle tajit." Přikývla jsem.

„Fajn," vydechl Tuivo. „Já se fakt omlouvám."

Jyrki se na něj usmál a vzal jeho dlaň do své. Pak sevřel i tu mou. Myslela jsem, že chce naši podporu, ale on pak naše dlaně spojil. Já ani Tuivo jsme netušili, co dělá, tak jsme naše ruce nechali ležet tam, kde je nechal. On pak sevřel i naše druhé dlaně, a ty už nepustil. Váhavě jsem stiskla tu Tuivovu a on mi to oplatil. Seděli jsme dlouhé chvíle tiše v kruhu a jen na sebe hleděli.

„Zvládneme to spolu," přerušil to zvláštní ticho nakonec Jyrki. „Mně vlastně nevadí, co se stalo, mně vadí, že jsi mi to chtěl zatajit," probodl Tuiva pohledem. „Mějte se." Začal se zvedat.

„Jdeme s tebou," vyhrkla jsem. „Tuivo měl nápad. Ty, já, on a hory. Sbalíme stan, zapřáhneme smečku, a pojedeme… kamkoli budeme chtít. Bude to jako při té cestě za šamany."

Jyrki zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou. „Chci být sám."

„Neutíkej od nás," prohlásil Tuivo, také se postavil, a popadl ho za ramena. Pár hostů po nás zvědavě pokukovalo. „No tak. Pak na mě klidně můžeš křičet, jestli ti to pomůže. Všechno bude v pohodě, strávíme spolu nějaký čas a uvidíme, jak to bude dál, jak nám ty naše vztahy budou vyhovovat."

„To není dobrej nápad," sykl Jyrki. „Budeme se hádat."

„Možná," pokrčila Tuivo rameny. „Ale takhle to vyřešíme nejlíp. U mě doma je až moc možností, jak se sobě vyhýbat."

„Ne," zavrtěl Jyrki hlavou. „Nemáme peníze."

„Nepotřebujeme je," odvětila jsem. „Dokážeme přežít v přírodě, i kdyby nám došly zásoby nebo něco takového. Vážně, Jyrki, bude to pro nás tři nejlepší."

Pak mi ale došlo, že jsme příliš naléhali, protože se Tuivovi vytrhl a se zamumláním ve smyslu, že ho nemáme nutit, vyšel ven z hospody. S Tuivem jsme na sebe pohlédli a následovali ho. Postupně jsme ho dohnali a Tuivo ho chytil kolem boků a přitáhl k sobě. Bylo to dost neuvážené gesto, ale Jyrki se nebránil, naopak ho objal také. Zpomalili jsme, aby mohli jít tak blízko sebe.

„Fakt tě máme nechat být?" zeptal se Tuivo.

Jyrki na něj pohlédl zarudlýma očima. „Brečím. Zase. Jsem pitomej slaboch a nikdy jsem si tě nezasloužil. Nikdy…"

„Ty vole, měl ses naštvat na mě, ne na sebe,“ vynadal mu Tuivo s úsměvem. „Kam jdeš?"

„Za smečkou. Ale ne k tobě do domu, jenom za nima na zahradu."

„Fajn, ale venku nespíš. A jestli jo, tak ne sám."

Jyrki ho pustil, ale neodstrčil. „Myslíš si, že hory tohle fakt vyřeší?"

„Jasně že jo. Tak co, půjdeme?"

„Ale žádní šamani," usmál se.

„Ne, žádní šamani," odpověděl Tuivo a mimoděk propletli své prsty s mými. Překvapilo mě, že Jyrki to viděl, ale úsměv na tváři mu stále zůstal. Po chvíli jsem se musela usmívat i já. Vůbec to nedávalo smysl, protože jsme zrovna teď byli rozhádaní, ale stejně jsme spolu šli směrem k Tuivově domu, drželi jsme se jeden druhého a společně se smáli a vtipkovali. Znovu to tady bylo, to pouto mezi námi, které jsem cítila všude kolem nás. Měla jsem je ráda. Milovala jsem je.