21. Já už nejsem tak rozbitý jako kdysi
„To je obrovský, to nezvládnu,“ namítl jsem, když přede mě Tuivo postavil největší hrnec, co jsme s sebou měli, s vroucí vodou. Všichni jsme u něj dřepěli.
„Furt je to menší, než ta řeka,“ odpověděl s úsměvem.
„Má pravdu, Tuivo. To ještě nezvládne. Vždyť jsme zatím trénovali hlavně na hrníčcích,“ řekla Taimi a položila mu ruku na rameno. „Měl jsi vzít ten malý.“
„Dokáže to,“ prohlásil pevně a trhl hlavou k postavenému stanu vedle nás. „Pak si odpočine.“ Ten stan tam byl kvůli mně, po minulém pokusu o zmrazení, při kterém jsem omdlel vyčerpáním.
„Může ho to zabít,“ hlesla Taimi. „To ty ses o něj bál. Proč najednou tak spěcháme?“
Tuivo zavrtěl hlavou, sebral hrnec a chystal se ho vylít do sněhu, ale já jsem mu chytil ruku, takže horká voda se přelila přes jeho předloktí. Naštěstí se nedostala pod rukáv. Tuivo na mě vrhl vražedný pohled. „Tak co doprdele chceš?!“ vyjel po mě. Pak se zarazil, když Taimi tiše sykla. „Jyrki…“
„Ne, dobrý. Polož to, než se fakt opaříš,“ hlesl jsem a snažil se, aby se mi nechvěl hlas. Poslechl mě a omluvně na mě hleděl. „Něco se děje, že jo?“
Tuivo zaváhal. „Trochu,“ sklonil hlavu.
Taimi se k němu přisunula a stále v podřepu ho k sobě jemně přivinula. Tuivo zavřel oči. „Copak se stalo?“ promluvila tiše.
„Ten hlas v mý hlavě pořád sílí a už na mě začal i křičet. Upřímně, nikdy jsem neslyšel šamana křičet, a myslím, že je to dobře, protože hrozně vřeští.“ Skryl si tvář do dlaní.
„A co říká?“ zeptal jsem se a naklonil se k němu.
„Že… že se nemám starat, co to bude stát, že mám prostě skočit do tý řeky. A pak taky, že… že se nemám starat o to, jestli to vy přežijete, že to je můj úkol.“ Se slzami v očích pohlédl na Taimi. „Tohle by Lumikki nikdy neřekl.“
„Neumím si to představit,“ připustila zamyšleně. „Ale možná k tomu má dobrý důvod, který nám nemůže nebo nechce říct.“
„Možná,“ pokrčil a otřel si oči rukávem bundy. „Ale po tomhle se víc přikláním k Jyrkiho teorii.“ Přesměroval pohled na mě a natáhl ke mně ruku. Vložil jsem do ni tu svou. „A já už to nevydržím. Chci, aby bylo po všem.“
„Tudíž,“ prohlásila plavovláska trochu ostře. „Se řídíš tím, že my dva u toho můžeme zemřít.“
„Ne, jasně že ne,“ odpověděl a znělo to upřímně. „Promiň, že jsem to chtěl uspěchat, Jyrki. Uvařím míň vody.“ Vrátil se k ohništi. Taimi se na mě usmála, ale já jsem kývl k Tuivovi, a když jsem v jejích očích viděl souhlas, šel jsem za ním.
„Tuivo,“ pronesl jsem. „Nevyčítej si to. Neumím si ani představit, jak ti je.“
„Já se prostě jenom bojím, že to zůstane. Že už budu slyšet hlasy napořád. Tohle nezvládnu.“ Odvrátil tvář. „Já nechci do blázince.“
„Tuivo,“ zašeptal jsem. „To bude dobrý. Teď už to nechej na mě, a až zjistíme, co, jestli vůbec něco, je u tý řeky, tak se vrátíme domů a bude to dobrý. Nebo za tvoji rodinou. Těšíš se?“
Smutně se usmál. „Jasně že jo. Ale ty hlasy…“
„Možná přestanou, až si odpočineš. Ty tu schytáváš nejhorší věci, a já se ani nedivím, že se ti nakonec stalo tohle.“
„Myslíš, že to může přestat?“ pohlédl na mě pochybovačně.
„Jo. A kdyby náhodou ne, tak… najdeme nějakou dobrou léčebnu, a budeme za tebou chodit, jak jenom to půjde, ok? A časem se s tím naučíš žít a vrátíš se domů. Stejně nechceš stálou práci, nemáš co ztratit.“
Tuivo pokrčil rameny a zavěsil malý hrnec na dřevo položené mezi dvěma roznožkami. Rychle jsem se obrátil, abych zkontoloval, co dělá Taimi. Využila teplé vody a přihazovala do ní sníh, aby získala teplotu vhodnou na pití. Usmála se na mě a já ji to oplatil. Možná bych jí pomohl, kdyby Tuivo znovu nepromluvil.
„Je mi fakt líto,“ začal a odmlčel se. Předstíral, že rovná hrnec, aby se voda ohřívala rovnoměrně. „Jak jsem se k tobě choval. Mluvil jsem o tom s Taimi a prý to chápeš, ale já prostě fakt doufal, že celá ta věc s kletbama bude za náma.“
„Tuivo, fakt se netrap. Je mi jedno, co ostatní říkají, ale pro mě jsi prostě dobrej člověk a vím, že když mi něco vyčteš, myslíš to se mnou nejlíp, jak se vůbec dá.“ Objal jsem ho kolem pasu a on se ke mně natočil a položil mi ruce na ramena. Konečně jsem s ním mohl mluvit i o citlivých věcech tváří v tvář. „Já jsem fakt v pohodě, a teď je hlavně důležitý, abys byl v pohodě ty.“
„Budu, když mi dáš pusu.“
Protočil jsem oči, ale cukaly mi koutky úst. „Já mluvím vážně, idiote.“
„Já taky,“ zazubil se a než jsem stihl něco namítnout, tak přitiskl svá ústa na mé. Podlehl jsem tomu a začal ho hladově líbat. Ochotně se ke mně přidal. Po chvíli se však odtáhl a zatvářil se sklesle. „S tebou je to těžký. Nikdy se mnou neztratíš trpělivost, i když ti ublížím.“
„Já už nejsem tak rozbitý jako kdysi. Zvládám to,“ odpověděl jsem upřímně a na pár okamžiků si sundal rukavici a pohladil ho po tváři, abych se mohl dotknout jeho holé kůže. Cítil jsem, jak se zachvěl. Znovu jsem si neochotně nasadil rukavici. Pořád byla moc zima na to, abych tu chodil bez ní. Pak jsem se vymanil z jeho náruče a vzal hrnec za ucho. Vrátili jsme se k Taimi a já jsem si znovu sundal rukavici, ale druhou než předtím. Jednak jsem nechtěl ztratit Tuivův dotek, a jednak mi to zmrazování šlo z nějakého důvodu lépe levou rukou. Pohlédl jsem na Taimi, která se na mě usmála, a pak na Tuiva, který se o to pokusil taky, ale viděl jsem, že není rád, že to dělám.
„Kdyby něco, tak hned přestaň,“ přikázal mi a já jsem přikývl. O tom jsme už mluvili.
Pak nastalo ticho a já jsem se zhluboka nadechl a ponořil prst do horké vody. Za normálních okolností by mě to popálilo, ale když jsem nechal svými žilami proudit mráz, tak se mi dokonce zdálo, že chladí. Třásl jsem se po celém těle, ale soustředil jsem se jen na hrnec před sebou. Zavřel jsem oči a chlad ještě zesílil. Viděl jsem, nebo spíše cítil, před zavřenými víčky, jak voda houstne a na malý okamžik se mění v jakési podivné želé. S hlubokým výdechem jsem do ní ponořil ruku až po zápěstí. Uprostřed hrnce kolem ní byla voda víceméně stále tekutá, ale okolo začaly zamrzat první milimetry hladiny.
Vytáhl jsem ruku a pomalu, velmi pomalu, jsem ji položil na led. Hladina se napnula a nepustila mě pod ní. Led byl stále pevnější a pevnější a já jsem měl najednou pocit, že se mi chce opravdu hodně spát. Znovu jsem se zhluboka nadechl a mrazivý vzduch mě trochu probral. Led praskal a zase se vytvářel a vyplňoval skuliny. Dovolil jsem si trochu zatlačit rukou. Stále držel. V této fázi jsem vždy přestal zmrazovat, ale dnes ne. Dnes se do mě vlila nová energie. Držel jsem ruku na ledové pokrývce a cítil, jak se stále vice zpevňuje. Položil jsem na zmrzlou hladinu i druhou dlaň. Led postupoval směrem dolů a rozpínal se. Pak, v jeden moment, jsem si uvědomil, že už není co mrazit. Otevřel jsem oči, ale nic jsem neviděl. Tiše jsem zasténal.
Objaly mě něčí ruce a dva uklidňující hlasy mi něco říkaly, ale nerozuměl jsem jim. Taimi a Tuivo, určitě to byli Taimi a Tuivo. Pohled se mi trochu projasnil, a i když jsem je pořád viděl rozmazaně, uvědomil jsem si, že sedí vedle sebe a já ležím na nich. Tuivo mě hladil po vlasech. Na tom bylo něco zle, ale ještě mi trvalo asi deset sekund, než mi došlo, co to je.
„Čepice. Kde… kde je moje čepice?“ zeptal jsem se a Tuivo i Taimi se zasmáli.
„Čekali jsme něco jako povedlo se, a ty se zeptáš, kde máš čepici,“ řekl mi Tuivo a něco mi nasadil na hlavu. Vůbec mě nehřála, nebo mi to alespoň tak přišlo. Pomalu jsem se pokusil posadit a s pomocí svých přátel to nakonec dokázal.
„Povedlo se?“ opakoval jsem omámeně.
„Jasně že jo,“ odvětil Tuivo a natáhl se k hrnci. Nevěřícně jsem vykulil oči. Zamrzla v něm nejen všechna voda, ale i samotný hrnec na sobě měl docela silnou vrstvu ledu. Oba se na mě usmívali a já si uvědomoval, že bych měl být na sebe hrdý, ale nedošlo mi, proč.
„Dokázal jsi to. Dostal ses někam, kam nikdy předtím,“ sevřela mu Taimi rameno a já jsem si uvědomil, že to je ono. Na tohle jsem měl být hrdý. Vážně jsem to dokázal. Pak mi někdo, nejspíš Taimi, podal větší hrnec s vodou. Nacvičeným pohybem jsem se napil. Pálila, nebo se mi to jen zdálo?
„Pojď do stanu,“ vyzval mě Tuivo. „Odpočineš si, a pak se najíme něčeho dobrýho, a vyrazíme, jo? Nebo půjdeme taky spát, když bude moc pozdě.“
„Je ráno,“ zašeptal jsem a nechápal, jak to vím.
„Zatím jo,“ odpověděl s úsměvem, postavil se a natáhl ke mně ruku. Něco se nám otíralo o nohy, zřejmě psi. Tuivo se mnou nechal vlézt do stavu i Kalevu, Orva a Reimi, což mě trochu překvapilo, ale proč mě to překvapilo, to už jsem nevěděl. Vděčně jsem sklouzl do teplého spacáku. Cítil jsem dotek jeho rtů na čele, a pak už jen slyšel zvuk zapínajícího se zipu a cítil vůni psí srsti, a následně jsem usnul.
.
(L. , 26. 6. 2022 0:34)