23. Myslel jsem na lásku mezi námi
Už několik minut jsem hleděl na řeku před sebou. Uměl jsem zmrazit ledovou vodu, uměl jsem zmrazit ten největší hrnec, dokonce jsem uměl na okamžik přestat, abych přenesl ruku na další hrnec a byl jsem schopný zmrazit i všechny čtyři, co jsme měli, než jsem se vyčerpal. Dokonce jsem uměl zmrazovat velké úseky menších říček. Už mě to úplně vyřídilo jen občas. Ale Kaunis, to bylo něco docela jiného. Hleděl jsem na tu masu vody před sebou a svíral se mi žaludek. Taimi mě držela za ruku, ale vůbec to nepomáhalo.
„Já se hrozně bojím,“ prohlásil jsem.
„Já taky. Ale teď vidím, že kdybychom tam prostě skočili, tak by to dopadlo zle. Proud je moc silný,“ hlesl Tuivo a sevřel mi rameno. „Máš na to, Jyrki.“
„Tak jo,“ vydechl jsem. „Držte se dál, kdyby se to náhodou… nějak pokazilo.“
Tuivo zavrtěl hlavou a jeho oči byly plné něhy. „Nepokazí.“ Políbil mě na tvář a já jsem se pokusil usmát. Pak jsem se otočil na Taimi. Věděl jsem, že ona mě nebude za každou cenu uklidňovat.
„Fakt na to mám?“ zeptal jsem se.
„Jistěže,“ odpověděla bez zaváhání. Přistoupil jsem k ní a věnoval ji letmý polibek na ústa. Pak jsem se znovu zhluboka nadechl a začal sestupovat k řece. Její hukot mě děsil. Mohli jsme se propadnout, mohl jsem všechno včetně sebe a svých přátel zmrazit, mohlo se…
Zastavil jsem rozbouřené myšlenky. Mám na to. Zvládnu to. Trénoval jsem a Kaunis byla jen další velká nádoba. Strachu a panice se postavil klid a celého mě zaplavil. Samozřejmě, že to dokážu, přesně pro tohle jsem byl prokletý, přesně pro tohle jsem se učil své schopnosti ovládat, a přesně pro tohle jsem si je nenechal vzít. Jestli to zvládnu, tak pro Tuiva i pro Taimi budu hrdina. Nezklamu je.
Už jsem se nerozmýšlel. Sundal jsem si rukavici a ponořil ruku až skoro po loket do studené vody, tak, abych se dotýkal dna. Nejprve mrazivě pálila, ale pak bolest ustoupila a já jsem cítil, jak mi žilami začíná kolovat chlad a adrenalin. Přitiskl jsem k sobě oční víčka a ponořil do hlubin i druhou ruku. Pomalu jsem obě vytahoval a balancoval na špičkách. Tekoucí proud odnášel veškerou mou energii, kterou jsem do něj vložil, ale už jsem věděl, že musím být trpělivý. A pak u dna začala vznikat krusta. Nejprve slabá, ale pak sílila stále více a více a já jsem najednou musel vytahovat ruce hodně hodně rychle, aby mi tam nepřimrzly.
Vodní hladina vytvořila dobře známý odpor a já si o ní opřel mokré dlaně. Voda mě hřála, protože moje kůže byla mnohem studenější. Pak začala mrznout a vytvořila kolem mých ruk vrstvu silnější než kdy jindy, která na sebe nabalovala další a další led. Led začal stoupat, a to mě znepokojilo. Stoupání zrychlilo. Zaťal jsem zuby a zhluboka dýchal. Po tvářích mi tekly slzy a ihned zamrzaly. V pozadí mého vnímání spolu mluvily nějaké hlasy, ale nevšímal jsem si jich. Znovu se mi povedlo najít klid. Led mě obaloval až po ramena a já jsem se v jeho objetí cítil v bezpečí. Někdo řekl moje jméno, ale já jsem teď nebyl Jyrki Järvinen. Stal jsem se řekou.
Cítil jsem ve zmrzlých prstech její proudy a led obalil vnější stranu mých žeber a klesal dolů k břichu. Dusil mě, ale zároveň mě chranil. Netušil jsem, před čím, ale led byl můj přítel. Cítil jsem, jak se led na hladině a na dně řeky spojily a začaly se šířit. Ještě jsem měl sílu pokračovat. Teď to šlo lépe, proud mi pomáhal nést vlny chladu dále a dále a mně připadalo, jako bych už je ani nevytvářel, jako by běžely samy. Led mi pokrýval nohy až po kolena a pak po kotníky. Začal mi pronikat do vnitra, ale nebolelo to. Stoupal ke klíčním kostem. Dýchalo se mi těžko. Pak obalil hrudník a já jsem na okamžik zpanikařil, ale pak mi došlo, že se pohybuje. Roztahoval se a smršťoval podle mých nádechů. Prošel kůží, masem i kostmi až k plicím a srdci, ale neubližoval jim, naopak. Pomáhal chladu, aby byl ještě intenzivnější, aby sahal ještě dále po řece.
Led obalil i moje hrdlo, ale ani tam už mě nedusil. Pokryl celá záda a přes lopatky se zezadu po krku vyšplhal až k týlu. Kopíroval tvar mojí čepice a já se pobaveně usmál na představou, že bych měl bambuli jako Tuivo a teď by z ní byla ledová kulička. Tím jsem ovšem ztratil koncentraci a led se mi přeléval přes oční víčka a přes spodní ret. Došlo mi, že tohle bylo hodně nebezpečné. Chtěl jsem odtáhnout prsty, ale přimrzly k řece. Zemřu.
Pak jsem si však vzpomněl, jak se zachránit. Myslel jsem na ně, na Tuiva a Taimi. Myslel jsem na to, jak se všichni držíme za ruce, jak spolu sedíme na saních a jedeme pustinou, na to, jak vedle sebe ležíme v posteli a tiskneme se tak, že je nám příjemně teplo, na ty chvíle, kdy oni dva o něčem debatují, a já je s úsměvem sleduji, na všechny ty pocity, doteky, na všechny naše rozhovory, ať už ty, kde jeden druhého uklidňujeme, nebo ty, kdy se jen společně smějeme a vyprávíme si příběhy. Vzpomínal jsem na stavění sněžisobů a sněhuláků, na teplo krbu, u kterého jsme spolu sedávali, a na všechny ty snídaně, obědy i večeře u ohně v horách. Vzpomínal jsem, jak Taimi zodpovědně zjišťuje, kdy by se mohla zjevit polární záře, a to i když nevěřila tomu, že vzniká vlivem slunečních erupcí, a pak ji spolu pozorujeme, nebo jen koukáme na hvězdy. Myslel jsem na to, kolikrát mi pomohli. Myslel jsem na lásku mezi námi.
Led byl přítel a jeho prsty se ode mě začaly pomalu odvíjet v opačném pořadí, než v jakém se navinuly. Zaplavil mě podivný pocit tepla. Nebyl jsem unavený, srdce mi zběsile tlouklo a já jsem měl pocit, že jsem nejvíce živý za celou tu dobu, kdy jsem se pohyboval na tomto světě. Když jsem zjistil, že můžu hýbat prsty, odtáhl jsem je od hladiny.
Otevřel jsem oči a začalo mi brnět celé tělo, když se do něj vracelo teplo. Zalapal jsem po dechu. Řeka tekla skoro až ke mně, a pak se voda roztřikovala o masu ledu jako o útes. Byla zmrzlá opravdu od hladiny po dno, daleko, daleko do dálky, dál, než jsem dohlédl. Pohlédl jsem na své prsty. To jsem vážně dokázal já?
„Jyrki!“ vykřikl známý hlas a Tuivo se vedle mě sesunul na kolena. Krátce, ale prudce mě objal. „U bohů, jsi v pohodě?!“
„Jo, já…“
Přerušila mě ale Taimi, která si ke mně podřepla a starostlivě si mě prohlížela. Pak se trhaně nadechla a chtěla ucouvnout, ale protože dřepěla, přepadla dozadu. Ohmatal jsem si tvář, ale připadala mi normální. Tázavě jsem pohlédl na Tuiva. Znejistěl.
„No… máš zase úplně bílý vlasy, a tentokrát i obočí a myslím, že i vousy,“ prohlásil a já jsem vykulil oči. „Bohové, zavři je,“ zamumlal a odvrátil ode mě tvář. Přerývaně dýchal.
„Tuivo?“ promluvil jsem. Svíralo se mi hrdlo. Taimi se zlehka dotkla mého ramene a já jsem se k ní otočil.
„A také máš mnohem bledší kůži a… opravdu světlé oči. Jsou modré, ale nepřirozeně. Upřímně to vypadá hodně děsivě. Také skoro bílé rty.“ Podíval jsem se na kousek kůže mezi manžetou bundy a rukavicí, a pak si hodil do tváře pramen vlasů. Nelhali. „A… podívej na svoje předloktí." Odhrnul jsem rukáv ještě více a přejel prsty vystupující žíly. Byly tak bledé, skoro až bílé, a děsivě ye na bledé kůži rýsovaly. Kolovala mi v nich ještě krev? „A... Promluv na mě," hlesla Taimi.
„Já nevím, co ti říct,“ namítl jsem.
Taimi na mě soucitně pohlédla. „Nemyslím to zle, ale zníš vážně zvláštně. Doufám, že to bude jen dočasné.“
„Zvláštně?“ povytáhl jsem údajně bílé obočí.
„Jo,“ prohlásil Tuivo. Už jsem se k němu nedokázal znovu otočit. „Kdybych měl říct, co mi to připomíná, tak bych asi odpověděl, že… vysoký tóny na piánu. A chlad.“
Taimi vážně přikývla. „Můžeš se dát na kariéru zpěváka, ale musíš zpívat jen o zimě. Je to, jako bych z tvého hlasu slyšela blizard.“ Cukly jí koutky úst.
„Doprdele,“ zašeptal jsem a neměl daleko k pláči. Tuivo k nám přelezl, takže mi teď viděli do tváře oba. Mohl jsem vůbec plakat? Nechtěl jsem riskovat, že se dozvím, že i mé slzy vypadají jinak, takže jsem si otřel oči.
„Hele, to je dobrý. Teda, doufám, že nikoho nepotkáme, tohle by se blbě vysvětlovalo,“ pronesl Tuivo a přitáhl mě k sobě. „Ale pořád jsi to ty a tyhle všechny změny to neovlivní. Pořád seš zatraceně hezkej a pořád tě miluju.“
„Tuivo má pravdu,“ dodala Taimi tiše a já jsem vzhlédl, abych viděl její konejšivý úsměv. Opravdu mi ho darovala.
„Jsem v pohodě. Jedeme, než to rozmrzne,“ prohlásil jsem a postavil se na nohy. Měl jsem ještě takovou spoustu energie. Vedení psů jsem ale po naléhání přenechal Tuivovi, a také si sedl dozadu místo Taimi, i když jsem věděl, že rozhodně neusnu. Pak mi něco došlo. Pohlédl jsem na nebe a mezitím, co Taimi a Tuivo připínali popruhy, mraky zčernaly. Začal se z nich snášet sníh. Tuivo na mě překvapeně pohlédl.
„Ne, nečaruju sníh, jenom jsem nechal zmznout vodu v mracích, a ona je teď těžší,“ vysvětlil jsem. „Jinak by to psům na ledě klouzalo.
Teď na mě pohlédla i Taimi. „Myslela jsem, že se té věci musíš dotknout.“
Pokrčil jsem rameny. „V tuhle chvíli jsem prostě hrozně silnej.“
Tuivo potřásl hlavou. „Nepřežeň to.“
Zasalutoval jsem. „Rozkaz.“
Když jsem poslal k zemi ještě více vloček, doslova celou chumelenici, vyrazili jsme. Po chvíli mě přece jen přemohla únava. Přehodil jsem si přes sebe deku a poklidně usnul. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale probudil mě vzrušený rozhovor mých přátel. Pomalu jsem otevřel oči. Zastavili. Oba teď stáli na bocích sání a Taimi na něco ukazovala.
„Co je?“ zeptal jsem se.
Tuivo se otočil a usmál se na mě. „Povedlo se ti zmrazit přístav, ale… Tím pádem jsi nám udělal cestu do nějakýho města, který ale vůbec neznám.“ Zvedl jsem se do sedu. Kolem lodí pobíhali zjevně zmatení lidé, ale pak mi došlo, že Tuivo a Taimi se dívají hlavně na opuštěnou zátoku vedle. Nikdo si nás nevšímal, tak jsme tam v poklidu dojeli, a psi se trochu překvapeně zastavili, když se jejich tlapky náhle dotkly čerstvé trávy. Popohnali jsme je ještě o pár metrů, a pak zastavili.
„Co dál?“ zeptal jsem se.
„Ty nic. Takhle do města nemůžeš,“ prohlásil Tuivo. „My se za chvilku vrátíme,“ rozhodl očividně sám, ale Taimi nic nenamítala. „Ty se mezitím prober a dej si pozor, aby tě nikdo neviděl. Najdeme nějakou budku, a asi něco, co tě zamaskuje. Tak mě napadá, dokážeš si dát všechny vlasy pod čepku?“
„To zrovna nemusí. Prostě si je obarvil,“ prohlásila Taimi a Tuivo pokrčil rameny. Dívka se na mě znovu usmála.
„Myslím, že bude stačit, když si nasadíš sluneční brýle, a zahalíš obličej.“
„Mám kuklu,“ napadlo Tuiva. „To zároveň vyřeší ty vlasy.“
„A já sluneční brýle. Tak vysoko v horách jsou někdy potřeba, proto na tom nikomu nepřijde nic zvláštního,“ prohlásila plavovláska. „Zkus ty věci najít, a odepni popruhy. Ale hlavně si odpočiň.“
Nenechali mě nic namítat, ale byl jsem rád, že mě tu nechali. Na procházku po městě jsem byl ještě moc unavený. Znovu jsem si lehl a chvíli odpočíval. Pak jsem pozoroval svoje vlasy, kůži a zpíval si. Měli pravdu, znělo to jako ledový vítr. Sice mi přišlo, že zpívám mnohem lépe než předtím. Ušklíbl jsem se. Pak jsem se konečně zvedl, vyhrabal z vaku brýle a Tuivovu kuklu. Ke kukle jsem si nejprve z nějakého důvodu přičichl. Voněla po něm, a já jsem zavřel oči, abych si to vychutnal. Pak jsem si ji nasadil, a přidal brýle. Asi jsem vypadal jako zloděj, ale bylo mi příjemně teplo a cítil jsem se v bezpečí před okolním světem. Obojí jsem si nechal, abych si zvykl, a vstal. Přešel jsem dopředu a začal odepínat popruhy. Psi na mě hleděli jako na blázna, ale asi přece jen poznali, že jsem to já. Viljo mě chtěl olíznout, ale olízl kuklu a pak se zašklebil.
„Jo, vlna není dobrá,“ řekl jsem mu.
„To máš z vlastní zkušenosti?“ ozval se za mnou pobavený hlas. Trhl jsem sebou. Byl to Tuivo a nesl poloplnou tašku. To jsem ležel tak dlouho?
„To ti řeknu za chvilku,“ ušklíbl jsem se, i když to nemohl vidět, a obrátil se k němu a k Taimi. Plavovlásce podivně zářily oči.
„Jmenuje se to Kaunis, jako ta řeka. A přišli jsme na něco naprosto úžasného,“ zazubila se. „Přišlo nám celkem zvláštní už to, že oblečení zdejších obyvatel hodně připomíná kožešiny, které se nosí ve většině kmenů, ale nikdy by nás nenapadlo, že…“
„Zkrátka a dobře,“ přerušil ji Tuivo, který se také široce usmíval. Něco držel v zavřené dlani, něco bílého a kulatého. „Uviděli jsme tohle za výlohou jedněch suvenýrů.“ Otevřel dlaň a já jsem nejprve nechápal, co je na malém přívěsku zvláštního, ale pak mi to došlo.
„Sněžisob!“ vykřikl jsem a oni přikývli. „Ale… jak?“
Tuivo mi ho vtiskl do ruky. „Je tvůj, koupili jsme tři. To je Taimiina vina.“
„Tebe to napadlo, já jsem to jen realizovala,“ usmála se na něj plavovláska a přitiskla k mému sněžisobovi svého. „A takových věcí je tam spousta, od podobné architektury až třeba po nádobí nebo po hry, které tam děti hrají. Ptali jsme se v těch suvenýrech, a představ si, že ten prodavač mluvil udgunsky!“
„Nejprv jsme si všimli, že má náš přízvuk, a pak, když slyšel, že my taky, tak s náma začal mluvit udgunsky,“ řekl Tuivo a já jsem tiše žasl. „Vysvětlil nám, že starý Kaunis před několika desítkami let ležel vedle kmene, kterej ho neustále napadal, a kaunisani za to chodili na výpravy, kde je vraždili, ale pak se spolu skamarádili a spojili území a teďka žijou v harmonii a prej až na některý blbý jedince nikoho nenapadne se povyšovat nebo tak, ať je to kaunisan nebo pochází z kmene.“
„To je skvělý,“ prohlásil jsem upřímně.
„Ano,“ odvětila Taimi. „Myslím, že ať už to bylo dílo Lumikkiho či ne, našli jsme město, které ukazuje, že můžeme žít pospolu.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. To město naše světy naprosto dokonale propojovalo. Cítil jsem zvláštní radost smíšenou s dojetím. V podstatě jsme splnili to, o co jsme usilovali, i když jinak, než jsme zamýšleli. Našli jsme důkaz, že je mezi těmito světy stále velmi silné pouto.
Komentáře
Přehled komentářů
To zmrazování Kaunis je popsaný hrozně dobře :3
Also bych chtěla vidět, jak vypadá Jyrki, ale takovou
tou moderní kinografikou :D myslím, že by vypadal
úplně peckově :D
A taky tím pádem to asi byl Lumikkiho hlas,
když našli to, co hledali :očíčka:
I když to ofc může být půl napůl, nu
Re: .
(Ant, 26. 6. 2022 8:09)Děkuju, rohle mi dalo fakt zabrat. No, tak toho ztvárnění se asi jen tak nedočkáš. :-) To vlastně nikdo neví. :-)
.
(L. , 26. 6. 2022 0:59)