22. Já s ním nemůžu jít sám!
Netušil jsem, kde jsme, na to město jsme narazili úplnou náhodou. Jmenovalo se Pieni a matně jsem si vzpomínal, že odsud pochází Tuivo, ale jinak to tu vypadalo prostě podobně jako ve Stosse. Měli tu ale benzínku, kde jsme natankovali a trochu nakoupili, a taky tenhle barák, co si hrál na hotel, ale byla to spíš chatrč. Po cestě jsme potkali i lepší ubytování, ale docházely nám peníze. Teď jsme byli zase venku a hledali nějakej stánek s pivem nebo něčím podobným.
„Budem se muset stavit za tetou,“ prohlásil jsem k Ylovi, který šel vedle mě s rukama v kapsách. Teď protáhl obličej.
„Za tou fúrií? Proč?“
„Ale no tak,“ zasmál jsem se. Dobře jsem věděl, že ani jemu, ani Auri, nepadla do oka, ale fúrií bych ji nenazval. „Máme posledních pár marek, to víš. A já už fakt nechci spát ve stanu.“ Protáhl jsem si bolavá záda. „A ani být na suchu.“
„Kolik si můžeme dovolit piv?“ zeptal se a já jsem vytáhl peníze, abych je přepočítal.
„Máme asi stovku,“ prohlásil jsem zachmuřeně. „Takže tak každej tři piva, šedesátku bych si rád nechal pro jistotu.“
Pokrčil rameny. „Aspoň se neožerem a nebudem si muset platit další noc. Hele, co je to tamhle?“ Podíval jsem se směrem, kterej ukazoval, a pousmál se.
„Jo, to bude to, co hledáme. Tak pojď.“
Jakmile jsme se přiblížili ke stánku, podíval jsem se na Ylermiho a on obrátil oči v sloup. Před náma čekalo na nápoje nebo dokonce drobný jídlo asi deset lidí. Asi si tu pár minut postojíme. Yl znovu vyhledal můj pohled a v očích se mu něco zablýsklo.
„Bude tam prodávat ženská,“ pronesl a já pochopil, že je to výzva k další sázce.
„Všechny peníze mám já,“ podotkl jsem.
„Vím. Sázíme se o… o tři loky piva navíc od toho druhýho.“
Podíval jsem se dopředu a trochu se k němu naklonil, abych si zkontroloval, že ze svýho místa nevidí až ke stánku. Ylermi s pozdviženým obočím ucouvl, jako bych ho chtěl kousnout.
„Klid,“ zasmál jsem se. „Víš, že je to skoro vždycky ženská, že jo?“
Ylermi se ušklíbl. „Právě proto.“
Povzdechl jsem si a podal mu ruku, abychom stvrdili sázku. „Tak fajn, a já říkám, že to bude chlap.“
Za náma se ozvalo tiché zasmání a oba jsme se poplašeně otočili. Ani jsme si nevšimli, že se někdo postavil za nás. Byl to vysokej kluk s obarvenýma černýma vlasama asi v našem věku, který byl i oblečený celý do černé a výrazné modré oči mu lemovala hrubá linka. Nenápadně jsem si prohlídl výrazný rysy na jeho tváři a štíhlou postavu a musel jsem potlačit úsměv. Yl sice vždycky tvrdil, že nemá žádný typ kluků, ale já věděl, že se mu líbí přesně takový, jako byl on. Nenápadně jsem na něj přesměroval pohled. Snažil se to nedat najevo, ale já viděl tu mírnou paniku v jeho očích. Pak mi došlo, že ten kluk na nás mluví.
„Máte pravdu oba dva. Obsluhujou dva, holka a kluk. Já se tam před chvilkou koukal na nabídku.“
Ylermi se usmál, možná trochu moc zeširoka. „A maj pivo, že jo?“
Kluk mu úsměv oplatil a mně došlo, že se mu Yl taky líbí. Další slova mi to jenom potvrdila. „Hm, a nechceš radši něco tvrdšího? Zvu tě.“ Ylermi zaváhal a pohlédl na mě. Kývl jsem. Kluk se trochu zamračil. „Jestli to dovolí brácha.“
„On není brácha, ale kámoš,“ odvětil Ylermi tiše. „Ale má naše peníze.“
„Říkám, že tě zvu.“ Jenže já jsem přesně věděl, co tomu klukovi Yl odpoví.
„A já říkám, že si beru svoje peníze.“ Já zatím počítal, kolik mu můžu dát. Nakonec jsem mu dal třicítku. Chtěl jsem, aby si to užil. Mně jedno, nebo možná dvě, piva, budou stačit. Ylermi na mě vděčně kývl. Pak si ale jeho pozornost vyžádal ten kluk.
„Hele, já jsem Palo.“ S Ylermim jsme se na sebe zazubili. „Co je?“ znejistěl kluk.
„Ylův minulej kluk byl taky Palo,“ vylítlo ze mě dřív, než jsem se stihl zastavit. Pak jsem nad tím mávl rukou a sklopil pohled.
„Díky, Joni,“ zavrčel Ylermi, ale nebyl naštvaný. Novej Palo se tomu jen smál.
„No, tak aspoň odpadá ta možnost, že nejseš teplej,“ dostal ze sebe nakonec mezi smíchem. „A ty jsi teda?“
„Ylermi,“ odpověděl pořád s rukama v kapsách a s pohledem upřeným k zemi. Pořád se bál. „Říkej mi Yle.“ Palo k němu natáhl ruku, ale Ylermi moc dlouho váhal, tak ji zase stáhl. Trochu se zamračil a podíval se na mě.
„A ty?“
Byl jsem v pokušení mu odseknout, že ho to stejně nezajímá, ale nakonec jsem mu podal ruku. „Joni.“
„Joni,“ zopakoval a pousmál se. „Takže ty jdeš pít s náma?“
„Co? Jasně že ne. Nebudu váš otravovat.“
„Neblbni. Nechtěl jsem ti ukrást kámoše. Nebudeš pít sám.“
Mávl jsem nad tím rukou. „Už ho mám plný zuby. Jděte sami, fakt. Chci si jenom koupit pivo, a pak vypadnu.“
Ylermi najednou zvedl hlavu a položil mi ruku na rameno. „Chci ti jenom něco říct.“
Obrátil jsem se k Palovi. „Podržíš nám místo?“
Pokrčil rameny. „Jasan.“
Nechal jsem Yla, aby mě odtáhl bokem. „Já s ním nemůžu jít sám!“ namítl šeptem.
„Vole, co blbneš? Ten kluk tě vlastně pozval na rande. Líbíš se mu. A on se ti taky líbí, co?“
Yl potřásl hlavou. „Jenže o to nejde. Já to akorát poseru.“ Ztěžka polkl. „Já úplně zapomněl, jaký to je, být s někým jiným než s tebou nebo s Auri. Když tam nebudeš, nedostanu ze sebe ani slovo.“
„Ani když budeš opilej?“ ušklíbl jsem se. Ylermi zaváhal. „Prostě jdi. Když to nevyjde, tak toho kluka už nemusíš nikdy vidět.“
Prudce vydechl. „Tak fajn. Půjdeš na hotel?“
„Asi jo. A zavolám konečně Auri.“
„Dobrej nápad,“ ocenil. Pak se bez dalšího slova rozešel zpátky k Palovi. „Soráč, my chtěli ještě něco dořešit. Až budu dost ožralej, možná ti to i řeknu.“ Usmál jsem se. Byl odvážnej. Nakonec, když se ho Palo ptal, jestli chce provést po městě, jsem zaujatému Ylovi strčil do kapsy ještě pět marek a na pivo se vykašlal. Zamířil jsem zpátky na hotel. Jestli si toho vůbec všiml, nijak to nedal najevo. Celou cestu jsem se musel zubit, až jsem si připadal jako blázen. Možná mu to rande vyjde a už nebude smutnej.
Úsměv mě ale přešel, když jsem minul výčepní pult, kde prý měli podle několika hostů, kterých jsem se ptal, a kteří mě navedli ke stánku, fakt hnusný pivo, a taky sloužil zároveň jako recepce. Došlo mi, že mě čeká možná dost nepříjemnej rozhovor. Netušil jsem, jak moc se Auri zlobí, ať už za to, jak jsem odešel, nebo za to, že jsem se tak dlouho neozval. Vhodil jsem tři ze zbývajících mincí do automatu a se staženým hrdlem vytočil její číslo.
„Haló?“ ozvala se. Zněla trochu otráveně, takže jsem to málem položil, ale nakonec jsem se odhodlal ozvat.
„Ahoj, Auri.“
Chvíli bylo ticho. „Joni.“ Pak znovu mlčela. „Uh… zítra jedeme s Yö a ostatníma na ten okruh.“
„Tak super,“ prohlásil jsem upřímně. „Snad to tam bude fajn a… no, nejseš jediná, kdo se bude bavit.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se a v jejím hlase zaznívala křivda.
„Jsme v Pieni. Šli jsme si s Ylem koupit pivo a nějakej kluk ho pozval na něco tvrdšího. A víš, co je fakt vtipný?“
„Konečně,“ vydechla. „No?“
„Že se jmenuje Palo,“ usmál jsem se.
„Ne,“ vydechla a pak se zasmála.
„Ale jo. Ale je to na rozdíl od tamtoho Pala sympaťák. Dokonce mi nabízel, abych šel s nima, aby mi nebral kámoše.“
„A odmítl jsi to asi kvůli Jalmari, že?“ Snažila se znít věcně, ale do hlasu se jí vkradlo ublížení. Povzdechl jsem si. Vůbec se mi nechtělo tohle řešit, ale stejně se tomu nevyhnu. Raději jsem hodil do automatu další minci, aby nás to nepřerušilo v půlce.
„Ona tu už není. Dorazili jsme do toho Launova kmene a ona jim řekla, co se stalo, a pak tam zůstala, protože… eh… Auri, nech mě to doříct, ok?“
„Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě a zároveň trochu vystrašeně.
„No… ona se mě celou tu cestu pokoušela balit.“
„Aha,“ odpověděla úsečně.
„Auri, proto říkám, ať mě necháš domluvit. Nejprv to na mě i fungovalo, i když se mezi náma nic nestalo, ale pak mi to teda začalo lézt na nervy, a čím víc jsem ji odháněl, tím byla dotěrnější. Pak vyšlo najevo, že mě chtěla znovu získat, aby ji víc brali v kmeni. Chápeš, je dost stará, už by někoho měla mít, a když je Launo mrtvej, tak jsem byl nejlepší možnost.“ Všiml jsem si, že mě pár hostů se zájmem poslouchá, takže jsem ztišil hlas. „Jenže nečekala, že bych nemusel chtít.“
„Joni, mohl jsi. Já bych to pochopila.“
„Auri,“ zasmál jsem se. „Já ale fakt nechtěl. Během tý cesty mi ještě víc došlo, jak moc se s tebou cítím uvolněnej a šťastnej… Ylermi se mě při jedný příležitosti zeptal, jestli chci jednoduchost nebo zrovna štěstí. A já si vybral štěstí.“
„To je hezký,“ zašeptala. „Já si fakt myslela, že jsem tě ztratila.“
„To by se nikdy nestalo. I kdyby mě sbalila nebo něco, pořád bysme byli dobří kamarádi.“
„Joni,“ zašeptala láskyplně moje jméno. Pak chvíli mlčela. „Fakt se mezi váma nic nestalo?“
„Ne,“ odpověděl jsem s čistým svědomím a usmál se. Byl jsem hrdý sám na sebe, že jsem nepodlehl.
„Věřím ti,“ hlesla. „Za týden už budeš doma?“
„Určitě,“ odpověděl jsem. „Jestli se nic nestane, tak bych to měl bez problému stihnout.“ Pohlédl jsem na automat. „Dochází mi kredit, chceš ještě něco?“
„Užijte si s Ylem výlet,“ popřála mi.
„Jo, ty se taky měj. Miluju tě.“
„I já tebe,“ odvětila.
Zůstali jsme mlčky na lince, dokud nedošly peníze a samo nás to neodpojilo. Znovu jsem se nemohl ubránit úsměvu. Na okamžik jsem přemýšlel, že si přece jen koupím pivo, nebo alespoň nějaký pořádně mastný fast food, ale nakonec jsem si koupil jen dva rohlíky a šel do našeho pokoje. Snědl jsem je spolu s konzervou z losího masa, která nám ještě zbyla ze zásob, a rozhodl se, že za dnešek už jsem toho udělal ažaž. Lehl jsem si do postele a do pár minut usnul.
.
(L. , 26. 6. 2022 0:45)