Antiliiny příběhy

Já a Taimi jsme nakoupili zásoby, abychom zítra mohli vyrazit za Tuivovými rodiči a pak do prvního kmene, zatímco Tuivo něco řešil s recepční. Možná se znovu snažil získat nějakou slevu, i když nám zrovna teď budou peníze k ničemu. O to více mě překvapilo, když jsem otevřel dveře našeho pokoje vytápěného stejně intenzivně jako zbytek hotelu, a našel Tuiva, jak sklíčeně sedí na posteli a hledí do prázdna. Smutně jsem se usmál na Taimi a pomalu jsme k němu přešli.

„Jestli chceš, můžeš v tomto pokoji být sám. Nebo jen s Jyrkim,“ prohlásila Taimi a mě to zamrzelo, protože neustále měla pocit, že je v našem vztahu navíc, jenže já a myslím, že ani Tuivo, jsme to tak rozhodně nevnímali.

Tuivo se slabě usmál a zavrtěl hlavou. „Stejně budeme spolu přespávat ve stanu.“

„Já vím,“ odvětila Taimi a nesměle ho pohladila po rameni. „Ale ne dnes.“ Já jsem ale podle něho výrazu poznal, že v tom problém není.

„Stalo se něco na tý recepci?“

Tuivo zavrtěl hlavou. „My jsme jenom kecali. Mohli jste mě zavolat, já si všiml až pak, že jste odešli… asi teda na nákup,“ kývl k taškám. Potřásl jsem hlavou. Stále mi dělalo problém mluvit s cizími lidmi, natož přerušovat jejich debaty, ale teď jsem to nechtěl řešit.

„Takže se bojíš zítřka,“ konstatoval jsem a otřel si pot z čela.

Ušklíbl se a pohlédl na mě. „Trefa.“

„Jsi nesmírně odvážný, když se s nimi chceš vidět,“ zašeptala Taimi a já jsem přikývl, ale Tuivo to stejně neviděl, protože se obrátil k ní. Stále ho nesměle hladila, tentokrát po paži, když vzal její dlaň a pevně ji stiskl. Usmál jsem se. Přál jsem si, aby se Taimi tak nebála se ho dotýkat, protože on to očividně chtěl, jen si o to neuměl říct.

„Tohle je spíš blbost. Dobře vím, jak to dopadne. Prostě se se mnou jenom pozdraví a na víc nebudou mít čas. Ale prostě…“

„To musíš udělat,“ dopověděl jsem a žmoulal si lem trička, protože mě zahřívalo. Tuivo přikývl, zatímco Taimi si mě zvědavě prohlížela. „Co?“ hlesl jsem a přinutil se neodvrátit oči.

„Jyrki,“ promluvila tiše a přelezla ke mně. „Vidím, jak se trápíš. Víš, nechci, aby to vyznělo nějak nevhodně, ale to tričko si klidně sundej.“ Překvapeně jsem se na ni podíval, ale pak jsem se musel usmát. Chtěla mi pomoct. Přesměroval jsem pohled na Tuiva, který pokrčil rameny. Měl pravdu, vždyť na tom nezáleželo, jenže já jsem se styděl. Ani on mě neviděl do půl pasu nahého od té doby, co jsme spolu začali chodit, natož Taimi. Pak mi ale došlo, že oni dva se stydí možná ještě více. I tak jsem se na to necítil, takže jsem se chystal nad tím mávnout rukou, ale Taimi mě naprosto překvapila.

Už předtím ze sebe sundala svrchní vrstvu kalhot, ale teď si začala sundávat všechny, a pak tady zůstala sedět jen v delší haleně. Sevřel se mi žaludek a snažil jsem se nezírat na její nohy. Taimi se na mě usmála. „Nejsi jediný, komu je tu horko.“ Úsměv jsem jí oplatil a než jsem si to mohl rozmyslet, sundal jsem si tričko. Taimi mi ani nedala šanci být z toho nervózní, protože mě okamžitě objala. Chtěl jsem namítnout, že takhle nám bude ještě tepleji, ale pak mě něco napadlo.

„Přestaň,“ zavrčel Tuivo. Nenapadlo mě, že nás pozoruje.

„Co?“ zeptal jsem se, protože mi nebylo jasné, komu z nás to říká a co mu vadí. Prakticky mi vytrhl Taimi z náruče.

„Tuivo,“ odstrčila ho. „Ptali jsme se tě, jestli ti vadí, že…“

„Nejde mu o to, že jsme se objímali, ale že jsem nás chladil.“ Taimi chápavě přikývla. „Jak jsi to vůbec poznal?“

„Všiml jsem si toho už tehdy, po tom rozhovoru s Venlou, kdyžs odjel a…“ Větu nedopověděl, ale došlo mi, co myslí. Když jsem se chtěl zabít. „Vždycky máš skoro šedý oči, když tu kletbu necháváš rozběhnout. Ale nedělej to, nezahrávej si s tím.“

„Vím, co dělám,“ odvětil jsem.

„Ne, nevíš, doprdele nevíš. Nezahrávej si s tím.“

„Myslím, že o tom vím víc než ty,“ odsekl jsem, protože se mi nelíbil ten prudký tón, jakým se mnou mluvil. „Mám to pod kontrolou, Tuivo. Čím dřív se to naučím ovládat…“

„Kletba se nedá ovládat!“ zavrčel.

„Nehádejte se,“ vložila se do toho Taimi, ale Tuivo jen rozzlobeně zavtěl hlavou.

„Teď ne, Taimi.“

„Má do toho stejně co mluvit jako my dva,“ zastal jsem se jí, protože se mi nelíbilo, že ji zase odstrkuje na vedlejší kolej.

„Ale já teď mluvím s tebou,“ odpověděl.

„A já mluvím s Taimi.“ Obrátil jsem se k vyděšené plavovlásce a zhluboka se nadechl. „Taimi, co si o tom myslíš ty? Můžeme tu kletbu ovládat?“

Taimi se zamračila. „Nebudu se do toho plést.“ Zvedla se, rychle si navlékla kalhoty a odešla z místnosti. Vyčítavě jsem pohlédl na Tuiva.

„Vidíš, co jsi udělal?“

„Taimi je urážlivá,“ pokrčil rameny. „Přejde ji to.“

„Tuivo, fakt se mi nelíbí, jak se k ní chováš. Taimi ti to toleruje, ale já tě nenechám.“

Tuivo po mě vrhl vražedný pohled. „Tak si ji klidně nech.“

Protočil jsem oči. „Já chci i tebe, přestaň.“ Na okamžik ztichl a zlost z jeho očí vyprchala. Pořád jsem byl naštvaný, ale chtěl jsem mu dát šanci si o tom v klidu promluvit.

„Jyrki, já se o tebe prostě bojím, chápeš? Ty víš, jak na tom byla Taimi, kdyžs ji našel v těch horách.“

„Já vím,“ povzdechl jsem si. „Ale já fakt věřím, že se mi to povede naučit se ovládat. Pomůže, když ti vždycky řeknu, že se to chystám udělat?“

Tuivo zaváhal. „Jo, pomůže. Já ti to nechtěl zakazovat, já se jen hrozně lekl, když jsem si toho všiml.“

„Pojď ke mně,“ usmál jsem se a on se ke mně přitulil. Srdce se mi rozbušilo, když se jeho tvář dotkla mé holé hrudi. „Už je to v pohodě, zapomeneme na to.“

„Díky, Jyrki,“ zamumlal a trochu se odtáhl a usmál se. Zelené oči mu zvláštně zajiskřily. „Konečně ti to můžu říct. Takhle mě hrozně přitahuješ.“ Zmohl jsem se jen na další úsměv. On se ke mně naklonil a vtiskl mi rychlý, ale intenzivní polibek. Pak vstal.

„Kam jdeš?“ zeptal jsem se a došlo mi, jak hloupě to zní, ale ten dotek, kompliment a pusa na mě bylo moc silných zážitků najednou.

„Omluvit se Taimi.“

Nevěřícně jsem se zazubil. „Jsem na tebe hrdej.“ Když odešel, opřel jsem se o stěnu, která se mi nezdála moc chladivá, a přehrával jsem si těch posledních pár sekund v hlavě. Možná bych měl být smutný, protože jsme se pohádali, ale zase jsme se s Tuivem posunuli o malý krůček dopředu. Pak vešli s Taimi znovu dovnitř a on ji u toho objímal kolem pasu.

„Tuivo je prostě idiot,“ přivítal jsem ji zpátky.

„Hej,“ ozval se jmenovaný naoko dotčeně. Taimi nad námi jen pobaveně zavrtěla hlavou a znovu si sundala kalhoty. Podíval jsem se na svého přítele.

„Teď už to můžu udělat?“

Tuivo si povzdechl. „Buď opatrnej.“ Přikývl jsem a natáhl k Taimi ruce. Zřejmě to pochopila, protože se o mě opřela jako předtím. Jednou rukou jsem ji hladil po vlasech a druhou přejížděl po jejím holém stehně a soustředil se na vyvolání chladu. Už jsem ani nemusel myslet na nic špatného, stačilo myslet na zimu. Taimi se v mé náruči spokojeně zavrtěla, ale pak se trochu odtáhla.

„Tuivo,“ hlesla a natáhla k němu ruku. „Pojď k nám.“

Tuivo ztuhl a trochu vyděšeně zavrtěl hlavou. „To je v pohodě.“ Chtěl jsem k sobě Taimi znovu přitulit, protože jsem chápal, že je to všechno pro Tuiva těžké, ale plavovláska se mi vysmekla a pospíchala ke dveřím. Zamkla, a pak si přisedla k Tuivovi tak, že se dotýkali boky, a vzala jeho dlaň do své.

„Jsem tu jen já a Jyrki,“ zašeptala a otřela mu pot z tváře. V ten moment mi došlo, zřejmě stejně jako Tuivovi, o co jí jde.

„Nech mě být,“ zasyčel a vytrhl se jí, ale Taimi se k němu znovu přiblížila.

„Taimi, nenuť ho, prosím,“ prohlásil jsem, ale ona se zarazila jen na malý okamžik. Pak Tuiva pevně objala. Nebránil se, naopak ji objal na oplátku, ale zůstával ve střehu. Myslel jsem, že Taimi bude pokračovat, ale ona nakonec Tuiva jen pohladila po tváři.

„Omlouvám se.“

„Taimi, vždyť víš…“

„Vím. A Jyrki ví také, proč máš problém s fyzickým kontaktem. Ví, že tě nutili do založení rodiny.“ Tuivo si povzdechl.

„Jo,“ podíval se na mě. „Já si nechtěl hrát na chudáka.“

Protočil jsem oči. „Vole, měl jsi…“

„Měl jsem ti to říct, vím.“ Kývl jsem. Tuivo se na mě usmál a pak se roztřeseně nadechl a najednou byl jeho pohled hrozně smutný. „Jyrki, můžu tě o něco poprosit?“ Kývl jsem. Už to, že o to Tuivo požádal takhle, hodně znamenalo. Obrátil se k plavovlásce. „Taimi, neber si osobně, že jsem o to řekl jemu, prosím tě. Mám tě rád, jenom… jenom to pro mě bude lehčí takhle.“ Taimi byla stejně zmatená jako já, ale přikývla. Pak Tuivo znovu přesměroval pohled na mě. „Nejprv pojď ke mně.“ Pomalu jsem k němu přelezl a on mi položil horké a zpocené dlaně na ramena. „Sundej mi tričko,“ poprosil a já jsem pochopil.

Taimi se sykavě nadechla, ale mlčela. Všichni jsme mlčeli. Tohle byla pro Tuiva velká věc. Sice jsem mu už mazal záda nebo ho viděl v jiných situacích, kdy nebyl oblečený, ale tohle bylo jiné, navíc jsem nikdy nenašel odvahu si ho prohlížet, když neměl tričko. Teď jsem mohl a chtěl jsem, chtěl jsem ho hladit a dotýkat se ho, ale dneska ne. Věděl jsem, že na to musím jít hodně pomalu. Položil jsem mu ruce na boky. Když se usmál, stále se zavřenýma očima, vjel jsem mu dlaněmi pod tričko. Ztuhl, ale hned se uvolnil. Napadlo mě, že mu dám šanci předstírat, že to dělá opravdu jen kvůli teplu. Nechal jsem do konečků prstů proudit chlad a kreslil mu mezi jizvami na záda obrazce. Zachvěl se. Chvíli mě nechal a pak otevřel oči. Zvláštně se mu leskly, ale neupozorňoval jsem ho na to.

„Tohle jsem nemyslel, ale díky. Už je mi líp,“ hlesl a znovu oči zavřel.

„Já vím,“ odpověděl jsem tiše. „Tuivo, fakt nemusíš.“

„Prosím,“ vydechl tak zoufale, že jsem mu nemohl nevyhovět. Vyhrnul jsem mu tričko o kousek nahoru. Byl jsem z toho stejně nervózní jako on. Zvedl paže nahoru. Bral jsem to jako jasné znamení a klekl si, abych mu mohl přetáhnout tričko přes hlavu. Opatrně jsem ho položil bokem vedle něj a gestem naznačil Taimi, aby se otočila. Sám jsem se otočil a opřel se o Tuivova záda. Naše těla se k sobě lepila, ale i tak jsem rád cítil jeho teplo.

„Tričko máš po levé straně,“ promluvil jsem. „Můžeš si ho kdykoli oblíknout.“

„Díky,“ hlesl Tuivo. „To, co jsi pro mě zrovna udělal, je hrozně hezký.“

„Fakt jsem rád, že jsi do toho šel,“ přiznal jsem s úsměvem, i když mě neviděl.

„Jo, já taky.“ Odkašlal si. „Taimi, klidně se otoč. A… ty taky, Jyrki.“ Ještě pár sekund jsem počkal, a pak jsem to udělal. Taimi ho objímala zezadu a Tuivo se třásl zjevně potlačovaným pláčem, ale přitom se hrozně šťastně usmíval. Chytil jsem ho za ruce a podíval se z jednoho na druhého. Usmívali jsme se všichni.

„Já… já jsem hrozně dojatej,“ vydechl Tuivo a otřel si slzy.

„To je v pohodě,“ přiblížil jsem se k němu. „Vím, jak těžký tohle pro tebe bylo. Taimi má pravdu, jseš fakt odvážnej.“

„Jsem hlavně unavenej,“ ušklíbl se a já pochopil, že teď potřebuje být jen sám se sebou. Kývl jsem na Taimi a ulehli jsme do svých postelí. Vnímal jsem jejich dech. Taimi usnula po chvíli, ale Tuivo se pořád převaloval. Nakonec jsem se zvedl a přistoupil k němu. Chytil jsem ho za ruku a znovu nechal rozproudit chlad, ale on mě odstrčil. Pak mě ale k sobě přitáhl mnohem blíže.

„Nevím, čeho jsem se bál,“ zašeptal mi do ucha.

„Sám sebe,“ odpověděl jsem mu stejným způsobem a vtiskl mu dlouhý polibek. Pak už po chvíli usnul, a já pár minut po něm. V jeho posteli.